Sociologie konfliktu

Teorie konfliktu zdůrazňují sociální, ekonomickou a/nebo politickou nerovnost mezi jedinci nebo ještě spíše mezi sociálními skupinami Zdůrazňují také rozdílnost zájmů jednotlivců respektive různých skupin ve společnosti Tam kde by funkcionalismus nejspíše viděl konsenzus, tam se teoretikové konfliktu soustřeďují na manipulaci a ideologickou hegemonii Často jsou teorie konfliktu spojené i s implicitní či explicitní kritikou stávajících poměrů

Frankfurtská škola Původně skupina marxistických intelektuálů spjatých s Institutem pro sociální výzkum ve Frankfurtu (založen v roce 1923). Marxismus, jakožto dominantní inspirující myšlenkový směr, byl u řady autorů řazených k Frankfurtské škole doplňován psychoanalýzou, existencialismem nebo například klasickými německými filozofy K „první generaci“ FŠ bývají řazení především Max Horkheimer (stál v čele institutu), Theodor Adorno, Herbert Marcuse a Erich Fromm.

autoři spjatí s FŠ se soustřeďovali především na kulturu a na to, jak se v kultuře projevuje určitý společenský řád a jak kultura zpětně tento řád potvrzuje – neviděli tedy kulturu jako sféru přirozené sdílených hodnot a vědění, ale spíše jako oblast, kde se projevuje (ekonomická, mocenská) manipulace naopak v pozadí jejich zájmu stála tradiční marxistická ekonomická a politická analýza V roce 1933 byla činnost institutu ukončena nástupem nacismu. Řada lidí, kteří v něm byli aktivní emigrovali do USA. To napomohlo rozšíření myšlenek FŠ v anglosaském světě. Například Markuseho kniha Jednorozměrný člověk hrála významnou roli jakožto ideové zdůvodnění studentských bouří na konci šedesátých let.

Druhá generace Frankfurtské školy Jurgen Habermas (1929) Habermas studoval u Horkheimera a intenzivně četl i ostatní členy školy Byl s Horkheimerem a Adornem ovšem ve stále větším sporu o charakter moderní doby i o možnosti změny - nebyl takový skeptik jako oni (Horkheimer a Adorno i v důsledku zkušenosti nacismu a války nahlíželi moderní dobu, racionalizaci i modernizaci značně kriticky) I Habermas vychází z marxismu a doplňuje je o další autory – u něj to ovšem už není psychoanalýza, ale spíše Parsons a další, velmi často američtí, sociologové.

Systém a životní svět Habermas, jak už jsem naznačil, se snažil do svých teorií integrovat celou řadu autorů a to často navzájem obtížně slučitelných – například Parsonse (strukturalista) a Meada (což byl interakcionista). Snažil se tak (jako řada jiných autorů především v sedmdesátých a osmdesátých letech) překonat krajnosti strukturalistického a interpretativního pohledu na společnost. Habermas zavádí rozlišení systém a životní svět (překlad německého lebenswelt) Souhlasí s teoretiky jako je Parsons či Luhmann, že moderní společnosti jsou čím složitější a vnitřně diferencovanější (dělí se na relativně autonomní subsystémy), ale vedle této systémové úrovně podle Habermase existuje relativně autonomní životní svět – svět každodennosti, mezilidských interakcí Zatímco na úrovni systému je komunikace do značné míry formalizovaná a ovládána specifickými „médii komunikace“ jako jsou moc a peníze, na úrovni životního světa má komunikace stále ještě podobu interakce, diskuse Životní svět je podle Habermase v současnosti ohrožen především pronikáním systému (byrokratických instancí, ekonomických instancí) do sociálních vztahů, které tím ztrácejí své charakteristické lidské vlastnosti (dorozumění) a jsou formalizovány (médii moci a peněz); tento proces nazývá kolonizací životního světa; komunikativně strukturované životní oblasti jsou podřizovány imperativům formálně organizovaných systémů jednání

Stále více se Habermas soustřeďuje na komunikaci a její roli ve společnosti, chápe ji ovšem jinak než Luhmann, s kterým se také dostává do sporu Habermas se staví proti scientistické vizi sociální vědy. Podle něj musí sociální vědy kromě poznávání i hodnotit a kritizovat. V jeho pohledu nemá byt ale sociální vědec někým, kdo zformuluje nějakou vizi ideální společnosti a pak se bude snažit prosadit její realizaci. Spíše je jeho úkolem zasazovat se o takové společenské podmínky za kterých by mohli zformulovat vizi společnosti lidé, kteří v ní žijí Pro Habemase představuje (mocensky nemanipulovaná) komunikace prostředek k reflektované změně společnosti – zatímco v současnosti je komunikace příliš manipulována „penězi a mocí“ (komunikační moc, především skrze média, mají ti, kdo mají kapitál a/nebo politickou moc), je podle něj možné přiblížit se situaci, kdy se do veřejné racionální, nemanipulované debaty zapojí podstatně více lidí Centrální úlohu komunikace podtrhuje Habermas ve své Teorii komunikativního jednání

Lewis Coser (1913-2003) Narodil se jako Ludwig Cohen v Berlíně Vyšel ze strukturního funkcionalismu (k jeho učitelům patřil Merton), ale snažil se jej doplnit o analýzu konfliktů. The functions of social conflict (1956) Konflikt může pomoci integraci skupiny – zvláště konflikt s vnějším nepřítelem Konflikt může vést k aktivizaci veřejnosti Konflikt může také sloužit komunikaci – skupiny si vyjasní své pozice.

Ralf Dahrendorf (1929 - 2009 ) Udělal během svého života velkou kariéru akademickou i politickou (poslanec v Německu, člen Komise EU) Ve stejné době jako Coser publikuje práci o sociálním konfliktu – Sozialle Klassen und Klassenkonflikt (1957) I Dahrendorf vidí konflikt nikoli jako něco ze své podstaty negativního a ničivého - záleží na tom jak je konflikt rozsáhlý (vedou ho malé skupiny nebo celé společnosti?) a intenzivní, zda se vede podle určitých pravidel (konflikt vedený podle pravidel může přinést řešení problému bez toho, že by nadělal velké škody), zda se vede mezi rovnocennými subjekty nebo mezi lidmi/skupinami s rozdílnými statusy a prostředky Stavěl se jak pro radikálnímu funkcionalismu tak i proti marxistické teorii třídního konfliktu