OBECNÁ MYKOLOGIE (místy se zvláštním zřetelem k makromycetům)

Slides:



Advertisements
Podobné prezentace
Buňka.
Advertisements

NIŽŠÍ ROSTLINY (Thallobionta)
SYSTEMATICKÁ BIOLOGIE
Nikola Malá, 3.A Gymnázium U Balvanu březen 2013
1.E Biologie.
Život na Zemi.
Obecná biologie.
Taxonomie Škola: Gymnázium, Brno, Slovanské náměstí 7
BUŇKA JAKO ZÁKLAD VŠEHO ŽIVÉHO
INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ
EUKARYOTA.
Systém organismů.
BOTANIKA LIŠEJNÍKY.
JAK POZOROVAT EKOSYSTÉM
PLANKTON.
Základní vzdělávání - Člověk a příroda – Přírodopis - Biologie rostlin
NIŽŠÍ ROSTLINY Jytka, Veronyka, Wendi By Veronyka.
Chaluhy, čili hnědé řasy
Text: Reprodukce nálevníků Metody získávání vědeckých poznatků
M1: LESNICKÁ BOTANIKA SYSTÉM HUB I.
BUŇKA PŘÍRODOPIS 6. TŘÍDA.
Charakteristika skupiny
Zkoumání a ochrana přírody
Rostliny.
Ostatní mikroorganismy
Srovnání prokaryotických a eukaryotických buněk
Biologie 1.ročník.
Řasy zelené.
Stavba těla hub, rozmnožování
1.ročník šk.r – 2012 Obecná biologie
Autor výukového materiálu: Petra Majerčáková Datum vytvoření výukového materiálu: prosinec 2012 Ročník, pro který je výukový materiál určen: VI Vzdělávací.
Digitální výukový materiál zpracovaný v rámci projektu „EU peníze školám“ Projekt:CZ.1.07/1.5.00/ „SŠHL Frýdlant.moderní školy“ Škola:Střední škola.
M1: LESNICKÁ BOTANIKA SINICE
Rostlinná buňka Přírodopis VY_32_INOVACE_162, 9. sada, Př3 ANOTACE
BIOLOGICKÉ VĚDY Podle zkoumaného organismu
Úvod do zoologie. charakteristické znaky a vlastnosti buňka velikost tvar stavba: fagocytóza eukaryotní 10 – 100 μm, nejčastěji 10 – 20 μm různý – podle.
Bi1BP_ZNP2 Živá a neživá příroda II Biologické vědy
SYSTEMATICKÉ ČLENĚNÍ BUNĚČNÝCH ORGANISMŮ.
Systém a evoluce rostlin
Autorem učebního materiálu, není-li uvedeno jinak, je Jitka Dvořáková.
Úvod do systému rostlin
BUNĚČNÁ STAVBA ŽIVÝCH ORGANISMŮ
Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám
OBECNÁ MYKOLOGIE (místy se zvláštním zřetelem k makromycetům)
Základní struktura živých organismů
Biologická technika – část Zoologická technika Historický vývoj biologických metod : (Linné, Lamarck, Darwin, Wallace, van Leeuwenhoek – s.m., v 2.pol.17.
Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám
„NIŽŠÍ ROSTLINY“ ŘASY.
Výukový materiál zpracovaný v rámci projektu OPVK Pořadové číslo projektu:CZ.1.07/1.4.00/ Základní škola Bedřicha Hrozného, Lysá nad Labem, okres.
Gymnázium, Třeboň, Na Sadech 308
Zkvalitnění výuky na GSOŠ prostřednictvím inovace CZ.1.07/1.5.00/ Gymnázium a Střední odborná škola, Klášterec nad Ohří, Chomutovská 459, příspěvková.
Neboli BUNĚČNÁ BIOLOGIE CYTOLOGIE. Čím se zabývá cytologie? Druhy, tvar a velikost buněk = morfologie Vnitřní stavba, druhy organel = anatomie Pochody.
Obecná charakteristika. NÁZEV ŠKOLY : Gymnázium Lovosice, Sady pionýrů 600/6 ČÍSLO PROJEKTU : CZ.1.07/1.5.00/ NÁZEV MATERIÁLU : VY_32_INOVACE_7A_02_TEMA.
Základní znaky a rozmanitost života Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Radomír Hůrka. Dostupné z Metodického portálu
VY_32_INOVACE_531 Základní škola Luhačovice, příspěvková organizace
Buňka Anotace: Materiál je určen k výuce přírodopisu v 6. ročníku ZŠ. Seznamuje žáky se základní stavbou rostlinné a živočišné buňky. Materiál je plně.
BUŇKA – základ všech živých organismů
Základní škola a mateřská škola J.A.Komenského
Eukarya Monofyletická skupina vzniklá endosymbiosou s protomitochondrií Prvoci - jednobuněční chemoheterotrofové chromista - fotoautotrofové s velkým podílem.
Gymnázium, Třeboň, Na Sadech 308
Fylogenetická evoluční analýza
Rostliny.
Buňka Anotace: Materiál je určen k výuce přírodopisu v 6. ročníku ZŠ. Seznamuje žáky se základní stavbou rostlinné a živočišné buňky. Materiál je plně.
Morfologie živočišných buněk
Řasy zelené.
Bi1BK_ZNP2 Živá a neživá příroda II Buněčná stavba živých organismů
Srovnání prokaryotické a eukaryotické buňky
DÝCHÁNÍ, FOTOSYNTÉZA TŘÍDĚNÍ ORGANISMŮ Autor: Zuzana Veselíková
Řasy zařazení do systému organismů stavba prostředí a význam v přírodě
OBECNÁ MYKOLOGIE (místy se zvláštním zřetelem k makromycetům)
Transkript prezentace:

OBECNÁ MYKOLOGIE (místy se zvláštním zřetelem k makromycetům) MODULARIZACE VÝUKY EVOLUČNÍ A EKOLOGICKÉ BIOLOGIE CZ.1.07/2.2.00/15.0204 OBECNÁ MYKOLOGIE (místy se zvláštním zřetelem k makromycetům) Vymezení pojmů „houby“ a „mykologie“ • Historický výskyt a teorie o původu hub • Stavba houbové buňky (cytoplazma, organely, jádro a bun. cyklus, bun. stěna) • Výživa a obsahové látky hub • Vegetativní stélka hub (nemyceliální houby, hyfy, hyfové útvary, pletivné útvary, stélka lišejníků, růst houbové stélky) • Rozmnožování hub (vegetativní, nepohlavní, pohlavní) • Genetika hub • Plodnice hub (sporokarpy, askokarpy, bazidiokarpy, anatomie plodnic, hymenofor, hymeniální elementy) • Spory hub (typy a stavba, šíření a klíčení) • Nomenklatura hub • Sběr, určování a konzervace hub mykolog

VYMEZENÍ POJMŮ „HOUBY“ A „MYKOLOGIE“ MYKOLOGIE = VĚDA O HOUBÁCH Jednoduchá definice nechť nám pro začátek postačí, chceme-li říci, o čem bude pojednávat text, jehož první řádky máte před sebou. Ať se to zastáncům "samostatnosti" líbí nebo ne, byla mykologie historicky součástí "klasické" botaniky (zahrnující v širokém pojetí "vše zelené anebo nepohyblivé"), s níž ji dodnes spojují mnohé aspekty, jako například metody výzkumu, taxonomická pravidla, společná stanoviště a ekologické nároky hub a rostlin... Na druhou stranu již Fries hovořil o houbách jako "třetí říši" a současné fylogenetické studie dávají plně za pravdu teoriím popírajícím příbuznost houbových a rostlinných organismů. K tomu se však dostaneme za chvíli... Pojďme se na úvod podívat, jaké skupiny organismů jsou předmětem zájmu mykologie – a podobně jako na příkladu široce pojímané botaniky i zde můžete vidět, že "věda o houbách" se v tradiční šíři zaobírá organismy spadajícími dnes do různých říší.

Říši Fungi podle pojetí uznávaného na přelomu století tvoří oddělení Chytridiomycota (zjevně polyfyletická nebo spíše parafyletická skupina, ze které již je oddělováno přinejmenším odd. Blastocladiomycota – ale systematická problematika nemá být a nebude náplní tohoto textu) a skupina oddělení "vlastních hub" neboli Eumycota (polyfyletické odd. Zygomycota, dále Glomeromycota, Ascomycota a Basidiomycota). Objektem studia mykologie jsou též lišejníky – jakkoli tím nechci popírat postavení lichenologie coby samostatné vědy o těchto autotrofních a ekologicky vyhraněných organismech, v systematice je v současné době prosazováno zařazování lišejníků do patřičných skupin hub podle jejich mykobiontů. Jistě, lišejníky patří mezi producenty, což v případě jejich vřazení do systému hub nabourává ekologickou definici hub jako třetí říše – ale nutno na tomto místě zdůraznit, že producenti, konzumenti a destruenti jsou "ekologické říše", které nelze spojovat s postavením skupin organismů v přirozeném systému. Recentně je (na základě analýz RNA a proteinů) k houbám přiřazována též skupina jednoduchých organismů s nejasnými vývojovými vztahy – mikrosporidie (Microsporidia nebo Microspora, vnitrobuněční parazité protist a živočichů, řazení dříve mezi prvoky). Podle poznatků posledních let (od roku 2003) jsou Fungi vřazovány do říše Opisthokonta (více viz "vývojové trendy" v další kapitole).

Kromě hub (Fungi) jsou historicky předmětem mykologických studií i další skupiny organismů s jednobuněčnými i vláknitými stélkami. Do značné míry se z pojetí hub vymykají Oomycota neboli Peronosporomycota (+ vedle stojící oddělení Hyphochytriomycota a Labyrinthulomycota), která jsou v dnes již klasickém systému Cavalier-Smithe řazena do říše Chromista a nověji do říše Chromalveolata jako paralelní skupina vedle (v klasickém pojetí) řasového oddělení Chromophyta, respektive Heterokontophyta (za významný rozdíl bylo považováno, že Oomycota jsou diplobionti, zatímco jim domněle nejpříbuznější Xanthophyceae haplobionti – to je samozřejmě stále jeden ze znaků, kterým lze skupinu vymezit, avšak rozhodující pro klasifikaci jsou dnes i zde molekulární analýzy). Na příkladu uvedených oddělení lze dobře demonstrovat prolínání (respektive paralelní výskyt) autotrofie a heterotrofie => heterotrofie není znakem, kterým by bylo možno houby a podobné organismy vymezovat vůči jiným skupinám (známe ostatně heterotrofně žijící ruduchy, rozsivky, o vyšších rostlinách nemluvě; u oddělení Dinophyta a Euglenophyta heterotrofové dokonce převažují). Pravděpodobně na eukaryotické úrovni se rozvíjela autotrofie s heterotrofií současně (ani jednu nelze bezpečně označit za primární).

V neposlední řadě jsou objektem zájmu mykologů i plazmodiální organismy, vykazující s houbami některé společné znaky: jsou prostorově vázány na určité místo a alespoň v určitém úseku buněčného cyklu mají celulózní nebo chitinózní buněčnou stěnu (u výtrusů, resp. cyst). • Acrasiomycota a Myxomycota (hlenky) na rozdíl od hub nejsou rozkladači, ale konzumenti, jedná se o primitivní živočišnou výživu (fagocytóza, holozoická výživa). • Plasmodiophoromycota (nádorovky) – parazité, kteří přijímají i vylučují organickou hmotu celým povrchem těla (i kromě tohoto znaku jsou s hlenkami pramálo příbuzné, viz úvod ke kapitole o historickému výskytu). Systematická poznámka: Zatímco v závěru minulého století byl pro jednobuněčné a plasmodiální organismy obvyklý "sběrný koš" jménem Protozoa (nebo Protista), v novém pojetí systému organismů jsou protozoální skupiny řazeny do různých říší – jen pro "houbové" (rozuměj houbám podobné či příbuzné) organismy je jich pět: Amoebozoa (hlenky), Rhizaria (nádorovky), Excavata (akrasie), Chromalveolata (labyrintuly) i Opisthokonta (mikrosporidie).

Recentní podoba „vývojového stromu“ eukaryotických organismů podle projektu Tree of Life. Zdroj: Keeling, Patrick, Brian S. Leander, and Alastair Simpson. 2008. Eukaryotes. Eukaryota, Organisms with nucleated cells. Version 02 September 2008 (under construction). http://tolweb.org/Eukaryotes/3/2008.09.02 in The Tree of Life Web Project, http://tolweb.org/ 

CO HOUBY SPOJUJE? Byť u takto široké skupiny je jakýkoli pokus o definici velmi problematický, pokusme se o to: Houby jsou pokročile heterotrofní skupinou eukaryotických organismů, které jsou především destruenty organické hmoty v přírodě (v krajním případě i cestou parazitismu), jejich buňky mají organely shodné s rostlinami kromě plastidů, charakteristickou buněčnou stěnu (alespoň v některém stadiu vývoje), vakuoly a produktem výživy je glykogen. Tuto charakteristiku lze doplnit přehledem nejdůležitějších znaků, typických pro houby či společných s živočichy nebo rostlinami. Znaky, které se vyskytují jen u pravých hub (rozuměj skupinu Eumycota) a ne u žádných jiných skupin organismů: • dikaryotická fáze (pouze u oddělení Ascomycota a Basidiomycota); • přehrádky vlastních hub jsou perforované (u rostlin nejsou, u oddělení Oomycota také ne; houby z odd. Zygomycota mají ale přehrádky rovněž plné) buď jednoduchými póry, nebo s vytvořením složitější struktury (dolipory, viz dále); mimochodem charakter přehrádek je důvodem, proč jsou dnes některými autory vydělovány rzi ze stopkovýtrusých hub (s určitou podporou "nezbytných" molekulárních analýz a v kombinaci s dalšími znaky – netvoří plodnice a je u nich zachováno vytváření samčích gamet, spermacií).

Znaky, které spojují houby (Eumycota) s živočichy: • heterotrofní výživa; • glykogen jako produkt metabolismu a zásobní látka; • v buňkách se vyskytují lyzosomy (obvykle chybějí u rostlin); • v poslední době molekulární data (analýzy sekvencí DNA, rRNA a některých proteinů). Znaky, které naopak spojují houby (Eumycota) s rostlinami (aneb proč byly historicky "házeny do jednoho pytle"): • nepohyblivá vegetativní stélka; • organizační stupně shodné s recentními řasovými skupinami (kokální, trichální, sifonální, sifonokladální, pletivné stélky); • též shodné organizační stupně mají houby a protozoální organismy; • střídání generací je princip rostlinný i houbový – od něj už je jen krůček ke střídání jaderných fází (mono- a dikaryotické), což je sice specificita hub, ale vzniká v návaznosti na ontogenetický proces stejný jako u rostlin.

KLASIFIKACE HUB Houby lze – tak jako jiné organismy – v principu klasifikovat ve dvou typech systémů: přirozených a umělých. Systémy umělé jsou z praktického hlediska i dnes používány pro heterogenní, ale jasně definované skupiny (Deuteromycota = Fungi imperfecti, Lichenes). Snaha vědy směřuje k vytvoření přirozeného systému, v maximální možné míře odpovídajícího fylogenezi. Každý systém (umělý i přirozený) je hierarchický <= to je samozřejmě dáno praktickou potřebou hodnotit organismy na jasně vymezených taxonomických úrovních (i když v přírodě žádné ostré "schody" nejsou). Historicky je klasifikace založena hlavně na fenotypu ("viditelných" znacích, počínaje makromorfologií přes stavbu reprodukčních orgánů k ultrastrukturním znakům), dnes se stále více prosazuje kladistika, numerická taxonomie (prezentující primárně rozdíly v genotypu). Každý z těchto přístupů má své plus i své mínus: • kladistika nám jasně ukáže míru podobnosti různých organismů, a to nejen ve zjevných znacích => může odhalit případ konvergence a tím i polyfyletičnost zdánlivě kompaktní skupiny => napomůže lepšímu rozřazení organismů; • na druhou stranu kladistika pouze kvantifikuje rozdíl mezi recentními organismy – z kladogramu nelze vyčíst pravděpodobné stáří taxonů, potenciální předky a vývojové vztahy, resp. vývojové řady, a obtížně nahrazuje "subjektivní" hledisko určující, které znaky mají stěžejní význam a které jsou podružné.

Znaky používané pro určování a klasifikaci hub: • morfologické: makroskopické, zejména plodnice (Ascomycota, Basidiomycota), a mikroskopické – spory (tvar, povrchová struktura), konidie a jejich vznik; • výživa a fyziologie: omezená možnost využití, používá se u kvasinek; • chemické: složení buněčné stěny, proteiny, enzymy, antigeny; • molekulární: sekvence bazí DNA, rRNA, mitochodriální DNA. Jak se skládá "mozaika" zvaná fylogeneze (s příklady): • morfologie a ultrastruktura: největší význam mají znaky (a jejich prezence nebo absence), které zjevně nevznikly v průběhu fylogeneze vícekrát – např. bičík (tradičně byl tento znak používán k vymezení Chytridiomycota versus Eumycota – avšak zmýlená neplatí, skupina Eumycota shrnuje houby druhotně bezbičíkaté a k této redukci dochází v evoluci "na více frontách") nebo dolipor (Basidiomycota); • metabolismus: např. biosyntéza lysinu přes a-aminoadipovou kyselinu (Chytridiomycota a Eumycota) nebo diaminopimelovou kyselinu (Oomycota); • v současnosti nejvíce numerická analýza molekulárních dat: nejstabilnější znaky, ale omezená interpretace (v kladogramech se odráží jen rozdílnost recentních organismů, viz výše).

Kolik je na světě hub. Kdo ví Kolik je na světě hub? Kdo ví... V současné době je známo zhruba 75 000 druhů (což přiznejme že ve srovnání s rostlinami, neřkuli živočichy není mnoho :o), odhady realistů se však pohybují mezi 1–10 miliony druhů. Kolik nepoznaných ještě čeká mezi endofyty, v půdě, v tropických oblastech...? Druhy hub v šíři jejich variability – nahoře příklad rozmanitosti mycelia v závislosti na kmeni nebo substrátu: kolonie Scleroconidioma sphagnicola na kukuřičném (a) a sladinovém agaru (b). Dole plodnice Hypholoma fasciculare na dřevním substrátu v přirozeném prostředí, pelety v živném roztoku a mycelium na agarové půdě. převzato z http://botany.natur.cuni.cz /koukol/ekologiehub/EkoHub_1.ppt Foto Petr Juračka