1. Předchůdci renesance Moc obraznosti velké docházela, však jako v kole, jež se točí vezdy, mým přáním, chtěním láska otáčela, z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy. Dante

Ta slova stojí psána v obličeji andělské dívky, přišlé z nebe k nám; a já, jenž na ni pohled upřeněji, málem že za to smrtí nepykám: takovou těžkou ránu v srdci mám od toho, koho ve svých očích skryla, že má se bolest ještě neztišila. Sbírka milostných básní Zpěvník:

Božská komedie ( , knižně 1472) byla napsána v toskánském nářečí italštiny. Má tři části: Peklo, Očistec a Ráj, jimiž chtěl Dante vysvětlit tři základní podoby lidské duše: pozemskou, v očištění a obrácení. Tísnivá atmosféra Pekla, vyvolaná popisem pohledu na trpící hříšníky i celkovou pochmurnou náladou skladby, mizí na prahu ráje, bezvýchodnost je zažehnána a žal střídá naděje: My ještě zůstávali na okraji moře, jak ti, co sní už o výpravě a srdcem jdou, však tělem prodlévají. A ejhle, jako před svítáním právě nad mořem hustou parou v rudé kráse Mars na Západě bleskne mihotavě, tak uzřel jsem - a kéž je uzřím zase! - světlo, jež mořem se tak rychle hnalo, že sotva jaký let s ním vyrovná se.

Canterburské povídky ( ) je soubor 29 veršovaných povídek, zakomponovaných do rámcového příběhu, v němž se cestou k hrobu světce Tomáše Becketa do Canterbury 29 poutníků domluví, že pro ukrácení cesty bude každý z nich vyprávět čtyři příběhy. S ironickým nadhledem v nich nechává básník ožívat jednotlivé lidské charaktery: Pak DOBRÁ ŽENA poblíž BATH zde šla: žel bohu byla trochu nahluchlá. Dovedná byla věru soukenice, s Yprami, s Gentem mohla poměřit se.... Po celý život žila spořádaně, pět mužů pojala před tváří Páně, když nemluvím o jejích pletkách v mládí, leč tam mě příběh právě nezavádí. Ve Svatou zemi ji třikrát vedla pouť a překročila mnohý cizí proud. Řím znala, Boulogne, Kolínský též chrám, i ve Španělích Jakub byl jí znám. Dost zkušeností měla ze svých poutí, neb byla chlípná, jest mi podotknouti.... Na lásku znala každý lék a trik, vždyť k tomu měla odedávna cvik.

Pod vlivem pronikajících humanistických myšlenek i vinou rebelské povahy si Villon vybral osud vyděděnce. Pohrdl pokryteckou společností a nechal se bohémským životem dovést až na okraj lidské společnosti (mezi nevěstky, dobrodruhy, zloděje a násilníky), kterou válka a bída dohnala do brlohů a krčem Paříže. Ten svět pak bezohledně zachytil v básních: Vás, holky, nočních ulic stíny, jimž ňadra zmáčkne každý pán, vás, tuláky a děti špíny i štváče s hubou dokořán, pijan buď, zvyklý na karban, buď bloud, co tančí po ulici, i reky bez bázně a han - vás volám, odpusťte mi všici!