Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Autor: Martina Kachlová. Základní informace Klavír (z lat. Claves = klíče, klávesy) znamená řadu kláves neboli klaviaturu. V tomto významu se používá.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Autor: Martina Kachlová. Základní informace Klavír (z lat. Claves = klíče, klávesy) znamená řadu kláves neboli klaviaturu. V tomto významu se používá."— Transkript prezentace:

1 Autor: Martina Kachlová

2 Základní informace Klavír (z lat. Claves = klíče, klávesy) znamená řadu kláves neboli klaviaturu. V tomto významu se používá např. jako synonymum pro označení manuálu u varhan aj. (tj. např. třímanuálové varhany mají tři manuály neboli tři klavíry, cembalo dvě klaviatury neboli dva klavíry). V širším slova smyslu se tento termín začal v minulosti používat pro všechny klávesové nástroje, jakými jsou např. cembalo, spinet, klavichord apod., neboť hudební skladatel dedikoval svoji skladbu pro „klavír“, aniž by blíže specifikoval, o jaký nástroj se jedná. V současné době se tímto termínem míní většinou fortepiano a o tomto nástroji bude dále řeč. Klavír v tomto významu je rozměrný strunný hudební nástroj. Jeho zvuk vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem dřevěných kladívek. Klavír může být používán jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru. Slovo piano či jeho odvozeniny pocházejí z italských piano (tj. potichu) a forte (tj. silně) a vyjadřovala přednost tohoto nástroje měnit intenzitu produkovaného zvuku v závislosti na síle úderu prstu na klávesu. Klavír, stejně jako ostatní strunné nástroje klavichord a harpsichord, pracuje na principu rozeznívání ocelové struny. Ta se rozechvívá stiskem klávesy, jež v případě klavichordu kovovým hrotem, v případě harpsichordu hrotem brku a v případě klavíru dřevěným kladívkem strunu rozkmitá. Od 80. let 20. století se používají rovněž elektronická piana, kde je složitá mechanika klavíru nahrazena reprodukovaným zvukem. Mezi kladné rysy klavíru patří, že na něj může hrát téměř každý, od malého dítěte až po starého člověka. Klavírní literatura je velmi široká a může uspokojit jak začínající pianisty, tak náročné hráče. Zvuk klavíru je oblíben i mezi těmi, kteří sami klavírní hudbu neprovozují a klavírní recitály či koncerty patří ke stálému programu koncertních domů. Nevýhodou klavíru je jeho vysoká pořizovací cena a malá skladnost i mobilita.

3 Stavba klavíru Klavír je nesmírně náročný nástroj, který se skládá z mnoha různorodých částí, jejichž jednotným cílem a účelem je vytvářet čisté a zvučné tóny, jednoduše řečeno produkovat hudbu. Skříň klavíru a ozvučná deska Celou konstrukci klavíru a všech jeho částí nese skříň, v níž je uložen mechanismus klavíru, struny a pod nimi ozvučná deska. Skříň je vyztužena litinovým rámem. Ozvučná deska (též ozvučnice či rezonanční deska) je nazývána duší nástroje. Její kvalita určuje kvalitu tónů. Je vyrobena ze smrkového, či řidčeji jedlového dřeva; nachází se v případě křídla vespod skříně pod strunami a litinovým rámem, v případě pianina u zadní stěny nástroje. Dřevo, které je na ni použito, musí být speciálně nařezáno a necháno několik let vysychat. Funkcí ozvučné desky je přijímat tóny strun, zesilovat je a dávat jim příslušnou barvu. Klaviatura Klaviatura je styčná plocha nástroje a hráče. Skládá se z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny. Téměř všechny současné klavíry mají 88 kláves (sedm oktáv a část osmé), dříve se vyráběly klavíry s 85 klávesami. Lze naopak nalézt i speciální, zejména koncertní klavíry s větším počtem kláves. Na klaviatuře se nacházejí bílé a černé klávesy. Bílých je v jedné oktávě sedm a hrají celé tóny (C - D - E - F - G - A - H). Černých je pět a hrají se jimi půltóny. Dříve byly běžné modely, kde tomu bylo naopak. Při 88 klávesách je tedy 52 bílých a 36 černých. Na bílé klávesy se dřív užívala slonovina, na černé ebenové dřevo. Dnes se místo nich obládají klávesy umělými materiály. V litinovém rámu jsou nataženy struny, pro hlubší tóny delší, pro vyšší tóny kratší (vlnová délka hlubší tónů je totiž větší). Pro jeden tón se použí pro nejhlubší tóny jedna struna, pro nejvyšší tóny až struny tři (pro vyšší tóny se používá tenčích strun, proto je jejich zvuk slabší), tím se zvuk tónu zesiluje.

4 Stavba klavíru II Mechanismus klavíru Klavírní mechanika je technicky nejkomplikovanější část nástroje. Skládá se z řady pák, které propojují klávesu s kladívkem a dusítkem strun. Při stisknutí klávesy se ze struny zvedne dusítko, plstěná krátká lišta, která brání struně znít. Jakmile se struna uvolní, dopadne na ni plstěné kladívko a rozezní ji. Po dopadu odskočí, aby strunu netlumilo a mohlo dle potřeby udeřit znovu. Když pustí hráč klávesu, dopadne dusítko zpět na strunu a ta ztichne. Délka tónu může být i po puštění klávesy prodloužena pomocí pedálu. Hlasitost tónu závisí na tlaku, který je vyvinut na klávesu. Pokud nejsou dusítka nadzvednuta pomocí pedálu, zní struna po dobu stisku klávesy. Po jejím uvolnění dosedne příslušné dusítko zpět na strunu a tón přeruší. Klavír může být vybaven mechanikou vídeňskou (starší, dnes se již nepoužívá) nebo anglickou Pedály Pedály ovládá klavírista částí chodidel a jsou umístěny pod klaviaturou. Běžné klavíry mají dva, či častěji tři pedály. Pravý pedál ovládá dusítka strun. Každá struna je vybavena dusítkem, jež zastavuje chvění strun a tím utlumuje jejich zvuk. Je propojen s dusítky, která se při sešlápnutí pedálu zvednou ze strun a zvuk pokračuje - dochází k přeznívání tónů. Poprvé se objevuje u hammerklavíru. Levý pedál se nazývá una corda a patří mezi nejstarší. Jeho sešlápnutím neudeří kladívko do všech tří strun, ale jen do dvou. Jejich zvuk je proto tlumený a zabarvuje se. Při sešlápnutí se klaviatura posouvá doprava a tak se kladívko dostává na dvě struny místo tří. Prostřední pedál, tzv. sostenuto, ovládá rovněž dusítka, ovšem ne všechna, ale ta, jež byla zvednuta při hře ve chvíli sešlápnutí pedálu. Prodlužuje tak délku jen těch tónů, které zněly v momentu sešlápnutí. Vznikl jako poslední (autorka Jean Louise Bosselot, později zdokonalila firma Steinway), obsahují jej všechny novější typy klavíru. Pozor na prostřední pedál u piana, který plní jinou funkci (obvykle tlumící efekt). Zřejmě první skladatel který předepisoval a propracoval zápis použití pedálu v notovém partu byl Jan Ladislav Dusík.

5 Druhy klavírů Moderní piano má dvě základní podoby: křídlo a pianino. Každý z těchto druhů může mít řadu typů, v závislosti na velikosti, tvaru či použitém materiálu. Krom toho s minulosti vyskytovaly jiné, specifické konstrukce, od nichž se dnes již víceméně upustilo (např. tzv. žirafí krk). Křídlo Ve skříni křídla jsou rám a struny uloženy vodorovně. Struny jsou taženy kolmo ke klaviatuře a leží vedle sebe. Velikost křídla se liší, jeho délka může dosahovat od zhruba jednoho a půl metru až ke třem metrům. To klade značné nároky na prostor, v němž je křídlo umístěno, a to nejen na plochu, ale i výšku místnosti, neboť pro patřičnou rezonanci zvuku je potřebná i určitá výška stropu. Pianino Pianino se od křídla liší rozměry i konstrukcí. Rám a struny jsou umístěny svisle, stejně tak kladívka mají v klidovém stavu svislou polohu, struny se pro úsporu místa kříží. Největšími přednostmi pianina jsou jeho nižší výrobní náklady a menší velikost.

6 Historie klavíru Raný vývoj klavíru Klavichord z 18. stoletíPraotcem klavíru byl řecký monochord, ve své prapodstatě přístroj na měření hudebních intervalů. Byla to jediná struna napjatá na ozvučné desce, která se posuvnou kobylkou dělila na různě dlouhé úseky struny a ty se pak rozeznívaly paličkou, které se říkalo plektron. Zvýšením počtu strun vznikl polychord, který již byl od počátku myšlen jako hudební nástroj. Poměrně značně se rozšířil a v různých zemích byl znám pod různými názvy (helikon, manicorde, manicordium). Připojením klávesnice a trsacího mechanizmu rozechvívajícího struny vznikl, nejspíše na začátku 14. století, klavichord (anglická šachovnice, ve Španělsku exaquir). Podstatným rysem všech těchto nástrojů je to, že všechny struny jsou stejně dlouhé, jsou naladěné na stejnou výšku a při hře se výška tónu mění zkracováním délky struny posuvem kobylky a změnou místa, kde se mají jazýčky dotknout strun. Paralelně s klavichordem vzniká klavicembalo, které se od klavichordu liší tím, že jeho struny jsou různě dlouhé, z nichž každá je naladěna na jinou výšku tónu. Zpočátku byla pro každý tón struna jedna, později dvě až tři. V dalším vývoji byly připojeny rejstříky, které různými technickými prostředky umožňovaly měnit barvu tónu. Hudebník seděl čelem napříč strunám. V Anglii se tomuto nástroji říkalo virginal a v Německu spinet. Dalším vývojem se změnilo posazení hráče. Hudebník byl přesazen na užší stranu nástroje a struny byly nataženy směrem od něj. Nástroj se pak podobal cimbálu a vžil se pro něj název clavicembalo nebo zkráceně cembalo. V Anglii je dodnes znám jako harpsichord. Podle podoby s ptačím křídlem se takto konstruovanému cembalu říkalo křídlo. K realizaci poslední vývojové etapy vedla snaha dosáhnout větších dynamických rozdílů bez složité mechaniky několika klaviatur a rejstříků. Řešení bylo ve změně způsobu rozechvívání strun. Místo jazýčku byla zvolena palička spojená s klávesnicí, která umožňovala různou silou úderu dosáhnout i různě silného zvuku.

7 Historie klavíru II Není neobvyklé v dějinách lidstva, že na tutéž myšlenku v době, která je pro ni zralá, přijde několik lidí současně. V případě kladívkového klavíru byli hned tři. Patrně prvním byl ve Florencii kustod sbírky hudebních nástrojů rodiny Medičejských Bartolomeo Cristofori, který svůj první model sestrojil roku 1708 a nazval jej „stromento col piano e forte“, čili nástroj se slabou a silnou dynamikou. Do dnešního dne se dochovaly tři Cristoforiho nástroje. Zásluhu na rozšíření myšlenky kladívkové mechaniky měl jiný Ital, Scipione Maffe, který roku 1711 publikoval oslavný spis na kladívkový klavír. Francouzský výrobce cembal Jean Marius předvedl roku 1716 pařížské královské akademii tři modely podobného typu jako Cristofori a konečně roku 1717 německý varhaník Christoph Gottlieb Schröter v Drážďanech další dva modely, založené na poněkud odlišném principu. Vynález se potýkal s technickými problémy a patrně by i zapadl nebýt saského nástrojaře Gottfrieda Silbermana, který v roce 1728 zahájil prakticky masovou produkci zdokonaleného nástroje, který nazval Pianoforte (odtud zkráceně piano). Prakticky téměř celých sto let existovaly vedle sebe jak klavichord a cembalo, tak i piano. Např. Johann Sebastian Bach piano dobře znal a sám navrhl některá technická zlepšení; ve své tvorbě i koncertní činnosti však zůstal věrný cembalu. Mnozí další skladatelé, mezi jinými např. Joseph Haydn nebo Wolfgang Amadeus Mozart, si však uvědomovali možnosti, které dává mohutnější zvuk a schopnost dynamických změn. Vzniká rozsáhlá literatura a to spolu s rozšířením nástroje i do měšťanských domácností na počátku 19. století piano klavichord a cembalo prakticky vytlačilo. K renesanci cembala došlo až ve 20. století, když umělci i obecenstvo rozpoznali, že skladby psané pro cembalo znějí autenticky a barevněji na originálním nástroji a klavír se v tomto případě zdá být nedokonalou náhražkou.

8 Vznik klavíru dnešního typu V první polovině 19. století vznikla v Evropě řada dílen specializovaných na stavbu klavírů (např. pařížský Erard, londýnský Broadwood či vídeňský Bösendorfer. Nástroj prodělal dlouhý vývoj, např. byla specifikována funkce pedálů či rozšířený rozsah z pěti oktáv v dobách Mozarta na dnešních sedm a víc. Stejně tak se vyvinula klavírní mechanika, jaká se používá při stavbě pian i v současnosti. K polovině 19. století již piano vypadalo a fungovalo jako dnes.

9 Výroba klavíru Výroba klavíru je dlouhý, finančné i technicky náročný proces, který od pokácení stromů k poslednímu doladění může trvat několik let (většinou čtyři až šest). Záčíná se výběrem vhodného dřeva. V České republice je to smrkové dřevo z Šumavy, které používá např. česká firma Petrof, ale i řada zahraničních výrobců. Ovšem každý klavír je postaven z více druhů dřev, jež jsou voleny podle svých vlastností (měkkost či schopnost nést zvuk). Dřevo se postupně řeže na fošny a dává proschnout. Stejně zodpovědná práce je vyválcovat struny potřebné tloušťky a délky. Struny bývají většinou ocelové a aby se dosáhlo jejich různé frekvence kmitání, omotávají se některé navíc měděným drátem. Nejdůležitější fází je tzv. tónování nástroje, ladění a intonování. Tónování - jedná se o přibližné vyladění strun na předepsanou výšku - provádí se bez mechaniky klávesnice - klavír je pozvolna připravován na velký tlak strun Intonování - je nutné pro perfektní stav nástroje, zejména jeho kladívek - jedná se poslední úpravu nového klavíru a mluvíme o zvukové úpravě - úkolem ladiče je odstranit veškeré negativní vlivy, jenž by mohly narušit kulturu tónu - úprava kladívek: 1. brousí se kladívková plsť 2. pomocí intonačních jehel 3. tónové oblasti ve správném poměru Když je celý nástroj zkompletován (včetně leštění dřevěného povrchu atd), ladí se jednotlivé struny pomocí speciálních ladících klíčů, v současnosti nejmodernější - temperované ladění. Klavír, jako ostatní hudební nástroje, se ladí ladičkou o kmitočtu 440 Hz.

10 Péče o klavír Aby zůstal klavír stále v dobrém stavu, je vhodné ho uchovávat ve stabilním prostředí bez změn teplot, vlhkosti apod. Rovněž časté stěhování klavíru škodí, jednak změnami prostředí, jednak nárazy při přenášení, čímž se mohou uvolňovat klávesy, struny aj. V místnosti by klavír neměl stát u obvodových stěn či zdrojů tepla. I při sebelepší péči o nástroj dochází k rozladění. Pak je zapotřebí povolat odborníka, ladiče, který piáno doladí. Na světě existuje několik desítek firem, které se zabývají výrobou pian. Nástroje se tak neliší pouze značkou, ale i sytostí a sílou tónu a samozřejmě cenou. Mezi světoznámé výrobce klavírů (firmy nesou jména svých zakladatelů) patří americká firma Steinway & Sons, londýnský Broadwood, vídeňký Bösendorfer ), berlínský Bechstein, italská firma Fazioli či pařížský Erard. Nejslavnějším českým zástupcem je královehradecká Petrof, jenž je i největším evropským výrobcem pian. Slavné značky

11 Klavírní literatura Uplatnění klavíru a klavírní hudby je široké a každý hudební styl, od baroka po jazz zanechal klavíru rozsáhlý repertoár, asi nejvíc však romantismus. Přední hudební skladatelé 19. století (Beethoven, Chopin, Debussy, Schönberg aj.) či 20. století (mj. Gershwin) zanechali po sobě rozsáhlé klavírní dílo. Předností klavírního repertoáru je, že pro piano byly upraveny i mnohé skladby určené původně orchestru či pěvcům. Ti, kteří se hrát na klavír teprve učí, se velmi často setkají s etudami Beethovenova žáka Karla Czerného, Viléma Kurze či jeho žáka Antonína Sarauera. Beethovenův rukopis Velké sonáty pro kladívkový klavír

12 Slavní klavíristé V 18: a 19. století se role klavírního virtuoza a skladatele velmi často prolínala, takže např. Ludwig van Beethoven byl mnohem dřív znám jako pianista, než jako hudební skladatel. Z dalších předních interpretů minulosti lze uvést snad největšího pianistu 19. století a rovněž komponistu Ference Liszta či jeho mladšího kolegu Roberta Schumanna. 20. století poznalo řadu špičkových klavíristů, jako například Svjatoslava Richtera,Alfreda Brendela, Vladimira Ashkenazyhoi,či řadu dalších. Svjatoslav RichterAlfred BrendelVladimir Askenazy Igor Ardašev


Stáhnout ppt "Autor: Martina Kachlová. Základní informace Klavír (z lat. Claves = klíče, klávesy) znamená řadu kláves neboli klaviaturu. V tomto významu se používá."

Podobné prezentace


Reklamy Google