Analýza kvantitativních dat II. Standardizace intenzitních ukazatelů Jiří Šafr jiri.safr(zavináč)seznam.cz poslední aktualizace UK FHS Historická sociologie (LS 2011)

Standardizace intenzitních ukazatelů Mnoho sociálních jevů se mění v závislosti na strukturálních poměrech (věk, pohlaví, životní, institucionální podmínky apod.) Vypočítaný intenzitní ukazatel je tedy nejen vlastní mírou intenzity jevu, ale vyjadřuje i strukturu souboru, který je jeho nositelem. Standardizace

Standardizace intenzitních ukazatelů Chceme-li vzájemně srovnávat intenzitní ukazatele, jejichž velikost je ve vztahu k určitému strukturálnímu uspořádání, musíme je „očistit“ od vlivu tohoto strukturálního faktoru. Provádíme to pomocí standardizace - Přímou - Nepřímou Např. odstranění vlivu věkové struktury → srovnání různých populací

Přímá standardizace Použijeme jako standard populační strukturu, kterou považujeme za „normální“ obměnu znaku, jenž ovlivňuje intenzitu zkoumaného jevu. Na tuto standardní strukturu pak aplikujeme jednotlivé intenzitní ukazatele parciální, tj. ukazatele vypočtené pro takové skupiny, které odpovídají třídění standardní populace. Výsledný standardizovaný ukazatel představuje celkovou intenzitu zkoumaného jevu, které by bylo dosaženo v populaci, jejíž strukturální uspořádání by bylo shodné se strukturou standardu.

Příklad přímé standardizace: Sebevražednost mužů v Československu v letech 1949/1950 a 1960/1961 Standardem je věková skladba z roku Zdroj: [Lamser, Růžička 1970: ] Porovnáme nestandardizované a standardizované rozdíl je 2,537

Příklad přímé standardizace: interpretace Specifické úmrtnosti (na mužů) pro období 1949/1950 a 1960/1961 ukazuji, že ve všech věkových stupních výjimkou nejstarších mužů se sebevražednost zvýšila. Standardizujeme: za standard bereme věkovou skladbu Násobením příslušných relativních četností P specifickou úmrtností q, pro jednotlivá období dostáváme relativní počty sebevražd na mužů (sloupec 5 a 6 tabulky). Tyto počty se vztahují k populaci, která bude mít věkové složení standardu P. Oba ukazatelé jsou nyní srovnatelné. Rozdíl mezi sebevražedností mužů v období 1949/ /1961 není ve skutečnosti tak veliký, jak se zdá z původních nestandardizovaných ukazatelů. V období 1960/1961 byla úmrtnost mužů pro sebevraždy 42,046 (na mužů) → hrubá míra, při neměnné věkové skladbě pouze 39,509 → čistá míra. Rozdíl 2,537 je způsoben zhoršením věkové skladby (zvýšení podílu starších mužů). (Pozor v knize je na str. 202 chybně 3,537) [Lamser, Růžička 1970: ]

Volba standardu Při určení standardů dbáme, aby zvolená standardní struktura nebo standardní intenzita vyjadřovala určitý stav, který považujeme za daných podmínek za „normální“. Např. faktor ovlivňující intenzitu jevu věk: Zvolíme za standard strukturu oběma srovnávaným populacím nadřazenou (porovnání mezi okresy → struktura kraje; mezi kraji → struktura celostátní apod.). Když ne máme údaje, zvolíme součet nebo průměr strukturálního uspořádání obou srovnávaných populací. Není vhodné, je-li jedna ze srovnávaných populací podstatně větší než druhá (např. okres se 70 tis. obyvatel a kraj s 1,5 mil. obyvatel). (Standardizace součtem nebo průměrem by se projevila prakticky stejně, jako kdybychom zvolili za standard větší z obou populací.) Při mezinárodním srovnávání → Hypotetická věková struktura (kombinace skutečných věkových struktur populací; Světová zdravotnická organizace) [Lamser, Růžička 1970: ]

Výhody a nevýhody přímé standardizace Výhoda Přímá standardizace je jednoduchá a její výsledek snadno pochopitelný. Nevýhody Potřebujeme znát skutečnou skladbu populace, ale podklady, které potřebujeme, získáváme často obtížně. → specifické intenzity sledovaného jevu (intenzitní ukazatele uspořádané podle třídění strukturálního faktoru). Velmi silně se zde uplatňuje vliv náhodných výkyvů intenzitního ukazatele. V malých souborech dochází totiž velmi často k takovým náhodným výkyvům, jejich závažnost se pak při standardizaci zvětšuje uplatněním takové intenzity ve zvolené standardní populaci.

Nepřímá standardizace Vynecháme, viz Lamser, V., L. Růžička str

Literatura Lamser, V., L. Růžička Základy statistiky pro sociology. Praha : Svoboda. Rosenberg, Morris „Test Factor Standardization as a Method of Interpretation“. Social Forces 41 (1):