VESMÍR.

Prezentace na téma: "VESMÍR."— Transkript prezentace:

1 VESMÍR

2 SLUNEČNÍ SOUSTAVA ZROD SLUNCE PLANETY PLANETKY KOMETY

3 ZROD SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Jak vznikla sluneční soustava? Dnešní členové sluneční soustavy, od Slunce až po nejmenší planetu, pocházejí z jednoho velkého rotujícího plyno-prachového oblaku – sluneční mlhoviny. Kdy celý proces začal? Sluneční soustava vznikla asi před 4,6 miliardami let. Vzájemné gravitační shlukování jednotlivých částic postupně zformovalo centrální hvězdu (Slunce), planety a jejich měsíce, planetky, asteroidy, komety a meteoroidy.

4 SLUNCE tvoří zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě PLANETY zbylých 0,133 % hmotnosti sluneční soustavy připadá na planety a jiná tělesa

5 PLANETY A TRPASLIČÍ PLANETY SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Velikost objektů je v měřítku, vzdálenosti mezi nimi nikoliv. Planety jsou v pořadí od Slunce: Merkur (☿) - Venuše (♀) - Země (♁) - Mars (♂) - Jupiter (♃) - Saturn (♄) - Uran (♅ ) - Neptun (♆).

6 Po svém objevení byly mezi planety na čas zařazeny i
Ceres a Pluto Ty však nejsou ve svých zónách dominantními objekty a tak jsou dnes označovány jako TRPASLIČÍ PLANETY K nim se přidal v roce 2005 objekt s provizorním názvem 2003 UB313, dnes nazývaný Eris, který je podle měření Hubblova vesmírného dalekohledu dokonce větší než Pluto samotné. Eris

7 DRÁHY VNITŘNÍCH PLANET
PLANETY SLUNEČNÍ SOUSTAVY obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je ve společném ohnisku oběžných elips. DRÁHY vnějších PLANET Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách.

8 HLAVNÍ PÁS Důležitými složkami sluneční soustavy jsou také planetky tzv. hlavního pásu na drahách mezi Marsem a Jupiterem Hlavní pás asteroidů je soustava planetek obíhají zhruba ve vzdálenostech od 2 AU do 4 AU. Z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde v se důsledku gravitačního vlivu Jupiteru nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vniklých těles při jejich vzájemných srážkách. V roce 2006 bylo známo přes 300 000 těles v této oblasti.

9 TRPASLIČÍ PLANETY PLUTO
Ve sluneční soustavě je řada objektů, které obíhají Slunce, mají tvar zformovaný gravitací (nejde o nepravidelná tělesa), ale nejsou natolik veliké, aby okolí své dráhy vyčistily od drobnějších těles. Taková tělesa nazýváme trpasličí planety a nacházejí se jak v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, tak v Kuiperově pásu za drahou Neptunu. PLUTO Kategorie trpasličích planet byla zavedena na zasedání Mezinárodní astronomické unie v Praze v roce 2006, kdy již bylo zřejmé, že těles podobných jako Pluto je ve Sluneční soustavě několik desítek.

10 V prvním řádku jsou některé trpasličí planety
z Hlavního pásu, v dalších řádcích z Kuiperova pásu.

11 KUIPERŮV PÁS je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce předpokládá se, že je složen z několika desítek tisíc těles větších než 100 km a řádově miliardy objektů větších než 1 km. Obsahuje tak absolutně nejvíce všech těles sluneční soustavy, která zde zůstala z počátku vývoje sluneční soustavy. Pojmenován je podle Gerardu Kuiperovi, který v roce 1951 navrhl teorii o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak. Jeho součástí jsou mimo jiné také tři trpasličí planety – Pluto, Haumea a Makemake

12 OORTŮV OBLAK je hypotetický kulovitý oblak komet na okraji naší sluneční soustavy za Kuiperovým pásem, přibližně 50 000 AU od Slunce svůj název nese po holandském astronomovi Janu Hendriku Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950 představuje obrovskou zásobárnu kometárních jader. Tyto komety jsou většinou dlouhoperiodické anebo proletí kolem Slunce pouze jednou. mělo by jít o pozůstatek původní planetární mlhoviny, ze které se zformovala sluneční soustava

13 HRANICE SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Není známo, že by se v oblasti za Oortovým oblakem nacházela další tělesa patřící do naší sluneční soustavy. To však neznamená, že zde nemohou být, protože gravitační působení Slunce sahá až do vzdálenosti asi 2 světelných let (125 000 AU), což je více než odhadovaný průměr Oortova oblaku. Lidstvo však zatím nemá nástroje pro podrobnější průzkum této oblasti.