IP 1.1. Systémy Dlouhodobý výcvik v integrativní psychoterapii 1. ročník, Integrovaná psychoterapie MUDr. Jan Kubánek
Systémový rámec Koho zařadit do systému pozorování a léčby? Za systém považujeme sadu vzájemně se ovlivňujících předmětů, které z určitého hlediska tvoří kauzálně uzavřenou jednotku. Teorie obecných systémů.
Vymezení systému Čím rozsáhlejší systém zvolíme, tím jistěji můžeme předpokládat, že zvolený systém bude zahrnovat příčinné vztahy, týkající se našeho předmětu zkoumání. Snaha vyhledat minimální systém, který nicméně obsahuje všechny základní příčinné řetězce nepřerušené. Lidské chování může být jen zřídka kdy úspěšně studováno v rámci systému jedné osoby. I když jsme zaujati jen jedním určitým jedincem, nemůžeme se vyhnout studiu jeho skupin, jejichž je součástí. Minimálním systémem, nezbytným pro studium jedince je malá sociální skupina.
Živé systémy a jejich modely Užívání fyzikálně matematických pojmů v psychologii. „psychická energie“, „energie“, „zpětná vazba“ Nemohou být pozorováním ani potvrzeny, ani vyvráceny, nejsou definovány. W. Reich, A. Lowen
homeostatický mechanismus Organismus by nemohl přežít bez četných homeostatických mechanismů, které zajišťují, že se stav proměnných příliš neodchýlí od svých standardních hodnot. Různé úrovně – biochemická, buněčná, orgánová, i psychosociální – např. rodina a „rodinná homeostáza“
cílově zaměřené chování Někteří biologové a filosofové ho prohlašovali za specifický rys organismu, který se neobejde bez nadpřirozeného vysvětlení „Individuální psychologie absolutně trvá na nepostradatelnosti finalismu pro porozumění všech psychologických jevů. Příčiny, síly, instinkty, impulsy a podobné nemohou sloužit jako vysvětlující principy. Pouze konečný cíl sám o sobě může vysvětlit lidské chování" (Alfred Adler,1930). Teleologický (finalistický, typu prostředek - cíl) popis je jen souhrnným popisem chování cílově zaměřených systémů, a tento popis může být v zásadě v každém případě nahrazen detailním příčinným popisem.
negativní zpětná vazba Termostat Příčinný řetěz je kruhový. Termín zpětná vazba (feedback) je v současné angličtině používán zbytečně (dej mi feedback –místo, řekni mi svůj názor) a často chybně a směšně (kdy pozitivní feedback znamená pochvalu).
pozitivní zpětná vazba Sebepodrývající chování (Více téhož, Watzlawick)
Vnitřní a vnější příčiny chování Psychiatrie minulého století byla zaměřena organicky a založená na modelu jedné osoby. Freudův model je také modelem jedné osoby. Příčiny lidského chování se zde hledají v interakcích vnitřních faktorů, jako instinktivních sil (Eros a Thanotos), a vnitřních struktur (id, ego a superego). Radikální behavioristé soustředili svou pozornost na vztah mezi vnějšími podněty a reakcemi chováni.
Vztah mezi organismem a prostředím je oboustranný: chování je funkcí prostředí a prostředí je funkcí organismu. Stroje se zpětnou vazbou nám připomínají, že příčinný řetěz mezi organismem (nebo strojem) a jeho prostředím je kruhový. Právě tak i v psychoterapii je nezbytné začlenit ostatní lidi z pacientova prostředí.
BLUDNÝ KRUH SEBEPODRÝVAJÍCÍHO CHOVÁNÍ Druh maladaptivního chování kdy jedinec nevědomky dociluje opak toho, co si přeje uskutečnit ve svých vztazích k lidem. (Freud: nutkání k opakování; osudová neuróza; Schultz-Hencke: bludný či ďábelský kruh neurózy; Mowrer: neurotický paradox; Wachtel: cyklická psychodynamika)
Freud 1 „Co psychoanalýza odhaluje v jevech přenosu u neurotiků, může být rovněž pozorováno v životech některých normálních lidí. Vzbuzují v nás dojem, že jsou pronásledováni zhoubným osudem nebo posedlí jakousi „démonickou" mocí. Ale psychoanalýza vždy zastávala hledisko, že jejich vlastní osud je valnou většinou uspořádán jimi samotnými a předurčen vlivy z časného dětství. Puzení, které je v jejich případě zřejmé, se nijak neliší od puzení k opakování, které nacházíme u neurotiků, i když tito lidé nikdy neprojevili žádné známky, že by se vyrovnávali s neurotickým konfliktem za pomoci vytváření chorobných příznaků..." (Freud, 1920) „V životech některých lidí se totožné reakce stále opakují bez nápravy, k jejich vlastní újmě, zatímco jiní se zdají být pronásledováni neúprosným osudem, i když bližší zkoumání nám ukazuje, že si tento osud nevědomky sami přivolávají..." (Freud, 1933) „neurózy osudu“
Freud 2 Sebepodrývající chování je způsobeno vrozeným instinktivním mechanismem - puzení k opakování, které překonává i princip libosti. Toto sebepodrývající puzení je výrazem pudu smrti. Pojetí „instinktu smrti" je zcela spekulativní a nedá se podrobit empirickému testu.
Schultz-Hencke „Circulus vitiosus" (bludný kruh nebo také ďábelský kruh) interpersonální interakce. Určitá porucha chování jedince provokuje druhé k takové reakci, jež podpoří utvrzení a zhoršení původní poruchy. Jestli se tato porucha zakládala na nějakém falešném názoru o lidech, tento falešný názor se tím ještě víc utvrzuje. Důsledky pacientova chování a postojů mu zdánlivě potvrzují jeho výchozí zkušenosti a obavy, které se k těmto zkušenostem vážou… Z bludného kruhu se stává stoupající spirála. Vliv na K. Horneyovou, která přejala myšlenku „bludného kruhu„. Knobloch přijal v 1942 Schultz-Henckeho interpersonální interpretaci bludného kruhu.
Mowrer Sebepodrývající chování v rámci teorie podmíněných reakcí. Muž nikdy neztratí svůj strach z žen, bude-li se jim systematicky vyhýbat. Ale proč by se jim vyhýbal, když touží po intimním vztahu? Protože kdykoli se ženě vyhne, je odměněn zmenšeným strachem z žen. Jiný mechanismus opakovaného neurotického chování vzniká v situaci, kdy zprvu přichází odměna, zatímco trest přichází až později. Např. je obtížné překonat sebepoškozující návyk, třeba alkoholismus, protože potěšení je okamžité a trest přichází až mnohem později. Ale bludný kruh není teorií podmiňování vysvětlen; naopak, odporuje jí - neposílená reakce by měla vyhasínat, místo toho jedinec pokračuje v sebepodrývajícím chování - a proto jej Mowrer, teoretik učení podmiňováním, nazval „neurotický paradox" (1948 ). Klamná a sebeklamná strategie se snahou vyhnout se vědomí viny za morálně nepřijatelné chování.
H.Eysenck Neurotický paradox je nejdůležitějším problémem neuróz jak v teorii, tak v léčení. Zamítá ne jenom výklad Freuda, ale ukazuje též nedostatky výkladu podmiňováním Skinnera, Watsona i Mowrera. Zavádí hypotetický mechanismus „inkubace", kdy strach, který vzniká, produkuje další strach. Letec v tréninku se špatným přistáním má hned pokračovat, jinak se strach posiluje sám, vzrůstá a může vést až k fobii, jež způsobí, že letec se už nikdy neodváží vzlétnout. (1976)
Wachtel cyklická psychodynamika (1977)
Další konekcionistické teorie (Caspar, Rotenfluh a Segal, 1992, Caspar, 1995)
Knobloch Odhalení a léčení sebepodrývajícího chování jsou jedny z nejdůležitějších úkolů psychoterapie a oba jsou také obzvláště obtížné. Terapeutická komunita je ideální prostředí pro odhalování a měnění sebepodrývajícího chování.
Kognitivní vysvětlení (Knobloch, 1959): „Neuróza je zakotvena v bludném kruhu interakce mezi jedincem a zbytkem skupiny... Jsou dvě důležité překážky, jež brání neurotikovi opravit své mylné hypotézy o lidech. Jedna je pseudoverifikace - neurotik je jako špatný experimentátor, který manipuluje svými experimenty tak, že bez ohledu na výsledek přijímá svou hypotézu za prokázanou. Zde hraje roli porucha zpětné vazby.... Neznáme žádné lepší místo než je psychoterapeutická komunita, kde mylné hypotézy tohoto typu mohou být korigovány, neboť tam sociální zpětná vazba zasáhne jedince rychle. Druhý způsob, jak neurotik přichází o korekci své hypotézy, je, že se vyhne ze strachu testu, jenž by mohl vést ke korektivní zkušenosti. To snadno odhalí v terapeutické komunitě ostatní, a tak jedinec těžko unikne.... Ruku v ruce s kognitivním procesem pacient prožívá nové emoce a získává nové sociální dovednosti."
Poznámka - varování Obecné pojmy jako „komunikace", „zpětná vazba", „emoce" a podobně, jsou v terapii zbytečné a způsobují ztrátu času nebo i terapii přímo ohrožují. Není zpravidla náhodné, že tyto výrazy zatemňují smysl sdělení: obvykle pacient nechce něco říci a nebo to nechce říci jasně, ať už z ostychu, z odporu, nebo ze snahy vypadat vzdělaně. Terapeut sám by měl jít dobrým příkladem; někdy zneužívá slov z podobných důvodů jako pacient. Podobné funkci, jako nejasná a nepřesná slova, slouží nezřetelná mluva, nejasná výslovnost a mumlání. Kvalita hlasu má v psychoterapii velký význam diagnostický i terapeutický; tomuto významu často není věnována dostatečná pozornost. Také ve zřetelné výslovnosti, zejména ve skupinové terapii, by měl terapeut jít dobrým příkladem. Neurotickým příznakům tvorby hlasu terapeuta by měla být věnována pozornost ve výcviku a v tréninkové psychoterapii.
Konec 1. části