Pražské groše
HRÁDEK - STŘÍBRNÝ DŮL – původní tvrz byla založena ve 13. století HRÁDEK - STŘÍBRNÝ DŮL – původní tvrz byla založena ve 13. století. První písemná zpráva o Hrádku pochází z roku 1312. V roce 1490 koupil Hrádek důlní podnikatel Jan Smíšek z Vrchovišť a přeměnil stavbu v okázalé patricijské sídlo.V 17. století zde byl jezuitský seminář. Hrádek měl významnou úlohu i v 19. století, kdy v budově sídlil učitelský ústav. Teprve od 2. poloviny 20. století je budova sídlem muzea. Dnes zde sídlí České muzeum stříbra
Stříbrné denáry začaly v Čechách, na Moravě a na Slovensku obíhat až po rozvrácení Velké Moravy. Jejich ražba navázala na měnový systém zavedený ve Francké říši Karlem Velikým roku 781. První česká stříbrná mince byla ražena za Boleslava I. po roce 950. Vlastní mince razili i Slavníkovci. (vyvražděni 995) Denáry obsahovaly přibližně 1,5 g stříbra. Zpočátku jeden denár stačil dospělému člověku na živobytí na jeden měsíc, ale později jejich hodnota silně klesla.
V roce 1210 za vlády Přemysla Otakara I V roce 1210 za vlády Přemysla Otakara I. byly nekvalitní denáry nahrazeny brakteáty (z lat. bractea = plíšek). Nejstarší byly tzv. široké o hmotnosti 1 g, pak malé a od 60. let střední. Brakteáty byly raženy pouze jednostranně. V roce 1300 za vlády Václava II. se začaly razit pražské groše zpočátku za pomoci italských odborníků na Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Jeden groš obsahoval 3,86 g stříbra. Groše se staly oblíbeným platidlem po celé střední Evropě. Základní měnovou jednotkou zůstaly až do roku 1561
V Uhrách se ražba grošů neujala V Uhrách se ražba grošů neujala. Uhry měly bohaté zlaté doly na Slovensku, a proto dávaly přednost ražbě zlatých florénů - dukátů. V Českých zemích se dukáty začaly razit za vlády Jana Lucemburského od roku 1325. Jeden dukát obsahoval 3,53 g zlata. Na konci 14. století soustavné spoléhání na stříbro jako hlavní ekvivalent obchodní směny způsobilo pokles výnosu kutnohorských dolů (z 15 000 kg stříbra ročně na méně než 10 000) a rapidní zhoršení pražského groše, který v roce 1407 značně devalvoval. Někdejší symbol hospodářské prosperity Království českého se stal mincí s omezenou ražbou a její kurs se vůči dukátu nadále snižoval. Potíže v peněžní sféře byla přímo spjata s politickým vývojem.
v husitském období (1419-1436) se ekonomika potýkala s nedostatkem kvalitní mince a drahých kovů. Výnos kutnohorských dolů klesal již před revolucí a po obsazení města husity (1421) se těžba držela na velmi nízké úrovni. v roce 1423 fakticky ustala ražba pražského groše. Česko moravský prostor zaplavila drobná mince, ražená stále častěji z mědi. Předrevoluční groš se stal žádaným platidlem. Poptávka po dukátech prudce vzrostla. Husitská vojska při taženích za hranice obyčejně získávala velké sumy zlatých mincí ve formě výpalného. Přes všechny vylíčené zmatky však inflace v revolučním období činila pouhých 10-12%. Za vlády Jiřího z Poděbrad bylo obnoveno dolování stříbra v Kutné Hoře a ražba pražského groše.
Po nástupu Jagelonců na český trůn došlo k poslednímu vzestupu produkce stříbrných dolů v Kutné hoře. Ludvík Jagelonský zahájil v roce 1519 ražbu nové velké mince tolaru. Tolar obsahoval 27,2 g stříbra. Produkce kutnohorských dolů se na konci 15. století zvýšila z 1500 kg na 4500 kg ročně. Bylo to poslední vzepětí a trvalo do druhého desetiletí 16. století, kdy dolování začalo nenávratně upadat. Kutnohorská naleziště nahradil v roce 1515 Jáchymov. V Jáchymově se těžilo průměrně 15 558 stříbra ročně, ale jeho sláva skončila už po třiceti letech. Dodnes z ní bylo alespoň slovo dolar z německého Jaochimsthaler-Thaler-tolar-dolar. Polovina 16. století učinila tečku za pověstí českého středověkého mincovnictví. Roku 1547 zrušil král Ferdinand I. Habsburský systém a český groš byl vytlačen zlatým rýnským a grošem míšenským (kurs byl 1 groš český za 2 groše míšenské).
Provoz hutě na výrobu mincovního stříbra. Tento plán hutě dal přibližně roku 1666 nakreslit kníže Ferdinand Josef z Dietrichsteina na žádost vrchního hejtmana Bedřicha Smilkovského z Palmberka. A její výstavba byla plánována v prostoru bývalé hutě ze 16. století, t.j. na louce mezi levým břehem Borovského potoka a cestou k Dolnímu dvoru pod Havířským rybníkem. Ten byl oficiálně zrušen r. 1774 a dnes je tam jen rákos a močál. Plán byl vyhotoven zemským prezidentem v Tyrolích a rozpočet na výstavbu činil 6 280 zlatých, v čemž nebyly zahrnuty byty pro personál (zde stojí za povšimnutí myšlenka sociálního zázemí pro zaměstnance již v 17. století). Kníže byl výší rozpočtu nemile překvapen. Smilkovský mínil, že by jej bylo možno zredukovat na 500 - 600 zlatých. O výnosnosti tavírny byl pevně přesvědčen. Dle něj, mohou-li s prospěchem taviti rudu, která obsahuje jen 3/4 lotu stříbra v Kutné Hoře, kde vůz uhlí dřevěného stojí 2 zlaté a kde za vodu a dříví musí platiti zvláště, tím spíše může býti podobný podnik zřízen ve zdejší krajině, kde vůz uhlí je za 7 grošů a všechny ostatní pomůcky zadarmo. Avšak ani toto knížete k investici nepřesvědčilo. A tak od její výstavby bylo upuštěno.
Popis zařízení provozu tavírny. Bráno z prava do leva, tedy dle výrobního procesu. Třípěcholová stoupa poháněná vodním kolem - určena k výrobě uhelné pěchovky, což byla přesátá hlína míšená z mourem z dřevěného uhlí a sloužila k vymazávání a opravám pecí. Šachtová pec na hrubou tavbu stříbrných rud. Šachtová zolovňovací pec - zde probíhala tavba stříbrných rud s přídavkem olova. Přetavovací nístějová výheň - byla používána nejspíše pro odloučení příměsů např. mědi. Nístěj sháněcí pece s poklopem na rameni ručního jeřábu - sloužila k rafinaci stříbra na mincovní ryzost.
Originál je namalován na ručním papíře, jenž je opatřen ochranným vodoznakem, který znázorňuje erb rodu DietrichsteinÍ1. Jedná se pravděpodobně o jediné vyobrazení provozu hutě z druhé poloviny 17. století v České republice.