Historický vývoj evropské integrace Robert Zbíral EU pro „přírodovědce“ 28. února 2011

Vize sjednocené Evropy myšlenka stará jako Evropa sama v historii dva přístupy A) sjednocení Evropy silou B) sjednocení Evropy mírovou cestou římská říše občanství a římské právo civilizace vs barbaři Svatá říše římská náboženské základy věřící vs pohané

První průkopníci Jiří z Poděbrad (15. století) Immanuel Kant společná obrana proti tureckého nebezpečí (v čele Francie) společné instituce, ale není o politickém sjednocení Immanuel Kant spis „O věčném míru“- myšlenka evropské federace sdružení republikánských států, jednotná pravidla fungování Francouzská revoluce a Napoleon „vývoz“ revolučních myšlenek obrana jádra Evropy proti Rusku a Británii 19. století a Evropa národních států koncert velmocí cílem rovnováha moci

Meziválečné období konec Evropy jako středu světa nacionalisté vs pacifisté Woodrow Wilson a Společnost národů celosvětové řešení, jenže USA a SSSR mimo cílem ochraňovat mír, ale nulové prostředky selhání v Habeši, Porýní; odchod nově totalitních zemí Richard Coudenhove-Kalergi: Panevropa (1923) postupné sjednocování Evropy (od kulturního sbližování až po Spojené státy evropské) kdo patří do Evropy a kdo je mimo Panevropské hnutí: podpora význačných osobností doby (Masaryk, Stresseman, Briand, Beneš) návrh Panevropského paktu: zakládající text pro „federaci“, jednotné instituce i občanství Briandův plán nejdříve ekonomická spolupráce, pak politická

Druhá světová válka nacistická vize sjednocení Evropy smíchání filozofických (Hegel, Nietzche) a geopolitických (Kjellén, Haushofer) argumentů hospodářsky: Grossraumwirtschaft zajistit ekonomickou nadvládu Německa politicky: Germánský svaz „rovnoprávnost“ germánských národů, podřízenost románských, zničení slovanských „Jsem přesvědčen o tom, že za padesát let již nebudou lidé uvažovat v intencích zemí“. (Goebbels při návštěvě protektorátu ČaM, 1940) ke konci války: ochrana evropské civilizace proti komunismu (Pevnost Evropa) role odbojových skupin potřeba spolupráce: hlavně Francie, Itálie, Nizozemí federalistické tendence: odstranění národních států Altiero Spinelli a Manifest z Ventotene (1941) nutné opustit dosavadní smýšlení o suverenitě států zlomení totalitaristických tendencí- propojení s ekonomickými zájmy: potřeba socialistické revoluce

Poválečný nový počátek (naděje) zdánlivě bod nula fakticky: většina států rozložených hospodářsky, vojensky, politicky symbolicky: národní stát zklamal, systém nedokázal ochránit své obyvatele význam Evropy dále klesá supervelmoci USA a SSSR, prozatím ale nadšení federativní vize navazují na předválečné teoretiky a odboj spojení demokratických evropských zemí vytváření shora- přijetí základního dokumentu, praxe bude následovat Evropa jako prostor propojující kapitalismus a socialismus

Poválečný nový počátek (realita) roztříštěnost Evropy Británie: jsme také supervelmoc, chce být mimo Evropu (ale ovlivňovat) Churchill v Zürichu: Spojené státy evropské, ovšem bez VB Francie: zabránit posílení Německa, chce vést Německo: mimo, okupace, má se zapojit? náběh na rozdělení Evropy (železná opona) USA: požadavek na spolupráci západních států Marschallův plán: nadnárodní vs mezivládní vize rozdělování pomoci, má se koordinovat i národní hospodářství? nakonec Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (1948) SSSR: odmítání spolupráce, tlak v Německu (blokáda Berlína) Rada Evropy snahy o vytvoření všeobecné organizace- reakce na zhoršující se politickou situaci Haagský kongres 1948: spor mezi federalisty a unionisty vznik 1949: sice vlastní orgány (Parlamentní shromáždění, Výbor ministrů), ale kvůli VB přísně mezivládní a nevýznamný i reálný obsah spolupráce

Reálný dopad Rady Evropy…

Obrat k sektorové spolupráci velké federalistické plány ztroskotaly ovšem drobné úspěchy jinde, např. Benelux Schumanův plán otcem Jean Monnet, předkládá Robert Schuman (ministr zahraničí) cíl: usmíření Francie a Německa prostředek: společná kontrola produkce uhlí a oceli klíčové části hospodářství sektory nutné pro vedení války pozitivní reakce Německa (Adenauer) i ostatních zemí výrazná podpora USA, Británie odmítá nabídku na připojení (očekává krach)

Schumanova deklarace: 9. května 1950 „Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem. Cokoli se podnikne v tomto směru, se musí týkat především těchto dvou zemí. Za tím účelem navrhuje francouzská vláda podniknout okamžitě kroky v jedné poněkud omezené ale rozhodující oblasti. Navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí. Zavedení společné výroby uhlí a oceli bude mít za následek okamžité vytvoření společných základů pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech, kde se odedávna vyráběly zbraně pro války, jejichž oběťmi byly nejčastěji tyto oblasti samy.

Evropské společenství uhlí a oceli Smlouva o ESUO platná od 1952 (Montánní unie) členy Francie, Německo, Itálie, Benelux nadnárodní charakter- první podobný krok v Evropě vlastní instituce Vysoký úřad členové voleni státy, ale nezávislí; prvním předsedou Monnet zajišťuje plnění cílů smlouvy, sám rozhoduje o řadě otázek Rada ministrů jen poradní funkce, případně rozhodnutí mimo uhlí a ocel Společné shromáždění zástupci národních parl., možnost odvolat Vysoký úřad Soudní dvůr reálně velmi úspěšné jednotný trh pro uhlí a ocel, boj proti vytvoření kartelů mezi roky 1952 a 1960 nárůst produkce oceli o 75 % zvyšuje se bezpečnost těžby, sociální programy pro dělníky

Rázně vpřed?: EOS a EPS zhoršení bezpečnostní situace ve světě počátek korejské války zvyšující se tlak SSSR v Evropě- potřebné řešit zapojení Německa do obrany Západu Plevenův plán (1950) francouzský návrh na vytvoření jednotné evropské armády mnohonárodnostní divize, společné velení vše zaštítěno Evropským politickým společenstvím- charakter politické unie zájem jen v zemích ESUO, podepsání a někde i ratifikace, pak ale krach ve Francii důvody neúspěchu: hlavně uvolnění mezinárodní situace (smrt Stalina, konec korejské války) SRN zapojeno přes Západoevropskou unii a vstupuje do NATO (reakcí vznik Varšavské smlouvy- 1955)

Role USA a SSSR

Návrat k realitě politické vs ekonomické základy pro spolupráci tzv. vysoká a nízká politika konference v Messině 1955 varianta A) spolupráce v dalších jednotlivých odvětvích podporuje např. Jean Monnet (Francie) varianta B) široký společný trh a odstranění celních bariér podporuje Paul Henry Spaak (Benelux, Itálie) role Německa (evropský vs globální trh) a Británie výsledkem kompromis: Římské smlouvy (1957) sektorová integrace: Euratom jaderný výzkum, společný trh výhoda pro Francii (jen ona jaderný průmysl) společný trh: Evropské hospodářské společenství výhoda pro Německo zvyšuje se bezpečnost těžby, sociální programy pro dělníky

Pozice Británie odchod z Messiny a následující bojkot Bretherton: „To, o čem jednáte, nebude nikdy přijato, pokud ano, nebude to ratifikováno, pokud ano, nebude to fungovat, pokud ano, bude to vždy nepřijatelné pro Británii.“ zaskočena úspěchem návrh na celoevropskou zónu volného obchodu- odmítnuto EHS náhradou Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, 1960):nesourodé, neodpovídá obchodním vazbám situace rozpad koloniální říše, mocenský i hospodářský ústup požadavky: ne zemědělské politice a zapojení Commonwealthu do společného trhu odmítnutí žádosti o vstup 1962 a 1967 VB stále více ochotná k ústupkům rozhodnutí Francie a de Gaulla

60. léta: ostrý start a přibrždění zpočátku nadšení vize federálního uspořádání: Walter Hallstein a silná Komise rozvoj nových politik: zemědělství, kroky k odstranění cel zpomalení vývoje odstoupení Konráda Adenauera v Německu nástup Charlese de Gaulla ve Francii vize Evropy národů- podporuje mezivládní přístup Fouchetův plán: politická mezivládní unie pod vedením Francie (odmítnuto ostatními) Lucemburský kompromis (1966) Francie odmítá přechod k většinovému hlasování politika prázdných křesel- opuštění veškerých jednání a institucí kompromis: pokud důležitý národní zájem, tak pořád jednomyslnost i tak dokončení celní unie (1968)

70. léta: ostrý start a přibrždění II. konec de Gaulla a jeho nahrazení G. Pompidou summit v Haagu (1969): „dokončení, prohloubení, rozšíření“ počátek nového optimismu 1973: první rozšíření VB, Dánsko, Irsko (Norsko odmítá) vstup za podmínek ES poté znovu euroskleróza spory mezi VB a ES (rozpočet, zemědělství) ekonomická krize (ropné šoky) neúspěch pokusu o měnovou unii výjimka: první přímé volby do Evropského parlamentu

80. léta: pokrok kam se podíváš jižní rozšíření Řecko 1979, Španělsko, Portugalsko 1986 klady: stabilita ve Středozemí, podpora demokratizace zápory: větší rozdíly v ES, nutnost rozsáhlé podpory nástup Jacquesa Delorse jako předsedy Komise podpora tandemem Francois Mitterand a Helmut Kohl vypořádání rozpočtových otázek s VB klíčový cíl: dokončit vnitřní trh Jednotný evropský akt (1986) možnost přijímat příslušnou legislativu kvalifikovanou většinou větší zapojení Evropského parlamentu cílem odstranit nejen tarifní, ale hlavně netarifní překážky plán dokončit vnitřní trh k roku 1992 Delorsův výbor pokračující reforma rozpočtu ES, posílení regionální politiky

Cesta k Maastrichtu Delors nezpomaluje vnější vlivy dokončení vnitřního trhu má logickou návaznost: projekt společné měny vnější vlivy pád komunistických režimů otázka znovusjednocení Německa narušení mocenské rovnováhy mezi Francií a Německem Kohl: „Ne německá Evropa, ale evropské Německo“- podpora jednotné měně a politické unii Maastrichtská smlouva (1993) vznik Evropské unie z nadnárodních politik hospodářská a měnová unie vytvořeny také mezivládní pilíře: zahraniční a bezpečnostní politika + vnitřní věci a spravedlnost problematická ratifikace: výjimky pro VB a Dánsko (vícerychlostní Evropa) návrat zpět na zem kličkování EU při občanské válce v Jugoslávii

Memento bývalé Jugoslávie

90. léta a stabilizace severní rozšíření (1995) Finsko, Švédsko, Rakousko, Norsko (opět odmítlo) impulsy: dokončení vnitřního trhu, konec Studené války nepříliš problematické (vyspělé státy) snaha o stabilizaci dosaženého příprava na společnou měnu prohloubení obranných aktivit (spíše neúspěch) Amsterdamská smlouva (1997) cílem reforma institucí a připravit se na další rozšíření- nedosaženo včlenění Schengenu do struktury smluv další kolo vystřízlivění z předchozích „veselých“ let Smlouva z Nice (2001) instituce reformovány, ale jinak pouze malé změny 1. leden 2002: euro v oběhu

Pokus o ústavu pro Evropu počátek tisíciletí a pokus o novou dynamiku nespokojenost s pomalým pokrokem diskuze o budoucnosti Unie Deklarace z Laekenu (2001) jak lépe rozdělit pravomoci mezi EU a členské země? jak zjednodušit smlouvy a přiblížit EU občanům? jednotný dokument ve stylu ústavy? svolání Konventu členy zástupci z institucí EU i členských států výsledkem návrh Smlouvy o ústavě, po jistých změnách podepsáno členskými státy v Římě 2004 není žádným superskokem vpřed, dopad hlavně symbolický očekávána problematická ratifikace hodně zemí ratifikuje parlamenty, Španělsko i v referendu, pak ale nizozemské a francouzské ne

Nizozemské „nee“ a francouzské „non“

Nejnovější události po referendech období reflexe neví se, co dál přemítání, co ti občané vlastně proti EU mají Berlínská deklarace (2007) 50 let římských smluv Německo se chápe iniciativy (klíčová role vedení) Lisabonská smlouva další kolo ústupků některým zemím, ale: Giscard d´Estaing: „Obsahem je to stejné jako euroústava, jen forma byla posunutá, aby nebylo nutné pořádat referenda.“ přesto problematická ratifikace (dvě referenda v Irsku) nyní hlavně řešení ekonomické krize