Historické kořeny současné pedagogiky středověk

Koho a co si představíme? Král, princezna, rytíři, mniši…. A co ti, kteří „nejsou nic“?

Rytířská výchova Sedmero „rytířských ctností“ (dovedností)

Rytířská výchova Do sedmi let byli vychováváni chlapci doma. (někdy poté postřižiny na znamení vřazení do skupiny mužů) Od sedmi let služba u vladaře nebo některého šlechtice jako páže. (Učili se zde ušlechtilému chování,dvornosti, správnému stolování , zpěvu a hudbě. Doprovázeli svého pána na lovu, na cestách atd.) Ve čtrnácti letech se pážata stala panoši (zbrojnoši). ( Slavnostně jim byl předán meč a po sedm let prodělávali vojenský výcvik.) V cca jednadvaceti letech byli panoši zpravidla pasováni na rytíře.(Dělo se tak zpravidla při vojenském tažení, jako vyznamenání za hrdinský čin v bitvě a pod.)

A co urozené dívky? Dívky nejdříve jsou vychovávány pouze doma na hradě (rodiče, prarodiče, kaplan…) Poté často poslány k cizímu dvoru – většinou dle místa budoucího ženicha. (Zde se učily chování, hudbě, zpěvu, náboženství a ručním pracím.) Později se jim dostávalo i lepšího vzdělání v klášterech. (Sv. Jiří na Pražském hradě…)

Výchova v panovnické rodině Obdobné jako u šlechty – viz předcházející snímky prezentace – větší ohled na dynastické zájmy rodu – tomu vše podřízeno. Václav II. a jeho vzdělání Karel IV. a jeho výchova Anežka Přemyslovna a její výchova

Vzdělání pod patronátem církve Domácí – kaplan, mnich… Klášterní škola ( pro budoucí novice či pro „externisty“) Biskupská (katedrální) škola Škola u kolegiátní kapituly (např. Vyšehrad – právnická škola) Farní škola (ve větších městech – často nahrazována později městskou školou) Univerzity

Klášter / klášterní školy sedmero svobodných umění trivium - gramatika, rétorika a dialektika kvadrivium - aritmetika, geometrie, astronomie a muzika Vzdělání i pro lidi mimo klášter (řemesla, zemědělství…)

Městské /partikulární/ školy Z iniciativy měst vznikají městské školy zaměřené prakticky pro potřeby obyvatel měst. Rozděleny na dva stupně – nižší (2 – 3 roky) Vyšší (cca 5 let). Protože poskytovaly oprot klasickému sedmeru svaobodných umění pouze výběr – zvány též jako partikulární.

Univerzity První evropské univerzity vznikají od konce 12. století v Itálii (Bologna, Neapol), v Anglii (Oxford, Cambridge), ve Francii (Sorbonna v Paříži) a ve Španělsku (Salamanca). Ve střední Evropě byla první Karlova univerzita v Praze (1348), později vznikly univerzity ve Vídni, Krakově a Lipsku. Univerzity byly původně samosprávné a nezávislé. Obvykle je tvořily 4 fakulty – artistická, teologická, právnická a lékařská. Artistická měla přípravný charakter – po absolvování trivia (gramatika, rétorika a dialektika) se uděloval titul bakalář, po absolvování kvadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie a múzika) se stal absolvent mistrem umění, a mohl pokračovat na ostatních fakultách.

Karolinská renesance Skutečným světlem v temnotách na počátku středověku se stalo období vlády Karla Velikého. Historici vesměs udávají, že po dlouhém období rozvratu a válek teprve Karel Veliký úspěšně spojil pod svým žezlem římské a germánské národy. Za jeho vlády dochází i k nebývalému rozkvětu kulturního života, takovému, že se hovoří o renesanci tj. vzkříšení ve smyslu obnovení, zašlé antické kultury a vzdělanosti.

Karel Veliký a jeho podpora vzdělanosti Císař Karel Veliký pocházel z dynastie Karlovců, která nahradila slábnoucí rod Merovejců, rod prvního křesťanského krále Franků Chlodovíka. Karlovci nesou jméno po majordomu franské říše Karlu Martelovi (686 – 741), který proslul jako úspěšný bojovník s Araby, když nad nimi zvítězil v památné bitvě 25. října 732 u Poitiers a zastavil tak nápor islámu do Evropy na hranici Pyrenejí.

Ke svému císařskému dvoru Karel Veliký povolal velice učené muže z celé Evropy, kteří zde vytvořili takzvanou dvorskou či palatinskou školu. Nejznámějšími členy této školy byli například anglosaský mnich Alcuin z Yorku nebo historik a kronikář Einhardus, který dle vzoru Suetonia napsal životopis Karla Velikého. Karel Veliký také podporoval hojné rozmnožování rukopisů. S tím souvisí i reforma písma – tzv. karolinská minuskule, která vznikla pravděpodobně v druhé polovině 8. století v Corbie a která se díky císařskému nařízení o opisování a šíření liturgických knih ve Franské říši rychle rozšířila.

Učenec Albinus Flaccus Albinus Flaccus nebo-li Alcuin z Yorku, patřil nejvýznačnějším anglosaským učencům, kteří působili na evropském kontinentě. Proslul zejména svým pedagogickým působením při dvorské škole Karla Velikého. Vždyť dle legendy i sám císař zde vypracoval nejednu „školní úlohu“ z latiny, kterou Alcuin údajně osobně opravoval.Alcuin z Yorku, proslul ale také i svou učeností, kterou ukládal do rozměrných foliantů.

Jeho spisy pojednávají od gramatiky a zásad pravopisu latiny až k nejvyšším otázkám teologickým a filozofickým. Současné názory na vědecký přínos díla Alcuina z Yorku se různí. Můžeme nalézt tvrzení, že dílo Alcuina je sice vynikající, ale přesto pouhou kompilací děl předešlých dob a duchovních autorit, zejména sv. Augustina, a že Alcuinovi náleží zásluha zejména za uchování těchto myšlenek budoucím generacím. Nalezneme ale i tvrzení, která naopak Alcuina prohlašují za obnovitele filozofického myšlení na území franské říše a dokonce i za jakéhosi praotce nového filozofického směru – scholastiky.

O mládí Alcuina z Yorku nemáme žádné přesné údaje O mládí Alcuina z Yorku nemáme žádné přesné údaje. Udává se, že se narodil někdy okolo roku 735 a že pocházel z urozené anglosaské rodiny. Jako místo narození bývá uváděn York, ale ten je s Alcuinem spjat věrohodně až s jeho obdobím studií na tamní katedrální škole. Dokonce ani nelze s jistotou určit, zda Alcuin byl benediktinským mnichem, neboť pro toto časté tvrzení nenalezneme v pramenech nikde věrohodný doklad. Můžeme ale konstatovat, že myšlenky benediktinského řádu mu byly velmi blízké. Asi nejvýstižněji tuto otázku řeší Jordan Aumann, který o Alcuinovi uvádí, že byl vzdělán v tradici proslulého benediktinského mnicha Bédy Ctihodného a že byl prodchnut duchem řehole sv. Benedikta.

Na katedrální škole v Yorku vbrzku proslul svým nadáním Na katedrální škole v Yorku vbrzku proslul svým nadáním. Proto po letech studií se zde stává i sám učitelem a roku 767 podle přání arcibiskupa Ælberta i dokonce představeným školních studií. V této funkci měl na starosti péči o knihovnu a proto jej můžeme kolem roku 780 spatřit na cestě do Itálie, kde měl zaopatřit nové knihy pro katedrální školu. Jiné prameny ale udávají, že byl vyslán do Itálie s význačným církevně diplomatickým posláním. Měl zde údajně přijmout arcibiskupské pálium pro nástupce arcibiskupa Ælberta. Při této cestě se měl v Parmě roku 781 setkat s Karlem Velikým, který si Alcuina pro velkou vzdělanost rychle oblíbil a získal jej pro svůj dvůr.

Roku 782 odchází Alcuin z Yorku na dvůr Karla Velikého, kde na jeho přání se stává představeným dvorské palatinské školy. Je velice zajímavé zjištění, že Alcuin o mnoho staletí svým způsobem předešel učitele národů Jana Amose Komenského. Preferoval na dvorské škole prý výuku ve formě společenské zábavy či pokládání hádanek. U stolu s dalšími učenci, císařem a jeho rodinou a dalšími vznešenými žáky se hojně diskutovalo na rozličná témata – jak historická, tak filozofická či teologická. Alcuin z Yorku patřil k předním rádcům Karla Velikého a do dnešní doby se dochovalo 232 dopisů které mu zaslal, kdež nemohl být u panovníka osobně přítomen.

Jako rádce panovníka měl Alcuin velký vliv na další jeho ušlechtilé počiny, zejména v oblasti povznesení vzdělání ve franské říši skrze katedrální a klášterní školy. Karel Veliký za dobré služby udělil Alcuinovi nejdříve opatství ve Ferrieres a sv. Lupa v Troyes. Když se Alcuin roku 793 vrátil ze svého čtyřletého pobytu ve své vlasti, obdržel od Karla Velikého opatství kláštera sv. Martina v Tours. Alcuin při tomto klášteře založil kvetoucí klášterní školu a z Tours učinil skutečné centrum vzdělanosti. V tomto klášteře v pověsti svatosti Alcuin z Yorku také 19. května roku 804 zemřel.

Rabanus (také Rhabanus nebo Hrabanus) Maurus Narodil se kolem roku 780 v Mohuči v šlechtické rodině. Asi ve věku osmi let byl dán na vychování do proslulého kláštera ve Fuldě. V tomto klášteře se také rozhodl pro řeholní život a přijal benediktinské roucho, roku 801 jáhenské a roku 814 kněžské svěcení. Dříve než se tak stalo, byl odeslán k dalšímu studiu na dvorní školu Karla Velikého do Cách, kde se seznámil s učeným Alcuinem z Yorku.

Tento proslulý vědec si mladého a nadějného studenta Rabana natolik oblíbil, že se stal jeho osobním učitelem. Když se Alcuin z Yorku roku 793 vrátil ze svého čtyřletého pobytu ve své vlasti, obdržel od Karla Velikého opatství kláštera sv. Martina v Tours a při tomto klášteře založil kvetoucí klášterní školu a z Tours učinil skutečné centrum vzdělanosti. Do tohoto centra vzdělanosti následoval Rabanus Maurus svého mistra a zde se také naučil, řečeno dnešní mluvou „manažerským schopnostem“ potřebným pro vedení klášterní školy.

Po svém návratu do Fuldy dostal Rabanus Maurus na starost péči o klášterní školu a knihovnu, které nesmírně zvelebil. Do tohoto období se také datují nejvýznačnější spisy Rabana Maura, který proslul jako teolog, filozof, encyklopedista a pedagog, který vychoval velké množství osobností, které nesl pochodeň vzdělanosti a kultury dalším generacím.  

Albert Veliký Jednou z nejlepších veličin, podle kterých můžeme hodnotit přínos křesťanství pro civilizaci jsou její osobnosti. Postava sv. Alberta Velikého, která stojí u počátků rozkvětu vědeckého bádání a pěstování přírodních věd ve středověku, je rozhodně jednou z těchto „pozitivních veličin“. Pro svou univerzálnost je Albert Veliký přímo nadčasovou osobností.

Albert Veliký se narodil na přelomu 12. a 13. století v Lauingenu Albert Veliký se narodil na přelomu 12. a 13. století v Lauingenu. O přesné datum jeho narození i jeho rodině nemáme mnoho informací a tak historici se rozchází v dat jeho narození (nejčastěji se udávají letopočty 1193 či 1200 nebo 1203) i jeho sociálním původu. Někdy byl považován za člena hraběcího rodu či alespoň šlechtice, současní historici se kloní spíše k „prostšímu“ původu Alberta Velikého. Nejstarší letopisci a legendisté o otci Alberta Velikého zmiňují že byl nejspíše vojákem (rytířem ?) v císařských službách

Roku 1222 odchází do Itálie, kde se zapsal jako posluchač nově vzniknuvší univerzity v Padově. O hloubavosti Albertova ducha svědčí skutečnost jak vyřešil záhadu smrti dělníků, kteří zemřeli při čištění dlouho uzavřené studně. Albert „neviditelnou“ smrt nepřičítal zlým duchům a podobně, nýbrž otravným plynům, které se ve studni nahromadily v důsledku jejího dlouhého uzavření. Udává se, že vedle přírodních věd, Albert v Padově také studoval filozofii a lékařské vědy.

Roku 1229 odchází na pokyn představených do kolína nad Rýnem, kde v tamním klášteře tráví dobu noviciátu. V Kolíně nad Rýnem Albert se v klášteře věnoval krom běžných povinností novice zejména studiu Písma sv. a filozofie. Asi po čtyřech letech byl kolem roku 1234 vysvěcen na kněze a poslán byl jako řádový učitel do konventu v Hildesheimu, poté působil jako učitel v konventech v Řězně, Freiburku a Štrasburku

Důležitý zlom nastal roku 1242, kdy Albert byl poslán představenýn Janem z Wildeshausenu na univerzitu v Paříži. Zde se Albert věnoval zejména studiu velkého díla Aristotela, jehož dílo se pokoušel propojit s křesťanskou teologií a tak de facto položit základy nového proudu křesťanské filozofie. Na tomto jeho díle pak stavěl jeho žák a proslulý učenec sv. Tomáš Akvinský. Roku 1248 byl Albert poslán zpět do Kolína nad Rýnem, kde působil velmi plodně na tamní řádové škole.

Roku 1254 byl Albert zvolen provinciálem německé provincie dominikánů a ve věku cca 60 let musel opustit zátiší klášterní cely a milované folianty, aby trávil většinu svého času na cestách mezi jednotlivými řádovými domy. Albert i cestování dokázal využít ke studiu a na každé cestě zaznamenával poznámky o fauně, flóře, obyčejích lidí a pod. Papež roku 1260 jmenoval Alberta pro jeho dosavadní zásluhy i schopnosti biskupem v Řezně. Zde ale Albert opravdu nebyl šťastný, odmítal plnit povinnosti „světského velmože“ což ve středověku bylo nutnou součástí biskupského úřadu. Proto se raději již roku 1261 vzdal úřadu biskupa a chtěl se vrátit se do zátiší milované kláštera, aby se zde mohl věnovat plně studiu a bádání.

Roku 1272 byl Albert pro svou velkou učenost pozván papežem Řehořem X Roku 1272 byl Albert pro svou velkou učenost pozván papežem Řehořem X. jako velká teologická autorita na koncil do Lyonu. Pak krátký čas pobýval v Paříži, kde skvěle obhájil dílo svého zesnulého žáka Tomáše Akvinského. Zemřel roku 1280 ve svém milovaném dominikánském konventu v Kolíně nad Rýnem. Závěrem konstatujme, že dochované dílo Alberta Velikého je tak rozsáhlé, že jenom prostý výčet jednotlivých titulů ze světa teologie, filozofie či přírodních věd by přesáhl rozsah vymezený pro tuto prezentaci.

M. JAN HUS M. Jan Hus (1369 – 1415) 1390 – imatrikulace a studium na artistické fakultě 1396 – mistr svobodných umění 1398 – studium teologie 1400 – kněžské svěcení 1401 – děkan artistické fakulty 1402 – kazatel v Betlémské kapli /rektor kostela/ 1409 – Kutnohorský dekret 1409 /1410 rektor univerzity

Mládí Jana Husa Bohužel se stoprocentní jistotou o jeho mládí nevíme nic konkrétního. Jako datum narození se udávají většinou letopočty v rozmezí let 1369 – 1375. Též i v učebnicích tradované místo narození Husinec u Prachatic je některými historiky zpochybňováno a jako další možné místo původu Jana Husa se uvádí Husinec u Prahy.

Léta studií Léta na tudiích byla pro Jana velice těžká. Prožil je v odříkání a chudobě, o čemž svěčí jeho slova, jak jako malý žáček si udělal z chleba lžíci na nabírání hrachové kaše a že měl takový hlad, že s kaší i onu lžíci z chlaba snědl. Snad právě neradostná chudoba na studiích jej vedla k tomu, aby se rohodl pro volbu kněžského stavu, jak sám později přiznává s velkou lítostí, aby „měl dobré bydlo, douhou suknici a u lidu vážnosti měl”.

Kněžské svěcení přijímá kolem roku 1400, tedy čtyři roky po tom, co se stal mistrem svobodných umění a začal se věnovat studiu teologie. Roku 1402 se stal duchovním u Betlémské kaple a vbrzku proslul natolik, že jej pražký arcibiskup spolu se Stanislavem ze znojma jmenoval synodálním kazatelem. Další hodnosti a „kariérńí vzestup” šly rychle za sebou, funkce děkana filozofické fakulty, poději rektora univerzity a přátelství samotného českého královského páru. Roku 1409 zasahuje svým vlivem na univerzitě i u krále Václava IV. pro přijetí tzv. Kutnohorského dekretu. Mohl si snad chudý chlapec z jihočeského venkova přát víc? Duchovní hloubku kázání Mistra Jana Husa nám dokládá jejich sbírka tzv. Postila, která je online dostupná na webové stránce. http://cb.cz/praha2/husova_kazani.htm Vzestup a pád M. Jana Husa nám mimo jiné i skvěle dokumentují texty jeho dochovaných listů jejich český text lze nalézt online na http://cb.cz/praha2/husovy_listy.htm

Pozadí Kutnohorského dekretu Český historik a specialista na dobu husitskou František Šmahel, upozorňuje na velice zajímavou souvislost mezi koncilem v Pise a Dekretem kutnohorským, kterým bylo změněno hlasovací právo na univerzitě v Praze. Důvod vydání Dekretu kutnohorského nelze totiž přijímat izolovaně, bez pohledu na mezinárodní nábožensko-politickou situaci v tehdejší Evropě. Ta byla rozdělena již dlouhou dobu schizmatem nejenom církevním, nýbrž i říšským.

Král tedy vydal 18. ledna 1409 v Kutné Hoře dekret, jímž byly českému národu ve všech univerzitních věcech přiřknuty tři hlasy a ostatním národům hlas jediný. Dne 22. ledna nařídil, aby nikdo v Čechách neposlouchal papeže Řehoře XII.

František Šmahel uvádí, že dosud se můžeme v některých dílech dočíst, že Dekret kutnohorský, kterým král Václav IV. v lednu 1409 změnil univerzitní ústavu ve prospěch českého národa, byl spravedlivým uznáním přirozených práv domácích příslušníků vysokého učení, kteří v něm navíc tvořili naprostou většinu. Doslova Šmahel píše, jak vše se zdálo tak samozřejmé, že nikdo až do nedávné doby nepovažoval za potřebné tento předpoklad ověřit. Díky množícím se místům v kolejích pod správou českého univerzitního národa stoupal sice počet současně působících profesorů největší artistické fakulty rok od roku, nicméně vůči většině mistrů tří ostatních národů stále tvořili nanejvýše dvě pětiny.

„Nikoliv tedy nespravedlnost v rozdělení univerzitních hlasů, nýbrž právě obava z poklesu vlivu stála v pozadí politického úsilí Husova okruhu, jemuž přirozeno právní a nacionálně patriotistická argumentace dodávala vyšší posvěcení...“.[1] [1] Srov. ŠMAHEL, F., Husitské Čechy: Struktury, procesy, ideje, Praha: NLN, 2001, s. 249-260.

Děkuji za pozornost !!