ČESKÁ LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ

Prezentace na téma: "ČESKÁ LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ"— Transkript prezentace:

1 ČESKÁ LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ
SPOLEČENSKO-HISTORICKÁ SITUACE ETAPY VÝVOJE LITERATURY Mgr. Michal Oblouk

2 SPOLEČENSKO-HISTORICKÁ SITUACE
svět se v rámci studené války rozdělil na dva tábory – pro-komunistický a pro-kapitalistický do západní literatury začaly vstupovat vlivy východních kultur (včetně náboženství, např. buddhismus) v demokratických státech politika oficiálně do literatury nezasahovala, ačkoliv mnoho autorů se politicky angažovalo, v autoritářských režimech byla svoboda projevu potlačena Československo součástí východního bloku

3 ROZŠTĚPENÍ LITERATURY
oficiálně vydávaná literatura - byla často politická, obvykle byly zdůrazňovány výhody socialismu, v některých dílech byl komunismus propagován přímo, v jiných docházelo k tzv. skryté propagaci (pohádky, dokumenty, beletrie), tuto literaturu lze dále rozdělit na: autory propagující budovatelství a autory snažící se psát nepoliticky (spisovatelé, kteří se politice snažili důsledně vyhýbat, přesto museli do svých děl vždy přidat nějakou pasáž oslavující úspěchy socialismu) samizdatová (ineditní) literatura – opoziční, tzv. alternativní, domácí proud, texty ideově nevhodné a odmítnuté nebo zakázané v oficiálních nakladatelstvích přepisovány strojopisně a rozšiřovány mezi čtenáři, literatura disidentů - socialistický disent (část, která uznávala socialismus jako svoje přesvědčení, avšak se distancovala od politiky KSČ a vystupovala proti ní) x nesocialistický disent – autoři, kteří požadovali ukončení režimu na základě svého politického přesvědčení exilová literatura – vydávaná v zahraničí, psaná exulanty i domácími autory, kteří nesměli publikovat, díla necenzurovaná

4 1945 – 1948 období rychlého rozvoje vědy a kultury
zpočátku návaznost na demokratické tradice 1. republiky - literáti navazovali na předválečnou literaturu, brzy se však začala objevovat různá omezení a literatura začala pomalu směřovat k tzv. socialistickému realismu, do exilu začali odcházet první spisovatelé nejčastějším tématem děl - druhá světová válka, spisovatelé se snažili vyjádřit svoji bolest a touhu po neopakování podobných hrůz, mnozí autoři dávají najevo své zklamání ze západu, který viní z pasivity a naopak ukazují své sympatie k SSSR Syndikát českých spisovatelů svolal sjezd, objevilo se téma vztahu politiky a literatury - převážil názor, že spisovatelé mají spolupracovat s národem a pomáhat budovat stát po roce 1946 se u některých spisovatelů objevují pochybnosti, zda je cesta, po které se náš národ po válce vydal, tou nejlepší možností - pochybnosti byly zesíleny zprávami o kulturních čistkách, které v tu dobu probíhaly v SSSR, ale proti těmto čistkám se z našich autorů až na výjimky nikdo nepostavil, zcela mimo dění byla tzv. katolická skupina, která již na sjezdu spisovatelů neměla žádný vliv v tomto období se začali prosazovat mladí spisovatelé, někteří z nich již na sebe upozornili těsně před válkou, nebo během ní, často v souvislosti se Skupinou 42

5 1948 – 1956 komunistický únorový převrat, nástup komunistické ideologie k moci na 40 let, absolutní diktát SSSR část autorů byla zakázána, někteří starší autoři byli stahováni z knihoven (první seznam zakázaných autorů vyšel již v r. 1948), staré západní literární vzory byly nahrazovány novými – sovětskými docházelo k rušení knihoven nerozhodovala literární kvalita, ale tzv. socialistická morálka a vůle se jí podrobit část spisovatelů, kteří před druhou světovou válkou bojovali za socialismus, jako za cestu větší svobody, nebojovali proti omezování těchto svobod, ale často se na něm i aktivně podíleli duben Sjezd národní kultury, zcela ovládnut komunisty znárodnění kultury, potlačení tvůrčí svobody, jediná (vnucená) metoda socialistického realismu – budovatelské romány, tzv. frézistická poezie, oslavná agitační poezie persekuce politicky nepohodlných osob

6 1948 – 1956 přelom 1948/ vytvoření Svazu československých spisovatelů (nebyl otevřenou organizací, o přijetí rozhodovalo výběrové řízení, kterým neprošli nejznámější spisovatelé) - stalinizace na 1. sjezdu, čistky, kádrování, vyloučeni legionářští a katoličtí autoři, surrealisté, výsledkem sjezdu byla tzv. Akce pracující do literatury, která přinesla soutěže o nejlepší (nejangažovanější) dílo v mnoha podnicích a tito lidé měli nahradit tzv. buržoazní spisovatele konec soukromých nakladatelství, zákaz mnoha kulturních časopisů, zákaz dovozu západní zahraniční literatury, z knihoven vyřazeno na 27 milionů ideologicky nevhodných titulů oběti psychického nátlaku, sebevraždy, politické procesy a popravy, umlčování, dlouholetá věznění 56 intelektuálů a spisovatelů, 2. vlna emigrace prosocialisticky psali i spisovatelé, kteří časem svůj názor úplně změnili a dostali se tak na opačný pól české literatury – tj. na seznam zakázaných autorů existovalo minimum mladých spisovatelů, kteří by mohli vydávat knihy a zároveň by psali nepoliticky katolická literatura byla zcela zakázána - kdo neodešel do exilu, byl vězněn v historické literatuře dominovaly stále romány a povídky s válečnou tematikou

7 1948 – 1956 samizdatová literatura téměř neexistovala, protože za ni byly velmi tvrdé tresty - nejznámější samizdatovou literaturu vytvářela surrealistická skupina, v r vydávala sborníky, každé číslo (měsíčník) bylo v jednom exempláři, který si pak půjčovali mnoho spisovatelů, kteří nesměli publikovat, psalo tzv. „do šuplíku“, jejich díla vyšla později – některá po roce 1963, jiná v samizdatu či exilu po roce 1968, některá díla z této doby vyšla až po r a některá dokonce ještě nebyla vydána vůbec ačkoliv v této době odešel do exilu značný počet nadějných literátů, exilová literatura se teprve formovala a zpočátku netvořila kompaktní celek; na domácí literaturu neměla žádný vliv a v češtině nebyla ani vydávána březen Národní shromáždění přijalo tzv. divadelní zákon, který výrazně omezil moc a samostatnost divadel, mnoho divadel postupně změnilo nejen provozovatele, ale i svůj název divadelnictví se stalo zcela poplatné režimu, tvorba byla hodnocena především z ideového hlediska, hrány byly především sovětské hry, z repertoárů divadel téměř zmizely klasické hry, oblíbeným tématem byla tzv. výrobní dramata, která se odehrávala v továrně, nebo hry ze socialistické minulosti

8 po smrti Stalina a Gottwalda (1953) a po odsouzení kultu osobnosti XX. sjezdem sovětských komunistů (1956) – 1. vlna uvolnění kulturní atmosféry, liberalizace poměrů na II. sjezdu československých spisovatelů (1956) se spisovatelé vyjádřili k problémům cenzury – nepožadovali její zrušení, pouze uvolnění, kritika schematismu, požadavek umělecké svobody svolána mimořádná konference svazu československých spisovatelů, která měla usměrnit literaturu, uvolňování pokračovalo, ačkoliv došlo k jeho značnému zpomalení a ohraničení další sjezd spisovatelů, který se již postavil zcela jasně proti zpolitizování kultury, ani zde se však neobjevily snahy o demokracii, ale pouze o nápravu zjevných křivd sjezd KSČ ve své kulturní rezoluci ještě polevil a odmítl stalinské pojetí literatury, upozorňoval pouze na „nebezpečí“ zlehčování socialistické ideologie vznikla celá řada novin a časopisů – v roce 1952 byly založeny Literární noviny, objevila se celá řada časopisů, např. Nový život, Červený květ, Tvář a Sešity kolem časopisu Květen vznikla po delší době (1955) skupina autorů s nějakým programem, časopis byl zakázán roku 1959

9 1956 – 1968 2. vlna uvolnění – naděje v reformaci komunismu, vrchol v období tzv. Pražského jara (1968) – kritika dosavadního komunistického systému liberalizace veřejného a kulturního dění r IV. sjezd Svazu československých spisovatelů – kritika kulturního útlaku angažovanost spisovatelů ve veřejném dění po zákazu Května vznikl v Brně časopis Host do domu, objevila se revue Divadlo postupně se opět začala překládat i díla z cizích literatur (nejen socialistická), ačkoliv i zde existovaly jisté hranice – bylo možné překládat díla, která režim posoudil jako nezávadná do literatury se pomalu vraceli i spisovatelé, kteří byli perzekvováni a často i vězněni, v literatuře opět začaly působit i osobnosti, které se odmlčely pro svůj nesouhlasný postoj k režimu, nebo nemohli ani začít publikovat postupně se prosazovali i mladí spisovatelé, proti režimu zpočátku nevystupovali, ale jejich snaha dělat literaturu po svém je k tomu dovedla, jejich častým tématem je válka, která ale již není popisována z pozice hrdinů, ale z pohledu obyčejných lidí

10 1956 – 1968 drama se v tomto období pomalu oprostilo od socialistického realismu a začínají se zde objevovat autoři, kteří chtějí ukázat více než socialistickou morálku a hledají další vyjadřovací možnosti ve druhé polovině tohoto období nastal rozvoj malých tzv. amatérských scén - těmi pak do divadel pronikali i lidé, kteří se stali velice populární, tyto scény se často pohybovaly na hraně zakázanosti a po roce 1968 byly postupně rušeny v roce 1957 začali Ivan Vyskočil a Jiří Suchý pořádat v Redutě textappealy, o rok později bylo založeno Divadlo Na zábradlí a v r založili Jiří Suchý a Jiří Šlitr divadlo Semafor Alfréd Radok se po velkém úspěchu Laterny magiky na Expu 58 pokusil ji dále provozovat, ale nakonec byl povolen pouze její první program, druhý byl považován za ideově závadný v roce 1963 vzniklo v Liberci Studio Ypsilon v exilové literatuře fungoval především Tigridův časopis Svědectví, který byl zakázán, dále se postupně vytvářely další časopisy – v Římě od r vycházely Studie, které byly orientovány katolicky, od roku 1964 vycházel v New Yorku časopis Proměny

11 1968 – 1989 od ledna 1968 stanul v čele strany Alexander Dubček, v březnu je prezidentem zvolen Ludvík Svoboda - tzv. Pražské jaro, provolání občanům země od Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov podepsali všichni, kdo cítili ohrožení demokratického vývoje v zemi vpád vojsk Varšavské smlouvy , okupace státu, násilné přerušení přirozeného vývoje literatury od r tzv. normalizační proces – tvrdý totalitní režim, politická i kulturní nesvoboda, čistky, likvidace nekomunistických periodik, zákaz publikování, zakázaní autoři a knihy vyřazováni opět z knihoven, cenzura, zákaz časopisů červen sjezd Svazu českých spisovatelů, bez účasti KSČ, odsouzení nové politiky a protest proti zakazování časopisů - oficiální místa vůbec nereagovala, nepohodlní autoři se stali zakázanými srpen petice Deset bodů, jejímiž autory byli Václav Havel a Ludvík Vaculík, poté vyšlo ještě několik podobných petic, organizátoři a signatáři byli perzekvováni, a tak byl postupně odpor vůči okupaci zlomen a začala éra normalizace od divadla nebyly přímo vyžadovány socialistické hry, byla od něj vyžadována loajalita, divadla byla neustále hlídána a cenzurována, diváci neustále očekávali různé jinotaje, a často je hledali i v místech, kde žádné nebyly

12 OFICIÁLNÍ LITERATURA r vyšlo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ – analýza roku 1968, resp. zjištění, jak je možné, že k něčemu takovému došlo, za hlavní viníky byli označeni umělci, především spisovatelé, dokument na dlouhou dobu zastavil jakékoliv reformy r byla situace zcela pod kontrolou ÚV KSČ, a tak se mohl sejít ustavující sjezd - měl pouhých 115 členů, a ačkoliv členství v něm bylo spojeno se značnými výhodami, odmítli ho i některé bývalé opory společnosti na Slovensku normalizace probíhala mírnější formou, slovenští spisovatelé podpořili (většinově) nástup slovenského vedení, mluvčím slovenské oficiální kultury se stal Miroslav Válek na okraji oficiální literatury byl Bohumil Hrabal (jeho díla začala vycházet po rozhovoru v Tvorbě, kde vyjádřil loajalitu režimu, i tak byl ale často a hojně cenzurován) a Ota Pavel satirické a humoristické články se objevovaly pouze v novinách k tomu určených - nejznámějším se stal Dikobraz, který se stal symbolem normalizačního humoru, podporoval socialismus, objevovaly se tu karikatury kapitalistů

13 EXILOVÁ LITERATURA spisovatelé, kteří odešli do zahraničí, byli v mnohem lepší situaci než v roce v roce 1968 už byl západ připraven a chtěl slyšet, co se v zemích socialistického bloku děje, exulanti měli podporu z domova a měli na něj vazby, měli společného nepřítele – vládnoucí režim r vzniklo v Torontu nakladatelství Sixty-Eight Publishers (založené J. Škvoreckým a jeho ženou Z. Salivarovou) a Index v Kolíně nad Rýnem, který založili Adolf Müller a Bedřich Utitz Daniel Strož založil v Mnichově nakladatelství Poezie mimo domov, ve Švýcarsku vzniklo nakladatelství Konfrontace (Antonín Petr Pašek) ve druhé polovině 80. let bylo založeno v Scheinfeldu (Německo) Dokumentační středisko československé nezávislé literatury množství těchto center vedlo k jisté roztříštěnosti exilu – pojítkem byly rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, dalším jednotícím prvkem byly všeobecně uznávané časopisy jako byly Listy, Svědectví, Proměny a katolické Studie v těchto nakladatelstvích nevycházeli pouze exiloví autoři, ale i zakázaní autoři, popř. zakázaná díla oficiálních autorů někteří spisovatelé nesli nové prostředí velmi těžce a přestali zcela tvořit, jiní začali psát v jiném jazyce, a stali se tak často součástí nové kultury, jiní se časem přestali k Československu hlásit a zcela splynuli s cizí kulturou

14 SAMIZDATOVÁ LITERATURA
v prosinci 1972 založil Ludvík Vaculík spolu s několika přáteli Petlici – samizdatová edice, šířená strojopisy, případně v rukopisech kromě Petlice vznikala celá řada takových edicí např. Expedice (Václav Havel a Jan Lopatka) - rozmach samizdatu začal po roce 1977/vydáním Charty 77, kdy vznikly další samizdatové edice, např. Jaromír Hořec založil Českou expedici v této době se začaly objevovat i první časopisy - Spektrum (vyšla pouze tři čísla), Vokno (vycházel od r až do r s malou přestávkou v r. 1981, kdy byli redaktoři tohoto časopisu odsouzeni, byl zaměřen na undergroundovou kulturu), v r začal vycházet Obsah, jehož snahou bylo rozšiřovat alternativní beletrii a eseje, brzy po Obsahu vznikl Kritický sborník (čtvrtletník), v 80. letech vznikl ještě časopis Revolver Revue v těchto edicích nevycházely (resp. nebyli přepisováni) pouze organizátoři těchto peticí, ale i díla jiných autorů, která byla z nějakých důvodů zakázána zvláštní pozici měli Jaroslav Seifert, Oldřich Mikulášek a Jan Skácel, kteří občas vycházeli i v oficiální literatuře, protože jejich význam zdaleka přesahoval možnosti zákazu - jejich díla vycházela cenzurovaná a ve velmi malých nákladech, takže byla velmi těžko přístupná

15 CHARTA 77 neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách působila v letech 1977 až 1992 autory, organizátory a prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek - reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání, řada z nich se výrazně zapojila do veřejného života po Sametové revoluci v roce 1989 Jan Patočka byl první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel, jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. přestože byl počet signatářů Charty malý, je dnes Charta 77 považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce nezískala ale výraznější podporu obyvatelstva, a tak se lišila od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarita, které se brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později i přispělo k jeho pádu

16 LITERATURA PO ROCE 1989 pád komunistického režimu
rozpad východního bloku vznik pluralitního politického systému spojení literárních proudů vydávání zakázaných a opomíjených autorů záplava málo kvalitní (brakové) literatury vznik mnoha nových nakladatelství - s pádem cenzury zmizela exilová nakladatelství (buď zanikla úplně, nebo se přesunula do ČR) do knihoven navráceny knihy zakázaných autorů do země se vrátili někteří exiloví spisovatelé rozpadl se Svaz československých spisovatelů a vznikla nová organizace - Obec spisovatelů

17 ZDROJE