http://diskurz.wz.cz/ Michel Foucault (Dějiny šílenství, Zrod kliniky, Slova a věci, Archeologie vědění) S krátkou předmluvou o sociologických klasicích

Dějiny šílenství (1961) „cílem není napsat dějiny vývoje psychiatrické vědy , ale spíš dějiny sociálního, mravního a imaginativního kontextu v němž se psychiatrie rozvinula“ (z dopisu v němž se Foucault marně snaží vysvětlit téma své knihy prof. Lindrothovi)

Dějiny šílenství „Panuje víra, že Tuke a Pinel otevřeli útulek medicíně. Ale ve skutečnosti do něj nezanesli vědu, ale osobnost a její moc (vládu), která si od vědy vypůjčovala jen plášť či nanejvýš své oprávnění. Je li postava lékaře s to uchopit šílenství, neznamená to, že je poznává, ale že je ovládá.“

MULTIKULTURNÍ ANDRAGOGIKA) Příklad toho jak se Foucaultovy myšlenky dostaly i do české odborné literatury Vědění určité sociokulturní skupiny je pak souborem obecně platných pravd o realitě. Jakékoli vybočení z institucionálního řádu sociokulturní skupiny, v níž se jedinec pohybuje, se jeví jako odklon od reality. Takové vybočení může být označeno za morální poklesek, mentální chorobu nebo prostou nevědomost (srovnej Foucault, 1993, s. 5–135). (Jaroslav Faltýn MULTIKULTURNÍ ANDRAGOGIKA)

Zrod kliniky Vydána 1963 Do jisté míry využití „odpadu“ z Dějin šílenství V kontextu Foucaultova díla vcelku srozumitelné a přístupné Žádný širší ohlas, ale mezi historiky a sociology medicíny dobře známá

Co stálo za zrodem a rozšířením kliniky jako instituce Přeměna medicínského vědění na konci 18. století – náhlý zlom spíše něž postupná přeměna v důsledku kumulace vědění Základní předpoklad – člověk nikdy nemá přístup k věcem samotným, neexistuje nic jako přímé nazření, ale poznání je vždy zprostředkováno, existuje pouze jako součást širší struktury vědění.

Slova a věci (1966) Zobecněné myšlenek Zrodu kliniky Epistéma epistemologický prostor určité epochy Epistéma tomu určuje nejen to, co je aktuálně uznáno jako pravdivé, ale i co takto může být k vědění přidáno – vymezuje hranice poznatelného. renesanční epistéma se točila kolem pojmu analogie. Klasická byla založena na synchronní analýze. Moderní epistéma je pak organizována kolem pojmů jako dějiny, subjekt nebo život (jakožto síla, která neustále „tepe“ a vyvíjí se). klasická doba je založena na synchronní analýze, moderní doba po ní následující je založena na diachronní syntéze – snaží se nacházet kontinuitu v dějinách, životě (evoluce) i samotném člověku (tvořivý suverénní subjekt humanitních věd)

Na vytvorenie najjednoduchšieho poriadku je nevyhnutný „systém prvkov“ tj. určenie segmentov, mezi ktorými sa možu objevit podobnosti a rozdiely, typy…Poriadok, to je to, čo sa predkladá vo veciach jako ich vnútorný zákon, ako skrytá sieť, pomocí ktorej sa svojím zposobom navzájom prezerajú a zároveň je to niečo, čo existuje iba prostrednictvím mriežky nejakého pohladu, nejakej mriežky, nejakého jazyka; jedine v prázdnych poliach tohoto rastra sa v hĺbke ukazuje poriadok jako už prítomný“ [Foucault 2000c: 11-12].

„Ekonomie“ „Predmetom „ekonómie“ v klasickom období je oblasť bohatstva. Je zbytočné stavať ju pred otázky ktoré pochádzajú z ekonómie iného typu, organizovanej napríklad okolo výroby alebo práce; tak isto je zbytočné analyzovať tieto rozličné pojmy (a to aj a predovšetkým vtedy, keď sa ich názov neskôr udržal s istou analógiou zmyslu) bez toho, bez toho aby sme vzali do úvahy systém, kde nadobúdajú svoju pozitivitu [Foucault 2000c: 179].

Archeologie vědění Diskurz - skupina výpovědí, které vymezují vědění (v širokém smyslu toho, co je uznáno jako pravdivé a správné) o nějakém námětu - tj. způsob jeho reprezentace. Diskurz není nějakou věčnou, transcendentní kategorií. Je to prostě množina výroků, u kterých lze odkrýt pravidla jejího formování – to znamená, že lze určit, jaká výpověď do daného diskurzu patří, je s ním v souladu a která již „mluví o něčem jiném“. Diskurz umožňuje postavit daný námět pouze určitým způsobem. Jiné způsoby, styly jimiž lze dané téma, oblast, problém formulovat, jsou omezeny [i]Zde vše znovu ukazuje na výraznou strukturalistickou inspiraci. Pokud bychom chtěli popsat Foucaultův přístup slovníkem strukturální lingvistiky, pak diskurzivní formace odpovídá jazyku a výpověď řeči. formaci vědění určité společnosti, v určité době, týkající určitého tématu. jazyk není transparentním médiem sloužícím komunikaci smyslu, který vytvářejí lidé/subjekty, ani prostým odrazem jiných sociálních sil (jak to do velké míry chápe marxismus). Jazyk je konstitutivní pro vytváření významů a smyslu.

Archeologická metoda - vytváření souvislostí z pozůstatků a dávání těchto zlomků do souvislostí, aby byla popsána pravidla hry popis archívu, nikoli jeho obsahu, ale pravidel uspořádání dokumentů odmítnutí interpretace a hermeneutiky, jde o postup podobný Durkheimovu pojetí sociálního faktu – sociální fakt je základní, neredukovatelnou jednotkou a stejně tak i diskurzivní fakt

Foucault jako intelektuální ikona