Klasicistní malířství

Jean-Auguste- Dominique Ingres (1780-1867) Francisco de Goya (1746-1828) Anglická krajinomalba John Constable William Turner Patří sem ještě anglická krajinomalba (Constable a Turner); a Goya?

Jacques Louis David 1748-1825 dokonalá znalost římských reálií Angažoval se za VFR, hlasoval pro smrt Ludvíka XVI., po jakobínské diktatury se stal obdivovatelem Napoleona náměty z řeckých a římských dějin, řecké mytologie historické události podobizny David a politické události v jeho životě: Zájmy: literatura a klasické jazyky; kreslení jeho skutečnou vášní. Studium v Římě.Vliv Itálie – návrat do antiky. Návštěva Neapole a ruin v Pompejích.Jeho raná malířská tvorba má ráz baroka,vývojově spěje k neoklasicismu. Začal brzy vystavovat posvém návratu rokiu 1781 (jeho dílo Belisar) a vzbudil ohlas. Založí vlastní ateliér a ten se stane centrem malířské společnosti, na svou dobu i avantgardy. Dokonce se vydává do Flander, aby tam mohl studovat malířství. Členem Akademie. Poslední krůček, který chyběl k završení kariéry. Slávu mu vynesla přísaha Horatiů. Namaloval ho v Římě a obraz byl prohlášen za veledílo. David se stává nejskvělejším malířem své doby. Předělem v jeho životě je Velká francouzská revoluce. (1789) V dobách revoluce angažován v politickém dění, jako člověk i umělec. „Vlasti má! Má drahá vlasti!Již nikdy více se nebudeme muset utíkat k dějinám starověkých národů, abychom se vyjadřovali štětcem!“ Stane se oficiálním malířem, organizátorem slavností a revolučních ceremoniálů. Je poslancem Konventu a účastní se tribunálu s Ludvíkem XVI. Je také v komisi, která má rozhodnout o dalším fungování Akademie. David, byť její člen, k ní cítil dlouholetou zášť a dostal se s ní do konfliktu. Jako člen Konventu se rozhodli přispět k jejímu zrušení a svého cíle také dosáhne. Po Robespierrově pádu David unikl gilotině, ale je dvakrát uvězněn. Ve vězení se věnuje jiným tématům (1794 vlastní autoportrét, jako umělec se štětcem a paletou v ruce a také se navrací k antice.) Názor změní, když nastoupí Napoleonův režim. V něm nalezne nové božstvo.Stane se jeho oficiálním „bardem“, dostane od něj řád čestné legie a je jmenován prvním císařským malířem. V časech císařství je jeho obráncem. Po jeho abdikaci se stáhne do ústraní, pak opouští zemi, odjíždí do Belgie a odmítá se vrátit dokonce i poté, co je Francie ochotná přijmout ho zpět. Posledních 10 let života strávil v Bruselu a umírá sražen povozem, když vychází z divadla. Ve stínu chybějícího otce: Jeho otec zahynul v souboji v pouhých 31 letech. Matka se po jeho smrti vrátila do Normandie a syna svěřila do péče svým příbuzným. David se celý svůj život pokoušel za něj nalézt náhradu ve svém umění i v lidech s nimiž se setkával.Nejprve to byli jeho dva náhradní otcové, nejprve dramatik Michel Jean Sedaine, později malíř Joseph Marie Vien (1716-1809). Vien nakonec zastával funkci ředitele Francouzské akademie. Ztělesněním ideálního otce se však pro něj stal Napoleon.

Vlastní podobizna:v té době mu bylo 36 let a maloval ji ve vězeňské cele. Stejně jako jeho otec měl obtíže s výslovností r a nikdy ji zcela nezvládl. Měl také šrám, který mu deformoval ústa a itrřil jej při šermování fleretem.

Přísaha Horatiů: Výsledky války vedené v 7. století mezi Římem a Alba Longa (hlavní město Latia) má rozhodnout souboj vedený příslušníky obou měst. Na straně Říma stojí tři příslušníci z rodu Horatiů. Ti přísahali otci zvítězit nebo zemřít.Jejich protivníky jsou bratři Curiátiové. Dva Horátiové umírají, třetí předstírá útěk, vláká nepřátele do pasti a pak je zabije. Po návratu však nachází svoji sestru v slzách, jeden ze zabitých byl jejím snoubencem. Bratra její nevlastenecký postoj rozlítí a probodne její hruď mečem. Je odsouzen k trestu smrti, odvolá se kvůli lidu a je mu udělena milost. Drama Horatiové: Pierre Corneille. Dabid si vybral okamžik zachycení přísahy. Obraz namalován v roce 1784: historické souvislosti. Kompozice obrazu inspirována rozporem mezi odhodláním naplnit státní zájem a hlasem srdce; dva světy- mužský a ženský jsou odděleny kompozičně: muži přímými liniemi a ženy křivkami. Těžiště obrazu v místě, kde se střetávají natažené ruce Horatiů. Vystavena v Salónu roku 1785, vyvolalo překvapení a nadšení veřejnosti.

Liktoři přinášejí Brutovi mrtvoly jeho synů (1789) Stále téma protikladu státního zájmu a citu. Muži zde zosobňují zákon a patriotismus, ženy citová hnutí. Vnitřní rozpolcenost člověka, který poslal syny na smrt ve jménu zachování věrnosti republice. Duševní rozkolísanost hrdiny vyjádřena tím, že je umístěn do tmavé části obrazu, vedle figury, jež je symbolem Říma. Brutus – vzor nezdolného patriotismu, stejně tak je chápán v roce 1789, sotva několik týdnů po pádu Bastily vystaven v Salónu.

Sabinky 1799 : práce na koncepci Sabinek zahájeny v době, kdy pobýval ve vězení. Proto opustil aktuální poliotické dění, fantazii přenesl do starověku, tedy k legendě o založení Říma. Navázal na podobný obraz Nicolase Poussina, namalovaný roku 1637. Sabinové, jimž Římané ukradli dívky, aby je pojali za manželky, zorganizovali odvetné tažení. Ženy však nedopustí, aby došlo ke střetnutí, protože nechtějí dovolit, aby jejich muži válčili s jejich bratry a otci. Krátce nato spolu Římané a Sabinové uzavřou mír a stanou se jedním národem. Centrum obrazu: skupina žen, vpravo Říman Romulus, nalevo Sabin. Žena s rozpřaženými pažemi brání střetnutí bojovníků. Tmavovláska klečící u jejích nohou prosí o obranu dětí. Prvoplánové postavy jsou barevné a výrazné, pozadí spíše zamlžené, technika sfumata. Základem Davidovy techniky je kresba: postavy v ateliéru, podle modelů, používal sí´t, jejíž pomocí přenášel na plátno, aby se vyhnul nepřesnostem. Vytvářel také nejprve malé studie díla provedené v oleji.

Smrt Socratova Prezentováno na Salónu v roce 1787. Téma: triumf filozofie nad nespravedlností a smrtí. Sokratés domlouvá svým blízkým a zároveň natahuje ruku po poháru naplněným bolehlavem. Gesto pravé ruky sahající po smrtícím nápoji. Filosof se zdá být vůči smrti lhostejný a je přesvědčen, že jeho ideály budou žít i nadále.

Zavraždění Marata; Napoleon v průsmyku sv. Bernarda Jean Paul Marat byl Davidovým přítelem. David ho navštěvoval, nebylo zvláštní, když jej nacházel ve vaně, neboť Marat se kvůli svým kožním problémům musel často koupat. Tak ho také navštívila a probodla odpůrkyně jakobínů a . 1793.stoupenkyně girondistů,Charlotte Cordayová, dne 13. 7.1793. Jak je obraz koncipován: V centru dřevěná bedna s jeho jménem, inkoust a papír a v posledních okamžicích ještě zapisuje myšlenky, které by chtěl národu sdělit. Obraz vznikl na základě kresby nabalzamovaných těl. Je uznávýn jako nejvýznamnější Davidivo dílo. Baudelaire: …“drama pulzující srdceryvnou hrůzou.“ Marat je vynesen na piedestal ctnosti a oslaven jako mučedník revoluce. Téma Napoleon: Uznával jej jako neobyčejného člověka, s výjimečnými schopnostmi, které ho vynesly k dobytí Evropy. Novodobý Alexandr Veliký. Vidí ho jako pokračovatele revoluční republiky a pstavu, která je svým rozměrem antická. V roce 1800 napoleon zahájil tažení proti Rakousku a podařilo se mu odříznout hlavní armádu od jejích zadních vojů. Tato událost je zvěčněna výše uvedeným dílem. (1801). O měsíc později zvítězila napoleonova vojska v bitvě u Marenga.Propagační charakter a oslava vítěze

Napoleonova korunovace (1805-1807) Historické svědectví, poněkud statická kompozice Napoleon si nasazuje korunu Karla velikého a říká o ní: „Králové ji upustili a já jsem ji zvedl.“ Pak korunoval svoji ženu Josefínu. Mezi diváky je i David a pilně skicuje. Maloval korunovaci jako císařskou zakázku jako plátno určené pro dekoraci trůnního sálu v Tuileriích. (podobné vuz Rubens: scény ze života Marie medicejské.) Některé detaily přizpůsobil přáním zákazníka: vzadu na tribuně je Letizia, císařova matka. Ta se ale ve skutečnosti obřadu vůbec nezúčastnila. Svědomitost v detailech. Pro Davida výborná příležitost portrétovat papeže i císaře současně.

V tomto detailu Napoleon korunuje svou ženu Josefínu.

Jean August Dominique Ingres (1780-1867) žák J. L. Davida ředitel francouzské školy krásných umění v Římě Na konci života úspěšný umělec, oficiální malíř Napoleona II. náměty z antické mytologie historické žánry podobizny akty Rodinné prostředí a dětství: Otec místmalíř a učitel kreslení, jeho umění mělo spíš provinční charakter a těšil se mírnému uznání. Otec předal svému synovi své životní lásky, malování a hudbu a dal mu solidní kreslířský základ. Malý Ingres studoval v Toulouse, později přešel do Paříže k Davidovi.Ten si povšiml jeho nadání a připravoval ho na konkurz pro Prix de Rome, tedy cenu, která by mu umožnila studovat v Itálii.Získal ji v roce 1801, tedy placený pobyt v Itálii na 4 roky.Na výjezd však musel čekat dalších 5 let. Připravoval se ale a intenzívně pracoval. Nakonec do Itálie odjel a navštívil různá italská města. V Římě dostal zprávu o ostré kritice, kterou jeho obrazy obdržely na pařížském Salónu v roce 1806. Cítil se zraněný a trochu zahořkl. V roce 1810 skončil studijní pobyt a malíř se rozhodl zůstat v Římě. Vládli zde ale tehdy Francouzi. Stále jsou jeho díla kritizována na Salónu a stíhají ho těžké životní rány. Navštíví svého přítele sochaře (Lorenzo Bertollini) v Toskánsku. Má finanční potíže a nějaký čas také stráví s rodinou ve Florencii. V roce 1824 se rozhodne zavézt osobně do Paříže svůj obraz (biblické plátno). Nakonec dosáhne uznání, otevře si vlastní Ateliér, r. 1834 stane v čele Akademie.Má oficiální zakázky a nakonec je jmenován místní Francouzské akademie v Římě. (sídlo ve vile Medici). Je přijat s nadšením a spravuje ji 6 let. Organizuje koncerty, seznámí se s Ferencem Lisztem. V roce 1841 se vrací do Paříže a navštíví Ludvíka Filipa. Kritickým okem pohlíží na Salón. Pořádá výstavy ve vlastním ateliéru. Jeho malířství je módní a úspěšné, dostává mnoho zakázek, především na portréty. V době Napoleona III. Se stává ofociálním malířem 2. císařství. V roce 1855 přip příležitosti světové výstavy v Paříži je organizována retrospektivní výstava jeho děl. Podobnou příležitost má delacroix. Malíři vůči sobě chovají nepřátelské pocity. Na konci svého života je zahrnován slávou (od Napoleona ostal kříž důstojníka čestné legie). .Umírá na zápal plic v roce 186

Slečna Riviérová (1806) Její rodinu Ingres maloval, vystaveno na Salónu 1806 a budilo údiv. Philibert Riviére – státní poradce císařství. Každý potrtrét má jiný sty. U pana R. je patrný vliv Davida. Paní Riviérová: ovál, zvlněné a příčné linie protínají plátno a nevyvolávají dojem klidu tak, jako u jejího manžela. Caroline měla v té době 13 let. Divná proporce mezi poprsím a pažemi. Hranotajová štola a dlouhé semišové rukavičky. Krásně dominuje nad zelenou krajinou v pozadí. Trošku připomíná středověká umělecká díla. Současníci to označili jako „gotické, což cítili jako negativní. Ingres odpověděl „Ženské dílo není nikdy příliš dlouhé.“

Paní Riviérová Pan Rivére

Koupající se (Koupající se z Valpiconu) Koupající se viděná do půl těla 1808

Jupiter a Thétis Oidipus a Sxinga

Ossianův sen (Ossianovy písně) 1813

Mme de Sennonnes (1814-1816)

Velká odaliska 1814

Odaliska a otrokyně

Stratoniké (1840)

Homérova apoteóza (1827)

Pramen a Turecká lázeň

Zlatý věk

Takto viděl Ingres Napoleona

Autoportrét ve věku 24 let Madeleine Chapellová, jeho žena

Zdroje informací o Davidovi Zdroje informací o Ingresovi