Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Roviny komunikace ve společenském prostředí. Ekonomické souvislosti komunikace. L 4 Ing. Jiří Šnajdar 2015.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Roviny komunikace ve společenském prostředí. Ekonomické souvislosti komunikace. L 4 Ing. Jiří Šnajdar 2015."— Transkript prezentace:

1

2 Roviny komunikace ve společenském prostředí. Ekonomické souvislosti komunikace. L 4 Ing. Jiří Šnajdar 2015

3 Slovo „komunikace“ se v druhé polovině minulého století stalo v psychologii a psychoterapii podobným zaklínadlem jako o půl století dříve Freudem a jeho žáky přinesené slovo„nevědomí“. Odborníci, kteří se zabývají komunikací, většinou hned na začátku narazí na problém, jak komunikaci definovat. Ačkoli se o komunikaci mluví často a většina lidí má poměrně jasnou představu, o co jde, podat jasnou a výstižnou definici komunikace, na které by se navíc všichni shodli, je takřka nemožné.

4 Jisté je, že etymologicky slovo „komunikace“ pochází z latinského „communicare“, což lze přeložit jako sdílení, sdělení, pospolitost. Tím ale veškeré jistoty končí a nastávají diskuse o tom, zda se v komunikaci jedná o přenášení sdělení, sdílení významů či vytváření společného světa. Definice Paula Watzlawicka a jeho spolupracovníků, kteří definují komunikaci jako „médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů“ (Watzlawick et al., 2000, s. 17)

5 Komunikace je prostředek, v němž se projevují a ukazují mezilidské vztahy. Není možné nekomunikovat. diskvalifikace komunikace - rozporuplnost, nesrovnalosti, změny tématu, nedokončené věty, záměrná nedorozumění, komunikace pomocí symptomu - předstírání nějaké indispozice

6 Co je důležité, je skutečnost, že žijeme ve světě, který je vlastně utvářen naší komunikací. V našem světě se jedná o přírodní jev, který podléhá určitým zákonitostem a který dokážeme vysvětlit na základě vědeckých pojmů (výboje elektrické energie, vlnění, gravitace, chemické reakce apod.). Žijeme ve světě, v němž jsou přírodní úkazy vysvětlovány pomocí vědeckých metod a zdá se nám naprosto samozřejmé právě takto o nich uvažovat.

7 Není to ale samozřejmé, je to něco, co jsme si sami v daném kulturním kontextu za několik generací vytvořili. Možná nám to díky našim vlastním předsudkům může připadat zvláštní či dokonce směšné, ale pro dané lidi není jejich pohled o nic méně skutečný než ten náš ovlivněný moderní vědou pro nás. Je to jen jiná perspektiva, která vznikla na základě mnoha let komunikace v daném kulturním kontextu. Tyto poněkud abstraktní úvahy mají ale zásadní dopad: nejen, že nelze ne-komunikovat, ale díky tomu nelze ani ne-tvořit svět, který obýváme. Komunikace je vždy zároveň společné vytváření světa.

8 Roviny komunikace Komunikace je záludná v tom, že naráz probíhá na mnoha úrovních, což značně ztěžuje porozumění a domluvení se. Když s někým komunikujete, jste zaplaveni obrovským (možná nekonečným) množstvím podnětů (sdělení) – co říká, jak se tváří, jak stojí, kam se dívá, jak reaguje na to, co říkáte… z toho všeho si vyberete jenom několik nejdůležitějších informací, protože v lidských silách není sledovat všechno. Všechna možná sdělení lze ale roztřídit do několika pomyslných „přihrádek“ podle toho, k čemu se vztahují. Těmto přihrádkám se v teorii komunikace říká „roviny komunikace“.

9 Obsahová rovina zahrnuje to, co sdělujeme (informace) a vztahová rovina určuje povahu vztahu mezi účastníky komunikace (definování vztahu). Von Thun (2005) ještě přidává další dvě roviny: sebeprojev (co zdroj říká o sobě) a pobídku (čeho chce zdroj u příjemce dosáhnout). Komunikaci pak lze pomyslně rozdělit do jednotlivých rovin. V rovině obsahové je tedy sdělována nějaká informace či věcné sdělení, v rovině sebeprojevové zdroj něco sděluje o sobě, v rovině vztahové zdroj sděluje, co si myslí o příjemci a o tom, jakou podobu má jejich vztah a v rovině výzvy apeluje na příjemce a vybízí ho k něčemu.

10 Jednoduché sdělení může mít tedy na mnoha úrovních úplně rozdílné významy a může vést k jiným důsledkům. Kromě toho, že sdělení má různé roviny, posluchač sdělení má zase různě nastavené, na co se při poslouchání zaměřuje. A opět může naslouchat na čtyřech úrovních (podle von Thuna máme tedy nikoli dvě, ale čtyři uši): Naslouchání „věcným uchem“ – posluchač reaguje na obsahovou rovinu („jak mám rozumět tomu, co mi zdroj říká?)

11 Naslouchání „sebeprojevovým uchem“ – posluchač reaguje na sebeprojev zdroje („Co je to za člověka? Co s ním je?“) Naslouchání „vztahovým uchem“ – posluchač reaguje na vztahovou rovinu sdělení („Jak to se mnou mluví? Za koho mě má? Co si o mě myslí?“) Naslouchání „výzvovým uchem“ – posluchač reaguje na výzvovou rovinu sdělení („Co mám na základě jeho sdělení dělat (myslet,cítit)?“)

12 Mnohá nedorozumění pak nastávají, když příjemce sdělení přijímá převážně jedním „uchem“, a to ještě jiným, než pro jaké zdroj své sdělení zamýšlel. Výše uvedené lze shrnout do jednoduché zásady: člověk nikdy neví, co řekl, dokud nemá reakci od posluchače. Velký problém je, že mnozí lidé mylně předpokládají, že to, co řekli také ten druhý slyšel. On ale mohl slyšet něco úplně jiného než to, co chtěli říci.

13 Jsem zodpovědný za to, co říkám, ale ne za to, co vy slyšíte.“ Pokud se s vámi budu chtít domluvit, pak jsem rovněž odpovědný za to, abych si ověřil, co mě slyšíte říkat.“ Druhá komunikační zásada tedy zní: „Ověřujte si, zda to, co slyšíte, je to, co vám chtěl druhý sdělit a zda to, co slyší ten druhý slyší říkat vás, je to, co jste mu chtěli sdělit.“

14 Fázování sledu událostí („interpunkce“) Komunikace jako taková je nepřetržitý sled výměn podnět – odpověď (reakce). Odpověď osoby B na podnět osoby A je zároveň novým podnětem pro A, na který A odpovídá, což je z hlediska B nový podnět.

15 Klíčovou roli zde hraje pozorovatel. Pozorovatelé, což jsou sami účastníci, ale mohou to být další lidé, tento nepřetržitý tok podnětů a reakcí nějak uspořádává tím, že pomyslně vyřízne určitý úsek komunikace, v němž lze nalézt „počátek“, od něhož se odvíjí další „reakce“. Je jasné, že způsob, jakým tento pozorovatel provedl „výřez“ není jediný možný, a že stejně smysluplně a nezpochybnitelně může jiný pozorovatel provést výřez úplně jinak a tím i celá výměna získá úplně jiný význam.

16 Symetrická a komplementární interakce Pojmy symetrie a komplementarita slouží k analýze moci v komunikaci. Nejde o to, kdo jesilnější nebo lepší, ale kdo určuje pravidla komunikace a kdo ovlivňuje definici vztahu. Rozlišují se: Symetrické interakce jsou založené na rovnosti – chování B odráží chování A, vede tedy k minimalizaci rozdílů. Komplementární interakce jsou založeny na rozdílnosti a maximalizaci rozdílů.V komplementární interakci se rozlišují dvě pozice: „nahoře“ a „dole“, které se doplňují.

17 „nahoře“ a „dole“ neznamená totéž, co „dobře“ a „špatně“ nebo „síla“ a „slabost“ (Watzlawick et al., 2000), ale že ten „nahoře“ určuje, co se v komunikaci bude dít a prosazuje nějakou definici vzájemného vztahu (např. se chová jako šéf k podřízenému) a ten „dole“ se těmto pravidlům podřizuje a přijímá nabízenou definici toho „nahoře“. VON THUN, F. S. Jak spolu komunikujeme?

18 Pseudosymetrický vztah, kde A nutí nebo dovolí B jednat symetricky (tím, že ho nutí či mu dovoluje takto jednat, však zároveň ustavuje komplementární vztah, A je vlastně „nahoře“ a definuje vztah jako symetrický). Symetrická eskalace, při níž se účastníci v symetrickém vztahu snaží „přetrumfnout“ druhého, mohli bychom to nazvat symetrickým úsilím o komplementaritu nebo prostě bojem o moc. Rigidní komplementarita, tedy komplementarita, která je neměnná navzdory problémům, které způsobuje (komplementarita je v některých vztazích nezbytná – např. matka-dítě, ale pokud se s vývojem nemění, bývá to problém).

19 Na základě výše uvedených typů si lze představit nepřeberné množství variant. Důležitá je ale jedna věc: komunikace a její pravidla a definice vzájemných vztahů jsou vždy určitou formou dohody. Účastníci komunikace se nějak během komunikování shodnou na nějakých (nepsaných) pravidlech „hry“, na tom, jak spolu budou komunikovat a jaký vztah mezi nimi je (nadřízený a podřízený, kamarádi, nepřátelé, partneři…).

20 VON THUN, F. S. Jak spolu komunikujeme? Praha: Grada, WATZLAWICK, P. Jak skutečná je skutečnost? Hradec Králové: Konfrontace, WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové: Konfrontace, WATZLAWICK, P., WEAKLAND, J. H. (eds.) The interactional view. New York: Norton & Company, 1977.

21 Ekonomické souvislosti komunikace. Koncepce informační společnosti je založena na převažující roli těch sektorů ekonomiky, které pracují především s informacemi a používají vyspělou technologii. Patří sem nejen výzkum, vývoj a vzdělávání, ale také veškerá komunikace přenášející informace mezi lidmi, veškeré zpracování informací a také tvůrčí práce vytvářející informaci v širokém smyslu, jako jsou umělecké obory, zábava a mediální aktivity.

22 V současné informační společnosti se práce s informacemi jeví jako efektivnější než tradiční práce se hmotným materiálem, přičemž termín efektivnější je třeba chápat nejen v jeho primárním ekonomickém významu, ale včetně všech obecných konotací. Vidíme převažující roli “informační ekonomiky” na vybraných rysech a skutečnostech informační společnosti.

23 Pojem informační společnost patří k nejpoužívanějším pojmům při popisu obecných rysů současnosti. Rozdíly jsou pociťovány na úrovni jednotlivých národů a států, ale novým rysem je i vzrůstající vědomí, že nová situace se vztahuje na významnou část lidstva na nadnárodní úrovni. Termín „globální“ byl dosud neznámý, ale vědomí globality se pomalu rodilo. Jednu z prvých hlubokých reflexí nové situace publikoval německý filosof a teolog Romano Guardini už v r (Guardini 1950). Dospívá k závěru, že po středověku a novověku přichází další fundamentálně nová éra, která dosud nemá název.

24 Vedle běžně užívaných označení typu postindustriální společnost patří k propracovanějším koncepcím označení postmoderní doba (Lyotard 1979), věk Vodnáře (Ferguson 1980) a jistým typem označení se stal i název hnutí New Age. Nový pohled přinesl kanadský sociolog Marshall McLuhan v knize Gutenbergova galaxie (McLuhan 1962), když na základě analýzy komunikačních médií odlišil společnost písma a moderní společnost, charakterizovanou rozvojem audiovizuálních médií. Mezilidská komunikace se tak dostala mezi důležité pojmy, na jejichž základu lze smysluplně popisovat vývoj lidské společnosti.

25 Další krok tímto směrem pak učinil americký sociolog Daniel Bell, který ohlašoval počátek nové postindustriální éry, je­jíž podstatou je posun hodnotových priorit od hodnot materi­alistických (ekonomická prosperita, hmotné zabezpečení, so­ ciální pořádek) k hodnotám postmaterialistickým (Bell 1973). Postindustriální informační společnost bude podle Bella orientová­na především na znalosti a vědění a přístup k informacím bu­de hrát typově stejnou roli jako v industriální společnosti hmotné statky a výrobní prostředky.

26 Pojem informační společnosti Daniel Bell vyjmenoval sektory ekonomiky, které - podle jeho o něco pozdější formulace – představovaly „the productive locus of an information-based economy “ (Bell 1980, str. 519). Na základě analýzy toho, co je pro uvažované sektory společné, pak dospívá k závěru, že postindustriální společnost je možno nazvat společností informační; v londýnském vydání výše citované práce se termín „information society“. (Bell 1974, s. 467).

27 Systematické studium ekonomického přínosu informací zahájil F. Machlup ve 30. létech 20. stol. v USA. Jeho přístup byl založen na pojmu znalostí ve smyslu profesní kvalifikace a proto studoval přínos následujících sektorů: výzkum a vývoj vzdělávání všech stupňů

28 výpočetní technika a technika zpracování dat veškeré informační služby (knihovny a další informační centra) a konečně ty části zdravotních služeb a služeb vládního, právního a legislativního systému, které závisí na informacích. (Machlup 1962) Toto konkrétní vymezení principiálně i prakticky umožnilo kvantifikovat přínos uvažovaných sektorů k celkovému hrubému národnímu produktu (GNP).

29 Postupně se ovšem ukazuje, že efektivnost práce s informacemi má mnohem širší než jen ekonomickou platnost a převaha takto definovaných aktivit stejně silně platí např. v politice, v záležitostech obrany a bezpečnosti, samozřejmě ve vědě, ale i v kultuře atd., pokud upravíme chápání efektivnosti přiměřeně pro jednotlivé oblasti. Příkladem z těch nejvýznamnějších může být efektivní získávání vlivu na celosvětový vývoj.

30 Francouzský týdeník Le Nouvel Observateur uveřejňuje občas seznam "global leaders" - mužů, kteří jsou považování za skutečné vládce světa, „ať již jsou veřejnosti známí nebo tahají za nitky z ústraní svých kanceláří či přes internet".

31 V r bylo kromě 2 módních návrhářů, jednoho herce a jednoho bývalého sportovce na padesátičlenném seznamu asi 6 profesionálních politiků, 6 průmyslníků a dopravců, jen 2 ekonomové, 15 finančníků, ale neméně než 18 komunikačně mediálních bossů včetně např. Billa Gatese, Nicholase Negroponta (ředitel Media Lab při MTI, autor výroku "internet je víc než státní suverenita"), Ruperta Murdocha a Teda Turnera (Anonym 1997).

32 Je tedy zřejmé, že pojmy globální ekonomika a informační společnost popisují v podstatě totéž a lze připojit i francouzský termín „mondialisation“ a event. i návrh „světověk“, pocházející od Radima Palouše (Palouš 1990).

33 Zásadní přednost označení informační společnost spočívá v tom, že vystihuje v jistém významném smyslu podstatu nové situace. Upřednostnění substantiva společnost před pojmy éra, období atp. poukazuje na významný podíl sociologického přístupu; společnost je v tomto pojetí jevištěm i aktérem vývoje, který nemá příčiny ani významné efekty někde v mimospolečenské přírodní oblasti, jak je tomu např. u geologických období.

34 Vzdělanostní versus informační společnost Koncepce vzdělanostní společnosti je založena na získávání poznatků (věda, výzkum) a jejich předávání v rámci vzdělávacích procesů. Základním prvkem koncepce informační společnosti je nesporně informace, což ji spojuje s koncepcí vzdělanostní společnosti. Efektivní využití informací je ovšem podmíněno jejich rychlým přenosem a včasnou dostupností všude tam kde jsou potřebné a mohou být použitelné.

35 Dalším implicitně základním prvkem koncepce informační společnosti se tak stává komunikace, ne ovšem v úzkém psychologickém pojetí přímé mezilidské interakce. Komunikační vědy definují komunikaci jako přenos informace (v nejširším významu) mezi lidmi přímo nebo nepřímo (tj. pomocí technicko-organizačních prostředků). Pojem informace Obsah tohoto pojmu, jak jej definuje teorie informace a další obory zabývající se informacemi a jejich zpracováním, je podstatně širší než je běžné v hovorové řeči.

36 V komunikačních vědách termín informace znamená podstatné zpřesnění běžného pojmu sdělení jakožto obsahu komunikace. Informací je každý vědecký popis faktu, údaj o přesném času, obecně každý číselný údaj, ale také např. novinářská zpráva, referát, komentář popis, nebo o počasí, ale též každé literární či výtvarné nebo hudební dílo, sdílení pocitů, názorů a postojů atd.

37 Technici i sociologové shodně tvrdí, že rozhodujícím sdí­leným statkem v nově se rodícím modelu lidského společenství se stá­vají informace. Právě proto lze ovšem očekávat, že význam tohoto termínu se bude měnit. Se vstupem potravin i průmyslových výrobků do širších mezilidských a posléze tržních vztahů se v příslušné etapě vývoje lidské společnosti měnil obsah těchto pojmů.

38 Ekonomické aspekty informační společnosti Ve vyspělých zemích se koncem 80. let podílelo přímo na výrobě hmotných statků – tj. na „manipulaci se hmotou“ podle dikce výše uvedené definice informační společnosti - jen % všech pracovních sil (Barišev 1983).. Podle výzkumu Kanadského statistického úřadu lze polovinu rozdílů růstové dynamiky (HDP na hlavu) mezi zeměmi OECD vysvětlit rozdíly v investicích do lidského kapitálu – což není nic jiného než práce s informacemi, kdežto efekt standardních kapitálových investic je cca 17% (Matějů 2004).

39 Ekonomický vývoj posledních desetiletí vykazuje zřetelně rysy, které odpovídají definici informační společnosti. Povaha těchto souvislostí může být chápána různě: Jedna z hypotéz může znít „současný ekonomický vývoj je důsledkem nástupu a rozvoje informační společnosti“, jiný přístup může tuto kauzální vazbu obrátit a tvrdit, že informační společnost není nic jiného než výsledek vývoje ekonomiky umožněný a vyvolaný rozvojem technologie.

40 Preferování jedné z těchto nebo některé z dalších formulací je zřejmě dáno ideologickým základem pohledu na lidskou společnost, její složky a její vývoj. Vývoj informační společnosti si však patrně vyžádá více. Zřejmě se změní pohled na některé základní principy. Sám pojem demokracie v Evropě i v Americe je v podstatě "demokracií práce" – bez autonomního hmotného zabezpečení není politické svobody.

41 Kvalitativní odlišnost ekonomických, sociálních a ekopolitických rysů současnosti od situace industriální společnosti i společnosti označované jako moderní je dnes málokdy zpochybňována. Tím je oprávněna i snaha o označení této nové situace vhodným názvem.

42 Termín informační společnost vykazuje několik znaků, které jej činí mimořádně vhodným označením. Vystihuje především skutečnost, že informace se stávají rozhodující komoditou, která je vytvářena, sdílena a vyměňována ve vyspělých oblastech zeměkoule, ale ve skutečnosti stále více v globálním.


Stáhnout ppt "Roviny komunikace ve společenském prostředí. Ekonomické souvislosti komunikace. L 4 Ing. Jiří Šnajdar 2015."

Podobné prezentace


Reklamy Google