Biochemie pojivové tkáně Jana Novotná

Pojivová tkáň Všudypřítomná, univerzální Široká škála strukturálních prvků Široká škála funkcí strukturální - mechanická a podpůrná funkce látkové rezervy organismu (tuková tkáň) udržování stálé koncentrace iontů a vody nutriční podpora – volná difúze živin a metabolitů, zprostředkování výměny plynů pro buňky ostatních tkání obranné reakce regenerační potenciál i pro jiné tkáně

Složení pojivové tkáně Buňky pojivové tkáně fibroblasty adipocyty fixní makrofágy žírné buňky lymfocyty pigmentové buňky jiné buňky Vlákna kolagenní retikulární elastická Amorfní složka proteoglykany (GAG) glykloproteiny

Buňky pojivové tkáně Fibroblasty - v pojivu nejčastější rezidentní buňky. Zodpovědné za normální vývoj a hojení. fibroblasty z různých pojivových tkání vykazují značně odlišné genové exprese – řízeno odlišným uspořádáním diferencovaných tkání. odpočívající fibroblasty si uchovávají schopnost být aktivní – hojení ran. Kolagen hlavní protein nové ECM. Úzce příbuzné buňky – chondroblasty, osteoblasty

Buňky pojivové tkáně Makrofágy (histiocyty) - vytváří mononukleární fagocytární systém, z prekurzorových buněk kostní dřeně, funkce: fagocytóza cizorodých částic a mikroorganismů. Žírné buňky – na povrchu receptor IgE – alergická reakce. Plasmatické buňky - tvorba protilátek – nutný kontakt s makrofágy. Leukocyty - časté ve vazivu, vcestují stěnami kapilár a venul z krve.

Typy pojivové tkáně „Pravá" pojivová tkáň – obecná forma se všemi základními komponentami (buňky, vlákna). Rosolovitá (amorfní) pojivová tkáň - základní výplňová hmota se všemi prvky pojiva. Složení – hlavně voda, cesta komunikace a transportu (difúzí) látek mezi buňkami voda je stabilizována komplexními glykosaminoglykany (GAG), proteoglykany a glykoproteiny. „Specializovaná" pojivová tkáň – velmi diferencovaná forma pojiva s danou lokalizací (mnoho společných znaků) – vazivo, chrupavka, kost, lymfoidní tkáň, krev.

Typy pojivové tkáně Hustá a řídká pojivová tkáň – závisí na množství vláken. Hustá pojivová tkáň – vysoká hustota extracelulárních vláken, malé množství amorfní hmoty a buněk husté kolagenní pojivo – šlachy, vazy, orgánové pochvy (hlavní prioritou je pevnost) husté elastické pojivo (hlavní prioritou je elasticita) – stěna aorty, ligamentum flavum páteře Řídká (areolární) kolagenní pojivová tkáň – postrádá masivní vláknitou výztuž, která charakterizuje husté pojivové tkáně. Relativně velké množství amorfní hmoty, buněk nebo obojího (tukové vazivo, lymfatická tkáň).

Řídká pojivová tkáň Nejrozšířenější typ vyplňuje prostory mezi svalovými vlákny a fasciemi, zpevňuje epitelové tkáně, serózní blány dutiny břišní a hrudní, zpevňuje podkoží, výplň mezi mnoha orgány, obklopuje cévy. Vlákna všemi směry tvoří řídkou síť, převládají vlákna kolagenu typu III, méně elastinu

Tukové vazivo Jedno z nejrozšířenějších - buňky adipocyty se vyznačují velkými tukovými kapénkami, redukovaná cytoplasma do tenké vrstvičky Energetická zásobárna, termoizolace (izolační vrstva pod kůži), mechanická ochrana určitých orgánů bílá tuková tkáň - unilvakuolární hnědá tuková tkáň - multilvakuolární

Hustá, fibrilární pojivová tkáň Převaha vláken, malé množství buněk – fibrilární kolagenní pojivová tkáň. Vlákna jsou organizována do pravidelných, paralelních struktur. Fibroblasty – uspořádání do pravidelných řad mezi vlákny.

Kolagen

Odbourávání extracelulární matrix Matrixové metaloproteinázy (MMPs, matrixiny) - Zn-dependentní endopeptidázy, proteolytická aktivita zaměřena především na ECM a bazální membrány. Přestavba a odbourávání ECM za fyziologických i patologických podmínek. embryogeneze, morfogeneze, angiogeneze, hojení ran atd. artritida, kardiovaskulární onemocnění, nádorová onemocnění Široká substrátová specifičnost - tkáně obratlovců, bezobratlých i rostlin.

Matrixové metaloproteinázy (MMPs) Podle substrátové specifičnosti, primární struktury a buněčné lokalizace – rozdělení do pěti základních skupin: kolagenázy, želatinázy, stromelysiny, matrilysiny a membránově vázané matrixové metaloproteinázy (MT-MMPs). Některé z MMPs nespadají ani do jedné kategorie – makrofágová elastáza (MMP-12), nebo enamelysin (MMP-20).

Regulace MMPs Odbourávání ECM je za fyziologických přísně regulovaný proces podmínek nedostatečné odbourání ECM může inhibovat normální buněčnou migraci, nadměrné odbourávání může zabránit buňkám adherovat k ECM může dojít k patologické destrukci pojivové tkáně. Všechny MMPs se aktivují extracelulárně, postupným proteolytickým štěpením (výjimka MT-MMPs, stromelysin-3 a epilysin, jsou aktivovány intracelulárně specifickou konvertázou). MMPs jsou inhibovány specifickými endogenními inhibitory – TIMPs, TIMP se váže do aktivního místo nekovalentní vazbou.

Odbourávání kolagenu Intersticiální kolagenáza - štěpení monomer kolagenu mezi vazbou dvou aminokyselin - Gly 775–leucin/isoleucin 776.

Proteoglykany

Přenos signálů do buňky prostřednictvím proteoglykanů Buněčné povrchové proteoglykany - syndekan a glypikan - koreceptory receptorů spojených s G-proteinem Syndekan-1 – na povrchu cévních endoteliálních buněk , syndekan-2 na buňkách mezenchymálního původu, syndekan-3 primárně v neuronální tkáni a v chrupavce a syndekan-4 se vyskytuje všude Syndekany - transmembránové proteoglykany, obsahují heparan sulfát a chondroitin sulfát Vazba růstových faktorů na syndekan  modulace následné signalizační kaskády uvnitř buňky

Přenos signálů do buňky prostřednictvím proteoglykanů Signalizace přenášená syndekanem jde přes hepran sulfát – vazba růstových faktorů (FGF, VEGF - vaskulární endotheliální růstový faktor) Při současně vazbě růstového faktoru na jeho receptor, HS stabilizuje komplex a tak působí jako signalizační koreceptor. Syndekan-1 jako diagnostický a prognostický marker u mnohačetného myelomu, vysoká exprese u různých nádorových onemocnění (epiteliální nádory, rakovina pankreatu a prsu). Nádory mesenchymálního původu mají naopak sníženou expresi syndekanu-1. Biosyntéza proteoglykanů a heparansulfátu jsou rozhodující pro vývoj, morfogenezi, a organogenezi.

Přenos signálů do buňky prostřednictvím proteoglykanů Glypikany – rodina proteoglykanů obsahující heparin sulfát Nezbytné pro morfogenezi, regulují různé buněčné signalizační dráhy. Buď stimulují nebo inhibují specifické buněčné procesy. Podobně jako syndekany jsou koreceptory pro růstové faktory a morfogeny. Glypikan-1 jako koreceptor pro FGF2 Glypikan-1, -3 a -5 – vysoká exprese u některých nádorových onemocnění (glypikan-1 u rakoviny prsu a glyomu, glypikan-3 u jaterních nádorů).

Odbourávání proteoglykanů Lysosomy - část uvolněných monosacharidů znovu použita pro syntézu glykokonjugátů. Endo- a exoglykosidasy - většinou odbourávání sacharidových jednotek při optimálním pH mezi 4.0 and 5.5. Endoglykosidasy – štěpí uvnitř dlouhého polysacharidového řetězce vnitřní glykosidové vazby  fragmenty  další štěpení exogykosidasami. Exoglykosidasy štěpí glykosidové vazby na redukujícím konci  terminální sacharidové jednotky. rozpoznají jen jeden monosacharid (někdy dva) vázané anomerní vazbou

Poruchy metabolismu mukopolysacharidů Ztráta lysosomálních enzymů vede ke hromadění glykokonjugátů - dědičné poruchy degradace kyselých mukopolysacharidů – mukopolysacharidózy – „lysosomální onemocnění se střádáním“. Geneticky podmíněná velká skupina klinicky závažných a postupně progredujících multisystémových onemocnění. Postupné hromadění glykosaminoglykanů v buňkách  následné morfologické i funkčním změny tkání. Pro všechny mukopolysacharidózy jsou typické disproporční poruchy růstu s deformitami skeletu. Různé mukopolysacharidy jsou střádány v hepatocytech a Kupferových buňkách. Játra jsou zvětšená, vzniká fibróza (cirhóza).

Poruchy metabolismu mukopolysacharidů Typ Syndrom Deficit enzymu Střádání I Hulerové α-L-iduronidáza DS, HS II Hunterův L-iduronát-2-sulfatáza III Sanfilipův heparansulfa-táza HS IV Morquiův galaktosamin-sulfatáza KS, CS V dříve Scheieův, dnes podtyp I DS VI Marotauxův-Lamyho N-acetyl-glukosamin 4-sulfatáza VII Slyův b-glukuronidáza

Mukopolysacharidóza VI (Marotauxův-Lamyho syndrom) deficit enzymu N-acetyl-galaktosamin 4-sulfatázy

Normální a patologická reakce na poranění Poranění – narušení normální anatomické struktury a funkce Hojení – komplexní a dynamický proces  obnovení anatomické kontinuity a funkce. Čtyři základní reakce po zranění : Poranění Normální hojení Znovuustavení původní rovnováhy Regenerace Dokonalé obnovení Nadměrné hojení Fibróza a kontraktura Nedostatečné hojení Chronické vředy

Mechanismus hojení kožního poranění Ukládání matrix pojiva Kontrakce Epitelizace Okamžitá první pomoc - uzavření jednoduché rány stehy, páskou, svorkami  pojivová tkáň se ukládá okamžitě (kolagen, proteoglykany, glykoproteiny) a tvorba nové ECM. Zůstává-li rána otevřená  hojení kontrakcí (komplexní interakce mezi kontraktilními fibroblasty - "myofibroblasty" a složkami ECM ).

Kaskáda hojení Okamžitě po zranění  krevní destičky se dostanou do kontaktu s obnaženým kolagenem. Agregace destiček  uvolnění srážecích faktorů  ukládání fibrinové sítě Fibrinová síť – provizorní matrix, destičky uvolňují cytokiny, růstové faktory  zahájení procesu hojení Destičky uvolňování cytokinů - dva nejdůležitější jsou PDGF a TGF-b Diegelmann R.F., EvansM.: Frontiers in Bioscience 9, 283-289, 2004

Kaskáda hojení PDGF  chemotaxe neutrofilů, makrofágů, hladkých svalových buněk a fibroblastů TGF-b  signál pro makrofágy  sekrece cytokinů (FGF, PDGF, TNF-a, Il-1) a pro expresi kolagenu a kolagenáz fibroblasty  rychlé ukládání nové ECM. Během 24 hod. – neutrofily (převládající buňky) vazba na endoteliální buňky okolních cév  diapedéza a migrace do oblasti rány. Odstranění cizorodého materiálu (bakterie, poškozená tkáň) fagocytózou. Žírné buňky  histamin, propustnější stěny cév (vazodilatace)  mononukleární buňky. Diegelmann R.F., EvansM.: Frontiers in Bioscience 9, 283-289, 2004

Inhibice makrofágů zpomalí hojení rány! 1. Fáze zánětu Po 48 hod. - aktivace fixních tkáňových monocytů - přeměna na tkáňové makrofágy, histiocyty. Tkáňové makrofágy - maximální zvýšení aktivity, fagocytóza, uvolňují PDGF a TGF-b  přitahování fibroblastů, hladkých svalových buněk. Inhibice makrofágů zpomalí hojení rány! Fagocytují odumřelé buňky, neutrofily s pohlcenými bakteriemi, poškozenou matrix, a ostatní pozůstatky. Diegelmann R.F., EvansM.: Frontiers in Bioscience 9, 283-289, 2004

2. Proliferační fáze Fáze zánětu přechází ve fázi proliferace. TGF-b – tři účinky na ukládání ECM: zvýší se transkripce genů pro syntézu kolagenu, proteoglykanů a fibronektinu. sníží s uvolňování MMPs degradující ECM stimuluje expresi inhibitorů proteáz TIMPs Převládající buněčný typ ve fázi proliferace – fibroblast. Fibroblasty se zachycují do provizorní fibrinové matrix  produkce kolagenu – typ III jako první (jemná retikulární vlákna), ten pak nahrazen typem I. Kolagen typu I – převládající typ v jizvě. Proces epitelizace stimulován EGF (epitheliální růstový faktor) a TGFa – produkují makrofágy, trombocyty a keratinocyty.

Fáze přestavby (remodelace) Proces epitelizace stimulován EGF a TGFa – produkovány aktivivanými makrofágy, destičkami s keratinocyty. Dokončení epitelového můstku, enzymy uvolňující vazbu strupu. Energeticky náročné metabolické pochody během hojení zvýší nárok na spotřebu kyslíku.

Mechanismus hojení kožního poranění V mikroprostředí rány převládá nižší pH, nižší tlak kyslíku, zvýšená produkce laktátu  uvolnění faktorů stimulující angiogenezi a neovaskularizaci – VEGF, bFGF a TGFb, které produkují epidermální buňky, fibroblasty, makrofágy a endoteliální buňky cév. Důležitá signalizační dráha – nízká tenze kyslíku  stimuluje expresi nukleárního transkripčního faktoru „hypoxií indukovaný faktor“ (HIF) u endotelových cévních buněk. HIF – vazba na specifickou sekvenci DNA – regulace exprese VEGF  angiogeneze. Nové cévy v hojící se ráně  zvýší se pO2  O2 vazba na HIF, zablokuje se jeho aktivita, sníží se produkce VEGF.

Přestavba (remodelace) Poškození Uzavření Fáze hojení rány 1 4 20 ?? Hemostáze Zánět Proliferace Přestavba (remodelace) Fibroblasty v ráně proliferují a vylučují glycoproteiny a kolagen Epidermální buňky migrují z okraje rány Tvorba granulační tkáně z makrofágů, fibroblastů a nových kapilár Poškozené cévy kontrakce, nižší průtok krve Agregace destiček Krvácení Migrace leukocytů do tkáně, zánět Neutrofily - sekrece chemických baktericidních látek, usmrcení balterií Makofágy pohlcují a rozkládají cizorodý materál Maktofágy uvolňují látky stimulující angiognezi, růst kapilár a granulační proces. Fibroblasty vylučují kolagen a rána se upevňuje Hojení, přestavba a reorganizace vláken Rána se stahuje, integrita tkáně se zvyšuje Epidermální buňky přerůstají pojivovou tkáň a rána se uzavírá

Časová posloupnost hojení rány

Nedostatečné hojení – chronický vřed Nehojící se kožní vředy (proleženiny) Exsudace (výpotek) - výstup tekutiny z dilatovaných cév v místě zánětlivé hyperemie (rozšířené cévy, vyšší permeabilita stěny) Přestup tekutiny bohaté na plasmatické bílkoviny do tkání (albuminy, globuliny, fibrinogen)  zánětlivý edém Současně permeabilní stěny cév dovolí přestup buněk do tkání  zánětlivý infiltrát Neutrofily – masivní infiltrace, uvolňování enzymů (MMPs) – destrukce kolagenní matrix. Produkce elastáz – odbourání faktorů hojení - PDGFa TGFb. Chronický vřed - granulační tkáň vyzrává v novotvořené vazivo, postupně se nahrazuje jizvou.

Mechanisms of wound healing in healthy people versus people with diabetes. In healthy individuals (left), the acute wound healing process is guided and maintained through integration of multiple signals (in the form of cytokines and chemokines) released by keratinocytes, fibroblasts, endothelial cells, macrophages, and platelets. During wound-induced hypoxia, VEGF released by macrophages, fibroblasts, and epithelial cells induces the phosphorylation and activation of eNOS in the bone marrow, resulting in an increase in NO levels, which triggers the mobilization of bone marrow EPCs to the circulation. The chemokine SDF-1α promotes the homing of these EPCs to the site of injury, where they participate in neovasculogenesis. In this issue of the JCI, Gallagher et al. (18) show that, in a murine model of diabetes (right), eNOS phosphorylation in the bone marrow is impaired, which directly limits EPC mobilization from the bone marrow into the circulation. They also show that SDF-1α expression is decreased in epithelial cells and myofibroblasts in the diabetic wound, which prevents EPC homing to wounds and therefore limits wound healing. The authors further show that establishing hyperoxia in wound tissue (via HBO therapy) activated many NOS isoforms, increased NO levels, and enhanced EPC mobilization to the circulation. However, local administration of SDF-1α was required to trigger homing of these cells to the wound site. These results suggest that HBO therapy combined with SDF-1α administration may be a potential therapeutic option to accelerate diabetic wound healing alone or in combination with existing clinical protocols. Špatně hojící se diabetický vřed – snížená vaskulogeneze. Snížená produkce NO v důsledku málo aktivní NOS (aktivována VEGF)  snížená produkce EPC (endotheliální progenitorové buňky) asi o 50% a u diabetických vředů je konc. SDF-1a (stromal cell-derived factor 1a) snížen více než o 50%. SDF-1a - chemokin přitahující EPC na místo určení.

Kolagen a choroby pojiva Známo ~ 1100 mutací genů (COL1A1, COL1A2, COL 2A1, COL3A1, COL4A5, COL 7A1 a COL8A2). Většinou jednobodové mutace – záměna glycinu za AK s objemnějším postranním řetězcem – přerušení trojité šroubovice. Mutace v různých místech mají různý projev (fibrilární kolageny s nepřerušenou šroubovicí a kolageny nefibrilární). Další mutace - abnormální sestřih RNA, delece genů, inserce, duplikace, komplexní přeskupení.

Vrozené poruchy pojivové tkáně - kolagen Ehlersův-Danlosův syndrom (převážně autozomálně dominantní dědičnost) mutace v různých genech, které kódují různé složky kolagenu – typicky jsou uváděny především geny COL3A1 (a1 řetězec kol III) a COL5A2 (a2 řetězec kol V) 6 základních subtypů hlavní a nejtypičtější znak - hypermobilita kloubů (extrémní rozsah pohyblivosti kloubů) a také zvýšená elasticita kůže, doprovázená fragilitou kůže a cév a někdy i srdečními vadami.

Vrozené poruchy pojivové tkáně - kolagen Osteogenesis imperfekta (převážně autozomálně dominantní dědičnost), defekty v genech COL1A1 nebo COL1A2. Označení pro širší skupinu chorob i spektrem projevů - nejdůležitější je vysoká lomivost či křehkost kostí (odtud také označení „nemoc křehkých kostí“). Závažnost choroby je různá a závisí na konkrétním typu – nejzávažnější formy - mnohočetné zlomeniny v prenatálním období či dokonce odumřením plodu, nejméně závažné formy mohou být i v dospělosti velmi diskrétní a ke zlomeninám dochází jen o něco málo častěji oproti normální populaci. Další příznaky - zakřivení páteře, volné klouby, slabý svalový tonus, ztráta sluchu, modré skléry. V současnosti se rozlišuje až 11 subtypů.

Vrozené poruchy pojivové tkáně - kolagen Sticklerův syndrom – dědičná progresivní arthroophtalmopathia progresiva. Unikátní autozomálně dominantně syndrom předčasné osteoartrózy, degenerace sítnice a orofaciální abnormality sluchu. Oční příznaky začínají již v dětství s výraznou krátkozrakostí a degenerativními změnami sítnice (ev. až odchlípení a slepota), glaukomem, keratopatií, kataraktou, uveitidou. V dospělém věku se rozvíjí těžká artropatie především nosných kloubů. Mutace v genech COL2A1, COL11A1 a COL 11A2

Vrozené poruchy pojivové tkáně - kolagen Alportův syndrom – degenerativní dědičné onemocnění bazálních membrán (kolagen typu IV), postihující hlavně bazální membrány ledvin. Mutace na X chromozomu. Dědičné onemocnění klasického X-vázaného Alportova syndrom je mutace v a5 řetězci kolagenu typu IV (COL4A5). Mutace v a3 a a4 řetězcích kol IV (COL4A3 a COL4A4) jsou zodpovědné za méně časté recesivní fomy Alportova syndromu. Je charakterizován poruchou funkce ledvin, ztrátou sluchu a abnormalitami čoček, hypertenzí, hematurií a proteinurií. Poškození kolagenu IV v důsledku mutace je příčinou dysfunkce vázaného epitelu a to vede orgánovému poškození. Postižení mužů je častější a těžší.

Vrozené poruchy pojivové tkáně Epidermolysis bullosa (nemoc motýlích křídel): skupina vzácných chorob, mají několik způsobů dědičnosti s různým stupněm závažnosti a projevu Puchýře na kůži a sliznicích, incidence 1/50 000, závažnost se pohybuje od mírného po smrtelné. Mutace některého z genů podílejících se na stavbě pokožky a vazby epiteliálních buněk na bazální membránu, jako jsou geny pro keratin K5 a K14, plektin, laminin, kolagen typu VII a XVII, a6a4 integrin.

Vrozené poruchy pojivové tkáně Marfanův syndrom (autozomálně dominantní dědičnost) -  mutace v genu pro fibrilin-1 (FBN1). Fibrilin-1 je významnou součástí mezibuněčné hmoty, mutace v genu FBN1 vedou ke špatné organizaci elastických vláken, narušení funkce některých cytokinů. Rozvoji syndromu napomáhá také dysregulace TGF-b. Projevuje se vysokým vzrůstem, arachnodaktylií (extrémně dlouhé – jakoby „pavoučí“ prsty), ektopií (abnormálním umístěním) oční čočky, skoliózou a abnormitami kardiovaskulární soustavy (rizikové jsou defekty srdečních chlopní nebo patologická rozšíření – aneuryzmata – aorty, která hrozí rupturou). Syndrom je relativně častý, s četností 1:5000 živě narozených dětí (syndrom samotný se většinou začne projevovat až v období dospívání či dospělosti; vyskytuje se ale i vzácná a velmi závažná – novorozenecká forma Marfanova syndromu)

Fibróza Fibróza – nadbytek kolagenu Fibrózu je možné definovat, jako náhradu normálních strukturálních složek tkáně za narušenou, nefunkční a nadměrně nahromaděnou jizevnatou tkáň – keloid (přerůstání jizvy, která zvětšuje svůj objem) a hypertrofická jizva. Keloid - fibroblasty produkují 2 - 3x více kolagenu. V keloidu nekontrolovaná zvýšená produkce TGF-b, absence myofibroblastů, kontraktilních buněk, velké množství žírných buněk, které produkují enzymy (MMPs)  abnormální štěpy kolagenu stimulují syntézu kolagenu a fibroprodukci.

Fibróza Další choroby charakteristické zánětem s následnou fibrózou: Plicní fibróza (vazivovatění plic) - postupnému nahrazování plicní tkáně vazivem Příčiny: chronický zánět v plicní tkáni, který při dlouhodobé aktivitě vede k nadměrné tvorbě vaziva a likvidaci původní plicní tkáně (tvorba jizev). Původce jsou vdechované škodliviny azbest, křemík (azbestóza, silikóza), léky (některé léky proti poruchám srdečního rytmu, cytostatika a jiné) různé organické látky (peří, sloučeniny ve vdechovaném prachu Idiopatická plicní fibróza - vyvolávající faktor zatím není identifikován.

Fibróza Jaterní cirhóza – postupná přestavba jaterní tkáně a cévního řečiště jater a náhrada za fibrotickou tkáň. Příčiny vzniku virová infekce (hepatitida B a C), autoimunitní hepatitidy, nadměrná konzumace alkoholu, obstrukce žlučových cest, ukládání mědi u Wilsonovy choroby. Crohnova choroba - chronické zánětlivé onemocnění trávicího ústrojí (nejčastěji v oblasti tenkého a tlustého střeva). Cystická fibróza (mukoviscidóza) – autozomálně recesivní onemocnění, mutace genu pro chloridový kanál časté plicní infekce infekce

Zánětlivé autoimunitní choroby pojivové tkáně Revmatoidní artritida – systémové zánětlivé onemocnění, postihuje mnoho tkání a orgánů, hlavně synovium kloubů. zánětlivá reakce kapsule kolem kloubů (synovia), sekundární otok synoviálních buněk, nadměrné množství synoviální tekutiny a produkce vazivové (fibrotické) tkáně (pannu) v synovii. destrukce kloubní chrupavky, ankylóza (ztuhnutí) kloubu. Kolagenózy Systémová sklerodermie – systémové autoimunitní onemocnění primárně postihující kůži. Vlivem specifických autoprotilátek dochází k fibrotizaci perifeních i viscerálních cév. Postižení vnitřních orgánů (plíce, srdce, ledviny, GIT). Antinukleární protilátky. Systémový lupus erythematodes – multifaktoriální autoimunitní onemocnění pojivové tkáně, poškozením mnoha orgánů a tkání – kůže (na obličeji vzniká klasický motýlovitý erytém), klouby, ledviny, cévy, srdce.