Základní etické teorie

… Epikureismus Utilitarismus Deontologie Etika ctností

... Co znamená jednat eticky správně? Kde se berou normy, kterými bychom se měli řídit? Různé odpovědi, různé předpoklady, různé teorie

ctnost První druh odpovědi vychází z toho, že člověk si může osvojit jisté vlastnosti, ctnosti, které ho činí dobrým. Pokud se člověk stane dobrým a jedná v souladu se těmito ctnosti, jeho jednání je správné a etické. Podle Platóna jsou základní ctnosti – moudrost, statečnost, spravedlnost a uměřenost.

povinnost Další typ odpovědi vychází z pojmu povinnosti. Člověku jsou buďto bohem, obecným principem či nějakou jinou autoritou uloženy jisté povinnosti a eticky správně jednat pak znamená, jednat v souladu s těmito povinnostmi. Z řeckého pojmu pro povinnost - to deon je také odvozen název teorií, které spatřují základ správného etického jednání v povinnosti. Deontologie se pojí především se jménem Imannuela Kanta.

Přijatelnost následků Konsekvencialistické teorie Liší se podle toho, jakými následky se zabývají, resp. následky pro koho. Etický egoismus Etický altruismus Utilitarismus.

... Jak jsme viděli, každý lidský čin má svého původce a své následky. Schematicky si to můžeme znázornit takto: Každá z uvedených teorií hledá odpovědi na otázky po správnosti a nesprávnosti nějakého lidského jednání zaměřením na jednu ze znázorněných složek.

Epikúros (341 př. Kr. ostrov Samos – 271 př.Kr.) Epikureismus Epikúros (341 př. Kr. ostrov Samos – 271 př.Kr.)

„Filosofie misijního rázu.“ Epikúros cca v roce 307 př. Kr. kupuje nedaleko od Athén dům s přilehlou zahradou, jež dala vzniknout jménu epikurejské školy – Zahrada. Do Zahrady mohli i ženy a otroci. Nešlo o navštěvování školy s přednáškami, ale spíše o oddání se určitému způsobu života.

...

Aristippos z Kyrény (asi 435-355 př. Kr.) „Slast je cílem života.“ Slast tělesné uspokojení, které Aristippos chápal jako „hladký pohyb“, zatímco „drsné pohyby“ způsobují bolest. Na rozdíl od epikurejců kyrenaikové nesouhlasí s tím, že by se nepřítomnost bolesti rovnala slasti. Nepřítomnost bolesti je neutrálním stavem. Příjemné tělesné počitky jsou hodnoceny výše než duševní slasti.

Základní otázka Co je to blaženost a jak jí člověk může dosáhnout? Základní otázka hellénistické filosofie (4.-1. stol př. Kr.) zněla: Co je to blaženost a jak jí člověk může dosáhnout? Tři velké školy – tři odpovědi Epikureismus, skepticismus, stoicismus

Epikúros: blaženost = život naplněný blahem, slastí „A proto pravíme, že slast je počátkem i svrchovaným cílem blaženého života. V ní totiž spatřujeme prvotní a vrozené dobro, od ní vycházíme při každé volbě a každém odmítnutí a k ní se obracíme, posuzujíce každé dobro podle měřítka tohoto citu.“

Slast je „prvotní a vrozené dobro“ Slast je „prvotní a vrozené dobro“. Člověk usilující o slast usiluje i o dobro Slast je dobro, o které usilujeme přirozeně (fysei). „Všichni tvorové, jakmile se narodí, si v ní (slasti) libují a strasti (bolesti) se brání, z přirozeného podnětu a bez rozumové úvahy.“

O slast usilujeme přirozeně Epikúros pokládá za samozřejmé, že lidé vyhledávají slast a vyhýbají se bolesti. Jsme geneticky naprogramováni k tomu, abychom vyhledávali to, co nám působí slast a vyhýbali se tomu, co nám působí bolest.

…ale zdroje slasti ani slast sama nejsou vždy a pro všechny stejné!

To, oč máme usilovat je to, co nám přinese nejvyšší slast. „A právě proto, že je slast prvotním a vrozeným dobrem, nevolíme každou slast, nýbrž někdy se zřekneme mnoha slastí, kdyby nám z nich mělo vzejít ještě více nepříjemností. A mnoha bolestem dáváme přednost před slastmi, když nám kyne po dlouhé době vytrpěných bolestí ještě větší slast. Tedy každá slast je dobrem, jsouc přiměřená naší přirozenosti, nesmíme se ovšem pro každou rozhodnout. Právě tak je každá bolest zlem, ale přece se nesmíme každé vždy vyhýbat. Teprve když srovnáme a uvážíme prospěch i škodu, sluší se o tom všem rozhodovat. Neboť za některých okolností je pro nás dobro zlem, a naopak zlo dobrem.“

Nejvyšší slast je blaženost …a blaženost je ataraxie, apatie

Pouze dva stavy – bolest nebo slast Slast a bolest jsou protiklady. Nepřítomnost jedné nutně znamená přítomnost druhé. Pro Epikúra neexistuje neutrální stav duševního a tělesného rozpoložení. Běžný stav tělesné a duševní pohody je tedy také slastí.

… Slast je tedy to těšíme-li se dobrému zdraví fyzickému i duševnímu. Bolest je pak narušení přirozeného stavu. Slast při návratu do přirozeného stavu. (Kritika Platóna – slast a bolest jsou pohyby, „pochody“, ale existuje i neutrální stav)

… „Slast v pohybu“ – uspokojování žádosti. Mám hlad – jím „Slast v klidu“ – po úplném uspokojení žádosti

Hédonistický kalkul Obhajoba prostého života „Když tedy pravíme, že svrchovaným cílem je slast, nemáme při tom na mysli rozkoše prostopášníků a rozkoše záležející v pouhém požitku..., nýbrž takový stav, kdy člověk necítí bolesti v těle ani neklidu v duši. Neboť nečiní život radostným ani ustavičné pitky a noční hýření, ani obcování s hochy a ženami, ani požívání ryb a jiných věcí, které poskytuje bohatý stůl, nýbrž střízlivý úsudek...“

...filosofie soukromého života Není nic po smrti. Epikureismus odmítá všechno, co by přesahovalo současný život Na veřejný život zcela nerezignuje, ale klid je pro blažený život vhodnější. Filosofie soukromého života, která starost o veřejné záležitosti přenechává jiným

Kritika hedonismu Proto byl epikureismus výsadou lidí žijících v příznivém prostředí míru a prosperity, a to z takových vrstev, které nemusí žádnou odpovědnost za toto společenské prostředí nést. Mohli si tak dovolit žít jen sami pro sebe, a z jistého hlediska tedy parazitovat na prostředí, jež jim připravili a udržují jiní. Sokol, J., (2010) Etika a život. Pokus o praktickou filosofii. Vyšehrad, Praha. str. 116

Utilitarismus Jeremy Bentham (1748 – 1832) John Stuart Mill (1806 – 1873)

Utilitarismus „co možná největší štěstí co možná největšího počtu lidí“ (Bentham) blaho pro všechny cítící bytosti co možná největší suma sociálního užitku, co možná největší průměrný užitek ve společnosti „Jednán je mravně správné tehdy, když jsou jeho následky optimální pro štěstí všech, jižchž se jednání dotýká.“

University College London Jeremy Bentham

John Stuart Mill Jsem-li tázán, co míním rozdílem v kvalitě požitků nebo co činí jeden požitek, pouze jako požitek, hodnotnějším než jiný, kromě toho, že je ho větší množství, je na to jediná možná odpověď. Pokud jednomu ze dvou požitků dávají jednoznačně přednost všichni, nebo téměř všichni, kteří mají zkušenost s oběma, a to nezávisle na pocitu morálního závazku dávat mu přednost, je právě ten oním kýženějším požitkem.

John Stuart Mill kritika: pokud jednotlivec dává přednost horší věci před lepší, je také možné, že si takto počíná většina lidí nelze říci že pivo je lepší než víno, neboť jej pije více lidí nelze říci že Hodný, zlý a ošklivý je lepší než Král Lear přesto že western vidělo pravděpodobně více lidí (Graham, G., (1997) Filosofie umění. Barrister and Principal, Brno. str. 19-20)

John Stuart Mill je třeba rozlišit mezi požitkem a štěstím jde o maximalizaci štěstí, nikoli požitků! lepší je nespokojený člověk než spokojený vepř lépe být nespokojeným Sókratem než spokojeným hlupákem

Utilitarismus Můžeme chápat jako kombinaci čtyř principů princip následků princip užitečnosti princip hedonismu sociální princip

Utilitarismus princip následků - neexistuje žádné jednání, které by bylo správné nebo nesprávné samo o sobě. Jedná se vždy o to, co jednání způsobuje „The end justifies the means“ nezáleží na vnitřním postoji jednajícího princip užitečnosti - kriteriem jednání je prospěšnost, uskutečnění dobra morálně správné jednání je to, co způsobí co největší množství dobra co největšímu počtu lidí „etická aritmetika“ „malou škodu pro A lze akceptovat, stojí-li proti ní zřetelně převažující slast pro B“

Utilitarismus princip hedonismu - dobro o sobě je chápáno hedonisticky. Záleží v uspokojování lidských potřeb a zájmů, ve slasti, v (hedonisticky chápaném) štěstí. V čem štěstí záleží určuje každá osoba pro sebe. Hraní v kuželky je právě tak dobré jako četba básní sociální princip - jedná se o co možná největší štěstí co možná největšího počtu lidí morálka nikdy nesmí být egoistická, musí brát v úvahu zájmy a přání druhých lidí

Kritika utilitarismu „etická aritmetika“ dá se štěstí nějak měřit? One of the real problems of act utilitarianism is that the individual must somehow predict and calculate the various levels of happiness promoted by each choice. In the worst-case use of utilitarianism, individuals might be seen to shift from one position to another as they weigh the various levels of happiness and pain avoidance and, in the process, lose their sense of self the calculation of all the possible consequences of our actions, or worse yet our inactions, appears impossible a co když musíme volit mezi dvěma zly, co když z hořícího domu můžeme vynést pouze jedno dítě?

Kritika utilitarismu „malou škodu pro A lze akceptovat, stojí-li proti ní zřetelně převažující slast pro B“ „V roce 1950 stáli před německým soudem lékaři, kteří se za Hitlera podíleli na akci eutanázie. Lékaři věrohodně argumentovali tím, že sice nemocné posílali na smrt, ale na druhé straně mnoha nemocným zachránili život vědomě mírným výkladem kritérií výběru“ ČSSR: „když na tuto pozici (morálně problematické místo spojené s určitým typem kolaborace) nepřijdu já, přijde na to místo někdo horší a bude dělat zlo!

Kritika utilitarismu Usilujeme ve zdařilém životě pouze o hedonisticky chápané štěstí? Tedy: je život skutečně jen co nejkomfortnější čekání na smrt? Problém spravedlnosti - např. marginalizace menšin

Kritika utilitarismu Důsledky činu (nebo nečinnosti) lze do jisté míry zhodnotit v historickém pohledu zpět, i když i zde zůstává otázka, po jaké době se mají hodnotit a co všechno se přitom mám brát v úvahu. Zato ve chvíli rozhodování jsou to jen pouhé dohady a očekávání, zcela závislá na tom, jaký model si pro uvažovanou činnost zvolíme. Zdánlivá "objektivita" utilitaristického kritéria tak ve skutečnosti nechává otevřené dveře pro nejrůznější sny a přání, třeba i zcela nereálná, jimiž se však dají "zdůvodnit" zřejmé škody zdánlivě menšího rozsahu. Sokol, J., (2010) Etika a život. Pokus o praktickou filosofii. Vyšehrad, Praha. str. 121

Negativní utilitarismus Karl Popper: nejde ani tak o maximalizaci štěstí, jako o minimalizaci utrpení Kritika: lidské utrpení by se radikálně vymýtilo, pokud by se všichni lidé bezbolestně vyhubili Sokol, J., (2010) Etika a život. Pokus o praktickou filosofii. Vyšehrad, Praha. str. 124

Deontologie Immanuel Kant

… Dobrovolné podřízení povinnosti v samotném jádru etiky Imanuela Kanta:   Morálka podle Kanta – buď heteronomní, tj. předepsaná zvenčí někým jiným, anebo autonomní, kterou si svobodný subjekt dává sám. K tomu ovšem potřebuje obecný rozumový princip čili „maximu“, tou je pro Kanta kategorický imperativ.

… morálně dobré jednání je tehdy, je-li jeho pružinou čistá rozumová forma mravního principu jako taková vlastním mravním motivem je tedy rozumový motiv jakožto motiv povinnosti morálně špatné jednání je takové, je-li jeho určujícím motivem motiv náklonnosti, který odporuje povinnosti konám něco co chci, ale co bych konat neměl

… kategorický imperativ: Jednej vždy tak, aby se maximy Tvého jednání mohly stát obecným zákonodárstvím kategorický imperativ je čistý, neboť neslibuje žádnou subjektivní výhodu, nýbrž požaduje pouze rozumovost (na rozdíl od hedonismu!) jednej podle té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek

… Morální závaznost se klade a priori, tedy bez požadavku na zdůvodnění Autentický morální zákon je ten, který připouští univerzalizaci, obecnou platnost pro všechny lidi Kantova etika je „formalistická“ neboť ukazuje pouze, jakou formu má morální zásada mít, a nikoli, jaký má vnitřní obsah

… „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji přemýšlení se jimi obírá: Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Žádnou z nich nesmím hledat zahalenou v temnotách nebo v nadsmyslnu mimo svůj obzor a pouze tušit; vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své jsoucnosti. Prvá počíná od místa, které zaujímám ve vnějším smyslovém světě, a rozšiřuje spojení, v němž stojím, do nedozírné velikosti se světy nad světy a soustavami soustav, a nadto ještě do bezmezných dob jejich periodického pohybu, jeho počátku a trvání. Druhá začíná mým neviditelným já, mou osobností, a ukazuje mě ve světě, jenž má pravou nekonečnost, ale jen rozumem může býti postižen… První pohled na nesčetné množství světů ničí takřka mou důležitost jakožto zvířecího tvora, jenž hmotu, z níž povstal, musí oběžnici (pouhému bodu ve vesmíru) opět vrátit, byv na krátkou dobu (nevíme jak) opatřen silou k životu. Druhá věc pozvedá naproti tomu mou hodnotu jakožto inteligence nekonečně mou osobností, v níž mravní zákon zjevuje mi život nezávislý na zvířeckosti i na celém smyslovém světě…“

kritika kritika: Pokud zákon platí bez rozdílu vždy, co v případě kamaráda ve skříni a čety smrti za dveřmi. Podle Kanta nelhat! etika odpovědnosti by se měla především řídit předvídatelnými důsledky každého rozhodnutí a jednání Simmel Kantovi vytýká jistý mechanismus, snahu rozdělit život na jednotlivá "jednání" bez kontextu; proto se Kant také téměř nezajímá o skutečné motivy a vzdálenější záměry jednání.

Etika ctností Platón, Aristotelés

ctnost – zdatnost Co jsou to ctnosti? .. A jaké ctnosti znáte? Jaké ctnosti činí člověka dobrým člověkem?

… …skromnost, šetrnost, soucit, přímost, pravdivost, ryzost, poctivost, přátelství, statečnost, uměřenost, moudrost, spravedlnost, jemnost x …ziskuchtivost, rozhazovačnost, hrubost, neupřímnost, nepoctivost, zbabělost, hýřilství, hloupost, nespravedlnost

Etika ctností Etika – étos – zvyk, mrav, obyčej..způsob myšlení, postoj První filosof, jenž učinil z etiky samostatný obor byl Aristoteles

Jak se etika liší od ostatních filosofických disciplín? Zabývá se věcmi, jež nemají své příčiny v sobě, ale závisí na rozhodnutí jednajících, tzn., že předmětem etiky nejsou věci věčné a neměnné, tj. ty, které by mohly být jen tak a ne jinak, ale právě naopak ty věci, jež by mohly být tak i jinak. Etika nemůže mít stejnou míru přesnosti jako přírodní věda

Cíl etiky Etika podle Aristotela nesměřuje k poznání (gnósis), nýbrž k jednání (praxis). Hranice mezi teorií a praxí – moudrost (sofia) a rozumnost (fronésis) „…neboť neuvažujeme, abychom věděli, co je to ctnost, nýbrž abychom se stali dobrými, i když by to nemělo žádnou cenu.“ x Platón – pokud ctnosti znám, stávám se ctnostným.

..nýbrž, abychom se stali dobrými …jde tedy o to, stát se dobrým člověkem!

Cíl etiky V aristotelské etice nejde o teorii morálky vedenou otázkou, jak máme jednat, ale spíše teorie o tom, jak dosáhnout blaženosti.. Tato etika vychází z toho, že člověk od přirozenosti (fysei) usiluje o to, aby se mu dobře vedlo a dovedl se vyrovnat se životem, a že tento hlavní cíl všeho snažení je také dobro.

K čemu ctnost? „Ctnost působí, že člověk volí správný cíl, rozumnost pak působí, že volí správné prostředky, které k němu vedou.“ Ctnost je kompas, rozumnost výzbroj Cíle jsou pro mravního člověka samozřejmé, důležité je rozhodování (búleusis) a volba (prohairésis) prostředků.

Člověk se musí vždy rozhodovat „..bez praktického rozumu (fronésis) a bez ctnosti (areté) není správné volby.“ Ctnostný člověk se nenechá svést z cesty ani slastí, ani utrpením.

Ctnost vede k volbě správného cíle – tj Ctnost vede k volbě správného cíle – tj. dobra a dosažení dobra vede k blaženosti řecké ctnosti v aristotelské době: statečnost, uměřenost, moudrost, spravedlnost