Revize funkcionalismu a neofunkcionalismus (Merton, Alexander)

T. Parsons - přechod od teorie jednání ke strukturálnímu funkcionalismu sociální systém se spontánně objevuje, když se dva nebo více aktérů nachází ve stabilizovaném a uspořádaném způsobu interakce ve společnosti neexistuje jen jeden systém, nýbrž celá struktura systémů resp. podsystémů. analyticky se subsystémy stávají aktéry svého druhu, zaujímají určité role, mají vstupy a výstupy apod. ztrácí se pevné spojení mezi aktérstvím a subjektivitou, důležité pro voluntaristickou teorii jednání.

R.K.Merton - paradigma pro funkcionální analýzu I revize funkcionalismu: - nekonzistentnosti používání pojmu funkce, kterou je podle něj třeba definovat jako pozorovatelné objektivní důsledky přispívající k udržení společnosti - trvání na postulátech: funkční jednoty společnosti (funkce pouze vzhledem k celku), všeobecné funkcionality (každý prvek plní funkci) a nepostradatelnosti (funkce nebo prvku pro společnost).

R.K.Merton - paradigma pro funkcionální analýzu II Rozlišení manifestní a latentní funkce: manifestní funkce jsou ty objektivní konsekvence přispívající k adaptaci systému, jež jsou zamýšlené a známé účastníkům systému; latentní funkce jsou konsekvence nezamýšlené a neznámé. Příklady: rituální tanec indiánů Hopi k přivolání deště, kdy manifestní funkcí je přivolání deště, zatímco latentní funkcí je posílení kolektivní identity; Veblenem popsaná okázalá spotřeba - manifestní funkcí je spotřeba zboží latentní je statusová soutěž.

R.K.Merton - paradigma pro funkcionální analýzu III rozpory - několik významů protikladu zjevnosti a latence: a) rozdíl mezi vědomým záměrem a skutečným důsledkem (Hopi); b) laické mínění (nebo jiné disciplíny) a sociologické poznání (Veblen, povinná školní docházka); c) formální a oficiální cíle organizací proti cílům dosahovaným neformálními a neoficiálním (politologie a politická sociologie, americký bossismus); d) povrchní zjevný význam versus hlubší (skryté, blokované, potlačené) porozumění určitého sociálního jevu (paralela s Freudem).

R.K.Merton - paradigma pro funkcionální analýzu IV zamýšlené nezamýšlené známé manifestní ? neznámé ? latentní pro jakoukoliv manifestní funkci můžeme nalézt její latentní komponentu (neza. a nezna. pozorovatelné důsledky), naopak to neplatí lze jen těžko rozhodnout, zda jsou funkce známé (pro koho a v jaké míře) nebo zamýšlené (jak to zjistit?) - potíž, jakmile je do funkcionální analýzy vnesen aktérský (subjektivní) prvek

pokus o neofunkcionalismus Základní charakteristika neofunkcionalismu (Alexander & Colomy) 1. pracuje s modelem společnosti, ve kterém její části jsou navzájem v symbiotickém vztahu, však bez toho, aby tato interakce byla nějakou řídící silou specificky nasměrována (např. k rovnováze, konformitě apod.); 2. jde o model spíše v popisném než vysvětlujícím smyslu (ne fůze modelu a reality, ale obraz vzájemných vztahů mezi částmi; „funkcionální“ vztah v modelu nemusí znamenat tentýž vztah v realitě); 3. pojem rovnováhy je brán jako referenční bod pro analýzu integrativních procesů, nikoliv však pro účastníky sociálního systému jako takového 4. velký důraz je kladen na stranu jednání, na vysvětlení skrze aktérství 5. za převládající trend v sociálním vývoji je považována diferenciace

problémy neofunkcionalismu 1. Teorie jednání nemůže být smysluplně integrována se systémovou teorií, poněvadž nelze udělat kompromis – iniciativa (vůle) musí být buď na straně systému nebo aktéra (individua, skupiny). Teoreticky může existovat dvojí aktérství (systém i aktér, pak se mohou ovšem i dostávat do konfliktu, že část bojuje proti celku…to je tak trochu perspektiva kritické teorie a Habermase), ale to už není ani zdaleka funkcionalismus; mluvíme-li o funkci, tak vědomí aktéra je sekundární (problém manifestní a latentní funkce). Funkce jsou objektivně pozorovatelné konsekvence chování. Východiskem může být spojení teorie jednání se strukturální teorií, poněvadž struktura není sebeudržující se jednotka – struktura je vždy udržována někým, je prostředí, nikoliv agens. 2. Funkcionální model reality má smysl pouze tehdy, má-li explanační schopnost; bez schopnosti vysvětlit proměny sociální struktury např. diferenciaci, funkcionálně, tzn. z hlediska potřeba, jejich uspokojování a tendence k rovnováze, ztrácí svůj smysl.

Habermas a integrace teorie jednání a systému V archaických společnostech bylo jednání a systém podle H. integrováno – důsledky jednání individuálních aktérů na systém byly zjevné; se vzrůstající komplexitou společnosti se znejasňují důsledky individuálního jednání a příspěvek agregovaného jednání k udržení stability systému už nelze vždy (zejména v latentně funkcionálních konsekvencích) vysvětlit v pojmech subjektivně smysluplného jednání. To lze jen prostředky systémově teoretického vysvětlení.