Evropská unie Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 členských států s celkem 496 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace). EU vznikla z Evropského společenství v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropský integrační proces, jehož počátky spadají do padesátých let 20. století

Základní principy Mezi základní principy Evropské unie patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropská společenství. EU má však pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako o federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis (= svého druhu, mající svérázný charakter).

Primární cíle Proklamovaným cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, měnové unie, společné obchodní politiky a zemědělství.

Historie EU Po otřesných zkušenostech z 2. světové války bylo hlavním motivem evropské integrace začátku padesátých let zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentě – ve společnosti převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“' v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, v roce 1950 symbolicky 9. května předložil návrh sjednocené Evropy, dnes známý jako Schumanova deklarace[3] (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína), který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků. Vznik Evropského hospodářského společenství (EHS), Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) započal evropskou integraci.

ČLENSKÉ STÁTY EU 

Rada Evropské unie Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci v minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (čili Výbor stálých zástupců).

Budova Evropské komise v Bruselu Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 27. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Budova Evropského parlamentu ve Štrasburku Evropský parlament Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU. Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 785 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou. Budova Evropského parlamentu ve Štrasburku

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 4 314 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou: Guadeloupe (Karibik) Francouzská Guyana (Jižní Amerika) Martinik (Karibik) Réunion (Indický oceán) Saint-Martin (Karibik) Saint-Barthélemy (Karibik) Kanárské ostrovy (Atlantický oceán) Ceuta (Afrika) Melilla (Afrika) Azory Madeira Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem. Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s výškou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, z čehož 2492 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic. EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Schengenský prostor (slangově kráceno i na Schengen) je území většiny evropských států (zemí Schengenské dohody, slangově zemí Schengenu), na kterém mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Prostor se označuje podle vesnice Schengen v Lucembursku, u níž byla 14. června 1985 podepsána Schengenská dohoda a v níž byla 19. června 1990 podepsána prováděcí úmluva. Smluvními státy jsou převážně země Evropské unie, ale i některé nečlenské země EU. Do schengenského prostoru spadají i některá ze zámořských území členských zemí. Mapa schengenského prostoru. Tmavě modrá barva označuje plné členy, světle modrá signatáře, kteří se dosud plně neúčastní. Žluté tečky jsou malé státy, které nejsou členy EU, ale mají zájem o vstup do schengenského prostoru. Monako (tyrkysová tečka) není signatářem Schengenské dohody, ale fakticky se stalo součástí schengenského prostoru díky bilaterálním úmluvám s Francií.