ZDENĚK ŠIMEK je osobnost. Osobnost tak říkajíc pro každou příležitost a pro všední den. Všední den s ním prožitý v těsné blízkosti živlu, kterému jsme se všichni upsali se totiž mění ve svátek a klukovskou cestu za dobrodružstvím. Od nepaměti to tak se skutečnými osobnostmi je, takže by se stejně minulo účinkem dotvrzovat Zdeňkovu výjimečnost pomníkem z bronzu či mramoru. Jen náhodná vzpomínka na známé místo v naší rybářské paměti, náhodný a letmý dotek slova či úsloví, které se časem staly naším společným majetkem, vyvolají šťastné vize a kouzlo okamžiku je pozlatí. V čem je magie Zdeňkovy osobnosti? Že mohl oslňovat, ale místo toho trpělivě osvětloval? Že sloužil, ale odmítal posluhovat? Že imponoval bez siláckých slov a póz? Že považoval za štěstí raději dávat než přijímat? Že v knihách přátelství nevedl rubriky „má dáti – dal“? Že měl oči pro krásu a duši pro lásku a nestyděl se o nich mluvit? Že nedemonstroval svou mužnost, i když byl prototypem chlapa londonovských románů? Že dokázal zestárnout a nezůstat nic dlužen životu ani lidem? Víme, že toto jsou atributy každé osobnosti. Krásné a vzácné cihly azylu pro bloudící a hladové duše. Ale musí je spojovat jas a teplo takového přátelství a porozumění, jaké vyzařuje z každého Zdeňkova gesta, z jeho úsměvu. Jsme rybáři. Pro mnohé snad poněkud starozákonní. Učedníci následující svého Mistra. S Mahenem a jeho prorokem Šimkem vyznáváme, že rybařina je nám vášní, která má jiný podklad než obyčejný afekt. Se Zdeňkem jsme se stali apoštoly mužného poměru k přírodě, takového poměru, po jakém volal Mahen. V něm nemá místo ani plané estétství, ani dravé soutěžení o body a centimetry. Naučili jsme se jít se svým Mistrem za rybou světa kraj a vracet se s očima plnýma oblaků, duhy z vodní kapky zavěšené na proutí vrby, skorčího „pérování“ a třeba s jednou rybkou v košíku pro Zdeňkovu rybářskou kočku Micku. Bylo to málo – nebo moc? To ať soudí svatý Petr, až se s ním všichni jednou posadíme u křišťálových slapů Boží řeky na onom světě. Nabereme té jasné vody do dlaní, upijeme a Zdeněk načne vtip: „To znáš jak přišel rybář do nebe …..“ Už věříš, že nelze – zde na zemi – postavit Zdeňkovi pomník ani z kovu ani z mramoru?

OHLÉDNUTÍ Ty kusy života zůstanou v olšoví až budem s posledním součtem hotovi a taky v křídlech rorýsů zůstane pár nedopsaných dopisů co jsme chtěli poslat potokům a řekám v nichž stojí, že stále čekám až mi zkropí utrápenou hlavu Co řeknu zpěněnému splavu? Jsme jen hosté břehů Odšumíme a čas ukáže nám záda Měl jsem tě řeko rád a tys mě také měla ráda Podívej bráško hvězda vyšla a druhá hned za ní Vezmi v dlaně s trochou vody i kolečko lipaní Vždyť co zbude v řece když se zima chystá … Rybářovo lidské srdce jeho píseň čistá

Jakmile jednou člověk hodí do vody s udičkou i kus svého srdce, není mu pomoci a v jeho nitru začíná růst bytost spjatá s životem řeky

A voda se mu stává zdrojem napětí, proměn i velikou láskou, jaké je v životě moc zapotřebí, nemá-li naše žití klesnout jen na hmotařské pachtění.

Kdesi daleko zůstaly otisky mých šlápot na březích vod, jejichž šumění mi stále zní v uchu ……

….. a někdy s trochou nostalgie listuji ve svém vzpomínání.

Ale pokud ještě ruka drží prut a oko stačí sledovat mušku na hladině, stále lze rozmlouvat s voděnkou a čerpat z ní pravdu o životě …..

… který musí být poctivý do nejmenších detailů a do poslední šupinky

... aby člověku chutnal chléb …

… zapíjený ve víně zakletým sluncem, které se po večerech noří do hladin našich rybníků.

Ctím věci prosté a přímé, jimž mne voda a dlouhá léta s prutem v ruce naučily, a z nich jsem sbíral sílu k životu

…..i v dobách, kdy mne osud vzal do kleští. A bylo těžko, přetěžko.

Ale vnitřní samotu nepociťuji a hluboce prožívám každou chvíli, která mi dává do nastavené dlaně nezkažené krásno velebného přírodního akordu protkaného jiskřením pstruhů v proudech …

… a to je jediná chvíle, kdy se člověk za nastavenou dlaň nemusí stydět

Vždyť krása má tolik tváří, když je pro ni v duši úrodná půda. Takový večer, kdy si slunce ustlalo do mračen …

… anebo perlení krůpějí skorého rána v síťkách pavučin. Kdopak by spočítal nesčetné obličeje tiché klidné krásy znásobené tím, že jsme jejími svědky s přítelem, který cítí stejně

Známá hladina popsaná vzkazy větru dýchne domovem. Tam se vždy rádi vracíme a nikdy nejsme sami.

Právem je řeka zrcadlem života – ukazuje, jak s ní člověk zachází a jak dovedou oba žít vedle sebe. Její řeči rozumíme mnohem líp než řečem těch, kteří by ji nejraději ubili potřeštěným závo- děním anebo ji proměnili v stoku. Živoucí voda je náš milovaný svět a je pro rybářské srdce tou největší radostí ….

… v níž zazáří stříbro i duha současně, když se život vody projeví tím nejryzejším způsobem.

Jak je dobře, že mohu obracet stránky v knize prožitého času společně s přáteli, s nimiž jsem spoután vyzrálou láskou k vodě a prostému životu, protože ruka položená na přátelské rameno je mi klikou, kterou se otvírají dveře k blaženství.

Je za nimi místo pro věci vážné, ale i pro životodárný humor …

… i když já říkám mnohem raději „sranda“.

Ať je nám tedy úsměv, čisté svědomí, úcta k Přírodě a smysl pro krásu v lidské duši i mimo ni zábradlím pro celý život …

… na jehož neúnavné perlení připíjím.

Do této vzpomínky na našeho kamaráda přispěli: litografií „Můj bráška“ básničkou „Ohlédnutí“ fotografiemi 1- 14, 18 – 22 texty ke všem fotografiím Dušan Topoľský úvodním slovem Mirek Kudlák fotografiemi 15 – 17 Janko Dubeň Ondřejovice v Jeseníkách, únor 1988