Aplikace práva Komplexní inovace výuky práva pro moderní společnost CZ.1.07/2.2.00/

Aplikace práva - definice  Aplikace práva je specifickou formou realizace právních norem spočívající v pravomoci státních orgánů vydávat individuální právní akty (rozhodnutí)  Musí mít vždy zákonný charakter  Je zásadně proces (řízení)

Aplikace práva podle pravomoci státních orgánů  Soudní řízení civilní řízení – rozhodování sporů (sporná řízení) a jiných právních věcí (tzv. nesporná řízení, pro něž je typické, že jejich účastníci nestojí vůči sobě v pozici odpůrců jako v řízení sporném) trestní řízení – posouzení viny a uložení trestu či ochranného opatření  Správní řízení – cílem je vydání správního rozhodnutí v příslušné oblasti veřejné správy (např. stavební řízení, přestupkové řízení)

Rozhodčí řízení  Mimosoudní způsob řešení sporů nezávislými a nestrannými rozhodci  Náhrada civilního procesu při řešení majetkových sporů.  Je neveřejné, rychlejší, má nižší náklady  Rozhodcem se může stát kterýkoliv občan nebo i cizinec, který je zletilý a svéprávný  Smluvní strany se mohou již při uzavírání smlouvy dohodnout, že případné spory budou řešeny rozhodčím řízením – rozhodčí doložka  Smlouva o rozhodci – týká se jednotlivého již vzniklého sporu

Klasifikace aktů aplikace práva I.  Podle účinků třídíme na: Konstitutivní akt aplikace práva - takový právní akt, který jednostranně nezávisle na vůli adresátů zakládá, mění či ruší právní vztah Deklaratorní akty aplikace práva - autoritativně zjišťují, konstatují, tedy deklarují existenci či neexistenci právního vztahu a působí ex tunc

Klasifikace aktů aplikace práva II.  Meritorní rozhodnutí – státní orgán rozhoduje o věci samé – tj. o uplatněném hmotněprávním nároku. Meritorním rozhodnutím se rozhoduje o právech a povinnostech vyplývajících z hmotněprávních vztahů  Procesní rozhodnutí – jiné než meritorní rozhodnutí, rozhodnutí o procesních otázkách (např. zastavení řízení, uložení pořádkové pokuty apod.)

Klasifikace aktů aplikace práva III.  Podle vyčerpání předmětu řízení dělíme rozhodnutí na : Konečné – vyčerpán celý předmět řízení Částečné – rozhodují pouze o části předmětu řízení Mezitímní – rozhodují pouze o základu nároku

Proces aplikace práva  Posouzení skutkových otázek – shromáždění právně významných informací o skutkové podstatě daného případu – dokazování  Posouzení právních otázek – výběr příslušné právní normy, její interpretace, tj. její formální a obsahová analýza,  Vydání rozhodnutí – rozsudek, usnesení, nález, příkaz, rozkaz, povolení

Vlastnosti rozhodnutí  Právní moc - nenapadnutelnost rozhodnutí (řádnými) opravnými prostředky a závaznost rozhodnutí jak pro účastníky, tak pro soud. Právní moc zjednává právní jistotu o tom, jak bylo rozhodnuto.  Vykonatelnost - povinnost uloženou rozhodnutím lze vynutit i proti vůli účastníka, kterému byla uložena. Je-li touto povinností něco plnit (zaplatit peníze, vyklidit byt), ale tato povinnost nebyla splněna dobrovolně, může být vynucena soudním výkonem rozhodnutí (exekucí).

Uvážení při aplikaci práva  Uvážení (diskreční pravomoc) představuje situaci, kdy s určitým skutkovým stavem nespojuje právní norma nutnost nastoupení jediného možného právního následku – naopak ponechává aplikačnímu orgánu určitý prostor pro volbu určitého řešení či rozhodnutí  Z nejobecnějšího hlediska bychom mohli rozlišit soudní uvážení a správní uvážení  Obsahově blízkým institutem jsou pak tzv. neurčité pojmy

Mezery v právu a analogie  Mezerami v právu se nazývají případy, ve kterých určitá konkrétní právní otázka právním řádem není upravena, ač by podle názoru toho, kdo o mezeře mluví, upravena být měla  Analogie je myšlenkový proces, při kterém se vyplňují mezery v právu analogie zákona – je použita právní norma, která sice nedopadá na onen případ, který je třeba řešit, ale která upravuje vztahy obdobné analogie práva – rozhoduje se podle obecných principů, které jsou v určitém právním systému vyjádřeny či na kterých tento systém spočívá

Interpretace práva a její význam  Interpretace (výklad) právních norem je poznávací (intelektuální) proces, který je zaměřen na zjištění obsahu, smyslu a významu právních norem  Výklad práva je nezbytným prvkem jakékoliv právní činnosti – objektem jsou nejen normy, ale též další právní akty, právní jednání atd.  Interpretace je zároveň ve větší či menší míře procesem dotváření práva  Proti správné interpretaci stojí vadná interpretace, spočívající v dezinterpretaci (tj. v omylu při interpretaci) či falsifikaci, tj. v úmyslně nesprávné interpretaci

Jazykový výklad  Jazykový projev je komunikačním prostředkem, kterým zákonodárce hovoří k adresátům  Důležitou roli hraje slovní zásoba (slova a sousloví) – význam slov objasňují výkladové slovníky  Druhou oblast jazykovědy představují pravidla mluvnice – pravidla spojení slov do vět  Nepodstatná jsou pravidla, která nemají vliv na význam textu (např. správná výslovnost)

Obecný a právní jazyk  Slovům, výrazům a termínům použitým v textu zákona je třeba rozumět v tom smyslu, který mají v obecném základu spisovného jazyka, jestliže nejsou důležité důvody pro to, aby jako základ interpretace byl přijat odlišný význam  Jestliže jsou v zákoně použity technické, biologické či jiné speciální výrazy, které mají odborný ustálený význam (a nejsou legálně definovány odlišně), je třeba vycházet ze smyslu, který mají v odpovídajících speciálních oblastech poznání  Legální definice – právní vymezení významu slova  Relativita právních pojmů – stejné pojmy mají různý význam (promlčení)

Logický výklad  Zjištění obsahu právní normy pomocí pravidel formální logiky Argument a contrario - argument z opaku Argument per eliminationem - používá se v případě taxativních výčtů Argument per analogiam - daný případ má být rozhodnut stejně nebo podobně jako případ v zákoně ustanovený Argument a minori ad maius - úsudek od menšího k většímu Argument a maiore ad minus - úsudek od většího k menšímu Argument reductione ad absurdum - dovedení věci do nesmyslných závěrů – určitá možnost výkladu je v rozporu s ideou práva nebo základními principy právního řádu – absurdní výsledek je zamítnut

Historický výklad  Spočívá v objasnění smyslu normativního aktu na základě toho, jaký význam spojoval s interpretovaným textem jeho tvůrce (zákonodárce)  Vůle zákonodárce se dá nalézt v důvodových zprávách, autorských komentářích, mediálních sděleních

Systematický výklad  Zjišťuje obsah a význam právní normy na základě systematiky právního předpisu a právního řádu  Systém právního řádu – soukromé a veřejné právo, lex generalis a specialis  Systém právních předpisů – členění na obecnou a zvláštní část, členění na části, hlavy, oddíly

Komparativní (srovnávací) výklad  Představuje užití cizího práva pro účely výkladu domácího práva – inspirace výsledky cizí právní vědy  Lze užít jen takové cizí právo, které má podobné znění a hodnoty jako české právo (např. české a slovenské právo, právní řády v rámci kontinentální právní kultury)  Velkou roli zde hraje globalizace (lidská práva, mezinárodní právo)

Teleologický výklad  Zohledňuje se hledisko účelu (telos) a smyslu vykládaného ustanovení  „Odpadne-li důvod vydání zákona, odpadne i sám zákon“  Je-li znám účel právní úpravy, je třeba zvolit takovou interpretaci, která vede k naplnění tohoto účelu

Klasifikace podle subjektů I. – obecně závazný  výklad Ústavního soudu – obecně závazný pokud ÚS jedná jako negativní zákonodárce  výklad autentický – výklad právní normy tím, kdo právní normu přijal  výklad legální – podává orgán, který byl právní normou výslovně zmocněn k podávání obecně závazného výkladu

Klasifikace podle subjektů II. – není obecně závazný  výklad soudní – výklad obsažený v pravomocném rozhodnutí v konkrétní věci + výklad vyšších soudů  výklad orgánu aplikujícího právo – je právně závazný jako součást individuálního aktu aplikace práva  výklad oficiální (interní) – podává státní orgán pro podřízené orgány, podřízené pracovníky  výklad vědecký – je podáván právní vědou v odborné a vědecké literatuře (učebnicích, komentářích, monografiích, odborných článcích v časopisech)

Klasifikace podle rozsahu  výklad doslovný (adekvátní) - rozsah normy se určuje v té podobě, jak je vyjádřen slovně v textu právní normy  výklad zužující (restriktivní) - stanoví smysl právní normy úžeji, než jak by vyplývalo z izolovaně zkoumaného textu  výklad rozšiřující (extenzivní) - stanoví obsah právní normy šířeji, než vyplývá z doslovného znění příslušného normativního textu