TEORIE SOCIÁLNÍ POLITIKY

Vymezení základních pojmů Slovo sociální je latinského původu. V praxi se používá v různých významech. Původně se v češtině používalo ve smyslu „společenský“, přesněji „týkající se společnosti“. Později se význam tohoto slova zúžil na „týkající se vrstev hospodářsky slabých, závislých, vykořisťovaných“.

Význam slova sociální Podle Slovníku jazyka českého se po druhé světové válce užívalo slova sociální v  trojím významu: vztahující se ke společnosti, týkající se zlepšování společenských poměrů, týkající se hmotného zabezpečení jedince ve společnosti.

Politika Slovo politika je řeckého původu. Jinak ho používají sociologové a politologové, jinak právníci a ekonomové. Jedni pojímají jako úsilí o udržení nebo změnu systému, jiní jako soubor sociálních činností nebo jako soubor politických nástrojů.

Politika jedni pojímají dynamicky jako úsilí o rozvoj nebo změnu, jiní staticky jako integritu systémů, jedni chtějí měnit, jiní institucionalizovat a konverzovat.

Pojem sociální politika je možné definovat jako soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo o udržení a fungování svého nebo jiného (státního, obecního) sociálního systému. Toto úsilí je soustavné a cílené.

Pojem sociální politika Jeho výsledkem je činnost (fungování) nebo změna (transformace) systému,která se projevuje rozhodováním (nebo nerozhodováním) a činností (nebo nečinností) sociálních subjektů.

Sociální politika je vždy součástí určitého společenského celku. Společnost, jako určitý systém, je uspořádána na základě více prvků – zpravidla se v této souvislosti připomínají sféry či dimenze společenského rozvoje. Nejčastěji se jedná o sféru ekonomickou,sociální, ekologickou,vědeckotechnickou,politickou, existenční.

Vnímání pojmu sociální Vymezení a pojetí sociální politiky souvisí s vnímáním samotného pojmu „sociální“, který je chápán ve třech významových rovinách:

Vnímání pojmu sociální v nejširším slova smyslu, tj. sociální jako společenský, v užším slova smyslu, tj. sociální jako aktivity bezprostředně směřující ke zdokonalování životních podmínek lidí,  v nejužším slova smyslu, tj. spíše ve smyslu kurativním, ve smyslu řešení nepříznivých nebo nouzových sociálních situací.

Sociální politika je často vymezována jako soubor aktivit, které promyšleně (cílevědomě) směřují: ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva jako celku, resp. určitých skupin obyvatelstva, k zabezpečení a udržování „sociální suverenity“ a „sociálního bezpečí“ v rámci daných hospodářských a politických možností země.

Vymezení sociální politiky rozlišuje tři přístupy: první přístup - charakteristické je široké pojetí sociální politiky, druhý přístup - sociální politika vymezována jako oblast (součást) hospodářské politiky, třetí přístup - představuje nejužší pojetí sociální politiky.

Vymezení sociální politiky Podle toho jaký přístup volí sama sociální politika k řešení svých problémů můžeme rozlišit: aktivní (perspektivní) sociální politiku, pasivní (retrospektivní) sociální politiku.

Vymezení sociální politiky Pokud si všímáme sociální politiky jako takové, je třeba se zamyslet nad tím: co vlastně sociální politika je, tzn. zabývat se jejím pojetím, vymezením jejího referenčního rámce, kým jsou, nebo kým mají být určována sociálně politická opatření a ke komu směřují, tzn. uvažovat o subjektech a objektech sociální politiky,

Vymezení sociální politiky co má sociální politika chtít a co chce, tzn. zamýšlet se nad jejími cíli a jejich naplňováním, jaké jsou základní myšlenkové koncepty, principy, na nichž jsou sociálně politická opatření založena a z nichž vycházejí,

Vymezení sociální politiky jak mohou být cíle a funkce sociální politiky naplňovány a prováděny v  praxi, což znamená zabývat se nástroji sociální politiky.

Předmět sociální politiky je to, co se má v sociálním systému anebo v sociální ochraně, sociálním zabezpečení a jejich správě zachovat nebo změnit, tedy nejčastěji jsou to činnosti spojené s: regulováním podmínek práce a života člověka, organizováním ve složitých sociální procesech, ochranou člověka před nepříznivými důsledky.

Předmětem sociální politiky v nejobecnějším slova smyslu je : regulace: něco někomu nařídit nebo zakázat, ochrana: někoho před něčím ochránit, služba: něco pro někoho vykonat nebo udělat nebo mu něco dát.

Úroveň sociální politiky (kvalitativní i kvantitativní) se posuzuje podle předmětu. Základními parametry měření jsou: osobní rozsah sociální ochrany, věcný obsah sociální ochrany, věcný rozsah sociální ochrany, nástroje sociální ochrany, jejich volba i rozsah.

Sociální politika a sociální práce Zvláštní postavení v  sociální politice má sociální práce.   Sociální práce vstupuje do oblasti sociální politiky tehdy, jestliže sociální potřeby občanů nejsou dostatečně uspokojovány.

Sociální politika a sociální práce V této souvislosti zabezpečuje sociální práce následující funkce: kurativní, preventivní, stimulační.

Funkce sociální práce Funkce kurativní – sociální práce odstraňuje překážky nebo disfunkce a jejich důsledky, které nastaly v životě člověka a které vytvářejí zábrany v jeho rozvoji,

Funkce sociální práce Preventivní funkce – sociální práce zabraňuje skutečným nebo předpokládaným nedostatkům, které snižují kvalitu života člověka,

Funkce sociální práce Stimulační funkce – sociální práce zabezpečuje vytváření harmonického vztahu mezi jedincem a společností.  

Aktéři sociální politiky

Aktéři sociální politiky Někteří autoři hovoří o „aktérech“ sociální politiky a za aktéry považují: (občana, rodinu, sousedství, církve, svépomocná sdružení, neziskové organizace, firmy,zaměstnavatele, stát.)  

Objekty a subjekty sociální politiky Pro potřeby tvorby a realizace sociální politiky je však důležité rozlišovat: kdo sociální politiku tvoří a rozvíjí, pro koho je tvořena a rozvíjena.  

Objekty a subjekty sociální politiky Dva pohledy na sociální politiku: jako záležitost státu a jeho orgánů, zpravidla ve vazbě na „welfare state“ – užší pohled, nebo širší, jako záležitost organizací občanů, z nichž stát je jen jedna z  forem této organizace (občanská společnost).  

Subjekty sociální politiky Sociální politiku budeme vnímat jako soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů změnit nebo udržet v činnosti vlastní nebo jiný sociální systém.

Objekty sociální politiky Objekty sociální politiky je možné chápat jako skupinu lidí a jednotlivce, kterým jsou opatření sociální politiky určena.  

Objekty sociální politiky jsou tedy její uživatelé či zákazníci, ti, kdo sociální politiku pociťují „ na své kůži“, tj. ti, kdo jsou touto sociální politikou nějakým způsobem chráněni, řízeni, omezováni, stimulováni apod., můžeme je rozdělit podle jednotlivých sociálních skupin (rodiny, děti, staří lidé, zdravotně postižení, nezaměstnaní apod.).

Objekty sociální politiky Člověk jako objekt úsilí sociálně politických systémů jimi může být: opečováván nebo stimulován k zachování svých lidských rolí.

Objekty sociální politiky Jsou podle charakteru a účelu jednotlivých opatření různě strukturovány např. z hlediska věku, pohlaví, vzdělání,příjmů, ekonomické aktivity, počtu dětí v rodině.

Objekty sociální politiky jsou i skupiny definované: právem, statutem nestátní organizace nebo jednotlivcem (donátorem či sponzorem).

Subjekty sociální politiky Sociální politika je realizována různými subjekty, které za ni nesou odpovědnost před objekty sociální politiky. Hlavním subjektem, který do značné míry určuje pojetí, obsah, cíle a úkoly sociální politiky v daném časovém období a společnosti je stát.

Subjekty sociální politiky Kromě státu existuje řada dalších subjektů, které pečují o sociální politiku zpravidla: na nižších úrovních a v jednotlivých územních celcích státu.

Subjekty sociální politiky jsou různým způsobem strukturovány. V obecné rovině můžeme subjekty členit na : státní a nestátní a dále tržní a ostatní.

Subjekty sociální politiky Ve svém celku tyto subjekty: koncipují, připravují a realizují sociální politiku, samozřejmě v rozdílné míře, která plyne především z obsahové rozdílnosti rozmanitých sociálně politických opatření.

Subjekty sociální politiky Obec jako sociální subjekt, Kraj jako sociální subjekt, Nestátní organizace jako sociální subjekty.

Subjekty sociální politiky Podnikatelské subjekty, které zaměstnávají občany, zpravidla rozvíjejí: sociální politiku vůči vlastním zaměstnancům ( personální politika). Tato politika je zaměřena především na: rozvoj potenciálu a motivaci zaměstnanců, otázky kvalifikace, zdraví, odměňování a sociálních podmínek.

Nestátní subjekty posilují povědomí občanské odpovědnosti, spoluodpovědnosti a solidarity při řešení konkrétních, místně a časově determinovaných sociálních problémů svých, svých bližních, sousedů, spoluobčanů či šířeji – jiných lidí,

Nestátní subjekty prohlubují státní sociální politiku o etický kontext moderního občanství jako výrazu příslušnosti ke státu a spoluodpovědnosti za věci veřejné, zefektivňují sociální činnosti zvýšením jejich adresnosti a snižováním jejich nákladů.

Mezinárodní organizace jako sociální subjekty mohou být sociální subjekty, pokud vstupují do konkrétních sociálních vztahů: jako vládní organizace, nebo nestátní humanitární organizace.  

Mezinárodní organizace jsou sdružením národních sociálních subjektů a jejich sociální normy a chování ovlivňují: vládní organizace jako je např. Evropská hospodářská a sociální rada OSN se sídlem v Ženevě, mezinárodní organizace - např. Mezinárodní organizace práce (ILO) nestátní sdružení - např. Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení.  

Mezinárodní organizace Mezinárodních institucí zabývajících se sociální politikou v té či oné formě je celá řada.  Může jít o : organizace, které mají světovou působnost, organizace státního (vládního) charakteru, organizace působící v celé oblasti sociální politiky.

Sociální stát

Sociální stát Klíčovým pojmem v dnešní moderní sociální politice je „stát“ i přesto, že stále probíhají intenzivní debaty o míře jeho účasti na sociální politice a o nahrazení mnoha jeho sociálních funkcí jinými subjekty.

Stát a jeho role v sociální politice Stát nebyl klíčovým aktérem v sociální politice vždy, nicméně přibližně posledních sto let je sociální politika v jeho znamení.

Stát je nutné chápat jako jistý stav společnosti zahrnující: nejen jevy politické (jako formu organizace společnosti vybavené specifickými orgány pro uplatňování politické moci), ale také jevy právní (určující normativní řád dané společnosti), a jevy sociální (jako organizace společenského života).

Vznik sociálního státu Většina koncepcí sociálního státu vysvětluje jeho genezi společenskými důsledky procesu industrializace a vznikem industriální společnosti. Tyto společenské změny vstoupily i do mezilidských vztahů tím, že narušily tradiční struktury sociální solidarity, které po staletí tvořily základ sociální ochrany proti sociálním rizikům.

Vznik sociálního státu Sociální stát se v této společenské situaci stává nezbytností – má kompenzovat jednostrannou existenční závislost jedince na trhu práce. Sociální stát tedy vzniká jako odpověď na problémy vývoje kapitalismu.

Faktory vzniku sociálního státu Faktory, které představují předpoklady pro utváření sociálního státu: Proces industrializace Růst obyvatelstva a jeho měnící se sociální struktura Nárůst významu národních států Růst politické demokracie a politického občanství

Faktory vzniku sociálního státu Za základní faktory lze považovat: socioekonomický rozvoj společnosti, politická mobilizace dělnické třídy, vývoj politických institucí a struktur institucionalizace jednotlivých typů sociálních států.

Sociální stát ve 20. století Zásahy státu do sociální oblasti jsou ve 20. století považovány za integrální součást jeho aktivit. Stát se stává významným subjektem sociální politiky a sociální politika díky tomu postupně získává i svůj institucionální a legislativní rámec.

Sociální stát K označení a zvýraznění tohoto stavu a charakteru sociální politiky jsou relevantní dnes běžně používané pojmy: „Stát blahobytu“ („welfare state“), „Sociální stát“, někdy „silný sociální stát“ často i pojem „stát veřejných sociálních služeb“.  

Role státu v sociální politice Role státu v sociální politice a jeho váha v ní, není neměnná. Jako sociální fenomén nutně prochází sociální stát soustavným vývojem, mění se v čase, podle ekonomické situace i dalších specifik v jednotlivých zemích.

Role státu v sociální politice V závislosti na míře vlivu státu v sociální politice se také někdy rozlišují „velké“ a „malé“ welfare state. Sociální stát je tedy jedinečným jevem v té které zemi a době. Současně ho však lze charakterizovat i určitými společnými, univerzálními znaky.  

Myšlenkou sociálního státu je přerozdělování, tj. cestou veřejné politiky znovu rozdělit to, co již bylo prvotně rozděleno trhem.  

Cílem sociálního státu je: vyrovnávat šance při vstupu do života a vytvářet pomocí sociální politiky podmínky a předpoklady pro to, aby všem občanům byl zajištěn určitý přijatelný, a možnostem společnosti odpovídající, životní standard, zabezpečovat podmínky a předpoklady pro stabilitu a prosperitu společnosti jako celku.

Typologie sociálních států Podle míry účasti státu se rozlišují i určité typy sociální politiky. Zpravidla jsou uváděny tři klasické typy sociální politiky.

Typologie sociálních států podle Titmuse ze 70.let 20.století: Sociálně redistributivní typ sociálního státu Pracovně výkonový (korporativní) typ sociálního státu Reziduální typ sociálního státu

Typologie sociálních států podle Esping – Andersena z konce 80.let 20. století: Sociálně demokratický typ sociálního státu, Konzervativní typ sociálního státu, Liberální typ sociálního státu

Redistributivní typ sociálního státu Je někdy také označován jako univerzalistický s dominantní rolí státu, resp. také jako občanský. Ve své podstatě zahrnuje celou populaci bez ohledu na to, zda je sociálně potřebná.  

Redistributivní typ sociálního státu Vyžaduje značný rozsah redistribuce a výrazně omezuje, někdy až ruší aktivity nestátních subjektů. Tomuto typu sociální politiky jsou blízké a nejčastěji se sem přiřazují země Skandinávie, ale i Dánsko i některé další západoevropské země.

Redistributivní typ sociálního státu Jde o typ blízký i typu sociální politiky (v bývalé ČSFR) a v zemích východní Evropy.  

Korporativní či výkonový typ sociálního státu Druhý typ je nejčastěji označován jako výkonový či korporativní a přibližuje se Titmusovu průmyslovému výkonovému modelu sociální politiky. Vychází z toho, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě pracovního výkonu a zásluh.

Korporativní či výkonový typ sociálního státu Je založen na širší kooperaci občanů a zpravidla také na aplikaci sociálního pojištění. Míra redistribuce je zde ve srovnání s prvním typem nižší. Stát garantuje pouze základní společensky uznaná minima potřeb a vytváří prostor pro působení nestátních subjektů.  

Korporativní či výkonový typ sociálního státu Tomuto typu se blíží sociální politiky např. Německa, Rakouska, Francie aj.  

Reziduální typ sociálního státu Spoléhá téměř výhradně na trh, jeho instituce a rodinu. Teprve v případech kdy tyto subjekty selžou, nastupuje státní sociální politika. Odpovědnost státu za sociální situace občanů je však minimální, dávky které poskytuje jsou minimální a jejich poskytování je testováno příjmy.

Reziduální typ sociálního státu Role státu jako subjektu sociální politiky je značně potlačena. Míra redistribuce je zde ze všech typů nejnižší. Tomuto typu se nejvíce blíží USA a Japonsko a v poslední době se k němu přibližuje Velká Británie.  

Specifické funkce sociálního státu koncepční funkce znamená vytváření základní orientace sociální politiky (tvorba strategií, koncepcí, politických programů, návrhy inovací); legislativní funkce (průmět sociálně politických rozhodnutí do zákonů);

Specifické funkce sociálního státu zdrojová funkce (získávání, spravování a rozdělování finančních a dalších prostředků pro realizaci sociální politiky); koordinační funkce (podpora výměny informací a vyjednávání mezi jednotlivými aktéry sociální politiky za účelem její harmonizace a zefektivnění);

Specifické funkce sociálního státu implementační funkce (realizace přijatých politik); funkce vlastního poskytování veřejných sociálních služeb; supervizní, kontrolní funkce.

Současné spektrum sociálních států se od sebe liší tím: kdo a v jakém rozsahu provádí sociální politiku, na koho je sociální politika orientována, jaký je směr sociální politiky, kdo a v jakém rozsahu sociální politiku platí, jakou část z HDP představují veřejné sociální výdaje, z jakého programu, myšlenkového konceptu vycházejí jednotlivé typy.

Kritika státu blahobytu Ekonomické argumenty – zvyšování sociálních transferů, vynucené zvyšování daní státu blahobytu, pokles míry úspor a investic. Politické argumenty – souvisí s teorií veřejné volby, kdy se politici ve svém jednání řídí egoistickými motivy. Kulturně společenské argumenty – sociální stát zmenšuje odpovědnost a samostatnost jednotlivce.

Post–welfare state bývá označován jako posun vývoje v sociální politice od široce rozvětvené státní péče (tzv. velkého welfare state) ke státu garantujícímu pouze základní sociální jistoty a podporujícímu samostatné sociální chování a jednání občanů.

Post–welfare state Podstatou tohoto procesu není zeslabení role státu v sociální politice, ale změna této role. Reálný sociální stát je tedy výsledkem řady očekávání a množství tlaků ze strany občanů, ze strany kulturní tradice a politického dědictví, ale samozřejmě i ze strany možností ekonomiky.

Principy sociální politiky

Sociální politika a základní principy Sociální politika směřuje k ovlivňování (ke změně sociální reality) sociálního systému, přičemž usiluje o změny sociálních vztahů a sleduje určité cíle.

Sociální politika a základní principy V sociální politice se předpokládá: existence rozmanitých vzájemně spjatých subsystémů, nástrojů, institucí, institutů, norem a předpisů činností atd., pomocí nichž jsou naplňovány cíle.

Sociální politika a základní principy Při jejich volbě, konstrukci a aplikaci je třeba respektovat určité základní principy, (tj. základní zásady a pravidla činnosti, ideje, myšlenkové postupy), které jsou pro sociální politiku určující. Pro volbu a interpretaci těchto základních myšlenkových postupů mají zásadní význam sociálně politické doktríny.     

Liberalismus Představuje myšlenkový koncept, který staví na osobní svobodě a individuální odpovědnosti. Sociální prospěch a blahobyt každého je závislý především na něm samém, jeho výkonu, osobním nasazení a ochotě nést rizika.

Liberalismus Funkčnost sociální politiky je posuzována podle jejího vztahu k ekonomické efektivnosti. Nepodporuje solidarismus a redistribuční procesy, protože ty podle doktríny vedou k útlumu ekonomických podnětů a aktivit.

Liberalismus Zdůrazňuje regulační schopnosti tržního mechanismu a jeho hladké fungování, které z hlediska uspořádání společnosti považuje za určující.

Křesťanské sociální učení Vychází z křesťanské filozofie, podle níž za sociální situace není zodpovědný jen sám jedinec, ale v určité míře i společenský systém, který postavení jedince předurčuje. Uznává osobní svobodu, ale zdůrazňuje, že bez mravního závazku neexistuje, a že určitý díl odpovědnosti za sociální situaci ve společnosti padá i na mocné a bohaté.

Křesťanské sociální učení Uznává nerovnosti, ale ne každou povazuje za žádoucí a spravedlivou. Zdůrazňuje význam sociálních transferů a na křesťanském milosrdenství založené dobročinné a charitativní aktivity. Zdůrazňuje, že individuální svoboda musí být podřízena obecnému dobru.

Demokratický socialismus Usiluje o zajištění důstojných životních podmínek všem jedincům demokratickou cestou a na základě přijetí určitých pravidel. Snaží se o převzetí značné míry sociální odpovědnosti za jedince státem, silný veřejný sektor a rozsáhlé přerozdělování a solidarismus.

Demokratický socialismus Je v protikladu ke konzervativní doktríně, silně zdůrazňuje rovnost, a to nejen v občanských právech, ale i v právech sociálních.

Principy sociální politiky Princip sociální spravedlnosti Princip sociální solidarity Princip subsidiarity Princip participace

Princip sociální spravedlnosti je klíčovým principem sociální politiky. Je považována za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou hodnotu, za základ právního řádu, států a státních politik.

Princip sociální spravedlnosti Spravedlností je myšlena: jednak spravedlnost v právním slova smyslu (tj. souhrn právních norem a zásad), jednak spravedlnost sociální, kterou lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány předpoklady a prostředky veřejného blahobytu mezi jednotlivé subjekty.

Princip sociální spravedlnosti V literatuře se můžeme nejčastěji setkat s teoretickými klasifikacemi, které pro posouzení sociální spravedlnosti rozlišují další dílčí hlediska či principy: výkonu a zásluhy souladu mezi vstupy a výstupy rovnosti rovných příležitostí sociální potřebnosti

Princip sociální solidarity Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti.

Princip sociální solidarity Základem tohoto myšlenkového konceptu je poznání o nutnosti harmonické spolupráce mezi lidmi. Člověk je svou existencí v jisté míře odkázán i na druhé, je závislý na soužití společnosti jako celku.

Sociální solidarita z různých hledisek Z hlediska toho, kdo solidaritu organizuje můžeme hovořit o solidaritě: mezinárodní – zde jde především o aktivity světových organizací, jako jsou ES, WHO, ILO celostátní – zde jde o širší celospolečenskou solidaritu organizovanou státem, např. spoluúčast jedinců i (institucí) na tvorbě zdrojů pro financování celospolečensky významných aktivit(rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám, sociálně slabým občanům)

Sociální solidarita z různých hledisek místní či regionální – v rámci určitých užších sociálních skupin, např. podniků, firem, obcí, církví, spolků, charit apod., jednotlivců a rodin (vnitrorodinná solidarita).

Sociální solidarita z různých hledisek Z jiného hlediska lze hovořit: o solidaritě mezigenerační (např. ekonomicky aktivního obyvatelstva s obyvateli neaktivními), o solidaritě zdravých s nemocnými, zaměstnaných s nezaměstnanými, bezdětných občanů s rodinami s dětmi apod.

Princip subsidiarity Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina. Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami. Teprve dostane-li se do velkých obtíží, volá na pomoc jiná společenství. A až na posledním místě je k pomoci vyzýván stát.

Princip subsidiarity Povinností státu je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním. Stát sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní možnosti pomoci vyčerpány.

Princip participace Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který vede k jejich příjímání a realizaci.

Princip participace V podstatě jde o to, aby lidé měli reálnou možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život (zdraví, zajištění a nemoci, ve stáří atd.)

Naplňování principu participace je: postupným, dlouhodobějším procesem, který lze nazvat jako přechod: od člověka jako převážně objektu sociální politiky k člověku jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu.

Princip participace Člověk přestává být pasivním příjemcem sociálně politických opatření (převážně státu), ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci.

Cíle sociální politiky

Proces tvorby naplňování cílů Cíl - je chtěný stav, kterého by mělo být dosaženo. Základním cílem sociální politiky je: rozvoj člověka, zdokonalování životních podmínek a zajištění rovných příležitostí všem.

Proces tvorby naplňování cílů Nejen stát, ale také nevládní organizace, politické strany, občanská sdružení, humanitární iniciativy a charity si vytyčují své sociální programy a cíle. Celý proces tvorby a naplňování cílů sociální politiky je tak do značné míry konfliktní a složitý.

Proces tvorby naplňování cílů Subjekt formulující cíle může využít jeden ze dvou typů tvorby cílů: Krátkodobé cíle Dlouhodobé a detailnější cíle

Krátkodobé cíle jedná se o starší typ cíle, z historického hlediska prvotní. Tyto cíle lze charakterizovat dílčími kroky, kdy se postupně řeší problém za problémem, tak jak vzniká.

Dlouhodobé cíle Představují větší a radikálnější změny, řeší i problémy,které ještě nejsou, ale které hrozí. Tento typ cíle je mladší, v současné době převažuje nejen v ekonomii, ale i v politice a v sociální oblasti (např. koncepce sociální doktríny).

Aspekty posuzování cílů sociální politiky Dle Tomeše (2001): jsou cíle sociální politiky společensky a historicky podmíněné. Nejčastěji reagují na potřeby a vyjadřují zájmy příslušníků společensky slabších vrstev.

Aspekty posuzování cílů sociální politiky Hlavní programy sociální politiky se soustřeďují na základní sociální zabezpečení (jako je poskytování peněžitých a věcných dávek nebo služeb, poskytování finanční pomoci ve stavu sociální a hmotné nouze).

Hodnocení cílů z hlediska realizace lidských práv Koncepce nové (moderní) strategie sociální politiky vychází z chápání sociálních jistot pro všechny občany ve smyslu realizace jejich sociálních práv, do kterých patří kromě sociálního pojištění, podpory, pomoci a služeb také právo na bydlení, na zdravotní péči, na vzdělání, právo na práci a odpovídající pracovní podmínky. (Evropská sociální charta z roku 1961)

Funkce sociální politiky

Funkce sociální politiky ochranná funkce, rozdělovací a přerozdělovací funkce, homogenizační funkce, stimulační funkce, preventivní funkce.

Ochranná funkce sociální politiky Zaměřuje se na řešení již vzniklých sociálních událostí, kdy jedinec či sociální skupina (např. rodina) je znevýhodněna ve vztahu k ostatním v ekonomickém nebo sociálním smyslu.

Ochranná funkce sociální politiky Jde v podstatě o zmírnění či odstranění důsledků určitých sociálních událostí: které jsou spojeny se světem práce, nebo s rodinnými a životními událostmi.

Rozdělovací a přerozdělovací funkce sociální politiky Těžiště přerozdělovací funkce spočívá v modifikaci prvotního rozdělování,v přerozdělení toho, co již jednou bylo nedokonale či nespravedlivě rozděleno trhem. Přerozdělováním se zmírňuje výchozí nerovné postavení lidí v té míře, kterou společnost uzná za žádoucí.

Homogenizační funkce sociální politiky Je těsně spojena s funkcí přerozdělovací. Směřuje ke zmírňování sociálních rozdílů v životních podmínkách občanů.  

Homogenizační funkce sociální politiky Homogenizace je proces, v němž společnost dospívá k poskytování stejných šancí vzdělávat se, pracovat, pečovat o své zdraví atd. a to podle individuálních schopností a předpokladů, které jsou základem odůvodněných a přirozených rozdílů mezi lidmi.

Stimulační funkce sociální politiky Posláním je obecně podporovat, podněcovat a vyvolávat žádoucí sociální jednání jedinců a sociálních skupin a to jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni.  

Stimulační funkce sociální politiky Sociální politika má výrazný stabilizační efekt zejména: svým stimulačním zaměřením, vytvářením záchranných sociálních sítí, garantováním základních sociálních jistot.  

Preventivní funkce sociální politiky Naplňování této funkce znamená, že: sociální politika musí svými opatřeními směřovat k odstraňování příčin různých nepříznivých sociálních situací. Tuto funkci nejzřetelněji plní: oblast vzdělávací politiky, oblast zdravotní politiky.

Nástroje sociální politiky

Nástroje sociální politiky Sociální politika se realizuje pomocí nástrojů různého řádu. Spektrum nástrojů je značně široké a rozmanité, jednotlivé nástroje lze různým způsobem třídit.  

Nástroje sociální politiky Důležité je, aby nástroje respektovaly základní principy sociální politiky, působily v jejich intencích a umožňovaly naplňovat cíle a funkce sociální politiky.

Nástroje sociální politiky Volba nástrojů zpravidla závisí na tom: čeho se má dosáhnout, a kdo má být adresátem (objektem) péče.

Nástroje sociální politiky Nástroje právní povahy (např. zákon o rodině, o důchodovém pojištění) Ekonomické nástroje (transfery, úlevy, cenová regulace) Sociální dokumenty (koncepce, plány, programy) Nátlakové akce (stávky, petiční akce).

Nástroje sociální politiky aplikačního charakteru Sociální příjmy (dávky důchod. a nemoc. pojištění, dávky st. soc. podpory), Sociální služby (tradiční i v širším smyslu), Věcné dávky (věcná plnění – léky, zdravotní pomůcky), Účelové půjčky (půjčky na bydlení, vzdělání), Úlevy a výhody (mladistvým,studujícím, důchodcům).

Sociální doktrína

Sociální doktrína Sociální doktrínou subjekt vytyčuje cíle sociální politiky. Sociální doktrína je obecným označením filozofie, koncepce či souboru pravidel vzájemného chování institucí a lidí. Nositelem doktríny mohou být politické nebo náboženské hnutí (strany) nebo instituce.

Sociální doktrína je možno chápat jako určitou dlouhodobou směrnici pro praktickou sociálněpolitickou činnost. Doktrína by měla vymezovat dlouhodobou orientaci sociální politiky v horizontu 10 až 15 let i více.

Smyslem doktríny je: že plní roli určitého vodítka pro orientaci sociální politiky, vymezuje jakýsi koridor, v němž se dlouhodobě pohybuje (např. Sociální doktrína ČR)

Sociální správa jako prostředek realizace sociální politiky

Pojetí sociální správy Každá soustava nástrojů musí mít organizační řád, kterým formalizovaný sociální systém realizuje své cíle. Mít organizační řád v obecném slova smyslu znamená mít právní předpis, kterým se formalizuje struktura soustavy, kompetence a vzájemné vztahy jednotlivých jednotek uvnitř soustavy.

Pojetí sociální správy Souhrnně se organizace a procesní předpisy označují jako sociální správa. Jestliže sociální politika odpovídá na otázky: co dělat a proč to dělat, Sociální správa odpovídá na otázky: jak to dělat a kdo to bude dělat.

Klasifikace systému sociální správy Systémy sociální správy lze dělit : podle toho, kdo je vlastní – na veřejnoprávní a soukromoprávní, podle ekonomické povahy – na systémy komerční (ziskové) a občanské (neziskové), podle klientely, které slouží - na občanské a zaměstnanecké.

Klasifikace systému sociální správy Podle oboru své činnosti na: systémy práce a zaměstnávání (ÚP, SZ) systémy sociálního zabezpečení systémy zdravotnické (zdravotní pojištění, hygienická ochrana) systémy vzdělávací a školské (povinná školní docházka, sociální stipendia)

Systémy sociální správy Tyto systémy se do značné míry překrývají s oblastmi sociální politiky (rodinná politika, politika zaměstnanosti, zdravotní politika, vzdělávací politika, bytová politika).

Veřejnoprávní sociální správa

Veřejnoprávní sociální správa Veřejnoprávní přístup zdůrazňuje vedoucí roli státu v uspořádání sociálních věcí a kompetenci státní nebo jiné veřejnoprávní správy v provádění sociálního zákonodárství.

Státní sociální politika zajišťuje všem občanům: Práva národnostních a etnických menšin Svobodu povolání a získávat prostředky pro své životní potřeby prací Svobodu sdružování Právo na mzdu a uspokojivé podmínky v práci Zvýšenou a zvláštní ochranu žen a mladistvých

Státní sociální politika zajišťuje všem občanům: Právo na hmotné zabezpečení Právo na zdraví a na ochranu zdraví Právo na ochranu rodiny Právo na vzdělání Právo na životní prostředí

Sociální politika krajů a obcí

Specifika sociální politiky krajů a obcí V souladu s evropskými trendy, cílem krajské a obecní sociální politiky musí být respektování, dodržování a uspokojování nezadatelných lidských práv občanů kraje a obce, pokud tato práva již nezabezpečuje stát svou státní sociální politikou.

V sociální oblasti je to především právo na: Zdraví Vzdělání lidsky důstojný život životní prostředí, životní minimum, přístřeší, sociální služby.

Vzájemný vztah sociální politiky na regionální úrovni Sociální politika krajů Přenesená působnost na obce Sociální politika obcí Státní sociální politika Přenesená působnost na kraje

Role krajů v oblasti sociální politiky  KRAJE v rámci své samostatné působnosti pečují: o všestranný rozvoj území, o potřeby svých občanů. V souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi pečují o komplexní územní rozvoj zejména : o vytvoření podmínek pro rozvoj sociální péče,  

Kraje v rámci sociálního rozvoje se zaměřují na uspokojování potřeby : ochrany a rozvoje zdravých životních podmínek dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje, ochrany veřejného pořádku.

Role obcí v oblasti sociální politiky OBCE jsou veřejnoprávními korporacemi s vlastním majetkem. v rámci své samostatné působnosti pečují: o všestranný rozvoj území, o potřeby svých občanů.  

Role obce v oblasti sociální politiky V souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi pečují: o vytvoření podmínek pro rozvoj sociální péče a o uspokojování potřeb svých členů.

Obce v rámci sociálního rozvoje zajišťují: uspokojování potřeby: bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje, ochrany veřejného pořádku.

Kraje a obce ze státního rozpočtu, (dále i regiony, samosprávné veřejnoprávní fondy a instituce) získávají zdroje na sociální správu: ze státního rozpočtu, z poplatků nebo příspěvků (povinné pojistné), z vlastní ekonomické činnosti (poskytování služeb), z darů a dědictví.  

Sociální politika musí být: účinná, a proto cílená, to znamená, že musí reagovat na konkrétní potřeby konkrétních lidí nebo skupin lidí, jinak se bude plýtvat s účelovými prostředky, udržitelná, a proto únosná, to znamená, že musí být ufinancovatelná, musí respektovat ekonomické možnosti těch, kdo ji financují, tedy v konečné podobě daňových poplatníků, jinak se budou tvořit nové sociální problémy.  

Sociální správa na lokální úrovni

Sociální správa na lokální úrovni Ne jen stát, ale i každý právní subjekt má svou sociální politiku. Můžeme hovořit o sociální politice (sociální správě) nestátních organizací ziskového i neziskového charakteru:

Sociální politika a správa nestátních organizací politické strany, sociální partneři (odbory,svazy zaměstnavatelů), zájmové organizace (občanská sdružení, nadace), ale i podnikatelská sféra (obchodní společnosti a jiné právnické osoby).  

Sociální zájmy subjektů v sociální politice Sociální zájmy subjektů podnikatelské sféry se sociálními zájmy státních subjektů se mohou : shodovat, rozcházet, být v konkurenčním vztahu.  

Zajištění sociální činnosti z pohledu subjektu Rozhodujícím hlediskem není povaha subjektu, který služby poskytuje ale, jaké zájmy jsou sledovány, jak je sociální činnost finančně zajištěna, jak úspěšně se daří plnit záměr a účel činnosti.

Role fyzických osob v sociální politice Fyzická osoba se může stát členem nějaké organizace či spolku, stává se také nátlakovou skupinou, jejímž cílem je formou demonstrací a petic sociální správu ovlivňovat.

Role právnických osob v sociální politice Podnikatelské subjekty většinou rozvíjejí sociální politiku vůči vlastním zaměstnancům. Jejich cílem je především rozvoj potenciálu a motivace lidí.

Sociální politika vůči zaměstnancům (podniková SP) Taková sociální politika je zaměřena na otázky: kvalifikace, zdraví odměňování. Nástroji, které jsou pro to využívány jsou například: vzdělávací kurzy, nadstandardní zdravotní péče, penzijní připojištění.

SOCIÁLNÍ POLITIKA NESTÁT. NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ

Role neziskových organizací v sociální politice Občanské sdružení, nadace, zájmové a církevní organizace, obecně neziskové organizace jsou subjekty které: nejčastěji po státu sledují cíl pomoci občanům, pomáhají orgánům místní správy mapovat problémy regionu, mohou také citlivěji reagovat na individuální potřeby občanů.  

Nestátní neziskové organizace jsou schopny pracovat levněji než komerční organizace, ve srovnání s veřejnoprávními organizacemi jsou ceny jimi poskytovaných služeb nižší. je zde silnější motivace pracovníků (své cíle si stanovují sami a více jim záleží na jejich splnění).

Přínosem nestátních subjektů v sociální politice je široké spektrum různých sociálních služeb, které bylo během jejich existence vytvořeno, přispívají k ověřování různých nových forem péče, které zatím nejsou širokou veřejností akceptovány a se kterými nejsou dlouhodobé zkušenosti.  

Zabezpečování sociální správy nestátními organizacemi Obecně platí: stát by měl financovat pouze přímé náklady související s péčí o občana, část nákladů by organizace měla krýt z vlastních prostředků,

Zabezpečování sociální správy nestátními organizacemi schopnost získat vlastní prostředky i jiným způsobem než jen od státu je prověrkou způsobilosti vlastní existence neziskové organizace, podíl finanční podpory státu nebo obce by se měl postupně snižovat a organizace by měly rozvíjet schopnost získávat další finanční zdroje samy.