Cestovní ruch Austrálie a Oceánie Střední odborná škola Otrokovice Cestovní ruch Austrálie a Oceánie Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Markéta Kraváčková Dostupné z Metodického portálu www.rvp.cz, ISSN: 1802-4785, financovaného z ESF a státního rozpočtu ČR. Provozováno Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze. www.zlinskedumy.cz

Charakteristika DUM Název školy a adresa Středí odborná škola Otrokovice, tř. T. Bati 1266, 76502 Otrokovice Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0445 /2 Autor Mgr. Markéta Kraváčková Označení DUM VY_32_INOVACE_SOSOTR-Mn-ZCR/4-PV-2/9 Název DUM Cestovní ruch Austrálie a Oceánie Stupeň a typ vzdělávání Středoškolské vzdělávání Kód oboru RVP 63-41-M/01 Obor vzdělávání Management hotelových a turistických služeb Vyučovací předmět Zeměpis cestovního ruchu Druh učebního materiálu Výukový materiál Cílová skupiny Žák, 18 – 19 let Anotace Výukový materiál je určený k frontální výuce učitelem, případně jako materiál pro samostudium, nutno doplnit výkladem, náplň: Přírodní a kulturní památky a zajímavosti Austrálie, Nového Zélandu a Oceánie Vybavení, pomůcky Dataprojektor, mapa, atlas , plán Paříže Klíčová slova Národní parky, Sydney, velkoměsta Austrálie, Nový Zéland, rozdělení Oceánie Datum 25. 3. 2013

Cestovní ruch Austrálie a Oceánie Náplň výuky Austrálie Nový Zéland Oceánie

Austrálie Hlavní město: Canberra Státní zřízení: konstituční monarchie (Commonwealth Realm) Vznik: 1901 (nezávislost na VB) Měna: australský dolar 7 747 400 km² 2 620 600 obyv. Obr. 2 Obr. 1

Historie Austrálie původní obyvatelé Austrálie (Australci – Aboriginci) před 50.000 lety, dnes původní obyvatelé tvoří 2 % objevili ji holanďané 1606, ale nepokoušeli se zemi osídlit James Cook – znovuobjevení 1770, 1778 – založil město Sydney využívala se jako trestanecká kolonie 1778 – 1840 Velké Británie z 80% dnes potomci Irů a Britů 1901 spojilo se 6 provincií v Australský svaz nejsušší kontinent na světě, nejmenší nadmořská výška (270 m) bezodtoká jezera, slaná – Eyrovo, řeky Murray a Darling fauna, flóra – endemité – vačnatci a vejcorodí (ptakopysk, ježura), emu, ďábel medvědovitý, nandu, eukalyptus (Austrálie se brzy odtrhla od prakontinentu a druhy se zde vyvíjely jinak)

Národní parky Austrálie Velká útesová bariéra – UNESCO 2.000 km – největší korálový útes světa , šířka 5 – 10 km, asi 600 ostrovů vyhlášené zelené zóny (nesmí se zde lovit a potápět) ekologické problémy – globální oteplování, nadmíra turistů, predátoři, asi 5%, prosazování ekoturistiky, biodiverzita – 400 druhů korálů, přes 4000 druhů ryb   Uluru (Ayersova skála) – Katatjuta NP – UNESCO   ,,místo dávající stín´´ a „mnoho hlav“ největší monolit na světě – pískovec, 348 m vysoký, délka 3,6 km, šířka 2,4 km, stáří asi 600 milionů let náboženský obřadní význam pro domorodce – propůjčili ho Austrálii k turistickým účelům nutné dodržovat naučné stezky, pravěké malby 40 km od monolitu – Katatjuta – seskupení několika monolitů

Obr. 6 Obr. 5 Obr. 3 Obr. 5

Další národní parky NP Kakadu UNESCO domorodé území původních obyvatel, skalní rentgenové malby – znázorněna vnitřní kostra živočichů, typická fauna a flóra Austrálie Fraserův ostrov UNESCO největší písečný na světě, písečné duny (až 250m), pes Dingo, zákaz psů, jezera s vyšším obsahem křemíku (kosmetika, lázeňství)  Modré hory UNESCO vodopády, jeskyně, kras. úkazy, skalní města, eukalypty – vypouštějí éterické oleje, když je teplo – způsobují modré zbarvení   Wilandra  UNESCO původně ledovcová jezera, dnes zkameněliny živočichů  Tasmánie UNESCO (Tasmánská divočina) – původní pralesy, jeskyně, ďábel tasmánský  

Sydney nejstarší město Austrálie nejslunečnější město kontinentu, slavné pláže => Bondi Beach Opera Sydney house – UNESCO – 1973 Harbour bridge ( „ramínko na šaty“) – 8 jízdních pruhů, železnice Pyrmount bridge – otáčivý most, monorail = nadzemka, jen pro pěší Sydney tower – vyhlídková věž, druhá nejvyšší na polokouli (305) pamětní kameny Jamese Cooka

Obr. 7 Obr. 9 Obr. 8

Další města Austrálie Melbourne (,,Zahradní město´´) bylo 1. hlavním městem Austrálie Královské zahrady a Královský pavilon 18. – 9. st. – pro mezinárodní výstavy  Canberra (,,místo setkávání´) – hlavní město od r. 1908 Nová budova parlamentu – největší stožár na vlajku, uvnitř největší nástěnný koberec, ANZAC – válečný památník, věnován obětem 1. a 2. sv. války  Adelaide Vinařská oblast, město festivalů Alice Springs  výchozí bod do Uluru, letecká nemocniční služba, pouštní město  Perth Darwin Brisbane – nejslunečnější pláže

Nový Zéland Hlavní město: Welington Státní zřízení: konstituční monarchie (Commonwealth Realm) Vznik: 1907 (nezávislost na VB) Měna: novozélandský dolar Úřední jazyk: angličtina, maorština Obr. 11 Obr. 10

Geografie Nového Zélandu 1) Severní ostrov vulkanický, aktivní sopky, gejzíry, minerální a termální prameny, mofety NP Tongariro – UNESCO, vulkanická a postvulkanická činnost jezero Tampo – kráter vyhaslé sopky, lázně Rotorua Wellington – Te-papa – muzeum – maurská kultura Auckland – město jachet, největší město NZ, mořské akvárium, námořní muzeum, okolí Aucklandu – velmi kvalitní víno   2) Jižní ostrov ledovcová činnost, nejvyšší hora Mt. Cook – UNESCO NP Fjorland – UNESCO – vodopády, jezera  endemité: kivi, papušek kakapo, haterie novozélandská

Obr. 12 Obr. 14 Obr. 13

Ostrovy Oceánie 1.) ostrovy podle vzniku pevninské – vznikly odtržením od starých kontinentů – Nová Kaledonie, Nový Zéland, Nová Guinea, povrch jako na pevninách (hory, nížiny)  sopečné – vznikly podmořskou sopečnou činností- Havajské ostrovy, (gejzíry, termální a minerální prameny, sopky) korálové (atoly) – velmi ploché, hrozí zánik – oteplování, nachází se v teplých mořích, vznikly činností živočichů – Gilbertovy ostrovy, ostrovy Tuamotu…  2.) politické členění Melanésie – větší a v blízkosti Austrálie Mikronésie – malé korálové ostrovy nad Melanésií Polynésie – nejvíce vzdálené od Austrálie, např. Francouzská Polynésie  

Cestovní ruch Oceánie velmi dobré přírodní podmínky, teplé klima, čisté pláže navštěvují se zejména ty, kde je vybudována materiálně-technická základna (služby CR) a dobrá dopravní dostupnost, celoroční návštěvnost zájem o tradice, folklor a gastronomii potápění, rybolov… Francouzská Polynésie – Tahiti Americká Samoa – Pago Pago Fidži Vanuatu 

Kontrolní cvičení: doplň text: Hlavní město Austrálie je ……… Austrálie sloužila v minulosti jako …… …… Velké Británie. Mezi největší velkoměsta patří …… a ………. Skalní rentgenové malby najdeme v národním parku ……… Symbolem nejmenšího kontinentu je největší monolit ……….. Největší písečný ostrov světa se nazývá ………. Žije zde také endemický druh ……. Mezi jiné endemické druhy Austrálie patří například ……, ……., ……., …….. Nový Zéland tvoří 2 ostrovy ……… a ………. Vedle angličtiny je úředním jazykem také ………. Hlavním městem je …………. a největším městem je ………Projevy vulkanické činnosti jsou typické pro ……….. ostrov, například v národním parku ……., který je zapsán do UNESCO. Mezi endemické druhy patří …….., ……… a ……… ……….. Ostrovy Oceánie podle vzniku dělíme na …….., ………. a ……….

Řešení: Hlavní město Austrálie je Canberra. Austrálie sloužila v minulosti jako trestanecká kolonie Velké Británie. Mezi největší velkoměsta patří Sydney a Melbourne. Skalní rentgenové malby najdeme v národním parku Kakadu. Symbolem nejmenšího kontinentu je největší monolit Uluru. Největší písečný ostrov světa se nazývá Fraserův. Žije zde také endemický druh pes Dingo. Mezi jiné endemické druhy Austrálie patří například koala, klokan, ptakopysk, ježura. Nový Zéland tvoří 2 ostrovy Severní a Jižní. Vedle angličtiny je úředním jazykem také maorština. Hlavním městem je Welington a největším městem je Auckland. Projevy vulkanické činnosti jsou typické pro Severní ostrov, například v národním parku Tongariro, který je zapsán do UNESCO. Mezi endemické druhy patří kivi, kakapo a haterie novozélandská Ostrovy Oceánie podle vzniku dělíme na pevninské, korálové a sopečné.

Seznam obrázků: Obr. 1: anonym, [vid. 21.1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/7d/Australia_%28orthographic_projection%29.svg/290px-Australia_%28orthographic_projection%29.svg.png Obr. 2: anonym, [vid. 21.1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/b/b9/Flag_of_Australia.svg/110px-Flag_of_Australia.svg.png Obr. 3: anonym, [vid. 21.1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f1/Kata_Tjuta_Australia.jpg/250px-Kata_Tjuta_Australia.jpg Obr. 4: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a8/Tour_Eiffel_Wikimedia_Commons.jpg/324px-Tour_Eiffel_Wikimedia_Commons.jpg : Obr.5: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1a/Uluru_Australia%281%29.jpg/250px-Uluru_Australia%281%29.jpg Obr. 6: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1b/GreatBarrierReef-EO.JPG/200px-GreatBarrierReef-EO.JPG Obr.7: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/33/Sydney_harbour_bridge_dusk.jpg/800px-Sydney_harbour_bridge_dusk.jpg

Seznam obrázků: Obr. 8: Enochlau, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/7c/Sydney_Opera_House_-_Dec_2008.jpg/800px-Sydney_Opera_House_-_Dec_2008.jpg Obr. 9: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/b/bf/SydneyAMPTower_gobeirne.jpg/220px-SydneyAMPTower_gobeirne.jpg Obr. 10: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/5a/Novy_Zeland.png/220px-Novy_Zeland.png Obr. 11: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/3e/Flag_of_New_Zealand.svg/120px-Flag_of_New_Zealand.svg.png Obr. 12: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5c/Kiwifugl.jpg Obr. 13: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6d/Strigops_habroptilus_1.jpg Obr. 14: anonym, [vid. 21. 1. 2013], dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/52/Tuatara.jpg/280px-Tuatara.jpg

Seznam použité literatury: [1] Holeček M., Mariot P., Střída M., Zeměpis cestovního ruchu, Nakladatelství České geografické společnosti, Praha, 1999, ISBN 80-86034-39-9 [2] Hrala V., Geografie cestovního ruchu, Idea Servis, konsorcium, Praha, 1997, ISBN 80-85970-O4-X