Interference světla Optika patří mezi nejstarší části fyziky – byla známu už ve starověkém Řecku. V 17. století se začaly rozvíjet dvě teorie o šíření světla: korpuskulární (= částicová – světlo je proud částic – korpuskulí; jejím zastáncem byl např. Isaac Newton) a vlnová (světlo je vlnění). První pozorování a popis jevů interference, ohybu a polarizace světla provedl italský fyzik Francesco Maria Grimaldi (1618-1663), nicméně za počátek vlnové optiky je považováno vydání „Pojednání o světle“ („Traité de la lumière“) od holandského fyzika Christiaana Huygense (1629-1695), který toto pojednání nejprve roku 1678 podal pařížské Akademii a v roce 1690 také vydal v tištěné podobě. Na základě své konstrukce vlnoploch odvodil zákony přímočarého šíření světla, odrazu světla a lomu světla.
Velký rozvoj zaznamenává vlnová optika až po roce 1801, v němž anglický fyzik a lékař Thomas Young (1773-1829) provedl svůj zásadní pokus, kterým dokázal platnost Huygensovy teorie. Podle zákonů paprskové optiky (konkrétně podle zákona přímočarého šíření světla) světlo nemůže projít přes druhou dvojici štěrbin a nemůže dopadnout na stínítko. Ve skutečnosti se na stínítku objeví soustava světlých a tmavých proužků – interferenční obrazec, což je důkazem vlnových vlastností světla.
Aby tento interferenční obrazec vůbec mohl vzniknout, musí záření splňovat určité podmínky: všechna záření dopadající do jednoho bodu na stínítku musí mít stejnou vlnovou délku v daném bodě na stínítku musí mít všechna záření stálý, s časem neměnný dráhový rozdíl (tzn. také stálý fázový rozdíl). Záření, které splňují obě podmínky, označujeme jako koherentní záření
Je-li dráhový rozdíl l roven sudému násobku poloviny vlnové délky, pak na stínítku vzniká světlý proužek a říkáme, že nastává interferenční maximum. Pokud je dráhový rozdíl roven lichému násobku poloviny vlnové délky, pak na stínítku vzniká tmavý proužek a říkáme, že nastává interferenční minimum. Obě podmínky můžeme zapsat matematickými rovnicemi: Podmínka pro vznik interferenčního maxima: kde k je řád interferenčního maxima a nabývá hodnot 1, 2, 3, 4, atd.
Podmínka pro vznik interferenčního minima: kde k je řád interferenčního minima a nabývá hodnot 1, 2, 3, 4, atd.