Příběh o chlupáčích Je to příběh prastarý, zasutý v dálavách minulých věků. Příběh, který může znít jako pohádka dobrá jen pro ucho dítěte. Ale nemylme se. Poselství v něm skryté promlouvá k nám i přes milníky času. A možná dnes naléhavěji než kdykoli v minulosti. ik vyčkej pár vteřin

Tak tedy slyšme.

“Chlupáč“, zvolala Alfa. “Chytej!“ Žil jednou jeden Honza se svou ženou Marií a dvěma dětmi. Žilo se jim dobře, protože měli, co k životu potřebovali, a kus lásky navíc. Jednoho dne, když se Honza vracel z pole domů, potkal vílu Alfu, mladší ze dvou sester, které se v té zemi dělily o vládu. Alfa se na něho zdaleka smála a s něčím si pohrávala. “Co to máš?“ hleděl Honza udiveně na hrající si vílu. “Chlupáč“, zvolala Alfa. “Chytej!“

Honza bezděčně roztáhl náruč a zachytil cosi měkkého, teplého a hebkého, co nikdy předtím neviděl ani neměl v ruce. A to něco se nepodobalo ničemu z toho, co Honza znal, neboť to nebyla ani rostlina, ani věc ani živá bytost, to něco se k němu přivinulo a vyzařovalo cosi nebesky krásného. Honzovi se počal rozlévat celým tělem blažený pocit štěstí, lásky a radosti. “Co to je?“ ptal se zmateně. “Chlupáč“, smála se Alfa. “Chlupáč“, opakoval Honza. “Můžu si ho nechat?“ zeptal se a pocítil úzkost, že by se měl s tím zvláštním darem rozloučit. “Nikomu ho nedám“, ujišťoval vílu. “Naopak. Dej ho na potkání každému. Tady máš k němu ještě pytel a ten má tu vlastnost, že je nevyčerpatelný. Chlupáčů z něho neubývá. Čím víc jich dáš, tím víc jich budeš mít.“ Honza láskyplně uschoval chlupáč do pytle a pospíchal domů.

Doma opatrně sáhl do pytle a položil chlupáč na rameno své ženě Doma opatrně sáhl do pytle a položil chlupáč na rameno své ženě. Marie se nejprve ulekla, ale pak se jí tvář rozzářila štěstím. “Co to je?“ vydechla užasle. “Chlupáč“, řekl Honza, jako by se to rozumělo samo sebou. “Honzíčku, mně ti je tak krásně, jak mi v životě ještě nebylo.“ Honza rychle hmátl do pytle – a opravdu: další chlupáč tam byl. Přitiskl si ho na prsa a vesele se s Marií roztančili po světnici. Přiběhly děti a Honza dal každému po chlupáči. A vskutku: pytel byl stále plný. Víla měla pravdu. Děti objaly chlupáče a chlupáče objaly děti a celá Honzova rodina prožívala dosud nepoznaný pocit lásky, radosti a štěstí.

“To štěstí si nemůžeme nechat jen pro sebe“, řekla Marie “To štěstí si nemůžeme nechat jen pro sebe“, řekla Marie. Honza nachystal pytlů, kolik jich jen v chalupě bylo, Marie našila hromadu dalších a všichni se pak rozběhli po vsi a na potkání rozdávali chlupáče malým i velkým. Stalo se něco nevídaného, neslýchaného. Lidé, kteří na sebe nevražili, se najednou láskyplně objali, Ti, co se celý život mračili, se počali usmívat. Lakomci se stali štědrými a závistivci přejícími. Sobci začali myslet na druhé a pleticháři a pomlouvači se rázem změnili v upřímné pravdomluvné lidi se srdcem na dlani. Zmizela nenávist, zloba a faleš a zavládlo porozumění, přátelství a láska. A ta podivuhodná změna se s lidmi odehrála díky chlupáčům. Bylo tomu tak nejen ve vsi, kde žil Honza se svou rodinou, ale záhy v celé zemi, neboť zvyk dávat si na potkání chlupáče se rozletěl do všech světových stran. Lidé si dávali chlupáče při každé příležitosti, k narozeninám, k svátku, ale i jen tak – pro potěšení a z touhy udělat druhého šťastným. A čím víc si jich dávali, tím více jich měli. Chlupáčů bylo v pytlích pořád víc než dost.

Mezitím skončilo údobí slunce a tepla vyměřené víle Alfě a žezla se ujala její starší sestra Beta, která vládla plískanicím, sněhu a mrazu, a snad proto měla místo srdce kus ledu. Co se to jen stalo, zhrozila se, když viděla lidi překypující dobrotou, láskou a štěstím. Všimla si, jak se navzájem obdarovávají chlupáči, a pochopila, odkud se vzala ta proměna. “Lidé, neblázněte“, volala, “nemůžete s chlupáči zacházet tak marnotratně. Je to převzácné koření, šetřete si ho na horší časy!“ “Chlupáčů je v pytli habaděj!“ odporoval Honza. “Žádný pytel není bezedný, každý se jednou vyprázdní. Přestaňte, dokud je čas“, varovala Beta. Chodila od jednoho k druhému a hučela do nich tak dlouho, až i Honzu vystrašila, že zavázal pytel a přísně nařídil Marii a dětem, že už nesmějí chlupáče nikomu dávat. Beta dosáhla svého. Lidé jí uvěřili a začali s chlupáči zacházet jako se šafránem. Uzavřeli je do pytlů a bedlivě si je hlídali. Nikdo nikomu chlupáče nedal a nikdo od nikoho žádného nedostal.

Netrvalo dlouho a bylo jako kdysi. Bylo ještě hůř Netrvalo dlouho a bylo jako kdysi. Bylo ještě hůř. Nejenže se vrátila podezíravost, nevůle a zášť, ale lidé začali z nedostatku lásky chřadnout a churavět. Nemoci se rozšířily nebývalou měrou a smrt kosila lidi jako suché makovice. Dokonce i Beta se zalekla svého díla. Co budu dělat, jestliže mi všichni lidé umřou? Koho podrobím své moci? Uvažovala. A dostala nápad. Jestliže si lidé na chlupáče tak zvykli, že bez nich nemohou žit, dostanou jich po libosti, pomyslela si pomstychtivě. Uchýlila se do své ledové jeskyně a nadělala celé kopy jiných chlupáčů. Nandala je do pytlů a začala jimi obdarovávat lidi. Kdokoli udělal nějakou nepravost, dostal od Bety pytel jejích chlupáčů. A když udělal něco špatného a podlého, dostal dva pytle.

A tak Beta opět naučila lidi dávat si vzájemně chlupáče A tak Beta opět naučila lidi dávat si vzájemně chlupáče. Jenomže její chlupáče nebyly laskavé, milé a hřejivé, jako bývaly za vlády láskyplné Alfy. Z Betiných chlupáčů, tak jako z ní samé, čišel chlad a ačkoli byly na povrchu hladké, záludně vystrkovaly pichlavé trny a při stisku bolestivě zraňovaly. Jaký tedy div, že místo lásky a přátelství rozsévaly jenom nevraživost a zlou krev. A lidé chřadli a hynuli dál. Když Beta viděla, kam věci dospěly, řekla si, že musí dát lidem chlupáče, které by byly k nerozeznání od těch, jimiž je podarovala Alfa. Stáhla se do své jeskyně a dala se do práce. Brzy nato začala lidem rozdávat nové chlupáče. Byly hladké, měkké a přítulné a každému se na první pohled velmi líbily. Lidem se rozjasnily oči. Ano, říkali spokojeně, to jsou ty správné chlupáče, na které jsme byli zvyklí. A brali a rozdávali je plnými hrstmi. Beta mohla být spokojena. Lidé zesláblí nemocemi a strádající nedostatkem lásky skutečně nerozpoznali pravé chlupáče od podvržených.

Jenom děti vycítily, že něco není v pořádku. Jejich vnímavé srdce jim říkalo, že nové chlupáče jsou sice na povrchu měkké a hebké, ale uvnitř že jsou prázdné a nijaké, že nevydávají ono zvláštní teplo a nevyzařují nic, co by v člověku probouzelo touhu po něčem krásném a čistém. Touhu dávat a přijímat lásku.

Neúprosný čas běžel a jednoho dne skončilo období chladu a zimy a Beta musela předat žezlo vlády do rukou své mladší sestry. Svěží Alfa se rozlétla jarní zemí a co nevidí: Lidé se častují chlupáči, které jsou navlas podobné těm jejím, ale ve skutečnosti jsou to jen prázdné líbivé náhražky. A celá země strádá nedostatkem lásky. “Lidé, co se to s vámi stalo? Co jste udělali s mými chlupáči?“ běžela víla za Honzou. “Proč už si je nedáváte?“ “Došly by nám“, řekl Honza. “Beta nás varovala. Schovali jsme si je na nejhorší časy.“ “Ach Honzo, Honzo“, vzdychla Alfa, “pravý opak je pravdou. Čím víc a častěji budete chlupáče dávat, tím více jich budete mít.“ Ale Honza nevěřil. Marně mu víla domlouvala, marně domlouvala ostatním lidem.

Pouze několik dětí si dalo říct Pouze několik dětí si dalo říct. Potají, aby rodiče nevěděli, rozvázaly pytle a začaly rozdávat Alfiny chlupáče. A hle, každému, kdo pravý chlupáč dostal, se rozzářily oči radostí a všecek pookřál hřejivým štěstím. Nedůvěřiví rodiče okřikovali děti a trhali jim pytle s pravými chlupáči z rukou. Někteří dospělí však následovali příkladu dětí. Většina lidí tápala. Co si počít? Komu dát za pravdu? Země se rozdělila na dva tábory. “Co máme dělat?“ rozběhl se zmatený Honza k Alfě. “Komu věřit – tobě anebo Betě?“ “Milý Honzo, musíš se rozhodnout sám“, odpověděla víla vážně. “Naslouchej svému srdci a ono ti řekne, které chlupáče přinášejí lásku a opravdové štěstí.“ ik