Úvod do religionistiky pro studenty jiných oborů, především přírodních věd Zdeněk Kratochvíl Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK Praha 2010 až 2011 www.fysis.cz verze 27. 2. 2011

Úvod do religionistiky O čem je religionistika – a jak o tom je Základní religionistické pojmy Orientace v náboženských jevech – typologie a fenomenologie Dějiny náboženství – jejich problematičnost; neolit a bronz Řecko – předřecké motivy v mysteriích a „normální“ náboženství Řečtí bohové (a něco málo o římském náboženství) Židé – náboženství smlouvy a posvátného textu Křesťanské posvátné texty – Nový zákon a Ježíš Křesťanská liturgie a dogmata víry Islám, Indie a Čína Náboženství, umění, filosofie a přírodní vědy – kontroverzní témata Jaké je náboženství současné globalizované kultury? Literatura

1. O čem je religionistika – a jak o tom je „Religionistika je věda o náboženství.“ Tedy přísné, nezaujaté a kontrolovatelné poznání něčeho tak špatně uchopitelného, jako je náboženství? To se lehko řekne, hůř udělá, protože: Jsme lidé zaujatí. Náboženství samo k zaujatosti podněcuje. Sama naše představa o racionalitě je možná vedlejším produktem některých náboženství.

1. 1. Co religionistika není Religionistika není teologie. Teologie je „posvátnou vědou“ zevnitř náboženství, nikoli vědou v jinde obvyklém akademickém smyslu slova (třeba v popperovském). Religionistika není kurz vědeckého ateismu. „Vědecký ateismus“ předem ví, že náboženství jako celek vyžaduje demaskující odvysvětlení. Religionistika nemá měnit náboženskou orientaci, ale má přispívat k poznání a rozumění (podobně jako třeba sexuologie). Religionistika neumí posoudit „pravost“ náboženství, nanejvýš historickou pravost náboženských textů.

1. 2. O čem religionistika je – o náboženství Nemáme žádnou obecněji přijímanou definici náboženství! Proč? Jeden z následků předchozích vymezení religionistiky. Jevy na hranici náboženství nebo jevy náboženství formálně podobné: Dětská hra. Dospělá hra: od fotbalu přes ruletu po divadelní. Emoce při fotbalu nebo koncertech, někdy i v politice. Neurotické nutkání k „rituálům“ (na černé dlaždice poskočit). „Rituály“ jako součást nebo kompenzace psychóz. Náboženství podobná role vědy v novověké společnosti. Možnost popisovat religionisticky také rozličné podoby ateismu.

1. 3. Základní problém religionistiky: Popisuje „zvenku“ něco, co samo je extrémně citlivé právě na to, zda je zakoušeno zvenku nebo zevnitř. Analogická témata: nadšení, hra, erotika, opojení. Každé náboženství je zevnitř viděno posvátné; zvenku viděno nerozumné, někdy až trapné nebo směšné. Pod pojmem „náboženství“ si každý představí buď to svoje, nebo to, které mu vadí (může to být i totéž). Míváme příliš úzký pohled a chybí nám vhodná terminologie. Většinou známe spíše ta náboženství, jejichž znaky jsou z hlediska statistického výjimečné.

1. 4. Jak novodobá religionistika v 19. st. vznikla Misionáři se v tropech pokoušeli porozumět tu „zbytkům prvotního zjevení lidstvu“ (zbytkům ráje), tu „plodům pekla“. (Analogicky k Rajským ostrovům nebo Ďábelským ostrovům, které ostatně mohou vypadat úplně stejně.) Koloniální úředníci se potřebovali vyznat v situaci, aby neprovokovali konflikty. (Koho nezvat na vepřové hody nebo pitku, kdy mít či nemít na hlavě...) Liberální teologové opouštěli teologické fakulty (nebo byli opouštěni) a stávají se religionisty. Ateisté se snaží porozumět vzniku a působení náboženství – od extrémní kritiky po objektivní až osobní zájem.

1. 5. Varovné příklady z antiky Řekové byli zvědaví, obchodníci chtěli udělat kšeft a né konflikt. Proto hledali analogie svého náboženství a jiných, podle podobností (interpretatio graeca). Příklady: Fantaskní výklad Egypta. Židé ctí někoho jako Háda (neviditelný) nebo Dionýsa (svévolný). To, co normální člověk „ví“ o starém řeckém i latinském náboženství, je spíše intepretatio latina řeckého. Židé „pochopili“ Foiníčany a Řeky jako „modloslužebníky“. Křesťané pokračují v interpretatio hebraica ostatních (že ostatní jsou „modloslužebníci“). Ostatní v pozdní antice „chápou“ křesťany jako ujetou podobu Dionýsových mysterií.

1. 5. 1. Poznámka k „modloslužebnictví“ Židé a křesťané „pochopili“ Foiníčany a Řeky jako „modloslužebníky“: „Klaní se výrobkům vlastních rukou“ (sochám a obrazům). Řekové nechápou, jak si o nich někdo může takovou věc myslet: „Klaníme se tomu, co obrazy připomínají, co skrze podobu soch působí.“ Pravoslavný i katolický křesťan odpoví skoro totéž radikálním protestantům nebo ateistům, byť mlčky přizná: „Na lidové úrovni občas dochází k přecenění obrazů, ale budeme to tolerovat raději než náboženskou vlažnost.“

1. 6. Vážná varování ! Není celá naše religionistika – i se svým vědeckým kultem nezaujatosti – pouze co možná nejméně zavádějící (v optimálním případě) kombinací (liberální) interpretatio christiana a (humanistické) intepretatio atheistica všech náboženství? V horších přídech by šlo o zdroje v méně liberálních a méně humanistických větvích, navíc nepřiznaně.

1. 7. Metody moderní religionistiky Je jich tolik, kolik je filosofických a jiných škol; moderní religionistika toť: Filosofie náboženství, Fenomenologie náboženství Dějiny náboženství, Srovnávací věda náboženská Kulturní antropologie Psychologie náboženství, Sociologie n., Politologie n., až po Gender Studies. Tento kurz je koncipován jako slitina Strukturální filosofie náboženství, Fenomenologie náboženství, a pár dalších oborů či metod. Příklad strukturalistické práce v religionistice: Comics.ppt

1. 7. 1. Poslední varování Nejvíc si budeme všímat starého Řecka a křesťanství, neboť jde o nejlépe známá náboženství, navíc v Evropě tradičně vlivná, v nové době spolu s ateismem – a navzájem hodně rozdílná, takže nabídnou stereoskopii porozumění. Navíc jsou tato náboženství v jazykové i věcné kompetenci přednášejícího, zatímco ostatní může pouze referovat. Metody kulturní antropologie by nárokovaly, aby výzkumník či přednášející nebyl v dané kultuře svým původem zaangažován. „Správně“ (akademicky) by měl z výše uvedených důvodů ony tři zmíněné kultury (Řecko, křesťanství, ateismus) zkoumat a přednášek někdo jiný, kdo není v žádné z nich doma.

2. Základní religionistické pojmy Náboženství – když nemáme definici, tak aspoň etymologie Mýtus, ritus – tradiční náboženské pojmy ze Středomoří Mana, fetiš, epidemia, tabu – základní pojmy religionistiky 19. století, které se pak v posunutých významech staly i součástí běžného jazyka

2. 1. Náboženství = eusebeia = religio České slovo mylně navozuje dojem, že vždy musí jít o Boha/Bohyni nebo o bohy (někdy je to spíš otázka překladu: bohové/duše/síly…). Eusebeia, eusebia (εὐσέβεια, εὐσεβία) sebas (σέβας) je „úcta, vztah“ eu (εὖ) je částice vyjadřující pochvalu, příjemnost nebo důležitost Religio – latinský výraz pro prakticky totéž Vulgární (lidová) etymologie: „pouto k“ v pochvalném významu Podle moderní filologie: Uchovaný tvar od slovesa religere, které se jiank uchovalo jenom v negativním tvaru neclegere, „být lhostejný…“ Religio = „nekašlat na všechno“

2. 2. Mýtus = mythos = fabula Mythos (μῦθος) Fabula Řecky „příběh, vyprávění…“ základní náboženská kategorie Fabula Latinsky „vyprávění, vyprávěnka (spíše nepravdivá), bajka“ Už z toho lze tušit méně přívětivý vztah latiníků k mýtu. Pozdní latina, včetně křesťanské, často vyhrocuje pejorativní význam.

2. 2. 1. Moderní definice mýtu W. F. Otto: Mircea Eliade: Manifestace posvátného slovem. (Nejobecnější definice.) Mircea Eliade: Vyprávění, které zpřítomňuje primordiální posvátný děj nebo vzor. (Asi nejznámější definice mýtu.) G. van der Leeuw: Slovní stránka rituálu. (Nejkonkrétnější definice.)

2. 2. 2. Mythos jako takový „ Proto je filosof také milovníkem mýtu" (Aristotelés, Metafyzika 982b18). Filosof se musí stále napájet mýtem. (V Řecku je ho dost, i když víno je lepší.)

2. 3. Ritus Ritus (latinsky) = rituál = obřad Diskuze, zda ritus = cultus (obřad a kult jsou totéž?) „Liturgie“ je křesťanské slovo pro ritus (původně řecky „služba“). Hlavní typy obřadu: Očistný (vodou, zemí, ohněm, zpovědí) Obětní (lidská oběť, zvířecí, květiny, slova) Přechodové rituály („křest“, plnoletost, svatba, pohřeb) Identifikační (ztotožnění s božstvem „přijímáním“ či jinak) Modlitba

2. 4. Mana Neplést s tím, co prý židům padalo na poušti k jídlu (viz Exodus). Výraz byl vzat z Polynésie nebo Melanésie, je to neutrum. Mana je moc, síla. Může bydlet v člověku, zvířeti, stromu, věci; ale také v době, situaci. Obvykle se přenáší s nositelem, ale může se přesídlit jinam. Obvykle se dá vyměňovat spolu s nositelem (s věcí, která je mana). Mana je vitální síla, také síla svalů, intelektu, sexu… Mana je také síla zbraní nebo léků. Evropská zbraň má prý více mana. Peníze (importované tam) jsou obdařeny mocí mana. S nositelem mana nutno zacházet uctivě a obezřetně, jinak lze o mana přijít nebo dokonce od této moci dojít škody.

2. 5. Fetiš Předmět, který je mana, je opatrně uctíván, často na chráněném místě. Mocný předmět zvyšuje moc místa, na kterém je skrytý, i moc toho, kdo jej ukryl. Mocný předmět lze také vyrobit, to je fetiš. Nezaměňovat s pozdějším převzetím slova pro zvláštní sexualitu. V typickém případě je to loutka z přírodních materiálů, důkladně ukrytá a ctěná jako tajemný poklad.

2. 6. Epidemia Mana může přicházet nebo procházet, „nadcházet“. Řecky se tato situace nazývá epidemia. Když bůh nebo jiná moc prochází, je třeba reagovat náležitě, jinak hrozí neblahé dopady, odtud pak současný význam „epidemie“. Někdy zákaz vycházení, jindy slavnost; někdy abstinence, jindy orgie; podle povahy mana.

2. 7. Tabu Výraz z Polynésie nebo Melanésie (ta-pu). Pozor, zlidovělo v dost posunutém významu (už u Freuda). S mana nutno zacházet zvláštním způsobem, pokud vůbec; těmto omezením se říká tabu. Nejde o morálku, ale o zdraví a bezpečí, včetně bezpečí náboženského. Příklady analogie tabu v naší kultuře: „Nedotýkejte se elektrických drátů, ani na zem spadlých!“ „Nechoďte za bouřky na hřeben!“ „Jen na lékařský předpis!“ Jsou ovšem zvláštní profese, které s tabu manipulují, neboť to umí a mají nářadí. V naší kultuře: elektrikáři, gynekologové… Při některých svátcích se tabu záměrně porušuje v rámci rituálu.

2. 8. Vulgární výrazy o povaze náboženství Nereligionisté mluví o náboženství jako hospodský o filosofii. Teologové vědí, které náboženství je správné. Někteří ateisté vědí, že je to všechno podvod. Příklady nevhodných rozlišení: Náboženství živá a mrtvá, Světová a ostatní Pravé a falešné Zjevené a přirozené Rozumné a nerozumné Mravné a nemravné Jiná věc je, že některá náboženství jsou nebo nejsou v souladu třeba s právním řádem určité společnosti. Na soulad nebo nesoulad musí být dva.

2. 8. 1. Poznámka k vulgárnímu dělení náboženství Kategorie „živých“ nebo „světových“ náboženství může mít význam sociologický a politologický, leč tím se zde nezabýváme. „Živé“ náboženství by byl třeba Islám, protože do nedávné doby rostl. „Mrtvé“ náboženství těžko najít, protože přežívá ne ani tak u hrstky svých vyznavačů, ale tím, že působí skrze „živá“ a v obecné kultuře (témata umění, pojetí racionality, společenské kovence…). V průběhu 20. století zmizely stovky různých náboženství (misiemi), o kterých normální lidé ani nevědí, nebo je házejí všechny do jednoho pytle (hlavně v tropech, zvláště Guinea). Pro většinu náboženství je naprosto nelegitimní otázka, čemu věří, protože „víra“ pro ně není konstitutivním přístupem!

2. 8. 2. Dědictví pojmů ze 17. až 19. století Málo říkající umělé pojmy, v některých situacích užitečné pro popis z dálky, spíš to jsou teoretické konstrukty: Panteismus – Bůh je vším nebo ve všem, všechno je božské. Deismus – Bůh jako „Velký hodinář světa“, vymyšlený kvůli garanci přírodních a morálních zákonů. Je to zbytek po monoteismu. Teismus – Náboženský bůh, na rozlišení od deismu. Polyteismus – Mnoho bohů nebo bohyň. Henotesimus – Jeden bůh, ostatní jsou méně mocní, horší, nejsou naši. Monoteismus – Jediný bůh, výlučně. Patriarchální Matriarchální

3. Orientace v náboženských jevech: typologie a fenomenologie Hledání vhodných rozlišujících znaků pro klasifikaci pestré zoo mnoha náboženství. V pomyslném kladogramu by se většina nám známých náboženství krčila společně v jednom rohu. Fenomenologie: Řada náboženských jevů jde napříč náboženstvími a kulturami, např.: Úcta k pramenům, rodičkám, výšinám, „pravému“ …

3. 1. Typologické rozlišující znaky náboženství Důraz na mýtus Časté zobrazování (obrazy, sochy) Jen pro našince (rodem) Exkluzivní (nesdílet jiné náb.) Posvátnost textu Posvátná instituce (církev) Posvátná nauka (teologie, dogmata) Důraz na složitý rituál Divadlo, hudba, sport u rituálu Právní a morální regulace jednání Charitativnost Regulace jídla, oděvu, sexu Sex jako náboženské téma Kulturní droga (víno …) Spása jako globální Víra jako klíčové slovo „Žhavá“ eschatologie Důraz na historicitu Zákaz zobrazování Misie Synkretizující, kombinovatelné Písmenka nejsou náboženská Instituce jen lokální až žádné Nauka není v centru náboženství Důraz na vědomou účast při obřadu „Čistý“ rituál bez lidských zábav Svobodná odpovědnost Individualita Svobodná estetika života Stud, celibát Abstinence Spása jen lokální (pokud vůbec) Víra jen jako obecná důvěra Minimalistická eschatologie

3. 2. Další rozlišující znaky náboženství Příroda jako náboženská hodnota – nebo nadpřirozené náboženské entity? Osud? Věštění? Je vznik světa v daném náboženství důležitým tématem? Předpokládají se i zlé náboženské síly? Rituál všem přístupný nebo ne, v uzavřeném nebo v otevřeném prostoru. Povaha hlavního boha nebo bohyně. Role duše - od důležité po neexistující. Reinkarnace? Síla kultu předků. Úcta ke svatým nebo héroům. Askeze? Smysl pro humor.

3. 3. Příklady z typologie náboženství Některá náboženství mají určitou vlastnost výrazně rozvinou, zatímco jiná méně, případně tam úplně chybí, nebo je dokonce rozvinuta vlastnost významově opačná. Příklad: Některá náboženství zdůrazňují roli mýtu, jsou „eumytická“. Jiná méně nebo vůbec ne. Jiná naopak zdůrazňují roli historicity (téměř protiklad mýtu). Vždy jde o škály podle přítomnosti a rozvinutosti znaku; někdy také v relaci vůči znaku opačnému. Někdy je daná škála přítomná i uvnitř jednoho náboženství v jeho různých kulturních podobách: Pravoslavné / reformované křesťanství; ortodoxní/lidový islám.

3. 3. 1. Příklady z typologie: Mýtus / historie Velice rozvinutý a pozitivně chápaný mýtus: Řecko, indická náboženství („hinduismus“), také často u „primitivů“. S mýtem bývá spojená role poezie, někdy i divadla. S mýtem bývá spojená malá náboženská role historicity; historie buď skoro není (Indie), nebo vzniká mimo náboženství (Řecko). Nedůvěra k mýtu přímo v náboženství: Latiníci (první známá demytologizace vlastního náboženství, která pak sekundárně způsobí nový hlad po mýtu, tedy import řeckého). Opovržení mýtem z pozic náboženství, které sebe sama chápe jako historicky založené: Křesťanství, Islám, zčásti i judaismus; také většina podob ateismu (hlavně osvícenský, marxistický, pozitivistický).

3. 3. 2. Příklady z typologie: Zobrazování Někde se zobrazuje hojně a vždy: Řecko, Indie („hinduismus“), pravoslavné a katolické křesťanství. Někdy koreluje s eumytičností. Často se zobrazují mytické scény, v křesťanství scény „historické“. Nejen obrazy a sochy, ale třeba i tanec a zárodky divadla. Jinde je zobrazování citlivých témat striktně zakázáno: Judaismus, islám, v mírnější podobě reformované křesťanství. V některých jejich proudech a vrstvách je zákaz porušovaný. Někde se periodicky střídá hojnost a zákaz zobrazování: Prý u Keltů, ale vlastně také v křesťanství.

3. 3. 3. Příklady z typologie: Misie Někde je cílem „obrátit lidstvo k pravému náboženství“: Islám, křesťanství, buddhismus. (Malá menšina náboženství.) Někde jsou misie typické jen pro určité časové období: Judaismus těsně předkřesťanské doby, současné sekundární verze indických náboženství. Většina náboženství misie nezná, protože je vázána na rodový původ, je „pro našince“. Šíří se biologicky nebo nanejvýš rostoucím vlivem dotyčné kultury: Judaismus, Řecko, většina náboženství. Výjimečně je náboženství šířeno nařízením státní moci: Císařský Řím, křesťanství starší Evropy, některé formy ateismu, ale i hinduismu, buddhismu a konfuciánství.

3. 3. 4. Příklady z typologie: Exkluzivita Některá náboženství nelze při pohledu zevnitř sdílet s ostatními: Judaismus, křesťanství, islám, ateismus. Jiná lze, pokud je k tomu důvod (obchod, život v cizině, sňatek) a schopnost. Občas vznikají synkretické formy, jejichž životnost bývá omezená. Vlivné: Pozdně antická synkretická náboženství, často na egyptské bázi Verze buddhismu ve východní Asii a pak i v Evropě a USA Verze indických náboženství tam, v USA, Evropě… Voodoo

3. 3. 5. Příklady z typologie: Posvátný text Posvátný text (kánon textů ostře vydělený z ostatní knihovny) má: „Hindusimus“ (védská náboženství), Íránci, Judaismus, křesťanství, islám, některé proudy buddhismu … (moc jich ale není). Sakrální status písma samotného: Judaismus, islám (ne všechny proudy). Bez posvátného textu: „Primitivní“ náboženství v kulturách bez písma. Leč také řada vysoce gramotných kultur, např. Řecko. Se statutem textu (nebo orální tradice) souvisí jemu odpovídající pojetí inspirace.

3. 3. 6. Příklady z typologie … V tomhle bychom mohli pokračovat až do vyčerpání… Necháme to radši na výklad při konkrétních náboženstvích. Podstatné je, že náboženství se z různých hledisek grupují různě, ale vytvářejí přitom skupiny celkově větší či menší podobnosti, což pouze někdy souvisí s jejich genezí nebo prostorovou nebo časovou blízkostí. Celé křesťanství, část islámu a část buddhismu má instituci. Křesťanství, islám, buddhismus a možná i judaismus má víru. Latiníci, brahmánská Indie a pravoslavné křesťanství jsou eurituální. Křesťané a řecká mysteria konají ritus v chrámu, ne před ním. …

3. 4. Fenomenologie náboženství Zkoumání jevů napříč náboženstvími: Nahoře / dole; pravé / levé. Muž / žena; bůh / bohyně; hieros gamos / sublimace sexu. Dospělý / dítě; bůh / syn boží. Posvátné (mocné) / nečisté (často totéž v jiném kontextu). Voda / oheň (očišťování i znak smrti). Strom, pramen, vrchol hory, moře… Nesmrtelný / smrtelný; věčný / časný; „recyklace“ zemřelého boha. Lze si však všímat i těch znaků, které jsme výše uvedli jako typologicky rozlišující (gesta obřadu nebo modlitby, jednotlivé komponenty rituálu, forma posvátného textu). Atd., nakolik nás to baví, včetně transmisních literárních motivů.

4. Dějiny náboženství: jejich problematičnost; neolit a bronz Dějiny náboženství jsou důstojnou a zajímavou religionistickou disciplinou (M. Eliade), leč také polem vědomé i nevědomé ideologizace. Problém vzniku náboženství (je asi mimo dosah religionistiky). Dějiny náboženství do začátku antiky (nevčetně).

4. 1. Proč jsou dějiny náboženství problematické Sám koncept dějin je z velké části založený nábožensky (judaismus, křesťanství, islám): Dějiny vyvoleného národa ve smlouvě s Bohem, dějiny spásy. Ateistická verze téhož: Dějiny pokroku. Starolatinský koncept dějin: Dějiny Imperia, Věčného města. Řecký koncept dějin: Cyklus vznikání, rozvoje, rozkvětu, úpadku a zanikání. Novodobé analogie i záměny dějin a evoluce: Dějiny jako „zrychlená“ evoluce lidské kultury.

4. 1. 1. Zpětná vazba dějin náboženství a náboženské koncepce dějin Náboženské koncepce dějin ovlivňují pojetí dějin náboženství. Totéž platí i pro koncepty ateistické. V 19. až 21. století bývají dějiny náboženství propojeny s tématy původu náboženství (a náboženského nebo ateistického výkladu náboženství), což jim na „nezávislosti“ nepřidává. Umanutost „původem“ je pro 19. a 20. století typická, v religionistice, přírodovědě i v totalitní politice (rasový, třídní).

4. 1. 2. „O původu náboženství“ Typické myšlenkové schéma let 1830 až 1930: A. Comte, „zákon tří stadií“ (od mýtu přes metafyziku k vědě), 1834. L. Feuerbach, Das Wesen des Christentums, 1841; Theogonie. Ch. Darwin, On the Origin of Species…, 1859. Ch. Darwin, The Descent of Man…, 1871. E. Haeckel (ontogeneze a fylogeneze, „biogenetické pravidlo“). Za většinou z toho je Hegelův koncept dějin „absolutního ducha“. 1840 až 1930 „O původu náboženství“: Strach a omyl nebo podvod („naturisté“, Engels)? Projekce obav a tužeb do nadlidské podoby (Feuerbach). „Prvotní boží zjevení lidstvu“ (neotomisté)?? Spíše součást kultury už od paleolitu.

4. 1. 3. Problémy „heackelovských“ analogií „Ranější dětství je analogií paleolitické mysli.“ „Kultura australských domorodců odpovídá paleolitu.“ Je tedy australský domorodec (nebo křovák) podobný našim dávným předkům nebo současnému evropskému dítěti? Něco na tom je, je to heuristické, ale není to totéž! (Někdy dobrá heuristika, ale doslovně je to urážlivé pro všechny strany.) Nedoporučuji pokus s prohozením prostředí. Australák nebo křovák by v paneláku přežíval špatně, zatímco evropské dítě by v buši nejspíš mělo krátký konec.

4. 2. Paleolit (spíše mladý, -40 až -10 tisíc let) Problematické porozumění paleolitu: Malá četnost a špatné zachování nálezů. Většinou si jenom domýšlíme kontext. Pro starší vrstvy také problémy biologické rozdílnosti. Doklady pro existenci náboženství: Pohřby. Rituální předměty: plodnost (plastiky „Venuší“, rytiny), lov (jeskynní malby, rytiny), amulety. Možná i zobrazení rituálů? Také analogie s „rituály“ sociálních zvířat (vlci)?

4. 2. 2. Věstonická „Venuše“ a podobné Vlevo: Věstonická Venuše. Pálená hlína, paleolit, stáří 25 tisíc let! Dolní Věstonice. Moravské zemské muzeum, Brno. Asi vůbec nejstarší keramika! Pak jí je pár kousků, ale kontinuálně až od -7. tisíciletí. Uprostřed: Předmostecká Venuše. Rytina na mamutím klu, paleolit, Předmostí, MZM Brno. Vpravo pro srovnání: Kopie paleolitické plastiky ženské postavy, Malta. Mamutovina. Národní muzeum, Praha. Typičtěšjší materiál, zato méně typická stylizace, obvyklejší spíše až v bronzu.

4. 2. 2. „Šamani“ asi už v paleolitu Paleolitická plastika. Z hrobu šamana Brno II ? Moravské zemské muzeum, Brno. Výbava šamana z paleolitického hrobu Brno II. Palička bubnu, 2 kamenné kruhy, 3 symbolické terče. Kámen a kost. MZZ Brno. Více: http://www.fysis.cz/Ob/20paleo/index.htm

4. 2. 3. Dědictví paleolitu „Sběračské“ a „lovecké“ pudy a metafory. Úcta k matce, rození, plodnosti. V historické době: „Velká Matka bohů“, avšak proměněná neolitickým pochopením. Představy a rituály „šamanského“ typu, i když známá šamanská náboženství většinou pracují s rozvinutější technikou. Amulety, trans, tanec, hudba… „Hylozoistické“ a „panpsychické“ vnímání. Možná i základ představy duše jako dechu a „stínu“ nebo „dvojníka“. Přechodové rituály?

4. 3. Neolit a chalkolit (8000 až 3000 před n.l.) Prehistorické fáze velkých kultur; plus Evropa, Malá Asie... Zemědělské metafory: Vegetační cyklus, setba a sklizeň, metafora pole. „Zrno, pokud nezemře, nevydá plod.“ Analogie plodnosti Země, pole, zvířat, žen. Ochočování zvířat, i silnějších než člověk (krocení býka). Metafora zacházení se silami uvnitř nás. Bohyně: Výtvarně často v návaznosti na paleolit. Rodící bohyně, kojící bohyně (později v Řecku: Kúrotrofos). Řemesla, keramika - a s tím spojené metafory. http://www.fysis.cz/Ob/30neol/index.htm

4. 3. 1. Neolit (také jako spojnice paleolitu a antiky) Bohyně s účesem nebo čepicí, objemnější, drobný mramor. Z míst pozdější Sparty, neolit, -7. (?) až - 4. tisíciletí. National Arch. Museum Athens, N 3928. Něco mezi pozdně paleolitickými "Venušemi" a kykladskými nebo maltskými idoly rané doby bronzové. Bohyně předjímající kykladský idol, mramor, Thessalie, -5300 / -3300. N 8772. NAM Athens. S čelenkou, jakou od chalkolitu mívá předchůdkyně Kybelé nebo Artemidy. Kúrotrofos, bohyně kojící, předjímá Artemidu, drobná polychromovaná terakota, Thessalie, -5300 až -3300, neolit, N 5937. NAM Athens.

4. 3. 2. Neolit a chalkolit Mužská postava, sádra, cca 1 m, Ain Ghazal, Jordánsko, -7000 až -6000, neolit, Louvre, Paris. Sedící bohyně, drží nebo mačká si ňadra, na klíně měla asi nádobu, chalkolit, Kypr, -3000/-2300, N. AM 1176. Louvre, Paris. Idol starý a zvláštní. Kilia, Turecko, -4360 / -3500. Goulandris Foundation Museum of Cycladic Art, Athens. Neolit u nás. Národní muzeum, Praha. Více viz http://www.fysis.cz/Ob/30neol/index.htm

4. 3. 3. Neolit a chalkolit Popiska v NAM v Athénách praví: „Myslitel“, neolit, větší terakota, Thessalie, -4500/-3300. (N 5894). Ženské torzo, terakota z doby chalkolitu, Flious, -4500 / -3200. Museum v Nemei, MN 963. Torzo s rukama na prsou, drobná terakota, kultura Sesklo, neolit/chalkolit?, -6. ž -5. tisíciletí, NAM Athens (N. 5642). Předjímá podoby Kybelé nebo východní podoby Afrodíty. Terakotové fally, neolit. National Archaeol. Museum Athens.

4. 3. 4. Neolit a chalkolit Otisk obličeje a pohřební šperky. Předchůdce zlaté pohřební masky? Pohřebiště u Varny, chalkolit, -4600 až -4200. Archeologické muzeum ve Varně, BG. Pohřeb se zlatým pokladem, detail. Pohřebiště u Varny, chalkolit, -4600 až -4200, tamtéž. Zlatý poklad. Pohřebiště u Varny, chalkolit, -4600 až -4200, tamtéž. Šperk (amulet) z karneolu a zlata. Pohřebiště u Varny, -4600 až -4200, tamtéž.

4. 4. Bronz (cca 3000 až 1000 před n. l. a dál) Vrcholné fáze nejstarších kultur: Egypt, Kréta, Kyklady; Sumer, Akkad, Mittani, Chetité; Harappa. Nejstarší fáze později slavných kultur: Řečtí Achájci; Írán, Indie; Čína… Ostatní oblasti, včetně přetrvání typu do pozdější doby: Evropská pevnina; Malá Asie; Aztékové, Inkové…

4. 4. 1. Bronz - témata Pokračují starší témata, nově: Náboženská role sexu, nejen rození. Často větší role bojovných kultů, zbraně, válečná bohyně. Četné výtvarné památky. Často velké stavby. Také písemné památky. Občas zákony, vždy typu „zub za zub“ - jako humanistická regulace krevní msty. Kvantum památek: http://www.fysis.cz/Ob/40BR/index.htm

4. 4. 2. Epos o Gilgaméšovi Nejstarší známý epos, sumerské téma, akkadské zachování. Mocný vládce Uruku nemůže najít sobě rovného, přítel Enkidu se polidští (7 piv + prostitutka), konají hrdinské (neekologické) činy; velké stavby odvádějí muže od žen. Urazí bohyni Innanu (Ištar, Aštartu), ta sešle nebeského býka. Gilgaméš oplakává Enkidua a svoji samotu, spor s bohyní a ženami. Hledá rostlinu nesmrtelnosti. O rostlině ví jen Utanapištim, který přežil potopu. Gilgaméš za ní sestoupí na dno moře – sestup (katabasis) „dolů“ dělají také: Šamani, Orfeus, Odysseus, zasvěcení v Trofóniu, Aeneus u Vergilia, Ježíš v lidovém podání, Dante. Gilgaméš získá rostlinu, ale poruší zákazy, připlazí se had, rostlinu sežere, svlékne kůži (jako projev omlazení). Oběžné motivy, které známe i z jiných blízkovýchodních kultur, ba i odjinud. http://cs.wikipedia.org/wiki/Epos_o_Gilgamešovi

4. 5. Dědictví neolitu a bronzu Zemědělské metafory. Napříč náboženstvími, později dominují v mysteriích. Řemeslnické metafory, hlavně pálení keramiky. Zčásti i válečné metafory (meč, štít). Přechodové rituály se začínají posouvat do symbolické roviny. Individualita, smrtelnost, sex. Místy i zákony, odvozené z principu „zub za zub“.

Okřídlený kozel, zlato a jiné kovy, Mesopotamie. Louvre, Paris. Obřad východu Slunce, bronz, cca 50 cm, Irán, -1200/-1100; prý votivní nápis: "Já kněz jsem nechal toto udělat…“ Louvre, Paris.

Kykladské idoly Raná doba bronzová 3200 až 2800 před n. l. Ženská postava kanonického typu, mramor, výška 140 cm, asi z Keru. Goulandris Foundation Museum of Cycladic Art, Athens, NG 724. Hlava idolu se zbytky polychromie a malovanými šrámy na obličeji; Amorgos, NAM Athens. Kykladský idol, ženská postava, mramor; EC II, -2800 / -2300. Takhle vleže se většinou nacházejí, protože jsou v hrobech. Goulandris Foundation Museum of Cycladic Art, Athens. Vitrína s idoly a kamennými i keramickými nádobami. National Arch. Museum Athens.

Kykladské idoly Raná doba bronzová 2800 až 2300 před n. l. Válečník nebo lovec, mužská postava post-kanonického typu, mramor, asi z Naxu, Goulandris Foundation Museum of Cycladic Art, Athens, NG 308. Idol – stojící muž (?) hraje na dvojitou flétnu (diaulos); malý mramor, Keros.. NAM Athens, N 3910. "Váza s holuby". Mramorová plochá nádoba, uvnitř figurky ptáků z jednoho kusu mramoru, asi k rituálním účelům. Průměr 39 cm. Možná z Keru. Goulandris Foundation Museum of Cycladic Art, Athens, N 329. Asi muž, protože je zobrazen v ději; sedí na stoličce z jednoho kusu mramoru, pravou rukou se s pohárkem asi chystá vzdát hold nebo vykonat úlitbu. Goulandris Foundation M. of Cycladic Art, Athens, NG 286.

Kykladské obřadnosti bronzové doby Falický náhrdelník z ostrova Antiparos, vyhotovený z polodrahokamů; raný bronz, 3200 / -2800. National Arch. Museum Athens. Kykladská "pánvička“ s loďkou a rybou, „ženský“ typ, -2800/-2300. National Arch. Museum Athens. Kykladský znak na terakotovém reliéfu: Slunce, obklopené mořem a rybami. Reliéfm na "kykladské pánvičce". Pochází z Naxu, -2700 / -2500; tamtéž, N 6140A. Rhyton v podobě medvěda nebo prasátka, malovaná drobná terakota, Syros, -2500 až -2000. N 6176.