LICHENIZOVANÉ HOUBY LIŠEJNÍKY; LICHENES

ekologická, ne systematická skupina řazeny k houbovým organismům komplexní složený organismus vztah mezi nimi – mutualistická symbióza (oboustranně prospěšná) MYKOBIONT houbová složka z 90% vřeckovýtrusné houby dodává vodu a anorg. látky určuje charakter stélky zajišťuje struktury pro rozmnožování nemůže žít samostatně FOTOBIONT řasová nebo sinicová složka z 80% zelené řasy zajišťuje organické látky dokáže žít i samostatně

Typy stélek podle anatomie HOMEOMERICKÁ buňky fotobointa a vlákna mykobionta na průřezu rovnoměrně rozloženy, nerozlišuje se kůra a dřeň HETEROMERICKÁ obě složky uspořádány do vrstev se specifickým rozložením

Řez heteromerickou stélkou

Typy stélek podle tvaru KOROVITÁ celou svou plochou přirostlá na podklad, většinou bez spodní kůry (lišejník zeměpisný) LUPENITÁ plochá, k podkladu přirůstá jen v místech rhizinů, část laločnaté stélky může od podkladu odstávat (terčovka bublinatá) KEŘÍČKOVITÁ vystoupavá nebo převislá, s podkladem v kontaktu jen bazální částí, na jediném místě (pukléřka islandská)

Rozmnožování POHLAVNÍ NEPOHLAVNÍ pouze mykobiont  askospory nebo bazidiospory  musí potkat svého fotobionta NEPOHLAVNÍ významnější, společné šíření obou složek fragmentace stélky soredie – kulovité shluky hyf s buňkami fotobionta izidie – výrůstky na povrchu stélky s heteromerickou stavbou, které se odlamují

Růst stélek mimořádně pomalý, ovlivněno suchem velkými výkyvy teplot nedostatkem živin nízkou asimilací CO2 pomalou syntézou proteinů nejpomaleji – korovitá stélka – 1 mm/1 – 20 let nejrychleji – keříčkovitá stélka – 1 cm/1 rok dlouhověké – stovky až tisíce let

Význam pionýrské organismy na skalách, kamenech citlivé na znečištění prostředí  bioindikátory využití ve farmakologii a medicíně (proti nachlazení, expektorans, výroba antibiotik) při výrobě parfémů – zajišťují jejich trvanlivost výroba barviv potrava akumulují velké množství radioaktivních prvků dekorace

Zástupci lišejník (mapovník) zeměpisný (Rhizocarpon geografhicum) Stélka vytváří žlutozelené povlaky s černým lemem; bývá mnohotvárně laločnatá a vytváří nápadné, mapám podobné kresby. Tenká korovitá stélka obsahuje vedle buněk řasy i vlákna vřeckovýtrusné houby. Drobné plodničky houbové složky jsou černé s mnohobuněčnými výtrusy. Roste od nížin vysoko do hor, nejčastěji na žulových balvanech.

terčovka bublinatá (Hypogimnia pfysodes) Jeden z nejhojnějších lišejníků s lupenitou stélkou, na svrchní straně šedá, ze spodní strany černá, na kyselé borce stromů, dřevě, kamenech.

pukléřka islandská (Cetraria islandica) Stélka keříčkovitá, šedozelená až hnědá, na spodní straně světlá s bílými tečkami. Roste na kyselé půdě, v řídkých trávníkách. Častý, velmi variabilní druh. Léčivka – choroby dýchací soustavy.

větvičník slívový (Evernia prunastri) Stélka keříčkovitá, na větvích a borce stromů.

terčník zední (Xanthoria parietina) Lupenitá stélka, nápadná žlutooranžová barva. Snáší znečištění, blízko lidských sídel. Na kamenech, dřevě, kmenech stromů.

dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina) Vzpřímená keříčkovitá stélka; častý druh na kyselých půdách, vřesovištích, rašeliništích, pastvinách, suťovitých stráních.

provazovka (Usnea sp.) Epifytický druh s keříčkovitou stélkou, na větvích stromů v horských oblastech.

Použité zdroje http://www.nature.unas.cz/houbyCR/lisejniky.htm http://www.sci.muni.cz/botany/studium/nr-houby.htm#lichenes http://botany.upol.cz/atlasy/ Váňa, J.: Systém a vývoj hub a houbových organismů. Karolinum, Praha, 1996. Urban, Z., Kalina, T.: Systém a evoluce nižších rostlin. SPN, Praha, 1980. Rosypal, S. a kol.: Nový přehled biologie. Scientia, Praha, 2003. Kincl, L., Kincl, M., Jakrlová, J.: Biologie rostlin pro 1. ročník gymnázií. Fortuna, Praha, 1993.