Češi za první světové války

Rakousko-Uhersko před válkou- klíčovým problémem národnostní otázka (v českých zemích: Češi x Němci, v Tyrolsku Italové x Němci, v Haliči Poláci x Ukrajinci, v Terstu Italové, Slovinci, Chorvati) Žádný z dohodových států nezahrnul zpočátku do svých válečných cílů rozbití Rakouska-Uherska a nastolení státu Čechů

Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto. Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpěčení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče..........

V době války zaveden vojenský pořádek a politický život byl ochromen Protirakouská stanoviska při mobilizaci, žádné nadšení Politická reprezentace se postavila za císaře Zběhnutí celých pluků 1915 – zatčeni Karel Kramář a Alois Rašín pro proruské postoje- odsouzeni k smrti (1916 omilostněni novým císařem- amnestie)

Češi v rakouské armádě Češi se na skladbě zmobilizované rakousko-uherské armády podíleli ze 13 až 15 %. Vysoké zastoupení měli v důstojnickém sboru a také u dělostřelectva. Naopak jen málo Čechů sloužilo u námořnictva a letectva. Během války se ocitli na všech frontách, na kterých rak.-uher. armáda bojovala: na srbské, ruské, italské i rumunské. Dezerce nejvíce v první fázi na ruské frontě. Ačkoliv válečné operace české území nikdy přímo nezasáhly, válka se přesto silně dotkla téměř každé české rodiny. Doplňující velitelství odvedla přibližně 1 milion a 400 tisíc českých mužů. Nikdy se nepodařilo přesně zjistit, kolik Čechů v první světové válce v řadách rakousko-uherské armády padlo. Statistiky hovoří minimálně o 150 000 obětech. V každé české obci byl po skončení války vztyčen pomník se jmény padlých. Po vzniku Československé republiky byli tito muži považováni za „oběti války“. Vzpomínalo se na ně, ale jejich boj uctíván nebyl. Čest náležela pouze legionářům. Těch ve srovnání s českými vojáky rakousko--uherské armády padlo nepoměrně méně – asi pět tisíc.

Postupně se prosadila myšlenka rozpadu habsburské monarchie a vytvoření českého státu 1914 emigroval profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk (65 let!)- zahájil v zahraničí protihabsburský odboj Postupně se prosadila myšlenka česko- slovenského státu

Beneš Dvě odbojová centra: 1.Paříž 1916- řídící orgán odboje- Česká národní rada – cíl: samostatný československý stát T.G.Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik 2. český domácí odboj MAFFIE (hlavní program: zpravodajská činnost pro zahraniční odboj, ne sabotáže či ozbrojené akce) Štefánik

legie Hlavním nástrojem českých snah o prosazení samostatnosti- československé legie (zasáhly na západní, východní a italské frontě) V Rusku- 70 000 mužů Ve Francii- 10 000 mužů V Itálii – 20 000 mužů Odkud se rekrutovali? krajané, zajatci, dezertéři Ruské legie se vyznamenaly v bitvě u Zborova 1917

Dobrodružná evakuace ruských legií přes Sibiř do Vladivostoku, vtaženy do ruského konfliktu, boje na transsibiřské magistrále do 1920 čeljabinský incident

Dne 14. května 1918 došlo v ruském městě Čeljabinsk k incidentu, který změnil chod našich i světových dějin. Čs. armádní sbor směřoval na východ do Vladivostoku, kde se chtěl nalodit a odplout do Francie. Ve městě Penza však museli Čechoslováci odevzdat bolševikům své zbraně a teprve potom byly jejich vlaky propouštěny dále na Vladivostok. Odzbrojování Čs. armádního sboru se však našim vojákům nelíbilo, a to proto, že cesta po transsibiřské magistrále byla dlouhá a nebezpečí tu číhalo jak od bolševických, tak od jiných band. Čechoslováky dále trápilo to, že zatímco byly jejich vlaky na každé stanici úmyslně zadržovány, tak vlaky s bývalými zajatci Centrálních mocností měly cestu na západ otevřenou. Po Brestlitevském míru, uzavřeném mezi bolševickým Ruskem a Ústředními mocnostmi 3. března 1918, se totiž němečtí, rakousko-uherští, bulharští a turečtí váleční zajatci navraceli zpět domů, kde byli, dychtivě očekáváni, opět posíláni na západní frontu proti Francii a jižní proti Itálii a Řecku. To vyvolávalo u Čechoslováků, jejichž vlaky nechtěli bolševici pouštět dále na východ, obrovskou nervozitu, která se ještě stupňovala provokacemi ze strany bolševiků a z Ruska odjíždějících zajatců. Pak stačila už jen jiskra a požár mohl vypuknout. Touto jiskrou byl incident v Čeljabinsku. Tehdy někdo ze skupiny rakousko-uherských zajatců, odjíždějících ve vlaku na západ, úmyslně hodil z vlaku mezi čs. legionáře kus železa a jednoho z nich zranil. Rozzuření kamarádi zraněného legionáře vlak se zajatci dostihli a domnělého pachatele na místě utloukli k smrti. Bolševické stráže, které přišly udělat pořádek, místo toho, aby vše vyšetřily a zatkly skutečné viníky, uvěznily tuto skupinu legionářů. To ostatní Čechoslováky ještě více pobouřilo a v reakci na to své kamarády osvobodili a bolševiky zajali. Moskva tímto incidentem našla co hledala - záminku k likvidaci Čs. armádního sboru. Její verdikt zněl jasně - každého Čechoslováka přistiženého se zbraní v ruce zastřelit.

Čechoslováci se dostali do situace, kdy se mohli buď nechat postřílet, nebo zlikvidovat v sebeobraně bolševiky ve svém okolí. A proto se stalo to, co Moskva ani nikdo jiný neočekával. V průběhu léta a podzimu 1918 kolem 45.000 příslušníků Československého armádního sboru (většinu tvořili Češi, nepatrnou minoritu pak Slováci) obsadilo v Rusku střední Povolží, jih Sibiře, sever Kazachstánu a severovýchod Číny, vše o celkové územní rozloze 1.500.000 km2 (pro porovnání současná Česká republika má rozlohu 78.864 km2). Bylo to území, které se rozkládalo kolem transsibiřské magistrály. Tím, že Čechoslováci obsadili magistrálu, pomohli bílým na dalších 16.000.000 km2 zbytku Sibiře, Střední Asie, ruského Dálného východu a území Předuralska k svržení moci rudých.

V druhé polovině roku 1918 bylo tak pod přímou a nepřímou mocí Čechoslováků celkem 17.500.000km2. O T. G. Masarykovi se tehdy v USA a ostatních státech psalo jako o vládci Sibiře. O síle Čechoslováků svědčí toto pořekadlo ruských bolševiků: "Lépe bojovat s čertem nežli s Čechem". Ruské obyvatelstvo ve své většině Čechoslováky vítalo, protože podporovali pořádek. Nezměnitelným, málo známým a nedoceněným faktem je, že Československý armádní sbor v létě 1918 ovládl transsibiřskou magistrálu a znemožnil tak transport zajatců vojsk Centrálních mocností na západ. Čechoslováci, vojáci doposud neexistujícího státu, tak pomohli vyhrát Dohodě 1. světovou válku. V létě 1918 byly totiž síly Centrálních mocností a Dohody téměř vyrovnané a nebýt obsazení magistrály Čechoslováky, válka by trvala mnohem déle a stála by daleko více obětí. V březnu 1918 prováděli Němci úspěšnou ofenzívu na západě, při níž se dostali stejně jako v roce 1914 téměř před Paříž. V květnu 1918 slavily Centrální mocnosti vítězství, ale to jim záhy zmařila hrstka "jakýchsi" neznámých Čechoslováků v Rusku, kteří jim znemožnili přísun dalšího živého materiálu a surovin ze Sibiře. Akce Čechoslováků v Rusku daly do té doby málo známým politickým vůdcům T. G. Masarykovi a E. Benešovi politickou moc, kterou doposud neměli. Jen díky tomu mohli udělat svůj nejlepší diplomatický směnný obchod. Za udržení magistrály čs. vojskem v Rusku si vymohli uznání samostatného Československa ze strany Dohody.

Kromě legií podpořili (finančně a morálně) myšlenku nového státu krajané (Češi a Slováci usazení v zahraničí,Británie, Francie, Rusko) Masaryk získal zejména podporu krajanů v Americe Domácí politici zůstávali na prorakouských postojích Nálada veřejnosti byla protirakouská Časté vojenské vzpoury, hladové bouře

Rumburská vojenská vzpoura 1918

14. října 1918 vyhlášena generální stávka a předčasně samostatnost Československa Strhávány symboly mocnářství

Červen 1918- Československá národní rada v Paříži uznána mezinárodně za základ příští československé vlády Doma ustaven Národní výbor (v čele K. Kramář)- připravoval se na převzetí politické moci 28.10. oznámena kapitulace Rakouska-Uherska Živelné vyhlášení samostatnosti Národní výbor se ujal vlády

30.10. v Turčianském Sv. Martině ve Slovenské národní radě převážila československá orientace (Andrej Hlinka)- vyhlásili, že slovenský národ je součástí česko-slovenského národa