Magisterské studium VŠFS N_MF_A Mezinárodní finance 4. soustředění Témata Evropská měnová a finanční integrace. Evropský měnový systém a společná měna Euro Měnové a finanční krize Magisterské studium VŠFS Kombinované studium zimní semestr 2014 přednášející Ing. Arnošt Klesla Ph.D. 1

N_MF_A Mezinárodní finance A 10. Evropská měnová a finanční integrace Evropský měnový systém Hospodářská a měnová unie Maastrichtská kriteria Mechanismus měnových kursů ERM II 2

Historie 1947 – dohoda o mnohostranném měnovém clearingu 1949 – dohoda o mnohostranném platebním styku 1950 Evropská platební unie 1957 – Evropské hospodářské společenství 1972 – systém měnového hada 1979 – Evropský měnový systém

Evropský měnový systém (EMS)  vyhlášen se zpětnou platností od 1.1. dne 7. dubna 1979, v Brémách opíral se o tři pilíře Systém pevných devizových kursů ERM / Exchange Rate Mechanism/ mezi měnami členských zemí navzájem, v pásmech oscilace +/- 2,25% a později +/- 1% .Postupem času se ukázalo, že toto rozmezí je pro většinu zemí úzké, v roce 1993 se zavedlo nové fluktuační pásmo +/- 15 %. společná měnová jednotka ECU /European Currency Unit/ odvozená košovou metodou Evropský měnový fond / záměrem nahradit Evropský fond pro měnovou spolupráci/

ECU uměle vytvořená měnová jednotka konstruovaná jako koš členských měn. váhy jednotlivých měn v koši odrážely ekonomickou sílu členských států a upravovány byly v pětiletých intervalech plnila funkci zúčtovací jednotky Společenství a sloužila jako rezervní měna, kterou používaly centrální banky v případe intervencí na devizovém trhu Vedle tohoto oficiálního ECU existovalo také tzv. privátní ECU. Takto se nazývaly četné finanční instrumenty (bankovní vklady, obligace, aj.), které kopírovaly košovou strukturu oficiálního ECU.

ERM, systém pevných devizových kursů Za jádro Evropského měnového systému lze označit intervenční mechanizmus. Každá členská země ERM měla stanovenu centrální paritu vůči  ECU. Z těchto parit byly vypočítány vzájemné parity všech měnových párů, které byly uspořádány do tabulky nazývané paritní mřížka. Vzájemné kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma vytyčeného okolo centrální parity. Fluktuační pásma měla standardní šířku ± 2,25 %, jako dočasná výjimka byla povolena šířka ± 6 %. Pokud nějaký měnový kurz dosáhl okrajů pásma povolených fluktuací, centrální banky daných dvou zemí měly automatickou povinnost zahájit devizové intervence s cílem udržet kurz uvnitř pásma. Měnit centrální paritu bylo možné pouze se souhlasem všech členů ERM.

Ukazatel divergence Evropský měnový sytém byl vybaven též indikátory divergence, které měly upozorňovat na nadměrné vychylování kurzů od svých centrálních parit. Smyslem těchto indikátorů bylo vyslat včasný signál o nutnosti přijmout účinná opatření, která by zamezila další divergenci a tím i minimalizovala potřebu devizových intervencí.

Evropský měnový systém - vývoj prodělal několik vývojových etap. Počáteční období se vyznačovalo poměrně častým přestavováním parit, které reagovalo na odlišný makroekonomický vývoj v členských zemích  od roku 1983 do září 1992 se neuskutečnilo žádné přestavení parity. V té době se také rozšířil počet měn zapojených do ERM. Toto neobvykle dlouhé období kurzové stability bylo ukončeno měnovými turbulencemi a masivními spekulačními ataky. Nápor spekulace si nakonec vynutil rozšíření fluktuačních pásem v rozsahu ± 15 % od centrální parity. Jako hlavní příčiny hluboké krize jsou uváděny vysoké německé sazby po sjednocení Německa a odmítnutí Maastrichtské smlouvy v dánském referendu. 1992 vystoupila z ERM řada zemí /UK, Itálie/, 1998 , rok před zavedením Eura se zúčastnilo v ERM 19 zemí, k 1.1.1999 zanikla spolu s ECU a ERM nahradil ERM II

Hospodářská a měnová unie Evropská rada v červnu 1988 potvrdila záměr postupně zavést Hospodářskou a měnovou unii (HMU) a pověřila výbor, jemuž předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii. Výbor sestával z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de España. Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva, navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaženo ve třech samostatných avšak na sebe navazujících krocích.

Hospodářská a měnová unie (HMU) je proces harmonizace hospodářských a měnových politik členských států Unie včetně zavedení jednotné měny, eura. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí, které uzavřely svá jednání v Maastrichtu v prosinci 1991. Smlouva zakotvila diferencovaný přístup k integraci a stanovila, že HMU bude realizována ve třech etapách

Hospodářská a měnová unie (HMU) Etapy realizace: (1. červenec 1990 až 31. prosinec 1993): volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, užší spolupráce hospodářských politik a užší spolupráce mezi centrálními bankami; (1. leden 1994 až 31. prosinec 1998): konvergence hospodářských a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí) a vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a Evropské centrální banky v roce 1998; (od 1. ledna 1999): nevratné zafixování směnných kursů a zavedení jednotné měny na zahraničních trzích a pro elektronické platby, následované zavedením bankovek a mincí eura 1. ledna 2002.

Hospodářská a měnová unie (HMU) III. Etapa – přijetí společné měny Euro Třetí etapa HMU – zavedení společné měny EURO - byla zahájena v jedenácti členských státech, dne 1.1.1999 a ukončena v roce 2002 podle plánu. Tři členské státy jednotnou měnu nepřijaly: Velká Británie a Dánsko proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o založení Evropského společenství, které jim tuto možnost poskytují, a Švédsko, které nesplňovalo všechna kritéria nezávislosti své centrální banky. 1. ledna 2002 byly ve dvanácti členských státech eurozóny zavedeny eurobankovky a mince a postupně nahradily národní měny. 1. července 2002 skončilo období souběžné platnosti eura a národních měn.

Historie Eurozony 1. ledna 1999: 11 zemí Evropské Unie (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo,Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko) vstoupilo do třetí fáze EMU  euro zavedeno v bezhotovostní podobě Evropská centrální banka začala provádět jednotnou měnovou politiku pro země eurozóny 1. ledna 2001: Řecko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2002: euro zavedeno v hotovostní podobě – do oběhu dány euromince a eurobankovky

Historie Eurozony 1. ledna 2007: Slovinsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2008: Kypr a Malta se zapojily do třetí fáze EMU 1. ledna 2009: Slovensko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2011: Estonsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2014: Lotyšsko se zapojilo do třetí fáze EMU

Maastrichtská kriteria Splnění těchto kritérií je nezbytné pro přijetí společné měny euro. Základní kritéria jsou“ A. v měnové oblasti : úroveň inflace nesmí o více než 1,5 % překročit inflaci měřenou jako průměr tří zemí Evropské unie s nejnižší inflací, dlouhodobé úrokové sazby nesmějí o více než 2 % překročit sazby ve stejných zemích,

Maastrichtská kriteria B. v oblasti fiskální 3. schodek veřejných rozpočtů nesmí v běžném roce přesáhnout 3 % HDP 4. veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP)

Maastrichtská kriteria požadavek kursové stability nejméně dvouletá bezproblémová účast v systému směnných kurzů ERM II , se stanovenou centrální paritou měny na euro, uvnitř fluktuačního pásma +- 15 %).

Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium Kurzový mechanismus ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. Měna účastnící se v ERM II má stanovenu centrální paritu oproti euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb devizového kurzu. V případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB).

Základní charakteristické rysy mechanismu ERM II (a) centrální parita a fluktuační pásmo měn zúčastněných zemí vůči euru jsou stanoveny na základě standardní procedury za účasti ministrů financí, ECB, guvernérů národních centrálních bank a Evropské komise; (b) standardní fluktuační pásmo je ± 15 %, což nevylučuje možnost stanovení užšího pásma; (c) intervenční podpora ECB národní centrální bance (NCB) je automatická na hraně stanoveného pásma (tzv. marginal interventions); případné intervence uvnitř pásma (tzv. intramarginal interventions) ECB nemusí, ale může, podpořit; (d) ECB a NCB mají právo zdržet se intervencí v případě ohrožení cíle cenové stability; (e) změna centrální parity je prováděna na základě standardní procedury, kterou mají právo vyvolat jak ECB, tak členská země.

Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium Kurzové konvergenční kritérium je oproti tomu jedním z kritérií pro přijetí jednotné měny euro. Plnění kritéria vyžaduje zapojení do ERM II a zachování kurzové stability. Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ± 15%. Zachování kurzové stability s ERM II úzce souvisí, oba pojmy nelze zaměňovat. Země se může účastnit v ERM II a přitom neplnit nebo dokonce ani nemířit na plnění kurzového konvergenčního kritéria

Vyhodnocování kurzové stability Kurzové konvergenční kritérium je součástí ostatních konvergenčních (maastrichtských) kritérií, jejichž plnění je podmínkou přijetí jednotné měny euro. Hodnocení kritéria kurzové stability (interpretace ČNB): (a) země se musí v době hodnocení plnění kritéria účastnit v ERM II nejméně dva roky, (b) v hodnoceném dvouletém období nesmí dojít k devalvaci centrální parity (implicitně – revalvace centrální parity možná je), (c) splnění kritéria vyžaduje, udržení devizového kurzu v intervalu ±2,25% (tj. užším, než je standardní fluktuační pásmo) okolo centrální parity ERM II „bez výrazného napětí“

Vyhodnocování kurzové stability Hodnocení kritéria kurzové stability ( interpretace ČNB): Udržení kurzu v úzkém rozmezí ±2,25% „za každou cenu“ za pomoci nadměrných intervencí či netržních opatření nemusí být hodnoceno jako splnění kritéria kurzové stability Pokud dojde k pohybu devizového kurzu mimo toto pásmo, je nutné rozlišovat mezi porušením apreciační a depreciační hranice (implicitně řečeno – porušení apreciační hranice je více přípustné) a zkoumat délku odchylky, důvody odchylky a nastavení úrokových sazeb a intervenční politiky v době vybočení z intervalu.

Vztah opt-out k ERM II Dánsko nemusí na svém území zavést euro (trvalá výjimka na zavedení eura, tzv. opt-out, odvolatelná referendem), provázanost koruny a eura je dobrovolný závazek Dánska. Švédsko by teoreticky již mohlo zavést euro, ale chybí politická vůle. Švédsko nemá vyjednaný opt-out status pro zavedení eura. Velká Británie získala opt-out status, a proto nemusí zavést euro.

Pakt stability a růstu Evropská ráda v rámci doplnění a bližšího vymezení ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, přijala v červnu 1997 Pakt stability a růstu. Smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998. První účastníci Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie rozhodla, že jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko.

Pakt stability a růstu  je dohoda mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v eurozóně. Současné zásady: schodek veřejných financí nesmí překročit 3 %HDP veřejný dluh musí být menší než 60 % HDP nebo se musí snižovat Pokud hrozí, že nějaká země nedodrží tyto podmínky, může být Evropskou komisí napomenuta. Pokud tyto podmínky ani poté nedodrží, musí vypracovat plán, jakým způsobem je chce v budoucnu zase dosáhnout. Jestliže ani poté nepostupuje podle tohoto plánu, mohou z toho vyplývat následující sankce:

Pakt stability a růstu sankce: peněžní sankce ve výši 0,2–0,7 % HDP země v závislosti na závažnosti porušení dohody Rada může požadovat složení určité peněžní částky, která se zemi vrátí, až bude zase splňovat kritéria Paktu stability země může být vyzvána, aby před vydáním dluhopisů zveřejnila veškeré údaje o této emisi EIB může být vyzvána, aby změnila svojí výpůjční politiku vůči této zemi Tyto sankce se neuplatňují v případě mimořádné události (např. přírodní katastrofa) nebo dlouhotrvající hospodářské krize.

Pakt stability - kritika nerespektuje přirozené hospodářské cykly. Později se ukázalo, že Pakt je v podstatě nepoužitelný proti schodkům velkých zemí jako Francie, Německo,. na popud Francie a Německa, které dlouhodobě porušovaly tříprocentní pravidlo, se v březnu 2005 dohodla Rada na nových pravidlech Paktu stability: zvětšil se počet možností, kdy lze překročit tříprocentní deficit veřejných financí a období než EU přistoupí k sankcím se prodloužilo. Výrazně kritizován menšími státy, které se snažily udržet schodky svých rozpočtů ve stanovených mezích za cenu velkých obětí.

Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii byla dojednána 30. ledna 2012 na zasedání neformální Evropské rady v Bruselu. Hlavy států a předsedové vlád 25 členských států EU ji podepsali na následujícím zasedání Evropské rady v Bruselu 2. března 2012. V signatářských státech nyní probíhají ratifikační procesy. Mimo smlouvu zůstala Velká Británie a ČR 

Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii Treaty on Stability, Coordination and Governance in the Economic and Monetary Union (TSCG) cílem je stabilizace veřejných rozpočtů členských států EU, resp. eurozóny. Stejně jako předchozí iniciativa - Pakt pro euro plus - předpokládá tato smlouva hlubší koordinaci hospodářských politik jejich smluvních stran.

Rozpočtový pakt  Smlouva vyžaduje, aby vnitrostátní rozpočty byly vyrovnané nebo v přebytku.   Pravidlo se bude považovat za dodržené, pokud bude splněn střednědobý cíl pro danou zemi ve smyslu revidovaného Paktu o stabilitě a růstu, s tím, že spodní limit strukturálního schodku činí 0,5 % hrubého domácího produktu.

Rozpočtový pakt  Budou-li zjištěna závažná odchýlení od tohoto cíle nebo od cesty k jeho postupnému dosažení, bude automaticky aktivován mechanismus nápravy. Tento mechanismus zahrnuje povinnost provést během určitého období odpovídající opatření.

Koordinace hospodářských politik a konvergence  Smlouva obsahuje ustanovení týkající se koordinace hospodářských politik a konvergence: smluvní strany jsou povinny ohlašovat své plány emisí veřejných dluhopisů a zajistit, aby zásadní reformy hospodářské politiky byly předem projednány a případně vzájemně koordinovány.

Správa eurozóny  V souladu s touto smlouvou se budou konat neformální vrcholné schůzky eurozóny, tzv. eurosummity, na nichž se budou scházet hlavy států a předsedové vlád zemí eurozóny. Hlavy států a předsedové vlád smluvních stran, jejichž měnou není euro, se budou účastnit jednání eurosummitu týkajících se např. konkurenceschopnosti či základních pravidel, která se budou na eurozónu vztahovat. Představitelé těchto smluvních stran se budou podle potřeby a alespoň jednou za rok účastnit rovněž jednání o konkrétních otázkách týkajících se plnění této smlouvy.

Euro Eurozóna Stabilizační mechanismy společné evropské měny N_MF A Mezinárodní finance A 11.Evropský měnový systém, společná měna Euro Euro Eurozóna Stabilizační mechanismy společné evropské měny

Euro Euro je společnou měnou členských zemí eurozóny. Tento útvar vznikl 1. ledna 1999, kdy celkem 11 zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) založilo Hospodářskou a měnovou unii. V roce 2001 se připojilo Řecko, v lednu 2007 Slovinsko a v lednu 2008 se eurozóna rozšířila o Maltu a Kypr. Ve všech těchto zemích se euro stalo oficiální peněžní jednotkou.  Euro jako název pro společnou měnu byl dohodnut v prosinci 1995 na zasedání Evropské rady v Madridu. Peněžní znak eura (€) vychází z řeckého písmena epsilon a symbolizuje odkaz na kolébku evropské civilizace. Dvě rovnoběžné linie ve středu znaku mají symbolizovat stabilitu eura.

Euroizace (euroisation) situace, kdy národní ekonomika jako svoji oficiální měnu používá měnu euro, měnu eurozóny, aniž by sama byla členem tohoto integračního uskupení. K uvedenému kroku se často rozhodují velmi malé státy, pro které je neefektivní udržovat v oběhu vlastní peněžní jednotku. (Andorra,  Monako, San Marino a Vatikán). Pro euroizaci se mohou rozhodnout také hospodářsky velmi slabé ekonomické celky, jejichž měny by trpěly malou důvěryhodností a spontánně by byly vytlačovány jinými měnami. /Černá Hora či Kosovo/. euroizované ekonomiky nemají možnost podílet se na rozhodování o společné měnové politice a měnovou politiku eurozóny pouze pasivně přijímají. jednostranná euroizace – kdyby členská země EU jednostranně nahradila svoji národní měnu eurem, bez vazby na plnění maastrichtských konvergenčních kritérií. Takový postup by však mohl být považován za obcházeníMaastrichtské smlouvy, za nepřípustný kurzový režim z pohledu požadavků kurzového systému ERM  II. 

Euro Euro navázalo na košovou jednotku ECU v symbolickém kurzu 1 EUR = 1 ECU. Výchozí externí hodnota eura vůči americkému dolaru činila 1 EUR = 1,1789 USD a vycházela z propočtu kurzu USD/ECU v poslední obchodní den před vznikem eura. Od ledna 1999 euro existovalo pouze v bezhotovostní podobě. Hotovostní podobu bankovek a mincí získalo až v lednu 2002 po uplynutí tříletého přechodného období.

Euro – bankovy a mince Bankovky a mince mají standardní podobu. Bankovky jsou pro všechny země stejné. Mince mají pro všechny země stejný rozměr, hmotnost, sílu, tvar, provedení hrany, jednu stejnou (tzv. evropskou) stranu s uvedením hodnoty a budou zhotoveny ze stejného materiálu. Druhá strana (tzv. národní) je v jednotlivých zemích různá. To však nemá vliv na použití mincí v jiných zemích eurozóny. Viz www. ecb.int – záložka banknotes and coins

Eurozóna (Eurozone, Euroarea) Eurozónou se nazývá měnová oblast, kde platí společná měna euro. Vznikla 1. ledna 1999, kdy 11 členských zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) vytvořilo měnou unii. V lednu 2001 přistoupilo Řecko a v lednu 2007 Slovinsko. V lednu 2008 byla eurozóna rozšířena o Kypr a Maltu, čímže její počet jejích členů stoupl na 15. V lednu 2009 vstoupí do Eurozóny Slovensko

Evropská centrální banka (European Central Bank, ECB) byla ustavena 1. června 1998 a své pravomoci začala vykovávat od ledna 1999, tj. od data vzniku eurozóny. Tvoří hlavní článek Eurosystému a Evropského systému centrálních bank. Zodpovídá za provádění měnové politiky v eurozóně. Mezi další úkoly ECB patří zejména správa devizových rezerv, emise eurových bankovek a mincí, navrhování právních norem, přijímání právních aktů a mezinárodní spolupráce. Činnost ECB je postavena, na principu nezávislosti. ECB nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od národních a evropských institucí, nesmí poskytovat úvěry a ani jiným způsobem financovat činnost těchto institucí členové řídících struktur ECB musí vykonávat svoji funkci nezávisle na národních zájmech země, z které pocházejí.  ECB je tvořena následujícími orgány: Výkonnou radou (Executive Board), Radou guvernérů (Governing Council) a Generální radou (General Council).

Eurosystém (Eurosystem) Eurosystém je název pro institucionální rámec eurozóny. Je složen z Evropské centrální banky a z národních centrálních bank těch zemí, které zavedly euro. Odpovídá za provádění měnové politiky v eurozóně. Jeho hlavním úkolem je dosahovat stanoveného cíle pro cenovou stabilitu, jenž je vymezen jako maximální růst cenové hladiny ve výši 2 % ročně. Eurosystém je dále pověřen spoluprací s ostatními centrálními bankami na mezinárodní úrovni a shromažďováním statistických informací o eurozóně. Zpracovává stanoviska k právním aktům ohledně činnosti ECB, zabývá se otázkami finanční stability v eurozóně a provádí správu devizových rezerv.

Mezinárodní postavení eura Zpráva Evropské komise uvádí následující údaje, které dokládají pozici eura jako druhé nejvýznamnější světové měny: V roce 2004 překonal objem vydaných eurových mezinárodních dluhopisů ve světovém měřítku hodnotu dolarových dluhopisů. Objem bankovních úvěrů poskytnutých komerčními bankami eurozóny vypůjčovatelům mimo eurozónu byl v roce 2004 již z 36 % denominován v eurech, v porovnání 45 % denominovanými v dolarech. Euro je druhou nejatraktivnější měnou obchodovanou na světových peněžních trzích a obchody s eurem představují již více než jednu třetinu všech světových měnových transakcí. Světový podíl eura jako rezervní měny vzrostl z 18 % v roce 1999 na 25 % v roce 2007. Role eura významně vzrostla i v oblasti mezinárodních plateb a zúčtování. Nyní pokrývá více než 50 % zahraničního obchodu zemí eurozóny se zbytkem světa.   Význam eura podstatně posílil i v členských zemích EU sousedících s eurozónou, kde nyní probíhá asi 60 % veškerého obchodu v eurech.  

KTERÉ ZEMĚ PŘIJALY EURO – A KDY 1999 BELGIE, NĚMECKO, IRSKO, ŠPANĚLSKO, FRANCIE, ITÁLIE, LUCEMBURSKO, NIZOZEMSKO, RAKOUSKO, PORTUGALSKO A FINSKO 2001 ŘECKO 2002 ZAVEDENÍ EUROBANKOVEK A EUROMINCÍ 2007 SLOVINSKO 2008 KYPR, MALTA 2009 SLOVENSKO 2011 ESTONSKO 2014 LOTYŠSKO

NÁRODNÍ PLÁN ZAVEDENÍ EURA V ČESKÉ REPUBLICE Schválen vládou ČR dne 11. dubna 2007 Harmonogram zavedení eura: je závislý na rozhodnutí vlády České republiky a České národní banky o termínu vstupu České republiky do systému směnných kurzů ERM II a na schopnosti České republiky plnit dlouhodobě a důvěryhodně maastrichtská kritéria. Proces přijetí eura má pevně definovaný postup, jehož harmonogram je závislý na splnění konvergenčních kritérií, včetně kurzového kritéria Jeho splnění musí předcházet dvouletý úspěšný pobyt měny v systému směnných kurzů ERMII bez devalvací.

Harmonogram zavedení Eura 1. fáze – PŘEDPŘÍPRAVNÁ FÁZE Jedná se o období mezi stanovením pevného termínu pro zavedení eura vládou a rozhodnutím evropských institucí, že Česká republika vyhověla všem podmínkám pro zavedení eura. Pro tuto fázi je charakteristické, že jediným zákonným platidlem je česká koruna, probíhají intenzivní technické přípravy na zavedení eura.

Harmonogram zavedení Eura 2. fáze – PŘÍPRAVNÁ FÁZE Toto období začíná zrušením výjimky na zavedení eura a končí začátkem následujícího roku, kdy je zahájena výměna korunového oběživa za eurové. Přibližná délka této fáze bude 6 měsíců. Splní-li Česká republika stanovená kritéria pro přijetí eura, stanoví následně Rada EU oficiální přepočítací koeficient ve tvaru 1 EUR = XX,XXXX CZK. Pro tuto fázi platí, že jediným zákonným platidlem je nadále česká koruna, uzákoněno je duální označování cen, tj. vybrané ceny a peněžní částky jsou uváděny souběžně v korunách i v eurech s využitím stanoveného přepočítacího koeficientu (ceny zboží v obchodech či restauracích, atd.).

Harmonogram zavedení Eura 3. fáze – OBDOBÍ DUÁLNÍ CIRKULACE vyhrazuje pro toto období délku dvou kalendářních týdnů. budou do oběhu zaváděny eurové bankovky a mince, stahováno bude korunové oběživo. při hotovostním placení lze používat českou korunu i euro, avšak platí povinnost vracet zákazníkům pouze eura, bezhotovostní platby jsou prováděny pouze v eurech, nadále probíhá duální označování cen.

Harmonogram zavedení Eura 4. fáze – OBDOBÍ DO UKONČENÍ DUÁLNÍHO OZNAČOVÁNÍ Tato fáze bude trvat do konce kalendářního roku, kdy Národní plán předpokládá ukončení povinného duálního označování cen a peněžních částek. při všech platbách se používá výhradně euro, minimálně šest měsíců české koruny budou moci být směňovány na eura nadále jen v bankách a pobočkách ČNB, platí povinnost duálního označování cen. 5. fáze – PLNĚ FUNKČNÍ EURO euro již obíhá jako plnohodnotná regulérní měna. české koruny mohou být směňovány na eura pouze v pobočkách České národní banky.

Principy přechodu na Euro PRINCIP PRÁVNÍ JISTOTY znamená, že všechny uzavřené smlouvy (hypoteční, pojistné, nájemní a další), které obsahují údaje v českých korunách, zůstanou po zavedení eura nadále platné. PRINCIP OCHRANY SPOTŘEBITELE usiluje o to, aby zavedení eura nebylo zneužito neodůvodněnému zvýšování cen. Hlavním nástrojem prosazování tohoto principu bude povinnost tzv. duálního označování vybraných cen a peněžních částek. Neboli po oznámení oficiálního přepočítacího koeficientu budou muset být příslušné peněžní částky uváděny v korunách i eurech. Spotřebitelé si tak budou moci lépe přivyknout na novou měnu. PRINCIP MINIMALIZACE NÁKLADŮ Princip minimalizace nákladů stanoví, že způsob přechodu na novou měnu musí být ohleduplný vůči výdajům soukromých subjektů i státních orgánů. Je důležité respektovat tuto zásadu, jelikož Národní plán stanoví, že každý subjekt si bude muset pokrýt náklady na zavedení eura z vlastních zdrojů. To platí jak pro veřejné, tak i soukromé subjekty. Úlohou státu bude poskytovat všem adresátům přesné a včasné informace.

EFSM Evropský mechanismus finanční stabilizace byl vytvořen nařízením Rady (EU) č. 407/2010 dne 11. května 2010 v reakci na prohlubující se dluhovou krizi v eurozóně dohodou všech členských zemí Evropské unie, tedy včetně České republiky. EFSM opravňuje Evropskou komisi mobilizovat finanční prostředky formou emise dluhopisů, jež jsou kryty rozpočtem EU.

Změna smlouvy o EU Evropská rada se ve dnech 16. a 17. prosince 2010 dohodla na změně Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) pro zavedení společného stálého mechanismu pro zajištění finanční stability eurozóny. V článku 136 SFEU byl doplněn nový odstavec č. 3, který zní: „Členské státy jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“

Stabilizace Eura - ESM Evropský stabilizační mechanismus (ESM, anglicky European Stability Mechanism, lidově euroval) je záchranný fond finanční pomoci pro země platící eurem, který by měl nahradit dočasná řešení, jimiž jsou Evropský nástroj finanční stability (EFSF, anglicky European Financial Stability Facility) a Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM, anglicky European Financial Stabilisation Mechanism). vzniknul reformou zakládacích smluv Evropské unie, jedná se o samostatnou mezinárodní organizaci. Začátek platnosti Evropského stabilizačního mechanismu byl stanoven na dobu, kdy jej ratifikují členské země reprezentující 90 % závazného kapitálu. To se stalo v září 2012, kdy ke smlouvě přistoupilo Německo, a ESM začal fungovat k 15. říjnu 2012.

Stabilizace Eura - ESM Nahrazuje současný záchranný fond eurozóny (EFSF) a zemím platícím evropskou jednotnou měnou, které se ocitnou v problémech, bude moci půjčit až 500 miliard eur se statusem AAA (nejvyšší možný rating) Je finanční institucí  Členské státy eurozóny do ESM zaplatí celkem 80 miliard eur v hotovosti v pěti splátkách během pěti let, od roku 2013 do roku 2017. Zbytek peněz, tedy 620 miliard eur, bude tvořit takzvaný "kapitál na zavolání", tedy v podstatě garance, že peníze státy poskytnou. 

Příspěvky do ESM člen ESM % z příspěvků Podíl Připsaný kapitál (v milionech €) Nominální HDP 2010 (v milionech USD) Německo 27,1464 1 900 248 190 024, 8 3 315 643 Francie 20,3859 1 427 013 142 701, 3 2 582 527 Itálie 17,9137 1 253 959 125 395, 9 2 055 114 Španělsko 11,9037 833 259 83 325, 9 1 409 946 Nizozemí 5,717 400 190 40 019 783 293 Belgie 3,4771 243 397 24 339, 7 465 676 Řecko 2,8167 197 169 19 716, 9 305 415 Rakousko 2,7834 194 838 19 483, 8 376 841 Portugalsko 2,5092 175 644 17 564, 4 229 336 Finsko 1,7974 125 818 12 581, 8 239 232 Irsko 1,5922 111 454 11 145, 4 204 261 Slovensko 0,824 57 680 5 768 86 262 Slovinsko 0,4276 29 932 2 993, 2 46 442 Lucembursko 0,2504 17 528 1 752, 8 52 433 Kypr 0,1962 13 734 1 373, 4 22 752 Estonsko 0,186 13 020 1 302 19 220 Malta 0,0731 5 117 511, 7 7 801

Stabilizace Eura - ESM ESM bude moci půjčovat až 500 miliard eur (asi 12,5 biliónu korun) ESM může přímo rekapitalizovat banky v potížích, nebude tedy zvyšovat zadlužení daného státu. Podmínkou je vytvoření nového evropského bankovního dohledu. Ten by měl dát vyšší pravomoci Evropské centrální bance. Fond může nakupovat dluhy států, aby snížil sazby na trzích, může si také na trzích půjčovat peníze Evropský stabilizační mechanismus již ratifikovaly všechny státy. Poslední byla Česká republika, která tak učinila podpisem Miloše Zemana na Pražském hradě 3. dubna 2013 za přítomnosti Josého Manuela Barrosa. Obě komory parlamentu s ním vyjádřily souhlas již předtím.

ESM  Výhodnější úvěry  Nový stabilizační mechanismus by měl poskytovat úvěry za výhodnějších podmínek než dosavadní záchranný fond. V případě úvěrů se splatností tři roky by úroková sazba měla být o zhruba třetinu nižší než doposud. U úvěrů se splatností delší než tři roky by měla být levnější o zhruba čtvrtinu.

ESM Generální ředitel ESM je jmenován Radou guvernérů na dobu 5 let. Nynějším a také prvním generálním ředitelem je Klaus Regling. Nejvyšším rozhodovacím orgánem ESM je Rada guvernérů, do které jednotliví členové jmenují guvernéra a jeho zástupce. Zasedají v ní ministři financí členských států eurozóny. Ti si do svého čela volí předsedu.

ESM Rada guvernérů bude vzájemnou dohodou přijímat nejdůležitější rozhodnutí. poskytnout finanční pomoc, o podmínkách poskytnutí takové pomoci, o úvěrové kapacitě ESM, o změnách v paletě nástrojů. Rada guvernérů přijímá další rozhodnutí kvalifikovanou většinou, která je stanovena na 80 % hlasů, pokud nebude stanoveno jinak. Eurokomisař pro hospodářské a měnové záležitosti a šéf ECB zde působí jako pozorovatelé.

ESM Evropský stabilizační mechanismus má také správní radu, do které každý stát eurozóny jmenuje jednoho řádného člena a jednoho zastupujícího člena V čele správní rady stojí generální ředitel zodpovědný za každodenní chod ESM. Rada guvernérů bude pověřovat správní radu konkrétními úkoly. Rozhodnutí budou přijímaná kvalifikovanou většinou, která je stanovena na 80 % hlasů, pokud nebude stanoveno jinak. Váha hlasů v Radě guvernérů i správní radě je úměrná podílu jednotlivých členských států na upsaném kapitálu.

Celková úvěrová kapacita Skutečná úvěrová kapacita ESM bude činit 500 miliard eur. Přiměřenost úvěrové kapacity bude pravidelně a nejméně jednou za pět let přezkoumávána. ESM bude usilovat o doplnění své úvěrové kapacity tím, že se do operací finanční pomoci zapojí MMF; členské státy mimo eurozónu se rovněž mohou účastnit na ad hoc základě. Vzhledem k 200 mld. eur financovaných z EFSF činí kombinovaná úvěrová kapacita EFSF/ESM 700 mld. eur.

Podpůrné nástroje ESM 1. Stabilizační podpora (Sovereign, Supranational, Agency – SSA ) Členským státům eurozóny, které mají závažné problémy s financováním, může ESM poskytnout krátkodobou či střednědobou stabilizační podporu. Předpokladem pro přístup k ESM bude makroekonomický ozdravný program s náležitou podmíněností politik, která bude přiměřená závažnosti příslušných nerovnováh v přijímajícím členském státě. Doba trvání programu a splatnost půjček bude záviset na povaze nerovnováh a vyhlídkách přijímajícího členského státu na obnovení přístupu na finanční trhy během doby, po kterou budou zdroje ESM k dispozici.

Podpůrné nástroje ESM 4. Nástroj pro podporu na primárním trhu (Primary Market Support Facility) S cílem maximalizovat nákladovou efektivnost podpory může ESM nakupovat dluhopisy členského státu, který má závažné problémy s financováním, na primárním trhu – tedy přímo v aukcích příslušného ministerstva financí. Podmínky a způsob nákupu dluhopisů budou stanoveny v rozhodnutí o podmínkách finanční pomoci, kterou podepisuje generální ředitel. Rada guvernérů může nástroje, které má ESM k dispozici, přezkoumat a může rozhodnout, že v jejich paletě učiní změny.

Podpůrné nástroje ESM 5. Nástroj podpory na sekundárním trhu (Secondary Market Support Facility) ESM může aktivně intervenovat i na mezibankovním, tedy sekundárním trhu. Finanční podmínky, za kterých se uskuteční operace na sekundárním trhu, se stanoví v dohodě o nástroji finanční pomoci, kterou podepisuje generální ředitel. Správní rada přijme podrobné pokyny týkající se způsobu vykonávání nástroje podpory na sekundárním trhu.

Spolupráce s MMF Při poskytování finanční pomoci bude ESM velice úzce spolupracovat s MMF. Ve všech případech bude usilováno o aktivní účast MMF, a to jak na úrovni technické, tak na úrovni finanční. Komise a MMF společně a v součinnosti s ECB provedou analýzu udržitelnosti dluhu. Komise a MMF také společně a v součinnosti s ECB vyjednají podmínky politik, s nimiž bude pomoc ze strany ESM/MMF svázána. Finanční pomoc ze strany ESM bude vždy aktivována na základě žádosti členského státu ostatním členským státům eurozóny. Po přijetí žádosti požádá Rada guvernérů Komisi, aby v součinnosti s ECB vyhodnotila existenci rizika pro finanční stabilitu eurozóny jako celku a společně s MMF a v součinnosti s ECB vypracovala důkladnou analýzu udržitelnosti veřejného dluhu dotyčného členského státu.

N_MF_A Mezinárodní finance A 12.Měnové a finanční krize Hospodářský cyklus Finanční krize, podstata a vznik Měnová krize, předpoklady vzniku a vývoj

FÁZE HOSPODÁŘSKÉHO CYKLU

Expanze a recese Expanze znamená, že se růst reálného HDP zrychluje a HDP roste nad potenciální produkt. Recese znamená, že se růst zpomaluje a dochází k pokle­su reálného HDP pod potenciální produkt. Ekonomové hovoří o recesi, když reálný HDP během dvou po sobě jdoucích čtvrtletích klesá. Hlubokému a dlouhotrvajícímu hospodářskému poklesu se obvykle říká deprese

PŘÍČINY HOSPODÁŘSKÝCH CYKLŮ Expanze a recese jsou výkyvy reálného HDP kolem potenciálního produktu, které jsou vyvolávány změnami agregátní poptávky - poptávkovými „šoky".

PŘÍČINY HOSPODÁŘSKÝCH CYKLŮ

PŘÍČINY HOSPODÁŘSKÝCH CYKLŮ hospodářské cykly jsou ve své podstatě investiční cykly. Jejich příčinou mohou být poptávkové „šoky" vyvolávané tím, jak bankovní soustava zvyšuje nebo snižuje peněžní zásobu. To vyvolává dočasné změny úrokové míry. V období expanze firmy často uskutečňují investice, které se později ukazují být „špatnými investicemi". Střídání investičních a dezinvestičních vln, doprovázené a umocňované vlnami optimismu a pesimismu investorů, je příčinou toho, že se ekonomika vyvíjí nikoli „hladce", nýbrž v cyklickém střídání expanzí a recesí.

Investiční cyklus Investiční cykly bývají umocněny chováním lidí (včetně spekulantů) na trzích aktiv. expanze začíná poklesem úrokové míry, pokles úrokové míry zvyšuje cenu aktiv - rostou ceny akcií, dluhopisů, pozemků, nemovitostí.

Spekulační bubliny a vznik krize hospodářská expanze může někdy vést ke vzniku „spekulační bubliny" na trzích aktiv. To je velmi nebezpečný jev, protože taková „bublina" nakonec nevyhnutelně praskne a ceny aktiv se zhroutí. Tato finanční krize prohlubuje hospodářskou recesi, multiplikuje její dopady až ke vzniku finanční krize.

Průběh cyklu na trzích aktiv Když ceny aktiv prudce klesají, vede to k značnému růstu úrokové míry (inverzní vztah mezi úrokovou mírou a cenami aktiv). Růst úrokové míry dále snižuje investice a spotřebu. Teprve když už jsou ceny aktiv tak nízké, že nikdo neočekává jejich další pokles, dojde k obratu - spekulanti začnou očekávat budoucí růst cen aktiv a někteří začnou zase nakupovat. Nákupy zvyšují ceny aktiv a snižují úrokovou míru. Investiční aktivita opět ožívá, pesimismus se mění v optimismus a recese postupně přechází v novou expanzi.

Bankovní panika Finanční krize jsou někdy doprovázeny bankovními panikami Podlehnou-li vkladate­lé panice, že by mohli přijít o své vklady, začne „run" na banky - hromadné vybírání vkladů Protože však mají banky pouze částečné rezervy, nejsou schopny v tak velkém objemu vklady vyplácet. Hromadný „nájezd" vkladatelů může způsobit krachy i zdravých bank.

Stabilizace bankovního sektoru Centrální banka může zachránit mnoho bank před krachem, jestliže v situaci runu na banku splní svou roli „věřitele v poslední instanci" a začne bankám poskytovat diskontní půjčky. Finanční krize a bankovní paniky bývají velmi nebezpečným vyústěním hospodářské recese a představují pro ekonomiku vážné nebezpečí.

Tvořivá destrukce hospodářského cyklu Hospodářské cykly mají na ekonomiku také pozitivní dopady. Recese a deprese působí i jako ozdravný proces - slabé a nevýkonné firmy krachují, zatímco silné a efektivní firmy tuto zkoušku vydrží a zůstávají. Joseph A. Schumpeter výstižně nazval tento ozdravný proces tvořivou destrukcí

Finanční krize jsou důsledkem rostoucí globalizace, zejména propojenosti kapitálových trhů. v rozvinutých zemích mají podobu bankovních krizí (zde banky přestávají poskytovat úvěry) nebo měnových krizí (měnových turbulencí, náhlých výkyvů měnového kursu domácí měny). V rozvojových zemích jsou typické kombinace obou krizí s doprovodnými obtížemi při splácení zahraničních dluhů. Finanční krize často vedou k hospodářským recesím či depresím.

Obecné znaky vzniku finančních krizí Finančním krizím předchází finanční deregulace a liberalizace kapitálových transakcí. Měnové krize předchází zvýšení přílivu zahraničního kapitálu, způsobený vysokým úrokovým diferenciálem (iD > iF) při stálém (fixním) měnovém kursu. Příliv zahraničního kapitálu tlačí na zhodnocení domácí měny, zhoršování vnější rovnováhy (běžného účtu platební bilance) a oslabení finančního sektoru. Bankovní krize jsou spojeny s nadměrnými půjčkami na aktiva (na nemovitosti nebo na akcie) se spekulačně vysokými cenami.

Impulsy a průběh měnové krize zahraniční investoři utíkají po zhroucení cen aktiv ze země, příslušné země zvyšují úrokové sazby, aby útěku zahraničního kapitálu bránily, což však se nedaří. Odliv zahraničního kapitálu a problémy se splácením úvěrů bývají spojené se zvyšováním zahraničních úrokových sazeb, postižené země následně znehodnocují svou domácí měnu, to vede ke ztrátě kapitálu u subjektů nepojištěných proti kursovému riziku, což ústí ve volný pád domácí měny – depreciaci a následně přerůstá v měnovou krizi

Měnová krize Měnová krize roku bývá charakteristická pádem hodnoty měny, změnou kurzového režimu masivními devizovými intervencemi centrální banky. Souběžně probíhají často probíhají silné politické otřesy.

MĚNOVÁ KRIZE Spouštěcím mechanismem měnové krize je ztráta důvěry investorů v měnu a její stabilitu Hromadně proto nakupují devizy /poptávají/ v míře, kterou nemůže devizový trh uspokojit Velmi rychle dochází k prudkému znehodnocení domácí měny, která prudce depreciuje

MĚNOVÁ KRIZE Devizové rezervy centrální banky jsou brzy vyčerpány a situace z hlediska panické snahy investorů proměnit investice v domácí měně za devizové prostředky odpovídá bankovní panice /runu na banku/ v měřítku celého devizového trhu V důsledku prudké a rezervami centrální banky nezvládnutelné depreciace dochází k prudké devalvaci měny. /změně oficiálního kurzu/ Skoková devalvace může u silně zadlužených států vést až k neschopnosti splácet závazky státu v zahraničí a v důsledku toho až ke státnímu bankrotu./Argentina, Island/

MĚNOVÁ KRIZE Řešením je zastavení plateb do zahraničí, uzavření burzy a bank uplatnění administrativního pevného úředního kursu – currency board vyhlášení nové měny a měnová reforma Mezinárodní měnový fond (IMF) nabízí stabilizační programy, vázané však na uskutečnění další ekonomických reforem (přizpůsobení ekonomiky).

Měnové krize na sklonku 20.stol. Mezinárodní měnový fond (IMF) nabízí stabilizační programy, vázané však na uskutečnění další ekonomických reforem (přizpůsobení ekonomiky). V devadesátých letech 20. století (i počátkem 21. století) docházelo k rozsáhlým měnovým krizím, spojených s prudkými poklesy cen aktiv, kolapsem finančních institucí a depreciací měn (znehodnocováním měn). Doprovodným faktorem měnových krizí byly mnohdy hospodářské deprese.

Měnové krize 1992 - 1993 útoky na Evropský měnový systém. 1994 - 1995 Mexická měnová krize 1997 - 1998 Měnové turbulence v zemích Východní a Střední Evropy 1997 – 1998 Asijská měnová krize 1998 – 1999 Ruská finanční krize 1999 brazilská měnová krize 2000 - 2001 finanční krize Turecka 2001 - 2002 finanční krize v Argentině 2007 - Krize na americkém hypotečním trhu - 9. srpna 2007 2009 - Evropská dluhová krize

Teorie Měnová krize je charakterizována jako: „…situace, kdy dochází k prudkému a neočekávanému oslabení kurzu domácí měny“ (Dvořák). K měnovým krizím dochází nejčastěji v případech, kdy daná měna udržuje režim fixního měnového kurzu

Teorie Bankovní krize, se nejčastěji rozumí situace, kdy v problémech – ať již pouze s likviditou či se solventností – je větší počet bank“ . Za bankovní krizi se obvykle označuje nejen situace, která se přímo projeví úpadky bank, ale i situace, kdy postižené banky zachránila vládní intervence nebo pomoc centrální banky. V rozvojových zemích se nejčastěji projeví krize jako náhlá ztráta důvěry, která vyústí v run na banky . V rozvinutých ekonomikách jde spíše o problémy vyplývající z prudkého poklesu hodnoty některého typu bankovních aktiv. Mezinárodní Měnový Fond bankovní krizi označuje za situaci, kdy je splněna alespoň jedna z následujících podmínek: - poměr špatných aktiv k celkovým aktivům bankovního systému převýšil 10 %, - náklady na záchranu bank převýšily 2 % HDP, - došlo k znárodnění bank, - vláda reagovala na problémy bankovního systému zmrazením vkladů či poskytla záruky na vklady v bankách anebo zavedla bankovní prázdniny

Teorie Dluhová krize je označení externích dluhových krizí, které se projevují neschopností země splácet zahraniční dluh (Mexiko 1982, 1995, Rusko 1998, Argentina 2001). Když své zahraniční dluhy nesplácí zadlužené soukromé firmy a banky označuje se jako vnější dluhová krize. Interní dluhové krize, se projevují chronickou vnitřní předlužeností ekonomik, platební neschopností podniků a nárůstem objemu klasifikovaných úvěrů, které mohou vyústit až do bankovní krize. Tento typ krize vede často k zamrznutí úvěrového trhu (credit crunch ), k problémům veřejných financí při vládních asistenčních programech krytých ze státního rozpočtu s následnými negativními důsledky pro reálnou ekonomiku

Teorie Systemická krize vzniká na základě spolupůsobení určitého typu kritického stavu a náhodného spouštěcího mechanismu. Jedná se o komplexní finanční poruchu s provázanými měnovými, dluhovými a bankovními projevy. Vždy jde o řetězec projevů s proměnlivou kauzalitou. Mezi rizikové faktory směřující ke vzniku tohoto typu krize patří nadměrná úvěrová expanze a vyvolaný dluhový problém. Vzhledem k rostoucímu globálnímu finančnímu propojení hrozí ve většině případů, že se poruchy rozšíří z jedné země do dalších zemí