Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Mexiko 2005. 27.2.2005 Je 19:00 venku je -7°C a cesta začíná. Ve vestě a jednom svetru nic moc. No uvidíme. Večer přespíme v Praze u Rumburaka a zítra.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Mexiko 2005. 27.2.2005 Je 19:00 venku je -7°C a cesta začíná. Ve vestě a jednom svetru nic moc. No uvidíme. Večer přespíme v Praze u Rumburaka a zítra."— Transkript prezentace:

1 Mexiko 2005

2 Je 19:00 venku je -7°C a cesta začíná. Ve vestě a jednom svetru nic moc. No uvidíme. Večer přespíme v Praze u Rumburaka a zítra to vypukne naostro. Mexico Rozloha téměř 2 miliony km2. Nadmořská výška se mění od 0 do 5611mnm. Podnebí je na jihu vlhké a tropické, v severněji položených a horských oblastech o něco chladnější a sušší. Žije zde zhruba 100 milionu obyvatel z toho asi 60% ve městech. Většina z nich jsou Mestici – název míšenců domorodých obyvatel a převážně španělských kolonizátorů. Uvádí se počet 7 milionu čistě původních obyvatel kteří však ve společnosti zaujímají ty nejnižší pozice. Čeští občané pro vstup nepotřebují víza pro pobyt do 90 dnů. Při vstupu však je nutné vyplnit imigrační kartu do které úředník vyplní povolenou délku pobytu dle své vůle. Ta se však v případě potřeby dá prodloužit až do zmíněných 90 dnů. Oficiální měnou je mexické peso 1Ps=+-2Kč. Trošku matoucí může být označování měny symbolem $. Americké dolary jsou pak označeny $US. Ve většině země je v případě potřeby možné směnit jen dolary, výjimečně eura. Bankomaty fungují většinou bez potíží.

3 Jsme v Mexiku. Řadíme se do fronty na imigrační a konečně mám představu jak se cítí had na Nokii, ta fronta byla zatočená snad na 8x. Po chvíli to máme úspěšně za sebou a jdeme si pro zavazadla. V tu chvíli začíná zábava. Můj batoh vesele zůstal v Amsterodamu. Prý přiletí zítra stejným letem. Vyplňuji formuláře a jdeme zjistit jak to vypadá s letenkou na zítra večer do Cancúnu. Vzhledem k tomu, že tady den musíme zůstat jsme se rozhodli letět hned tam a pak se vracet po zemi. Letenky jsou za 169$ (autobus z Cancúnu do Mexico City stojí 110$ a jede 24 hodek), uvidíme zítra jak to dopadne s batohem. Zbývá vyměnit peníze a konečně vycházíme z letiště. Je už tma ale je příjemně teplo. Metrem se dostáváme na Zócalo (mimochodem metro sice jezdí po kolejích, ale i tak má pneumatiky. Lístek stojí 2ps) což by mělo být největší náměstí ve střední a jižní Americe. No, Václavák je asi 3x větší. Ve středu náměstí vlaje obří mexická vlajka tak 10x15 metrů, jednu stranu zabírá prezidentský palác, další katedrála. Zkoušíme první hostel Zamora hned u náměstí, pokoj pro 4 bez koupelny je za 195 pesos + 60 za další osobu v něm. Rozhodujeme se že to zkusíme jinde. O pár ulic dál je hostel a 6ti lůžkáč by vyšel na 600 pesos. Mimochodem před námi v se v tom hostelu ubytovávaly asi 3 Japonky a tak 20letej týpek v recepci s něma mluvil japonsky. To bych v zemi kde je problém se domluvit anglicky fakt nečekal. Vracíme se tedy zpět, Ondra se prý vyspí na karimatce. Rozbalí si ji pod stůl a kolem 11 jdeme spát.

4 Mexico City Rozprostírá se ve velkém údolí ve výšce 2240mnm. Žije v něm více než 20 milionu obyvatel. Mexico-City není pouze jedním z nejstarších měst v Novém světě, ale má i největší rozlohu na světě (přes 2600km2). Je to město plné smogu, velkých paláců z dob kolonizace. Počátky města sahají až do doby okolo roku 200 přnl kdy se kolem jezera Lago de Tedovo začínají objevovat lidé. Dějiny byly ovlivněny výbuchy nedaleké sopky Popocatépetl. Velký význam získala oblast při vzestupu Aztéků jejichž centrum Teotihuacan se nachází asi 50km od dnešního Mexico City. Moderní Mexico City je město kde je možné najít všechno od bohatých čtvrtí až po chudinské slumy. Orientace není příliš složitá díky přehlednému číslování ulic. Městská doprava je z větší části v centru obstarávána 11 linkami metra přičemž jedna jízda stojí 2ps. Náměstí Zócalo je už celých 500 let ohniskem historického centra, Centro Historico, jehož západní okraj se táhne až za park Alameda. Je největším náměstím na celém americkém kontinentě, jehož rozměry jsou 240x240m.Dominuje zde chrám Catedral Metropolitana, jehož podlaha v důsledku změn hladiny spodní vody klesla o téměř 2,5m.

5 Budíme se každou hodinu a konečně v půl 6 definitivně vstáváme a v 6 vyrážíme na památky do Teotihuacanu. Hned vedle hostelu je pekárno-kavárna tak jdeme na první mexický jídlo. Dáváme míchaný vajíčka a čerstvě vymačkaný pomeranče za slušnou cenu 38ps a vyrážíme metrem na autobusák.Ten 2x přejdeme z jednoho konce na druhý než se doptáme odkud to jezdí a za chvilku frčíme směr Los Pyramides. Projíždíme okrajovými částmi Mexico City, baráky nejsou až zas takový chatrče jak sem čekal, většinou sou z železobetonu a podobně jako ve středozemí spoustě z nich čouhají ze střechy dráty kdyby se náhodou stavělo další patro. Za hodinku vystupujeme u brány areálu. Lístek stojí 38ps. Vytahujeme ISIC karty s tím, že prubnem slevu a k našemu úžasu nás pouští dovnitř zadarmo. Paráda. Propleteme se mezi pár stánky a konečně stojíme na jednom konci Cesty mrtvých. Později se ukáže, že příhodnější název by byl cesta prodejců. Nabízí se nám jeden z průvodců, poté co odmítáme nám s úsměvem poradí nejlepší cestu areálem. Začínáme tedy menší pyramidou boha Quetzalcóatla a pak pokračujeme k větším pyramidám Slunce a Měsíce. Skoro celou cestu nás provází erární fenka. Jakoby věděla kam chceme jít a na každé křižovatce zatočí přesně tam kam pak i my. Asi v půlce areálu je muzeum které je zatím zavřené.

6 U něj je pár dalších psů kteří ji potom co jim nedá solidně dorvou. Dál už nás doprovází po 3 (ne že by jí ukousli nohu ). Mezi pyramidou slunce a měsíce se dostáváme do spárů prodejců různých sošek a jiných suvenýrů. Leckdy jich je stejně jako nás a předhánějí se v nabídkách. Po tvrdém smlouvání ze $ na 20$ nějaké kupujeme (V ten moment přibíhá další a volá „Dám vám stejnou cenu jako oni – 100$.“ Málem se válíme smíchy). Vzdávají to až v momentě kdy začneme šplhat na pyramidu Měsíce. Čekají ale dole a hned jak slezeme nás zase nahání. Dokonce i ten u kterého jsme nakoupili před pěti minutami. V areálu ještě Ondra a já kupujeme klobouky a vyrážíme zpět do Mexico City. Po cestě do autobusu nastoupí dva kytaristi a zahrají několik songů. Jsou fakt dobří tak jim pak dáváme pár pesos. Teotihuacan Oblast archeologický vykopávek asi 50km od Mexico City. Bylo to největší mexické starověké město příslušející kultuře Aztéků. Většina byla vybudována mezi lety kdy v něm žilo údajně až obyvatel. Je v něm pravidelná síť ulic z nichž nejvýznamnější je Clazada de los Muertos (Cesta mrtvých). Nejvýznamnějšími objekty jsou Pyramida Slunce (Pirámide del Sol) s výškou přes 70m s o něco nižší Pyramidou Měsíce (Pirámide de la Luna). V areálu je kromě dalších staveb, například chrámu boha Quetzalcoatla i muzeum s ukázkami maleb v nepřístupných místech areálu. Protože letadlo s mým batohem má přiletět až večer, rozhodujeme se pro odpolední prohlídku vyhlášeného antropologického muzea. Před jeho vchodem zhlédneme představení létajících indiánů Voladores.

7 Později zjistíme že je to jen 10 skupin po celém Mexiku a to je po cestě potkáme hned 3x. Zaplatíme vstup 38ps (kamera je za 30ps, my máme jen foťáky a ty jsou OK) a čeká nás několika hodinová prohlídka. A že je na co koukat. Každá z civilizací na území Mexika má svoji rozsáhlou expozici. Na konci už nohy celkem slušně protestují. Udělali jsme pár fotek, některé se celkem povedly i když se vevnitř nesmí fotit s bleskem. Poté už vyrážíme na letiště. Tam si mě asi hodinu posílají od přepážky k přepážce a nikdo nic neví. Nakonec se naštvu a odmítnu od jedné z nich odejít než zjistí kde můj batoh je. Rázem se věci vyjasňují, ženská bere vysílačku a zjišťuje kam mám jít. Batoh přiletěl a za chvíli je můj. Potom absolvujeme další přepážkový maratón kvůli letenkám do Cancúnu ( nakonec 160$). Při vstupu do letadla dochází k tragédii. Nepovolí nám vzít na palubu žádné rozpité láhve ani láhve bez etiket. Naše zásoby slivovice jsou rázem v čudu. Nemluvě o tom že nějakej letištní čurák je bohatší o můj Švýcarek, kterej jsem zapomněl v toaletce. Snažili jsme se to dodatečně check-inovat ale ochota je naprosto nulová. Nebyl ani čas slivku vypít nebo aspoň vylít. Mexičani neumí chlastat a když už začnou tak se strašně zboří. No, asi se setnuli fakt dost. Navíc se nám příčilo, že ten stejnej parchant co nám to sebral z toho bude něco mít.

8 Na letišti jsme přesně o půlnoci - teplota 17°C. Podle Lonely Planet (LP) jede poslední autobus do města ve 24:00, vybíháme tedy ven nicméně nikde nic. Za taxi chcou nehorázných 9$ na osobu. Podle LP platí na letišti zvláštní tarif. Prý je dobré ptát se za kontrolním bodem asi kilometr za letištěm. Vyrážíme tedy tam. Problém je v tom, že v jednu v noci a navíc po posledním letu kolem zrovna moc prázdných taxi nejezdí. Nakonec nám zastavují ti vyděrači z letiště a po chvíli smlouvání nás všech 5 berou za 38$. Dost slabota. Všeobecně Cancún není nejlevnější. Ubytováváme se v hostelu Mexico Hostels za 100ps. na osobu ve společných ložnicích. Rozdělují nás do dvou různých, v té co jsem já už spí 3 kočenky. Na pokoji je děsné horko a smrad. Lezu do druhého patra ( o bože u stropu to teprve dostává grády)nad jednu z nich a vytuhávám. Ostatní dávají ještě venku pivko. Při debatě je potkává místní domorodec s nabídkou kvalitní marihuany. Odmítají, dopíjí pivko a jdou spát (tohle už vím z doslechu ). *Ve většině levnějších hotelů je teplá voda spíše výjimkou. Pokud se někde vyskytne, jedná se většinou o vodu ohřátou Sluncem, kumulovanou v černém barelu na střeše budovy. Cancun Město ve kterém dnes žije asi obyvatel se rozvíjí od 70.let kdy se začalo zvedat jako turistické centrum zejména pro Američany. Je zde možné platit dolary a není problémem se domluvit anglicky. Je výchozím místem pro výpravy turistů na archeologické památky v Tulumu, Xcaretu a Chichen Itza. Je to jedno z dražších míst v Mexiku.

9 Ráno vstáváme, Ondra jde na net, já dávám studenou sprchu (teplá neteče). V ceně ubytování je i snídaně - hrnek kafe a dva rohlíky. Potom se balíme (čistím toaletku od opalovacího krému kterým se zevnitř namazala - ještě že byl v pytlíku, mohlo být hůř) a jdeme na autobusák pro lístky do Tulumu ( 2 třída - 48ps.). Jede to za 10 minut takže zbývá nasednout a jedem. Po cestě při zastávkách hlídáme aby si někdo 'omylem' nevyložil naše batohy ze spodu autobusu. Po cestě nastupuje spousta lidí (třeba chlapi s lopatama) na nejrůznějších místech (třeba uprostřed jungle) takže cesta je celý dvě hodky rozmanitá. Poprvé jedeme ve dne někde po silnici mimo město. Všude je strašný bordel. V pásu kolem silnice sou papírky, když je náhodou vedle silnice vypáleno jsou místo papírku vidět lahve od piva. Na metr délky silnice je jich ve vzdálenosti 4 metrů od silnice tak 5. Taky se pořádně seznamujeme s retardérama (Topés) který jsou v Mexiku kromě dálnic naprosto všude. Řidičovi nad hlavou neustále bliká a pípá signalizace překročení maximální rychlosti 95km/h tak říká nějakými chlápkovi a ten se za jízdy hrabe v pojistkové skříni a vypíná to. V Tulumu vystupujeme a jdeme zkusit asi 100 metrů vzdálený hostel The Weary Traveler doporučený LP. Po chvíli domlouvání a prohlížení bereme na dvě noci za 920ps. Máme dvě dvoupostele v pokoji s nějakým Italem a nějakou holkou bůhví odkud a Ondra je o pokoj vedle se dvěma „kočkami“ (Ondra: jasně – kočkama – dvě otylé Američanky něco mezi 30 a smrtí – Přemete, Přemete…máš podivný vkus ). V hostelu je barůvka (první mojito), internet (5ps hodka) a je to takový setkávací místo pro cestovatele z celého Tulumu. Fasujeme lístky na autobus z pláže co jsou v ceně ubytka a vyrážíme na oběd a k vodě.

10 Tulum Městečko Tulum má asi 3800 obyvatel a je známé v podstatě jen díky Mayským ruinám které zaujímají jako jedny z mála polohu na mořském pobřeží a které jsou velmi dobře zachované. Pocházejí z doby úpadku Mayské civilizace kolem roku 1200 a jsou silně ovlivněny Toltéky. Město ze 3 stran obklopují hradby o výšce 3-5 metrů. Je to jedno z měst která byla opuštěna jako poslední v době po vpádu španělů. Je to asi 8km, takže v popoledním 30 stupňovým smahu celkem sada. Na oběd si dáváme směšně malý, ale o to pálivější tacos (10ps za kus). Pak se stavujeme v obchodě a kupujeme pivka a pečivo. Pivka sou OK, ale druhej kousek přeslazenýho pečiva letí expresním hodem do jungle. (René: Přema spokojeně polykal sousta prvního koláčku, ale do druhého se stačil zakousnout jen jednou. Následovala otázka: „Chcete si ještě někdo kousnout, než to vyhodím do hajzlu???“, hovořící za vše ). Řádně vypečení dorážíme k moři a nejdřív pro jistotu hledáme odkud jede ten autobus zpátky. Ptát se kohokoliv nemá cenu, člověk vždycky uslyší něco jinýho. Při tomhle pocházení jdeme i kolem vchodu k tulumským pyramidám a podle počtu lidí tušíme, že zítra to bude pěknej masakr. Jen tak mimochodem na cestě potkáváme skupinu vojáků kteří jdou proti nám a asi tak 100 metrů před námi z ničeho nic odbočí do jungle. Nakonec to vzdáváme a jdeme do vody na bělopísečné pláži a v době odjezdu jdeme číhat k silnici. Povedlo se a zpátky si vezeme prcky busem. Vystupujeme u kšeftu a dokupujeme věci k večeři. Večer na dvorku celkem slušně popíjíme a taháme informace z Čecha, kterej je po dvou letech v USA už rok v Mexiku. Mimo jiné nám doporučuje navštívit Casa Cenote asi 10 km o Tulumu. Na závěr večera proběhne menší hádka ohledně další cesty ale končí plánem na konzultaci netu. Kolem půlnoci se probírám vytuhlej v hamaku na dvoře (ač sem hodinu předtím tvrdil, že tam vytuhnout určitě nemůžu)a následuje přesun do betle.

11 Vstává me před devátou aby sme chytli plážobus v 9:20. René má kapku záchodovou sezónu - to bude ten včerejší kilovej kokosovej jogurt. Plážobus staví kousek od ruin, ale i takhle brzo je tam už přeplněno. Nejzajímavější na ruinách v Tulumu je asi jejich poloha na pobřeží a spousta leguánů všude kolem. Vstupné je klasických 38ps. Areál je celkem kompaktní, ze 3 stran obehnaný zdí s asi 4 vchody na straně 4 je moře i s pěknou pláží. Po chvíli se dekujem, přejdeme k hlavní silnici a bereme colectivo (cosi mezi autobusem a taxíkem, je to dodávka která čeká až se naplní a pak se vydá určitým směrem. Každému zastaví podle přání a podle délky se odvíjí i cena. Případně po cestě na uvolněná místa kdekoliv přibere lidi na zamávání) ke Casa Cenote (Cenote jsou vápencové propadliny zaplněné vodou a někdy jako v tomto případě spojené s mořem což znamená polosladkou vodu). Je tady jen pár lidí a tak tu šnorchlujem a válíme se na pláži. Dáváme si v přilehlé restauraci obídek (500ps za všechno), fotíme lovící pelikány, prohlížíme krásy přírody (rozuměj více či méně oblečené Mexičanky) a vyrážíme domů s obligátní zastávkou v obchodech pro večeři. Cestou pozorujeme u silnice dva nosály, které se marně snažíme vyfotit.

12 Po večeři začíná fest pršet ale i tak kupujeme lístky na zítřejší pokračování cesty. Od rána chystající se koncert patrně jamajské skupiny je zrušen. Na závěr René zjišťuje, že nejen dnes vypověděl službu jeho foťák ale někdo si někdo z prádelní šňůry „půjčil“ jeho ručník. Nechápu, že to někomu stojí za to.

13 Coba Starodávné mayské město v Coba zajímalo v době největší slávy mezi lety oblast až 50km2 a žilo v něm až obyvatel. Architektura je trochu záhadou protože některé stavby spíše připomínají několik stovek kilometrů vzdálený Guatemalský Tical. Ruiny jsou dnes v zarostlé pralesem a z odhadovaného počtu až staveb je jich odhaleno jen pár. Nejlepší způsob prohlídky je z kola která se dají půjčit u vchodu do areálu. Výhodou tohoto místa je menší známost a tím pádem i velmi malé množství turistů. V Coba se nalézá i nejvyšší mayská stavba yucatánského poloostrova, 42 metrů vysoká Velká pyramida. Vstávačka o půl 7, kupujeme lehkou snídani a na 7 jdeme na atobus do Coba. Autobus přijede o pul hodinky později, ale žádná krize. Ze začátku to vypadá, že v něm bude nátřesk, ale pak se ukazuje, že to jenom na nádraží stojí tlupa zmatenejch Amíků co zrovna přijeli z Cancúnu. Za hodinku sme v Coba. Cesta je celou dobu rovně a řidič má zjevně potíže s dodržováním povolené rychlosti. Kontrolka na stropě která signalizuje její překročení zuřivě pípá. V Coba si na „nádraží“ ukládáme batohy a jdeme k pyramidoareálu. Vstup je klasických 38ps Kousek za branou si na doporučení LP půjčujeme kola za 25ps na jednoho. Jsme tu brzo ráno – no, o půl 9 - a nikde ani noha, paráda. Projíždíme lesem od jedné stavby ke druhé, v Coba je cca 6500 staveb, ale jen pár jich je odkrytých.

14 Jediná na kterou se dá vylézt je Velká pyramida která ční nad pralesem a z vršku je vidět pár jiných staveb vykukujících mezi stromy. Strávíme v areálu asi dvě hodiny a pak se vracíme do vesnice. Někde by tu měla být dobrá koupačka, ale je asi 5km daleko a kola nám nedovolí vyvézt z areálu a taxík se nám nechce platit takže to neklapne. V restauraci u autobusové stanice si dáváme snídani a před polednem nastupujeme na další hodinovou cestu do Valladolidu. Valladolid Valladolid byl kdysi mayským obřadním městem. Po obsazení španěly byl několikrát centrem dobývacích pokusů. Dnešní Valladolid ( obyvatel) je moderně vypadajícím menším městem. Jeho největším lákadlem jsou Cenote Xkeken a Cenote Samula. Dvě nádherná jeskyní jezírka otevřená pro koupání vzdálená jen pár kilometrů od centra města.

15 Ve městě je vedro jako prase, plán je najít ubytko a hurá se vykoupat do místních jeskyní. V okolí jsou 3, jedna je přímo v centru ale kousek od města by měly být dvě mnohem lepší a přesně ty jsou v plánu. Vyrážíme hledat hostel Albergue La Candelaria - prvně přesně opačným směrem - pak se ale zadaří a za chvíli jsme ubytovaní za 100ps na jednoho a noc. Poprvé máme pokoj jen pro sebe a každý vlastní postel.Kousek od hotelu bereme colectivo na cenote za celkem 70ps. Před vstupem za 25ps se poprvé setkáváme s provoláváním 'aqua - coca cola', které se poté stane téměř heslem naší výpravy. Čekáme že vevnitř bude plno ale je tam jen asi 10 lidí včetně nás. V jeskyni je jezírko o průměru asi 20 metrů a kolem krápníky a ze stropu visící kořeny které končí asi metr nad vodou. Ve stropě je asi dvoumetrová díra kterou kolem poledne svítí slunko přímo doprostřed jezírka. Podle fotek to vypadá úchvatně, my jsme přišli až odpoledne, ale i tak je to senzace rušená jen asi 15 minutovým vpádem mexických školáků na výletě. Trávíme tu asi 2 hodinky, plaveme, zkoušíme hloubku která se díky čistotě vody dost špatně odhaduje, zkoušíme taky udělat pár fotek. Po koupání se jdeme mrknout k druhé cenote ale tam zjišťujeme, že je do ní další vstupné takže jenom mrkneme po povrchu a nahlédneme dírou do jeskyně. Vracíme se colectivem do centra a jdeme na večeři do hotelu v centru města s vynikající atmosférou. Zde proběhne první seznámení s papričkami habaneros - vskutku ďábelské setkání a to zvlášť pro Laďu. Večeře stojí celkem 500ps. Po večeři se jde na procházku městem, já mám problémy s nohou tak jdu do hostelu dopsat deník. Chvíli se nechávám ožírat od komárů v hamaku na dvoře, ale pak se přesouvám dovnitř k šikovné (a výjimečně hezké) recepční a tahám z ní rozumy ohledně zítřejší cesty do Chichen Itza. Potom doráží ostatní s lahví tequily a oslava narozek Ondry může vypuknout. Přidává se k nám jeden Francouz a oslava se celkem vydařila. Jediný kdo měl výhrady byly dvě postarší Češky bydlící kousek dál. Shodli jsme se, že to byly stopro učitelky. Nemůžou čekat klídek v pátek v devět večer a stejně jsme zas tak hluční nebyli. Ke konci šel kolem párek starších Kanaďanů, on se nás snažil učit pít, po chvíli pochopil, že se sám nechytá a s úsměvem to vzdal.

16 Vstáváme v 6 ráno a jdeme nahánět colectivo do Chichen Itza, chceme tam být dřív než davy lidí. Nakonec se vezeme za 20ps na osobu což na nějakých 50km není vůbec špatná cena. Chichen Itzá jsou nejlépe zrestaurované památky na Yucatánu, které vynikají nejen nadstandardní cenou 88ps za vstup. Dáváme si batohy do úschovny a hurá do víru prohlídky. Chichen opravdu stojí za to. Postupně projdeme během dopoledne celý areál, který se mezitím solidně zaplnil. Je téměř zázrak, že máme pár vydařených fotek bez lidí. Chichen Itza Nejlépe zrestaurované mayské ruiny na Yucatanském poloostrově. Kolem 9-10 století došlo k nahrazení (popřípadě splynutí) čistě mayské kultury toltéckou. Je zde velká spousta zajímavých staveb mezi kterými vyniká 25 metrů vysoká pyramida El Castillo. Je to jediná stavba na kterou se dá vyšplhat. Je postavená pod vlivem mayského kalendáře a na jejím schodišti se každoročně během slunovratů odehrává úchvatná podívaná. Na spodním okraji schodiště jsou hadí hlavy a vycházející (popřípadě zapadající) slunce vrhá díky stupňům na bok schodiště zubatý stín. Jak slunce postupuje vypadá to jakoby se z vrcholku pyramidy plazil had. Jistou nepříjemností je velké množství turistů kterému se dá nejlépe předejít návštěvou hned po otevření v 8 hodin kdy díky velké rozloze areálu chvíli trvá než se vše zaplní.

17 Odpoledne vyrážíme neskutečným saunobusem do Meridy odkud jezdí autobusy do dalšího cíle naší cesty Palenque na jižním Yucatanu ve státu Chiapas. V Meridě jsme kolem 3 odpoledne, autobus do Palenque jede v 10 večer, chceme jet přes noc protože cesta trvá 9 hodin. Máme tedy čas se podívat po městě. První co chceme vidět je oběd. Na tržnici je řada levných jídelen, každá má svého náhončího. Jednu vybíráme, bohužel porce jsou tady (asi všeobecně v těchto jídelnách) trpasličí. Dojídáme se venku gyrosem. Pak projdeme trh a dáváme si pauzu na náměstí. Jsem rád, že klobouk už skoro nesundávám. Nebýt toho tak mě pták nasral rovnou na hlavu. Nutno říct, že když se člověk na tomto náměstí podíval na zem tak nabyl dojmu, že zdejší ptáci trpí nějakými střevními obtížemi. V tomto parku jsou stejně jako minulý den ve Valladolidu zajímavé lavičky pro dva lidi se sedátky otočenými proti sobě. Taky s Ondrou na náměstí po mohutném smlouvání kupujeme hamaky po 175 z původních 450ps. Na chvilku jdeme na net a pak už směr nádraží. Autobus jede včas a je fakt luxusní, sedadla jsou fakt vynikající – lepší než v letadle v economy class.

18 Bohužel je plno takže se nemůžeme roztáhnout a taky s náma cestuje dítě který ze začátku dělá virvál. Ten přehlušují jen jeho rodiče jak se ho snaží uspat. Ještě že mám špunty do uší. Po cestě vidíme první bouračku. Už jenom projíždíme kolem dohořívajícího osobáku u nějakého zúžení dálnice. Merida Merida byla centrem mayské kultury na Yucatanu. Bohužel po příchodu Španělů došlo k přejmenování města a rozebrání památek na vystavění města ve španělském stylu. Dnešní Merida má asi obyvatel a je hlavním městem státu Yucatan. Je zde dost horko a špinavo jako ve všech mexických městech.

19 Je 7 ráno a jsme na autobusáku v Palenque. Hned pociťujeme rozdíl mezi sice zalesněným ale i tak suchým severem Yucatánu a místním vyloženě tropickým vlhkým prostředím. Je načase rozhodnout jak to bude s Guatemalou. Odchytává nás agent místní cestovky s různými nabídkami, po zvážení docházíme na to, že třídenní výlet na Tikal by nás přišel na cca 1000ps i kdybych se dopravovali vlastní osou. Cestovka stejně zajišťuje dopravu jenom na hranice a pak zase od hranic zpátky do Palenque. Guatemala padá. Rozhodujeme se jestli hned v 8 vyrazíme se stejnou cestovkou na výlet do Palenque (ruiny), Aqua Azul (říční kaskády), Misol-ha (vodopády) s koncem v San Cristobalu a nebo jestli to budeme pořizovat na vlastní triko. Cenový rozdíl je minimální. Laďa, kterej se pořád vzpamatovává ze zrušení vysněné Guatemaly mlčí do poslední chvíle takže než aby se rozjela nějaká debata se v poslední minutě hází pesetou - jedeme sami na sebe. Palenque Místo dávného města s původním názvem Baak. Největší slávy dosáhlo v období let nl. Ruiny jsou situovány v pralese na úpatí blízkých hor. Sestávají asi z 500 budov ale je jich odkryto jen málo a to především na úpatí kopců. Z těch několika odkrytých budov z nichž hlavně palác má nezanedbatelnou velikost je díky jejich umístění ve svahu nádherný výhled na okolní stavby.

20 Ubytováváme se v hotelu Posada Bonampak za 175ps na noc pro všechny, dáváme na pokoji rychlou snídani a sprchu a vyrážíme na pralesní ruiny v Palenque colectivem za 10ps každý. Je to další obří areál, dost zajímavých staveb, spousta z nich schovaných v pralese a spousta prodejců kůží s indiánskými motivy – mayské a aztécké kalendáře, reprodukce různých rytin z místních chrámů včetně proslaveného „kosmonauta“ z Palenque. Kupujeme toho tady celkem dost, kůže, šátky, keramické přívěšky na krk se symboly z aztéckého kalendáře. K těm se váže příhoda kdy původní cena jednoho přívěšku byla u dvou asi 12letých holek 5ps. Ondra je ukecal na 20ps za 10 přívěšků. Vybral si desítku, dal jim kilo a ony mu vrátily půl sta. Po chvíli nechápavého koukání mu musely dát i těch zbývajících 30ps, byť zkoušely dát prvně 10 pak znovu a znovu 10ps. Nakonec teda vrátili těch 80 podle dohody. V ten moment však zmateně a s dost zoufalým výrazem začaly přepočítávat svoje peníze. Nějak jim to asi neštymovalo. Každopádně 2ps za kus byla stejně přijatelná cena protože o kousek dál Kamila koupila od jiného kluka 2ks za 1,50ps za kus.

21 Odpoledne sháníme collectivo na 60km vzdálené říční kaskády Agua Azul. Celková cena je 400 za cestu tam i zpět a na místě na nás řidič čeká dvě hodiny. Po cestě nejrozhrkanějším dopravním prostředkem celého putování (dveře mají mezeru 4cm, je vidět silnice skrz podlahu atd.) projíždíme vesnice kde se místní děti snaží autům které musí zpomalit kvůli všudypřítomným retardérům prodat většinou nějaké ovoce. Místy mají i triky v podobě nataženého lana přes cestu aby projíždějící auta zastavily. Řidič musí dát dostatečně najevo – většinou troubením – že zastavit rozhodně nehodlá. Poplatek za vstup ke kaskádám je 10ps. Tůňky tvořené kaskádami jsou vskutku modré, zítra prý má pršet a všechno bude zkalené. Dáváme supr koupačku, fotíme a frčíme zpět do Palenque. Jdeme na večeři, dostáváme obří porce za slušných 400ps, kupujeme vodu, colu k rumu a jdeme do hostelu spřádat plán další cesty, netrvá dlouho a Laďa vytahuje znovu Guatemalu. Tváří se, že by byla levnější, ale cena je stejná a cesta by byla ješťě o 2 hodiny delší. Nakonec se rozhodujeme na 2 denní výlet do junglí kolem hranic Guatemaly.

22 A je to tady. Bolí mě břicho. Střevní potíže na obzoru. Trvalo to celkem dlouho než se dostavily, ale zrovna teď s vyhlídkou 4 hodinového přesunu autobusem se moc nehodí. Nasazuju Imodium a doufám, že zabere (zabralo). Navíc nejsem sám, Laďa má taky celkem pilno (Ondra: to má za tu Guatemalu ). Autobus je v podstatě colectivo s věcma přivázanýma na střeše. Jedeme 3 hodky za 250ps. Cílová stanice Bénemerito de Las Américas. Údajně vstupní brána drog do Mexika. Cestou míjíme několik vojenských kontrol, většinou kontrolují v protisměru. V Benemeritu na „konečné“ chvíli okouníme a jdeme hledat další dopravu. Byť jsme na Guatemalských hranicích a bydli tady snad 1000 lidí, je tady i-café slibující ASDL 512. Koukám by se mohl náš Telecom učit. Po chvíli pátrání nacházíme řidiče, který nás za 250 odveze do rezervace Las Guacamayas. Je to asi 50km polní cestou do vnitrozemí. Samozřejmě těsně za výjezdem z města je vojenská kontrola která nás už tentokrát neminula, ale stačí jim jen udat cíl cesty a opíšou si údaje z pasů. Cesta je pomalá, po polňačce to řidič moc nežíhá. Navíc i tady v indiánských vesnicích jsou retardéry. Fakt síla.

23 Las Guacamayas Las Gacamayas je rezervace asi 50 kilometrů od Guatemalských hranic. Přístup k ní je jen po polní cestě což přispívá k její malé známosti. Na druhou stranu to znamená, že je v ní jen velmi málo lidí. Je zde možno pozorovat tukany, vřešťany a červené ary arakanga V ubytovacím komplexu u rezervace někoho nacházíme až v kuchyni. Paní neumí moc počítat takže vyjednávání o ceně chvíli trvá. Mají tady takové chatky s koupelnou a dvěma dvojlůžkovými postelemi které jsou ovšem určeny pro 1 osobu. Takže se jí zrovna nelíbí, že by jsme si chtěli vzít v 5 jenom jednu chatku. Nám se ovšem nelíbí cena. Nakonec se domlouváme na 700ps za jednu chatku když nás v ní bude 5. Kdyby uměla líp počítat mohlo to být 600 protože chtěla 450 za chatku pro dvě osoby a pak 50 za každou osobu navíc. Bohužel jí to pořád vycházelo na těch 700. Rovnou si už musíme objednat večeři a snídani aby mohli nakoupit suroviny. Kromě nás pěti jsou tu jenom asi 4 další návštěvníci. (René: Máme ještě chvíli času a tak jdeme na průzkum okolí. Cestou potkáváme několik papoušků Ara, zavřených v kleci a taky slepice, kterým dominuje velký kohout. Přema přistupuje blíže a na zírajícího kohouta promlouvá: „Ahoj kohoute, já jsem taky Kohout, ale to ty nevíš, co???“) Domlouváme si 3 hodinovou prohlídku jungle z lodi s výletem na břeh za 1000ps a před začátkem se ještě jdeme vykoupat v řece. Je teplá jako kafe. Po chvíli už nasedáme na loď a ještě před vyplutím nám nad hlavou přelétají 2 ary. Vypadá to nadějně.

24 Plujeme po proudu asi 20 minut a pak odbočujeme na jinou řeku přímo do jungle. Vody moc není, místy drhneme o dno a jednou dokonce musíme z lodě ven do vody a kousek ji popotáhnout. Moc toho nevidíme. Jen pár letících tukanů a jednoho pidi krokodýla. Později nám průvodce nabízí krátkou procházku po břehu ze které si odnášíme jen ruce plné trnů a pár komářích bodnutí. Plujeme tedy dál. Po chvíli konečně vidíme strom obsypaný opicemi. O kus dále zastavujeme a posloucháme řev bojujících opic. Na to, že mají asi půl metru je to dost síla. Spíš je to jak v pavilonu šelem. Pokračujeme proti proudu až k místu kde se už nedá dál. Je tu asi půl metru vysoký splav. K našemu údivu průvodce splav vyjede úzkou skulinou mezi kameny. Má tak akorát šířku lodi. O pár kilometrů dál je však už opravdu konečná. Otáčíme loď a vracíme se. Po cestě zpět vidíme ještě jednoho krokodýla. Výlet nakonec trval 4 a půl hodiny. Po chvíli máme nachystanou večeři. Objednávali jsme si 4x maso a jednou nějakou zeleninovou polívku s rýží pro Kamilu. Samozřejmě nám donesli 5x maso. Je tu teď jiná paní v kuchyni a říká cosi, že ta druhá někde něco napsala. Moc jí nerozumím ale aspoň jí vysvětluju o co jde a Kamila má za chvíli jídlo bez masa. Dáme dvě pivka a celkem brzo jdeme spát.

25 Na 7 jsme si objednali snídani takže se o půl škrábeme z postele. Sice jsme šli všichni spát kolem 9 ale i tak by se spalo. Na snídani jsou obligátní vajíčka, fazole a džus. Během snídaně opět sondujeme bus. Po několikáté jsme ujištěni, že ten co s ním chceme jet jede v 8 od vstupu do rezervace. Nenecháváme nic náhodě a po vyrovnání účtu za nocleh, večeři a snídani 1300ps jdeme pro jistotu k okraji přilehlé vesnice Reforma Agra. Je to dobrá volba protože to jede odtam a tak tak to stíháme, v podstatě už odjížděl a až viděl bandu bělochů mávat tak zastavil a pak k nám couvl. Doveze nás až k Národnímu parku Lagos de Montebello za 500ps. Asi jsme jim kapku kapacitně narušili místní dopravu a tak v jednu chvíli jede v buse pro 14 až 18 pasažérů.

26 Po 4 hodinkách jsme u krásnohorských jezer a řidič nás vysazuje přímo u ubytka vybraného podle LP - El pino feliz - šťastná borovice. Cena je příznivých 50ps na osobu. K večeři nám udělají quesadillas což jsou přeložené placky naplněné sýrovou směsí za 15ps na jednoho. Vyrážíme na několikakilometrovou procházku na nedaleké ruiny Chinkultepec s krásnou cenote pod skalou u hlavního chrámu a vstupem 30ps. Po tom ještě k nedalekým jezerům na koupačku. Bohužel při přiblížení se jezera mění v bahnité rybníky ale přesto do nich já a René lezem. Vedro je fakt fest. Chvíli se válíme na břehu ale pak nás žízeň donutí vydat se na zpáteční cestu. Voda už nám došla a večeře se blíží. Při ní domlouváme na zítra výlet po okolních jezerech od 9 do 12 za 300ps za všechny a stejně jako včera jdeme brzo spát.

27 Dneska vyspáváme až do 8, potom se pomalu chystáme na včera domluvený výlet po jezerech. Ranní hygienu nám ztížila netekoucí voda což nemile potěšilo hlavně Reného, který to zjistil až po vyložení nákladu do mísy. V půl 10 nasedáme na korbu náklaďáku a vyrážíme na cestu. Ještě než vidíme první jezero zaplatíme dvoje vstupné. Mají tu vedle sebe národní a přírodní park. Beztak jenom kvůli tomu aby mohli vybírat na dvou místech. Je to celkem 15ps na osobu takže nic až tak hroznýho. Už první jezero nás uvítá křišťálově čistou vodou. Proti tomu včerejšímu brčálu solidní rozdíl. Dáváme krátkou procházku po břehu, fotíme a jedeme dál. Další dvojjezero je ještě zajímavější. Na vyhlídce odmítáme projížďku loďkou za 50ps a scházíme dolů ke břehu. Voda je tak čistá, že je vidět asi až 15 metrů hluboko. Později zjišťujeme, že jezero je hluboké až 95 metrů. Koupeme se pro jistotu v obou jezerech. Voda není úplně nejteplejší ale je celkem teplo takže to je příjemné osvěžení. Ještě chvíli tlemíme po okolí a hurá dál. Sotva vyjedeme proletí těsně kolem korby solidní orel či co. Další jezero má uprostřed ostrov na kterém rostou orchideje a údajně tu točil reklamu Antonio Banderas. Znova odmítáme vor za peníze a plaveme tam vlastními silami. Na ostrůvku je jen pár orchidejí, pěkná skalka na skákání a po Banderasovi ani stopa. U dalších 3 jezer jen na chvíli zastavujeme, jedno z nich je hraniční a je přes něj vidět Guatemala.

28 Lagos de montebello V oblasti Lagos de Montebello na guatemalských hranicích jsou dva parky. Jeden je Národní druhý je Přírodní. V oblasti je 59 jezer jejichž barva se mění od tyrkysově zelené po nádherně modrou. Voda je většinou průzračně čistá a láká ke koupání. Hloubka místy dosahuje až 100 metrů. Lidí je zde velmi málo takže atmosféra je vynikající. Po skončení výletu bereme bágly, majitelka šťastné borovice nám zastavuje dodávku a jedeme do Comitánu (125ps všichni). V Comitánu se Laďa mermomocí potřebuje najíst a vyráží s Kamilou pátrat po obchodu. My ostatní dáváme tacos na stánku přímo u zastávky busu, dáváme si kuřecí a pak nějaké jakoby ze škvarků. Posléze si všímáme kostřičky která na kuřecí moc nevypadá. Tipujeme kočku. Pak už pokračujeme do San Cristobalu. Cena je za všechny 150, ale výběrčí není moc silný v počtech takže jedeme za 120. San Cristobal je centrem nejdivočejší oblasti Chiapasu, po cestě vidíme pár mrtvých koňů. Zajímalo mě jestli je někdo kásnul (vojáci nebo zapatisti*) a nebo jestli byli jenom obětí dopravní nehody. V San Cristobalu je hned u zastávky spousta náhončích od ubytek. Kašleme na ně a jdeme hledat na vlastní triko. Hned za rohem je první za 60 na osobu. Vypadá v pohodě, ale půlka z nás se jde ještě mrknout jinam. Nakonec máme ubytko za 50ps za noc i s vlastní koupelnou a telkou na pokoji. Bereme rovnou na 2 noci. *Zapatisté, které vede subcomandante Marcos (ten však politicky podléhá Ilegálnímu revolučnímu indiánskému velení), neusilují o převzetí moci, nýbrž chtějí ukončit vládu Revoluční institucionální strany (El Partido Revolucionario Institucional, PRI), která vládne nepřetržitě od roku 1946.

29 San Cristobal de las Casas Koloniální město o zhruba obyvatelích. Upoutá spoustou křivolakých, úzkých uliček a atmosférou ve které se mísí domorodá kultura z okolních vesnic se španělským vlivem a také s působením zahraničních „umělců“ kteří zde žijí. Jsou zde trhy kde je možné zakoupit produkty domorodých obyvatel za ty nejnižší ceny v Mexiku. Je to také jedno z míst kde zapatisté v roce 1994 začali protivládní revoluci. Místo to bylo o to vhodnější, že v okolních vesnicích žijí jedni z nejchudších obyvatel Mexika a to i přes relativně velké přírodní bohatství státu Chiapas a příznivé podnebí. Po krátké pauze jdeme domlouvat zítřejší výlet do indiánských vesnic v okolí. K našemu překvapení nacházíme turist info Zapata Tours, na ulici Insurgentes, kousek od Mercada de Artesamis kde mluví česky.

30 Domlouváme si na zítřejší odpoledne výlet autem i s českou průvodkyní za 150ps na osobu. Pak ještě zkoušíme po městě najít průvodce na dopolední procházku po blízkém vulkánu ale bezúspěšné. Vybíráme peníze z bankomatu, přede dveřmi bankomatové místnosti stojí chlap a ani se nesnaží zakrýt, že pozoruje kolik kdo vybírá popřípadě PIN. Stoupáme si z úsměvem těsně před něj aby nic neviděl, chvíli to zkouší ale po chvíli to vzdává, čumí jinam a čeká na další oběť. Večeříme v celkem luxusní restauraci za přijatelnou cenu kolem 60ps za menu. Všeobecně je v tomhle městě levno. Po večeři míříme s krátkou zastávkou na netu do hotelu kde se všichni posereme. Asi zaúřadovala ta číča (Ondra: další den se dovídáme, že na kočičky místní moc nejsou, spíš pejsky – a samozřejmě ty opelichané, takže holohlaví budeme z tohohle :)). Otvírá se tequila, které se s nabublaným břichem moc neúčastním a někteří před půlnocí vyráží do nějaké místní putyky s živou hudbou. (René: V prvním navštíveném baru jsme po zjištění ceny piva (40ps.) hledali jiný bar. Usedáme v útulném prostředí druhého baru a objednáváme 2x Mojito a Laďa specialitu podniku „Revolution“-složení nápoje bylo asi tak 50/50 – tomato juice a Corona + sůl –vystačil s tím na celý večer )

31 Vyspáváme skoro až do 9, pak vyrážíme na procházku po městě. Stoupáme na kopec k prvnímu kostelu, po chvíli jdeme do města ke katedrále kde je i indiánský trh, který trochu ulehčí našim peněženkám. Následně hledáme hajzlíky pro Reného jehož krok se už podezřele zkrátil. Končí to rychlou exkurzí do kavárny. Potom uděláme krátkou exkurzi k poslednímu kostelu, zoufalý pokus najít poštu a jdeme na chvíli do hostelu. Kolem půl druhé se zvedáme a jdeme do agentury kde máme domluvený výlet do okolních vesnic. Je nás 5 takže Ondra jede s mexickým průvodcem s výkladem v angličtině. My ostatní jedeme o půl hodinky později s česky mluvící průvodkyní. Její rodiče emigrovali do Švýcarska a ona v 21 letech cestovala po Mexiku, spadla z koně, skřípla si nerv a musela tu chvíli zůstat až se tady vdala (její manžel Miguel je ten co prováděl Ondru). Čekají nás 2 vesnice. První se jmenuje Chamula což znamená mrtvý osel. Zastavujeme u hřbitova s vypáleným kostelem a barevnými kříži. Kříže mají barvy podle věku a pohlaví nebožtíků. Kostel je vypálený už od počátků kolonizace. V celém Mexiku jsou kostely jinde než hřbitovy, v tomto případě je hřbitov u kostela jako trest, že ho svatí neochránili od vypálení. Celá tato oblast je přísně katolická, evangelíky zde kamenují.

32 Celou oblast zde má pod palcem velkoprodejce Coca-Coly která je zde důležitým náboženským artiklem (denně se v oblasti s lidmi prodá lahví !!!). Dobře se po ní brká což je v kostele v podstatě vyžadováno. Místní obyvatelé jsou hodně nevzdělaní v čemž je místní šéfíci udržují protože je pak mohou lépe ovládat. V místním kostele není žádný farář a vedou si to tu po svém. Podlaha je pokrytá jehličím, hoří tu stovky svíček, blikají žárovky a kuřata kostel opouštějí se zakrouceným krkem. Atmosféra je docela zajímavá. Venku před kostelem se válí ožralec a dokresluje místní kolorit. Mají zde i nemocnici, ale prázdnou. Veškeré léčitelství obstarávají místní šamani. Pokračujeme do druhé vesnice Zinacantán která už není tak ovládaná místními bosy, je tu škola a asi i svoboda je tu o něco větší. Zastavujeme se v domku místní rodiny, okoukáváme způsob výroby tkaných věcí a ochutnáváme místní pálenku Posh a na ohni vyrobené tortily se sýrem a mletými praženými dýňovými semínky. Je to vynikající (pro mě nejchutnější jídlo z celé cesty). Ještě se stavíme v místním kostele který je už tradiční a pro změnu tu mají faráře rovnou 3. Potom už míříme zpět do San Cristobalu. Tady se potkáváme s Ondrou, jdeme na chvíli do hotelu a pak na večeři. Celkem slušnej nášup celkem za 250ps. Pak návrat do hotelu a teplá sprcha (pro mě první za celou dobu, prý tekla teplá voda i první den v Mexico City ale to sem ještě měl všechny věci v Amsterodamu). Kamila s Laďou vyráží ještě do hospy, zbytek už zůstává v hotelu.

33 Chamula a Zinacantan Jsou dvě z vesnic v okolí San Cristobalu de las Casas. Panuje v nich autonomní režim. Není v nich mexická policie a oblast ovládají místní náčelníci. Tato oblast je silně katolická a dodnes zde přetrvávají problémy s vyvražďováním konkurenčních náboženství. V Chamule je kostel kde se provozují snad nejpodivnější praktiky které jsme cestou měli možnost potkat. Po zemi je borové jehličí, obětují se zde kuřata, pije se Coca-cola ve velkém (kvůli brkání jež prý vyhání ďábla) a celkově atmosféra nepůsobí dojmem křesťanského kostela. Místní prodejce Coca-coly je jeden z nejbohatších lidí v okolí San Chrostobalu. Místní obyvatelé nesmí kupovat jinde než u něj jinak se vystavují až riziku smrti. Převažuje zde tradiční odívání a místní obyvatelé jsou záměrně udržováni v nevzdělanosti aby je bylo možné lépe ovládat. V nedalekém Zinacantanu je situace o něco uvolněnější, je tu škola zdarma a v místním kostele jsou hned 3 duchovní na rozdíl od Chamuly kde není ani jeden. Tato oblast však představuje velkou šanci vidět aspoň pozůstatky domorodé kultury.

34 Laďa s Kamilou v 8 vyráží na výlet na blízkou sopku prohlídnout si kytky, zbytek vesele vyspává. Zvedáme se kolem 9 a jdeme po nákupech. V podstatě máme každej vyhlídlý jedno tričko takže směr je jasnej. Po cestě zvládáme i snídani a - světe div se - daří se nám sehnat poštovní známky takže konečně můžeme poslat pohledy. Než je napíšeme je akorát 11 kdy jsme domluvení, že ti dva přijdou. Samozřejmě si dají na čas a dojdou až o půl 12. Vyklízíme pokoje a jdeme na dopravu do kaňonu Sumidero. V podstatě to je cesta až do Tuxtly Gutierez ale vystoupí se o kousek dřív. Během cesty jsme sestoupili o 1700 výškových metrů a teplota znatelně stoupla. Z celkem přijatelné teploty v San Cristobalu jsme sjeli do slušné výhně. Za chvilku kupujeme lísky na loď za 95ps na osobu. V přístavu už čeká několik lidí a my akorát doplňujeme požadovaný počet takže nemusíme čekat a jedeme rovnou. Sumidero je přehrada umístěná mezi stěny až 1km vysokého kaňonu. Z nejvyšší stěny prý skákali indiáni, kteří se tak chtěli vyhnout zajetí Španěly. Hned z počátku vidíme hejno ptáků sušících si na slunci křídla. Po chvíli pochopíme proč, když jednoho z nich vidíme plavat ve vodě tak, že mu čouhá jen hlava. O kus dál se už řeka zakusuje mezi skály. Cestou vidíme 2 krokouše kteří vypadají jako gumoví, pár volavek a nějaké místní rybáře. Celá cesta trvá hodinu a půl.

35 Sumidero Kaňon Sumidero tvoří řeka Rio Grijalva několik kilometrů od Tuxtly Gutierez, hlavního města státu Chiapas. Stěny kaňonu jsou místy až 1km vysoké. V roce 1981 byla na jednom konci postavena hydroelektrárna a z kaňonu se stala 25km dlouhá vodní nádrž která byla vyhlášena národním parkem. Je zde možné pozorovat různé ptactvo – volavky, rajky a kormorány - a dokonce i krokodýly. Potom se přesouváme do Tuxtly a zkoumáme jak nám jedou autobusy. Vzhledem k tomu, že Laďovi a Kamile se nechce na mini trek u Popocatepetlu ( Popo jak říkají místní) tak se tu rozdělíme. My 3 jedeme do Oaxacy a pak k Popo, oni pojedou k pobřeží Mexického zálivu a potkáme se v úterý v Mexico City. Náš autobus jede za 3 hodiny, jejich za 4 a půl. Jdeme ještě společně na večeři která je šlápnutím vedle snad kromě Reného který si dal lososí špíz. Ostatní je dost bída a dezert dokonce tragédie. Potom už se loučíme, oni jdou projít město a my zabít dvě zbývající hodiny na net.

36 Tam Ondra zjišťuje, že nemáme potvrzený let z Mexico City do Madridu, bereme si číslo na call centrum s tím, že to musíme nějak pořešit. Pak míříme na autobusák kde nás čeká několik hodin čekání protože náš autobus má zpoždění. Dokonce se tam všichni potkáváme a Laďa&Kamila nakonec jedou dřív než my. My nakonec místo v 19:15 jedeme až ve 22:00. Výhodou je, že spousta lidí si přebookovala lístky na jindy takže je nás v autobusu asi 10 takže se můžeme slušně roztáhnout. Cesta byla dost strašná, ze začátku jsme na cestě potkali hořící cisternu takže jsme se museli vrátit a pak celou noc mlátily dveře od hajzlíku který nešly zavřít. Vzhledem k tomu, že většinu cesty střídala levá zatáčka pravou měly celkem pravidelnej rytmus. Proti tomu byly 2 policejní kontroly těžká pohoda. Cesta měla trvat 12 hodek, ale nakonec se to zvládlo za 10 a v 8 ráno jsme byli v Oaxace.

37 Jsme v Oaxace, okoukáváme jak nám jedou zítra autobusy do Mexico City a jdem najít ubytko. Nijak to neprotahujeme a bereme první Casa Arnel za 350ps pro 3 s vlastní koupelnou. Hotýlek je plnej Amíků a celkově celá Oaxaca je nějak bělejší. Dáváme spršku a na pokoji čteme, že nabízí zajištění konfirmace letenek. Jdu to teda na recepci zjistit, ale jediný co dostávám je číslo na místní letiště. Oaxaca Oaxaca je hlavní město stejnojmenného státu. Má asi obyvatel a leží v nadmořské výšce 1550 metrů. Je postaveno v koloniálním stylu s velkoryse širokými ulicemi. Je to klidné město ve kterém je větší počet cizinců i díky tomu, že je centrem jazykových kurzů. Další věcí která si zaslouží pozornost jsou speciality místní kuchyně, například Chapulinas což jsou pražené kobylky, různé druhy čokoládovo-pikantní omáčky mole, čokoláda která se zde pije a z nápojů nejde přehlédnout mezcal což je o něco méně známý bratříček tequily

38 Vyrážíme do města na lokal bus do Monte Alban. Je to slušná procházka protože to je přesně na druhým konci města. Tato část Oaxacy je příjemné, klidné místo. Cestou zkoušíme volat na Aeromexico ale ti nám sdělí, že let provozují pro Alitalia a musíme teda volat tam. Na tomhle čísle je samozřejmě záznamník takže máme smůlu. Dáváme v bufáči sandwiche na snídani a pak jdeme zkusit jestli je otevřená kancelář Aeromexico o pár ulic dál. Otevřená je a za chvilku máme letenky potvrzené takže pohoda. Můžeme pokračovat směr pyramidy. Po cestě míjíme obchod s mezcalem a když chceme nahlédnout hned se kolem nás vyrojí 4 hostesky a nabízí ochutnávku. V Oaxace jsou asi nejhezčí Mexičanky z celýho pobytu a navíc v obstojné koncentraci. Ochutnáváme, slibujeme návrat a jdeme konečně na bus. Zpáteční lístek stojí 28ps a za půl hodinky už jsme na kopci. Srovnali tady celej vršek hory, aby si mohli postavit pyramidky. Je to tady celkem zachovalý, ale protože je pod kopcem velkoměsto je tady celkem dost lidí. 2 hodiny co máme na prohlídku než nám jede zpáteční bus jsou tak akorát. Po cestě z kopce se rozhodujeme podívat ještě do vesnice El Tule kde by měl být obří strom.

39 Monte Alban Název Monte Alban znamená Bílá hora a to díky bílým kvítkům které na jaře zaplaví okolní kopce. Bylo to hlavní město dávné zápotocké říše. Nachází se na jednom z kopců v těsné blízkosti Oaxacy. První známky osídlení sahají až do doby 500 přnl. V období roku 200 přnl. Však dochází ke srovnání vrcholu kopce čímž se toto místo zařazuje po bok jiných monumentálních projektů světa. Nacházejí se zde nejstarší známky použití písma a kalendáře v mexiku. Vrcholného období dosáhlo město mezi lety nl kdy byly vybudovány terasy i po okolních kopcích a bydlelo zde odhadem až obyvatel. El tule – Známou pamětihodností této vesničky je obrovský cypřiš sabino, jehož výška činí 40m a obvod 58m. Odborníci soudí, že je starý přes dvě tisíciletí. Po chvíli zmatenýho pobíhání po místním zelňáku nacházíme správný bus a už se za 12ps všichni vezeme. Cesta je ďábelská. Je horko, jedeme na stojáka a autobus jede brzda-plyn. Konečně stojíme u stromu. Se 40 metry výšky a obvodem 58 metrů si zaslouží 3ps jako vstupný. Jedinou nevýhodou je, že mě z něj zase posere nějakej pták. Ještě, že sem si včera koupil čistý triko. Chvilku zevlujeme kolem stromu a pak jdeme projít okolní stánky s mezcalem. Dojdeme až na jejich konec kde je obchůdek s pivem a kde dáváme 2 corony.

40 Majitelka je starší babka, vypadá jak zhulená a strašně se pořád směje tomu jak česky mluvíme na jejího psa co na nás štěká. Pak mu háže limetu a pes má o zábavu postaráno. Koulí ji nosem, občas ji veme do huby ale hned ji zas pustí, asi je na něj moc kyselá. Nakonec ještě chce (babka ne pes) ať jí do deníčku napíšu svoje jméno. S 'Přemkem' si výslovnostně neporadí tak aspoň napíše svoje. Jmenuje se Laura Vasquez. Po cestě zpátky kolem stánků kupujeme pár lahví mezcalu (taky průběžně ochutnáváme a pivka + mezcal na slunku už začínají být cítit) a René jednu deku. Smlouvání z 250 na 150ps šlo dost hladce. Asi by šel ještě níž. Autobus zpátky je už standardní kvality a dokonce i sedíme. V centru se stavujeme v čokoládovně, ochutnáváme a kupujeme půl kila (dají se z něj udělat 4 litry nápoje) za 25ps. Potom už hledáme nějakou hospodu k večeři což má překvapivý konec. Procházíme kolem tržnice když si Ondra všimne zamlženého průchodu. Vcházíme a ocitáme se v uličce kde je asi 15 stánků kde grilují maso. Rozhodujeme se, že dnes se jí tady. Sedneme ke stolku na židle z bedýnek od coca-coly plných prázdných lahví (v některých jsou ještě brčka která lezou mezerami v bedýnkách ven) a objednáváme si kilo masa, pár tortil a nějakou zeleninu. Servírka se nám snaží vysvětlit, že kilo masa pro 3 lidi je moc ale uklidňujeme ji s tím, že to nebude problém. Jídlo je vynikající a i s pitím nás vše stojí 180ps pro všechny 3. Konečně se setkáváme i s místní specialitou Chapulinas což jsou pražené kobylky. Ochutnáváme a protože nám v masovém opojení chutnají kupujeme malý pytlík za 20ps. Potom jdeme do obchodu s mezcalem kde jsme hosteskám slíbili, že se vrátíme a dokupujeme ještě pár lahví. Následuje návrat do hotelu kde jednu z lahví sprovodíme ze světa. Na dně láhve čeká červ, Ondra ho nechce tak si s Reném házíme nefalšovanou českou korunou a šťastným výhercem a majitelem červa se na závěr večera stává René.

41 Dneska je v plánu přesun do Amecamecy - městečka poblíž Popo. Včera jsme zjistili, že úřad kde se vyřizuje povolení k výstupu je otevřen až v pondělí a proto nemusíme spěchat. Pospíme si, posnídáme v hotelu a před 10 jsme na autobusáku odkud chceme jet v 10 do Mexico City. Bohužel autobus je už vyprodán a tak kupujeme lístky na 11. Máme hodinu čas takže se dá zajít pro mezcal pro Laďu na kterej se včera nějak zapomnělo. Cesta autobusem je dneska příjemná, bez zatáček, dveře od hajzlíku nemlátí a jediné vzrušení představuje chlap kterej evidetně nestihl dojít na hajzl a pustil to do gatí, slušně pálivej sandwich na benzince při jedné zastávce a na závěr cesty výhled na Popocatépetl (5452mnm) a lztaccíhuatl (5286mnm) - cíl naší zítřejší cesty. Jeli jsme i okolo nejvyšší hory Mexika Pico de Oriziba (5611m) ale vrchol byl hodně v mracích. V Mexico City doslova na sekundu vychytáváme autobus do Amecamecy kde je základna pro výstupy na sopky. Je tu jediný hotel San Carlos, 3 lůžkový pokoj s koupelnou stojí 230ps. V momentě kdy se rozhodneme jít povečeřet začíná bouřka. Bereme si pláštěnky ale stejně slušně promokneme než skončíme v místní pizzerii. Dáme pizzu, dvě pivka a jdeme zkusit jestli je otevřená net kavárna. Není. Jde se teda sušit na pokoj, jen René ještě vyráží na lov na náměstí. Každopádně to s počasím na zítra vypadá dost nahnutě. Popocatepetl+Iztaccihuatl Popokatepetl (5452m) a Iztaccihuatl (5286m) jsou druhou a třetí nejvyšší horou Mexika. Jsou položeny asi 70km východně od Mexico City a tvoří východní okraj údolí které toto město ohraničuje. Popokatepetl je stále aktivní a od roku 1994 je uzavřen pro turisty a horolezce. Sousední vrchol Iztaccihuatl je bez kráteru a skládá se ze 4 dílčích vrcholků. Výchozím místem pro výpravy na Iztaccihuatl je městečko Amecameca kde je i sídlo národního parku kde je nutné vyřídit si povolení.

42 Vstáváme o půl 8. Jdeme ven omrknout počasí. Je celkem chladno, víceméně zataženo, ale o hodně líp než včera. Jdeme někam hledat snídani s tím, že v 9 kdy otvírají kancelář kde se vydává povolení ke vstupu do oblasti Popocatépetlu se uvidí. Najít otevřenou kavárnu se zdá nadlidský úkol ačkoliv všude jinde v Mexiku je snídání v kavárnách běžná věc. Nakonec to vzdáváme ale vracíme se jinou ulicí kde naštěstí zrovna jedna kavárna otevřela. Nacpáváme se vajíčkama a vyrážíme pro povolení. To dostáváme bez potíží a všímáme si, že těsně před námi ho dostaly 2 Češky. Bydlí i ve stejném hotelu. No, není divu, jak už jsem řekl v Amecamece je jenom jeden. Jdeme si do hotelu pro věci, zaplatíme další noc (včera jsme dali jen jednu - nevěděli jsme jak to bude s povolením a počasím) a cestou si domlouváme taxi na chatu La Joya s tím, že tam počká do 5 odpoledne. Cena je 400ps. Ještě koupit vodu a může se jet. Jakmile vjedeme do lesa musíme zastavit u vojenské kontroly a odevzdat jim první kopii povolení. Potom stoupáme až do sedla Paso de Cortes (3650mnm) kde je větší kontrolní stanoviště. Cesta se zde rozdvojuje. Jedna vede na Popo ale tam se kvůli vulkanické aktivitě nesmí. Druhá vede směr lztaccihuatl kam se po odevzdání druhé kopie povolení a zaplacení 10ps na osobu vydáváme.

43 Cesta která byla až sem asfaltová je teď po lávovém prachu. Jedeme až na její konec v mnm a odtud už se jde pěšky. A to hned od začátku pěkně do kopce. První dílčí cíl je sedlo v dohledu. K němu to jde celkem snadno a otvírá se nám výhled na Popo který má kolem vršku jen pár mraků. Ondru trochu bolí hlava, říká že tu končí ale stejně všichni vyrážíme o sedlo výš. Cesta je zase o něco horší a strmější a vzduch o trochu řidší. Cestou potkáváme pár toulavých krav. Zjevně jim je úplně jedno, že jsou ve 4 kilometrech. V dalším sedle vidíme jaká cesta vede dál. Objevuje se i sníh, který napadl během včerejší bouřky. Do dalšího sedla je cesta dost nepříjemná, jde se po štěrku místy pokrytém sněhem a někdy to klouže. O to horší to je tím, že jdeme šikmo svahem se slušným padákem pod námi. Spadnout na špatnou stranu by znamenalo sešup několik set metrů po kamení. Úspěšně dorážíme do dalšího sedla (cesta tady je fakt ze sedla do sedla) kde docházíme jinou výpravu. Jdu na výzvědy jestli neví jak jsme vysoko. Když k nim přijdu tváří se dost překvapeně. Já mám na sobě svetr a vestu, oni bundy, oteplovačky, kukly, čepice a rukavky. Při tom je tak +5°C takže žádná krize. Ukazuje se, že jsou to dva vůdci a 8 klientů. Zítra jdou na vrchol a dne šli sem do 4480mnm kvůli aklimatizaci. Dál už prý nejdou. Ondra tu zůstává, mě a Renému je fajn a máme ještě čas tak vyzvídáme kudy dál k budce která má být ve výšce 4700mnm.

44 Dostáváme info a hurá dál. Vůdce říkal, že nám to bude trvat asi 50 minut. Odhad má dobrý, za 45 minut jsme na vršku asi 50 metrů nad chatou. 4750mnm. Náš nejvyšší bod. Cestu která podle LP trvá 5 hodin jsme zvládli za 2 a půl. René se ještě schází mrknout k budce, já čekám a pak už vyrážíme dolů za Ondrou. Potkáváme se s ním v půlce cesty. Nudil se tak nám vyrazil na proti. Za hodinku a půl jsme u auta. Zastavujeme ještě na chvíli u nedalekého vysílače a pak už jedeme do Amecamecy. Jsme celkem vyřízení. Hodíme si věci do hotelu a vyrážíme na véču. Chvíle hledání a skončíme snad v jediné Amecamecké restauračce. 2 masa na grilu, 1 řízek, 6 pivek a 190ps v čudu. Pak jdeme na chvíli na net. Odcházím první s vidinou teplé sprchy. Teče studená. Nechávám odpustit a jdu si číst. Po 5 minutách je voda pořád studená - no možná o stupeň teplejší. Co se dá dělat, lezu tam. Mám pocit, že je rázem studenější. Přece jenom už jsme pryč z tropů a tu teplou by to sneslo. Naštěstí se trubky slitují a teplá je tady. Za chvíli se objeví Ondra a vybere zbytek. René přijde vzápětí a prý to stejně nechá na ráno. Jde se spát.

45 Poslední den v Mexiku. V 7 mě budí vytí a nadávky. Á, René se sprchuje a zjevně voda moc teplá není. Nakonec i on má poslední minutku v pohodě. Teplá tady snad teče až z Mexico City, prý taky odpouštěl tak dlouho až to vzdal. Balíme věci a v 8 opouštíme hotel. Počasí už je zase na pytel. Měli jsme včera dost štěstí. Před hotelem zrovna projíždí bus a má na sobě nápis Mexico. Mávneme na něj a už se vezem. Vychytali jsme poslední 3 volný fleky. Další mávající už jedou na stojáka. Od půlky cesty jsme zastavovali co 3 minuty protože autobus staví na požádání. O půl 10 jsme na nádraží TAPO. Máme tu sraz s Kamilou a Laďou mezi 12 a 1 hodinou. Jedeme tedy na letiště hodit si bágly do úschovny aby jsme je netahali celej den na zádech. Úschovna stojí ďábelských 60ps za kus. Naštěstí se nám podařilo narvat 2 bágly do 1 skříňky. Vracíme se na TAPO. Máme ještě čas na snídani v čase oběda takže dáváme velehambáče co vypadají spíš jak bagety. Potom se jdeme mrknout na místo srazu. Nikdo nikde jen se nám nabízí spousta homelesáků, že nás dovede na TAPO (vzdálené asi 100 metrů). Jdeme teda kousek dál a sedáme na zábradlí, kde už sedí pár místních. Po chvíli přijde policajt a všechny vyhodí. Nás si nevšímá. Po chvíli se potkáváme a vyrážíme do muzea Fridy Kahlo. Výjimečně vyjednáváme studentskou slevu z 35 na 20ps. Mě osobně se v muzeu líbil jeden obraz který stejně nenamalovala Frida, pak kus domu z architektonickýho hlediska a jeden šutr v azteckým stylu na zahradě.

46 Další plán byl sehnat čerstvé papričky habaneros což je to nejpálivější v Mexiku. Kousek od muzea je podle mapy tržnice tak to jdeme zkusit tam. A úspěšně. Kupujeme si ještě každý 0,7l vymačkaných pomerančů ( na každý muselo padnout tak 10 pomiků) a jdeme na chvíli do parku. Tam je čas vyzkoušet jak jsou na tom habaneros s pálivostí. Dáváme jednu jen tak (pálí fakt fest) až upoutáváme pozornost několika místních mladíků kteří přijdou s prosbou jestli si nás můžou vyfotit při konzumaci samotných chilies. Potom já, Ondra a René vyrážíme ještě na prohlídku centra. Laďa s Kamilou to zvládli už ráno a tak si domlouváme sraz na letišti. Když pak jedeme z centra na letiště potkáváme v metru zajímavý typ mantristy. (Mantrista je moje označení pro prodejce čehokoliv - většinou CD nebo žvýkaček - který prochází vozy metra a do zblbnutí vyvolává co prodává. Zní to jako nějaká mantra ) Chlap vlezl do vozu, položil na zem triko, na něj vysypal střepy, hodil do nich salto na záda, vyválel se v nich, zase to sbalil, prošel vagón jestli mu někdo nedá prachy (nikdo nedal ) a na zastávce přestoupil do dalšího vozu. Na letišti jsme přebalili bágly, utratili poslední pesety za láhve tequily a hurá do letadla. Tam začali nosit občerstvení dost pozdě, šly jim blbě hodiny a stevard byl pěknej žgrd. Suprový rozloučení s Mexilkem.

47 Je půl jedné odpoledne a jsme v Madridu na letišti. Už v letadle jsme zjistili, že podělaní Italové (Alitalia) stávkují a do Milána se tedy neletí. (Známé pořekadlo, že Ital v zimě nepracuje a v létě tančí se dá v případě zaměstnanců Alitalie upravit takto – Alitaliasté v zimě stávkují a v létě taky). Na letišti na nás čeká kamarádka Ondry co dělá doktorát v Madridu a která nás původně měla provést na dvě hodinky městem. Díky ní se celkem rychle dostáváme k okýnku Alitalie kde si vyřizujeme náhradní lety. Místo Madrid-Milán Milán-Praha letíme Madrid-Paříž a Paříž-Praha. V Madridu už máme jenom chvíli takže z letiště nakonec nikam nejedeme. Jdeme na kafe, pivko a jeden mexickej doutníček a už musíme na letadlo. Reného batoh se v rentgenu nezdá místním kontrolorům a tak ho musí vybalit. Jeden z nich pořád běhá k rentgenu a tvrdí kolegovi, že nic nemůže najít a ten ho zase posílá zpátky s tím, že tam musí něco být. Vtipný moment nastává když otevře igelitku kde má René sošky z balsového dřeva které mu kapku zplesnivěly během cesty protože igelitku vůbec neotevřel. Celník jen nahlédne a tašku se znechucením odkládá. Nakonec to vzdává a můžeme jít dále. Další problém je, že v Madridu asi nemají peníze na ruční detektory kovů což znamená, že všichni jak idioti musí vytahovat z kalhot pásy a podobně a posílat je rentgenem. Nicméně za chvíli už odlétáme směr Paříž. Tam musíme chvíli čekat než konečně nastupujeme na závěrečný let do Prahy, kde přistáváme asi o půl hodiny později než jsme měli podle původních letenek. Za celou cestu jsme měli letět 6 letů (nepočítám let Mexico City-Cancún), z toho jsme letěli jen 5 a z těchto 5 jen jeden podle původního itineráře. Vřelé díky Alialia. (Allways Late In Time, Always Late In Arrival). Na letišti bereme bágly, setkáváme se s otcem, hledáme auto v garážích a můžeme vyrazit. Laďu s Kamilou vysazujeme na Smíchově a pak už hurá do Brna. Cesta končí. KONEC


Stáhnout ppt "Mexiko 2005. 27.2.2005 Je 19:00 venku je -7°C a cesta začíná. Ve vestě a jednom svetru nic moc. No uvidíme. Večer přespíme v Praze u Rumburaka a zítra."

Podobné prezentace


Reklamy Google