IMUNOTERAPIE.

Prezentace na téma: "IMUNOTERAPIE."— Transkript prezentace:

1 IMUNOTERAPIE

2 IMUNITNÍ SYSTÉM Ochraňuje hostitele před poškozením patogeny a tím brání vzniku nemoci, ochrana před infekcí a nemocí je uskutečňována 2 hlavními systémy: vrozenými (přirozená imunita), adaptivními (získanými).

3

4 PŘIROZENÁ IMUNITA (NESPECIFICKÁ)
Nespecifická odolnost organismu podmíněna geneticky, mechanismy přirozené imunity: působí spontánně, nejsou specifické, působí proti různým antigenům, jsou vývojově starší, lze je rozdělit na: buněčné (fagocytóza - makrofágy), humorální (komplement, interferony, opsoniny, mediátory zánětlivé reakce).

5 PŘIROZENÁ IMUNITA (NESPECIFICKÁ)
Druhová a individuální (člověk neonemocní morem prasat, různí jedinci reagují odlišně na stejnou dávku infekce) Nespecifický imunostimulant: stimuluje imunitní systém jako celek – buď redukuje imunosupresi nebo zvyšuje obecnou odolnost proti onemocnění; má kratší trvání.

6 ADAPTIVNÍ IMUNITNÍ SYSTÉM
Má řadu rozpoznávacích charakteristik: schopnost reagovat na rozličné antigeny specifickým způsobem, rozlišit mezi cizími „nevlastními“ antigeny hostitele, pamatovat si antigeny, se kterými se setkal dříve a při opakovaném kontaktu zajistí účinnou specifickou odpověď, vyvolat adaptivní odpověď: tvorbou protilátek, aktivací lymfocytů.

7 ZÍSKANÁ IMUNITA (SPECIFICKÁ)
Schopnost organismu reagovat specifickou imunitní odpovědí na specifický antigen  stimulovat lymfocyty k proliferaci a další diferenciaci  vznikne klon buněk, které produkují stejné molekuly protilátky se specifickou komplementaritou k antigenu, který jejich tvorbu.

8 IMUNOTERAPIE je použití farmak k ovlivnění imunitního systému
Nespecifická – imunitní systém je stimulován jako celek: redukcí imunosuprese, zvýšením celkové odolnosti organismu – imunostimulace. Specifická imunoterapie (vakcinace) – aktivní imunisace  podáním antigenu odvozeného od infekčního agens se navodí specifická imunitní odpověď a získá odolnost proti tomuto agens.

9 PŘEHLED HLAVNÍCH TYPŮ VAKCÍN
vakcíny vyrobené tradiční technologií živá vakcína virulentní heterologní atenuovaná inaktivovaná vakcína celobuněčná toxoidová subjednotková s purifikovaným antigenem se syntetickým antigenem ribozomální rekombinantní vakcíny s deletovaným genem (markerová) vektorová DNA vakcíny antiidiotypové vakcíny

10 TYPY VAKCÍN Živé vakcíny:
virulentní – už se nepoužívají, atenuované – obsahuje dlouhodobým pasážováním oslabený virus nebo bakterie (např. vakcina proti salmonelóze atenuovaná) heterologní – u daného živočišného druhu nevyvolávají onemocnění, ale jsou schopny navodit imunitu, inaktivované vakcíny – obsahují umrtvený mikroorganismus (celý nebo jen jeho část; popř. toxin zbavený toxického účinku = toxoidová vakcína),

11 TYPY VAKCÍN subjednotkové vakcíny – vznikají purifikací inaktivovaných vakcín; obsahují jeden nebo více antigenů (např. protein) navázaných na nosič, rekombinantní vakcíny – jeden nebo více genů je vneseno do vhodného bakteriálního mikroorganismu, který pak produkuje žádoucí antigen: vakcíny s deletovaným genem – z genomu daného viru je odstraněn jeden nebo více genů, čímž se stává avirulentní, vektorové – vektorem je nepatogenní virus nebo buňka, do jehož genomu je vnesen gen nebo několik genů kódujících tvorbu protektivních proteinů,

12 TYPY VAKCÍN DNA vakcíny – obsahují přímo nukleovou kyselinu, která kóduje příslušné protektivní proteiny, antiidiotypové vakcíny – zatím pouze experimentálně; antiidiotypové protilátky napodobují původní antigen.

13 IDEÁLNÍ VAKCÍNA Má zabezpečit dlouhodobou účinnou imunitu vakcinovaného zvířete, nemá vyvolávat škodlivé nežádoucí účinky, má být stabilní a adaptabilní pro hromadnou vakcinaci, stimulovaná imunitní reakce by měla být odlišná od imunitní reakce vyvolané přirozenou infekcí (vakcinace a eradikace by měla probíhat současně).

14 ADVERZNÍ NÁSLEDKY VAKCINACE
Potenciální reziduální virulence a toxicita (endotoxiny), kontaminace jinými patogeny, alergické reakce, škodlivé účinky na plod (neočkovat gravidní samice), stres z reakce na očkování může aktivovat latentní infekce.

15 APLIKACE VAKCÍN inj. subkutánní, intramuskulární, intratradermální (myxomatoza králíků) nosní vakciny (např. infekční rhinotracheitida skotu, infekční ), Perorální (vzteklina lišek -poranění d.ú.) aerosolové vakcíny – všech zvířat ve stádě nebo ve skupině (vakcinace norků proti psince a enteritidě), vakcinace v pitné vodě (drůbež proti pseudomoru). Vakcinační program: kdy začít s vakcinací u mláďat, intervaly mezi vakcinacemi, intervaly mezi dávkami.

16 PŘÍČINY SELHÁNÍ VAKCINACE
VAKCÍNA: např. nevhodné podmínky transportu a skladování, prošlá expirační doba, nevhodné zařízení pro aplikaci. APLIKACE: např. nevhodný způsob nebo špatná aplikace (včetně nevhodného naředění, neprotřepání), chybné dávkování, nevhodný napájecí systém při aplikaci v pitné vodě nebo nedodržování optimálních podmínek při inhalační aplikaci (silné proudění vzduchu, nízká relativní vlhkost vzduchu).

17 ZÁKON č. 79/1997 Sb. - DEFINICE Autogenní vakcína – biopreparát vyrobený z patogenů, které jsou příčinou onemocnění zvířete, v chovu, stádu nebo v regionu, vyrobené pouze z původců získaných z daného jedince, z chovu, stáda Autogenous (custom) vaccines Intramuskulární, subkutální, perorální aplikace Bakteriální vakcíny Neživé, inaktivované

18 POUŽITÍ AV Řešení mimořádné nákazové situace, při absenci komerčního VLP, pro nové nebo ojedinělé patogeny, pro které není k dispozici registrovaná vakcína, pro nestálé mikroorganismy, které rychle mutují, takže komerční vakcíny nejsou dostatečně účinné, pro rychlé řešení dané nákazové situace.

19 ZÁKON - § 41i (1) (2) (3) Údaje na obalu, PI dle vyhlášky (viz dále).
Veterinární AV smí být použity pouze v chovu, stádě a v lokalitě, kde byly získány patogeny nebo antigeny. Veterinární AV smí použít pouze ošetřující veterinář, který vystavil předpis. Veterinární AV smí být použity pouze v souladu s údaji na obalu (PI). Před použitím musí být provedena zkouška snášenlivosti na cílových zvířatech ošetřujícím veterinárním lékařem. (2) (3)

20 VÝHODY A NEVÝHODY AV Řešení mimořádné nákazové situace v chovu, kde selhávají komerčně připravované VLP pro danou indikaci, řešení mimořádné nákazové situace pro jejíž zvládnutí nejsou registrované VLP (rychlejší vývoj AV  omezené ověření účinnosti, bezpečnosti), řešení nákazové situace způsobené zárodky s vysokou proměnlivostí, nestabilních vlastností ( neprověřené riziko mutace), příznivější cena (relativní), omezení používání ATB,

21 VÝHODY A NEVÝHODY AV k výrobě jsou použity imunologicky nedefinované výrobní kmeny, nelze předvídat všechny dopady použití AV, adjuvans – kritický faktor pro imunogenezi AV, obvykle hydroxid hlinitý (nutnost častého opakování vakcinace – 6 měsíců až 1 rok), omezené používání modernějších adjuvans, nutnost provedení zkoušky snášenlivosti na representativním vzorku zvířat před plošnou vakcinací (hodnocení anafylaktických reakcí?),

22 VÝHODY A NEVÝHODY AV inaktivované vakcíny, nižší odezva  nutnost potenciace opakovanou vakcinací (revakcinace po dvou až třech týdnech), z důvodu akutní potřeby vakcíny není prováděno ověření účinnosti, testování proti standardu je nemožné, nutnost pravidelné aktualizace výrobních kmenů, nové odběry, identifikace, ověření, omezená možnost kombinování antigenů, ohlašovací povinnosti, krátká exspirace, připravené definitivní množství.

23 CYTOSTATIKA A IMUNOMODULAČNÍ LÁTKY

24 IMUNOMODULACE Imunomodulací rozumíme všechny zásahy do imunitních funkcí, včetně imunizace. Vzhledem k tomu, že se k těmto účelům využívají farmaka, nazývá se toto odvětví imunologie – imunofarmakologie.

25 IMUNOMODULACE Existují tři směry ovlivnění imunitních funkcí:
potlačení normálního stupně imunity po transplantaci orgánů či tkání, potlačení nadměrných nebo nežádoucích imunitních reakcí při imunopatologických stavech, stimulace imunitních funkcí při stavech imunitní nedostatečnosti. Imunostimulační látky jsou aplikovány s cílem buď reparovat poruchy a nedostatečnost funkcí imunitního systému nebo zvyšovat celkovou odolnost organismu proti infekčním chorobám.

26 PŘEHLED IMUNOSTIMULAČNÍCH LÁTEK
Produkty mikrobiálního původu Jsou to převážně součásti bakteriálních stěn a v menším rozsahu i některé viry, které po vpravení do organismu povzbuzují, aktivují nespecificky imunitní systém. Produkty G¯ bakterií: lipopoly sacharid = lipid A + polysacharidová složka. Stimuluje především fagocytární aktivitu, protilátkovou odpověď, indukují tvorbu interferonu a aktivují komplementární systém. Překážkou je vysoká toxicita těchto složek.

27 PŘEHLED IMUNOSTIMULAČNÍCH LÁTEK
Produkty G+ bakterií: peptidoglykany (muramyl dipeptid ze stěn mykobakterií). Výrazně potencují účinek antigenu při vakcinacích. Nežádoucí účinky – pyrogenita, tvorba granulomů v místě aplikace. Bakteriální lyzáty: nespecifická stimulace imunitního systému spojená specifickou perorální imunizací – reg.přípravky: Imudon (blistr), Ribomunil. Virové přípravky: nejvýraznější u inaktivovaných poxvirů. Indukují tvorbu inerferonu; přípr. Baypamun (Parapoxvirus ovis). Polysacharidy rostlin (hub): řasy přípr.Glukan, chitin – přípr. Ivastimul – stimuluje imunitní systém a hemopoetickou aktivitu.

28 PŘEHLED IMUNOSTIMULAČNÍCH LÁTEK
Chemické látky Deriváty imidazolu: Levamizol – zároveň antihelmintikum. Zvyšuje počty T lymfocytů, stimuluje tvorbu lymfokinů. Zvyšuje aktivitu makrofágů a fagocytárních buněk. Isoprinosin – antivirový účinek, urychluje zrání T a B lymfocytů. Zvyšuje aktivitu cytotoxických buněk. Buněčné regulátory: Cytokiny – interleukin–2, inerferony. Účinek těchto látek zatím nelze uplatnit, protože jsou druhově specifické. Některé zvířecí interferony však již byly vyrobeny.

29 PŘEHLED IMUNOSTIMULAČNÍCH LÁTEK
Induktory interferonu – přípr. Baypamun – ovčí parapoxvirus – stimuluje produkci interferonu. Produkují ho lymfocyty. Dále aktivizuje NK buňky, proliferaci lymfocytů, produkci dalších cytokinů. Použití: prevence infekčních chorob – před přesuny, hromadné akce; léčba – imunodeficience, v kombinaci s antibiotiky u chronických onemocnění. Tkáňové extrakty: Extrakt z thymu – zvyšuje dozrávání Thymfocytů, hemopoetických buněk, zvyšuje tvorbu cytokinů. Leukocytární extrakt = transfer faktor. Umožňuje přenos specifické buněčné imunity z imunního dárce na neimunního příjemce.

30 PŘEHLED IMUNOSTIMULAČNÍCH LÁTEK
Enzymoterapie: Lyzozym – indukuje tvorbu inerferonu. Vhodná kombinace při použití s antibiotiky. Imunosupresivní látky Alkylující látky: často použitelné jako cytostatika. Cyklofosfamid – nižší dávky postihují B lymfocyty, vyšší T i B, tlumí protilátkovou odpověď, působí protizánětlivě. Chlorambucil – méně toxický jako cyklofosfamid. Antimetabolity: Metotrexat – blokuje syntézu DNA výrazné vedlejší účinky. Azathioprin – potlačuje buněčnou i humorální imunitní odpověď.

31 PŘEHLED IMUNOSTIMULAČNÍCH LÁTEK
Antibiotika: Cyklosporin A – inhibuje tvorbu interleukinů. Kostikosteroidy: Kortizol – stabilizuje buněčné membrány, snižuje nahromadění neutrofilů v místě zánětů, snižuje produkci cytokinů. Nežádoucí účinky: porucha minerálního metabolismu, možnost vzplanutí latentní infekce, zhoršení hojení ran, retardace růstu, poruchy CNS – deprese.

32 CYTOSTATIKA Látky, které tlumí zejména růst tkání s vysokou proliferační rychlostí; inhibice buněčného růstu je dosažena zásahem do buněčného metabolismu. Patří do velmi odlišných chemických skupin. Selektivita Účinek cytostatik není specifický, proto mohou být zasaženy také tkáně s rychlejším buněčným dělením mezi něž patří kostní dřeň, pohlavní žlázy, střevní sliznice.

33 OBECNÉ INDIKACE Antineoplastická léčiva lze použít:
k léčení – kurativní terapie, k podpoře chirurgického léčení nebo radioterapie – adjuvantní terapie, k prodloužení života nebo zlepšení jeho kvality při onemocnění s infaustní prognózou – paliativní terapie.

34 CÍL LÉČBY Zajištění optimálního farmakoterapeu-tického účinku (dlouhodobou kompletní remisí) při minimální toxicitě a za současné prevence vývoje rezistence. Toho je dosaženo: zvyšováním dávek, kombinací cytostatik, využití podpůrné terapie nebo léčby antagonisty, kombinací s jinou terapií (chirurgická, radioterapie).

35 DĚLENÍ CYTOSTATIK DLE MECHANISMU ÚČINKU
Léčiva poškozující DNA (kovalentní vazbou na DNA, uvolněním reaktivní platiny) Léčiva ovlivňující syntézu DNA Látky působící interakcí s mikrotubuly Látky působící dalšími mechanismy Látky ovlivňující regulační pochody organismu

36 HLAVNÍ SKUPINY CYTOSTATIK
ALKYLUJÍCÍ LÁTKY: jsou deriváty dusíkatého yperitu (mechanismus účinku: alkylace DNA  smrt buňky), mechloretamin, chlorambucil, toxické účinky: přechodný útlum kostní dřeně (leukopenie, trombocitopenie), nausea a zvracení, kontakt s kůží má za následek vznik puchýřků, riziko vzniku sekundárních malignit.

37 HLAVNÍ SKUPINY CYTOSTATIK
ANTIMETABOLITY: jsou odvozeny od endogenních látek důležitých pro syntézu DNA a RNA; obměna jejich molekuly vede ke ztrátě účinku při zachování afinity k cílovým strukturám, antagonista kys. listové (metotrexát), antagonista purinů (6-merkaptopurin), antagonista pyrimidinů (cytosin arabinosid), toxické účinky: blokáda renálních tubulů, postižení kostní dřeně, stomatitidy, křeče.

38 HLAVNÍ SKUPINY CYTOSTATIK
ROSTLINNÉ ALKALOIDY: z barvínku Vinca rosea, vinkristin, vinblastin, mechanismus účinku: vazbou na tubulin během mitozy se zastaví buň. dělení, podléhají extenzivnímu metabolismu v játrech a vylučují se žlučí, toxické účinky: Vinkristin je především silně neurotoxický, způsobuje podkožní nekrózy. Vinblastin způsobuje myelosuprese. Alkaloidy barvínku mohou vyvolat plicní obtíže (dyspnoe s bronchokonstrikcí).

39 HLAVNÍ SKUPINY CYTOSTATIK
ANTIBIOTIKA: cytostatický účinek na DNA v jádře, antracykliny, bleomycin, toxické účinky: kardiotoxické. HORMONY: vazba na receptorové proteiny v nádorových buňkách, antiestrogeny, antiandrogen, glukokortikoidy.

40 NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY CYTOSTATIK
Myelotoxicita Orální a gastrointestinální toxicita Nefrotoxicita a urotoxicita Neurotoxicita Toxicita extravazálního podání Kardiotoxicita Teratogenní účinek Sekundární malignita