Rakousko-Uhersko před válkou- klíčovým problémem národnostní otázka (v českých zemích: Češi x Němci, v Tyrolsku Italové x Němci, v Haliči Poláci x Ukrajinci, v Terstu Italové, Slovinci, Chorvati) žádný z dohodových států nezahrnul zpočátku do svých válečných cílů rozbití Rakouska-Uherska a nastolení státu Čechů

v době války zaveden vojenský pořádek politický život ochromen protirakouská stanoviska při mobilizaci zběhnutí celých pluků 1915 – zatčeni Karel Kramář a Alois Rašín- odsouzeni k smrti (1916 omilostněni novým císařem- amnestie)

Postupně se prosadila myšlenka rozpadu habsburské monarchie a vytvoření českého státu 1914 emigroval profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk (65 let) - zahájil v zahraničí protihabsburský odboj 6. 7. 1915 – Ženeva – první veřejné prohlášení o boji proti habsburské monarchii Postupně se prosadila myšlenka česko- slovenského státu

Dvě odbojová centra: 1. Paříž 1916 - řídící orgán odboje - Československá národní rada – cíl: samostatný československý stát T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik 2. český domácí odboj MAFFIE (hlavní program: zpravodajská činnost pro zahraniční odboj) Beneš Štefánik

legie hlavním nástrojem českých snah o prosazení samostatnosti - československé legie (západní, východní a italská fronta) finanční podpora ze strany krajanů v Americe (Cleveland) Rusko - 70 000 mužů Francie - 10 000 mužů Itálie – 20 000 mužů krajané, zajatci, dezertéři bitva u Zborova 1917 u Bachmače 1918

dobrodružná evakuace ruských legií přes Sibiř do Vladivostoku vtaženy do ruského konfliktu, boje na transsibiřské magistrále do 1920 čeljabinský incident

14. května 1918 – incident v ruském městě Čeljabinsk, který změnil chod našich i světových dějin Po bitvě u Bachmače směřoval Čs. armádní sbor do Vladivostoku, kde se chtěl nalodit a odplout do Francie. Ve městě Penza však museli Čechoslováci odevzdat bolševikům zbraně, a teprve potom byly jejich vlaky propouštěny dále na Vladivostok. Odzbrojování Čs. armádního sboru se však našim vojákům nelíbilo, a to proto, že cesta po transsibiřské magistrále byla dlouhá a nebezpečí tu číhalo jak od bolševických, tak od jiných band, které zde v tomto popřevratovém bolševickém marasmu nacházely živnou půdu. Čechoslováky dále trápilo to, že zatímco byly jejich vlaky na každé stanici úmyslně zadržovány, tak vlaky s bývalými zajatci Centrálních mocností měly cestu na západ otevřenou. Po Brestlitevském míru byli němečtí, rakousko-uherští, bulharští a turečtí váleční zajatci vyzbrojeni a posíláni na západní frontu proti Francii a jižní proti Itálii a Řecku. To vyvolávalo u Čechoslováků, jejichž vlaky nechtěli bolševici pouštět dále na východ, obrovskou nervozitu, která se ještě stupňovala provokacemi ze strany bolševiků a z Ruska odjíždějících zajatců.

incident v Čeljabinsku - někdo ze skupiny rakousko-uherských zajatců, odjíždějících ve vlaku na západ, úmyslně hodil z vlaku mezi čs. legionáře kus železa a jednoho z nich zranil. Rozzuření kamarádi zraněného legionáře vlak se zajatci dostihli a domnělého pachatele na místě utloukli k smrti. Bolševické stráže, které přišly udělat pořádek, místo toho, aby vše vyšetřily a zatkly skutečné viníky, uvěznily tuto skupinu legionářů. To ostatní Čechoslováky ještě více pobouřilo a v reakci na to své kamarády osvobodili a bolševiky zajali. Moskva tímto incidentem našla co hledala - záminku k likvidaci Čs. armádního sboru (verdikt zněl jasně - každého Čechoslováka přistiženého se zbraní v ruce zastřelit). V průběhu léta a podzimu 1918 kolem 45 000 příslušníků Československého armádního sboru obsadilo v Rusku střední Povolží, jih Sibiře, sever Kazachstánu a severovýchod Číny (1 500 000 km2 - současná ČR má rozlohu 78 864 km2). Bylo to území, které se rozkládalo kolem transsibiřské magistrály. Tím, že Čechoslováci obsadili magistrálu, pomohli bílým na dalších 16 000 000 km2 zbytku Sibiře, Střední Asie, ruského Dálného východu a území Předuralska k svržení moci rudých. Vzhledem k tomu, že bělogvardějci uznali v druhé polovině roku 1918 za své protibolševické vůdce Čechoslováky, kteří měli z magistrály možnost ovládat a kontrolovat celý východ Ruska, bylo tak pod přímou a nepřímou mocí Čechoslováků celkem 17 500 000 km2. O T. G. Masarykovi se tehdy v USA a ostatních státech psalo jako o vládci Sibiře.

O síle Čechoslováků svědčí pořekadlo ruských bolševiků: "Lépe bojovat s čertem nežli s Čechem". Ruské obyvatelstvo většinou Čechoslováky vítalo, protože stabilizovali situaci, umožňovali odstraňování zločinnosti, podporovali pořádek, svobodu projevu a tisku. Československý armádní sbor v létě 1918 ovládl transsibiřskou magistrálu a znemožnil tak transport zajatců vojsk Centrálních mocností na západ. Čechoslováci, vojáci doposud neexistujícího státu, tak pomohli vyhrát Dohodě 1. světovou válku. V létě 1918 byly totiž síly Centrálních mocností a Dohody téměř vyrovnané a nebýt obsazení magistrály Čechoslováky, válka by trvala mnohem déle a stála by daleko více obětí: od konce března 1918 prováděli Němci úspěšnou ofenzívu na západě, při níž se dostali stejně jako v roce 1914 téměř před Paříž. V květnu 1918 slavily Centrální mocnosti vítězství, ale to jim záhy zmařila hrstka "jakýchsi" neznámých Čechoslováků v Rusku. Tyto akce daly do té doby málo známým politickým vůdcům T. G. Masarykovi a E. Benešovi politickou moc, kterou doposud neměli. Jen díky tomu mohli udělat svůj nejlepší diplomatický směnný obchod. Za udržení magistrály čs. vojskem v Rusku si vymohli uznání samostatného Československa ze strany Dohody (USA, Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska, atd.).

kromě legií podpořili (finančně a morálně) myšlenku nového státu krajané (Češi a Slováci usazení v zahraničí) 1918 – Pittsburská dohoda – podpora vzniku jednotného státu Čechů a Slováků (stejná práva) domácí politici - prorakouské postoje nálada veřejnosti – protirakouská květen 1917 – manifest Českému poselstvu na říšské radě – požadavek autonomie, spojení se Slovenskem 6. 1. 1918 – Tříkrálová deklarace – požadavek sam. státu Čechů a Slováků, podpis zástupců všech významných stran (A. Švehla, K. Kramář, A. Rašín, V. Klofáč, F. Soukup, B. Šmeral) časté vojenské vzpoury, hladové bouře (Rumburk, Kragujevac, …)

14. října 1918 vyhlášena generální stávka a předčasně samostatnost Československa (Písek) strhávány symboly mocnářství

červen 1918 - Československá národní rada v Paříži uznána mezinárodně za základ příští československé vlády Praha - ustaven Národní výbor (v čele K. Kramář) - příprava na převzetí politické moci 28.10. 1918 - kapitulace Rakouska-Uherska živelné vyhlášení samostatnosti Národní výbor se ujal vlády

30.10. 1918 – Turčianský Sv. Martin - ve Slovenské národní radě převážila československá orientace (Andrej Hlinka) - slovenský národ je součástí česko-slovenského národa - souhlas se vznikem společného státu