Evoluce.

Prezentace na téma: "Evoluce."— Transkript prezentace:

1 Evoluce

2 Katedra sociální pedagogiky Kurz – úvod do sociální a kulturní antropologie heslo: antropa

3 Vznik života na Zemi Kreační teorie
Život na zemi vznikl náhle, zásahem nadpřirozené síly Hlavním představitelem křesťanského evolucionismu (P.Teilhard de Chardin) Teorie samozplození Předpokládá vznik organismů přímo z neživé hmoty Vyvrácena L. Pastuerem (náhle a samovolně z neživé hmoty nemohou vzniknout ani mikrobi)

4 Teorie panspermická Předpoklad, že život je rozšířen po celém vesmíru ve formě zárodků (kosmozoí), které v případě, že dopadnou na vesmírné těleso s podmínkami vhodnými pro život, rozvinou se do vyšších složitějších forem. Genetický kód je tak jednotný a složitý, že pro jeho evoluci nebylo na Zemi dost času. S.Arrhenius H.C.Crick – spoluator a objevitel struktury DNA

5 Teorie evoluční abiogeneze
Život vzniká postupným vývojem z neživé hmoty přímo na Zemi (autochtonně) Chemická evoluce Materiálová stránka věci Zabývá se vznikem stavebních látek živé hmoty Má několik etap Vznik jednoduchých organických sloučenin abiogenetickou cestou Vznik koacervátů a metabolonů Biologická evoluce Informační stránka věci Zabývá se vznikem buněk ajejich vývojem až po dnešní dobu

6 Tři úrovně biologické evoluce
Mikroevoluce – všechny změny probíhající v populacích patřících k témuž druhu (projevují se v krátkých časových úsecích, lze je ověřovat a v přírodě pozorovat) Speciace – je představovaná štěpením vývojových linií a vznikem nových, většinou genetickou Makroevoluce – vznik a vývoj vyšších taxonů než druh. (jsou dlouhodobé, historické a neopakovatelné)

7 Teorie evoluce S prvními evolučními teoriemi se setkáme až na konci 17. století, kdy církevní vliv již upadá. Velkým plusem pro vývoj evolučních teorií bylo období osvícenství, po kterém byl svět podobným přelomovým teoriím mnohem více nakloněn, než byl kdy předtím. Hlavní myšlenkou evolučních teorií byl fakt, že existuje vymírání živočišných druhů, stejně jako vznik druhů nových. Mechanizmy, které se při vývoji uplatňují, byly nejčastějším zdrojem rozporů. K lepšímu pochopení mechanizmů evoluce přispěl až rozvoj genetiky v první polovině 20. století. Evoluce je dodnes velmi diskutovaným tématem.

8 Lamarkismus první ucelená evoluční teorie
Představitel je francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck ( ). Philosophie zoologique (Zoologická filosofie, 1809). Základní myšlenkou Lamarkismu je: každý živý organismus si vytváří svým úsilím určité výhodné znaky a jiné nevýhodné zase ztrácí. Tyto změny nezpůsobuje samo prostředí, to pouze vyvolává potřebu změny u organismu. Takto získané znaky se dědí na potomstvo, což umožňuje vývoj druhů. Pro takovéto vysvětlení však nejsou konkrétní důkazy, a proto se dnes přiklání spíše k Darwinovi.

9 Tuto teorii evoluce odmítl další francouzský vědec Georges Leopold Chrétien Dagobert de Cuvier ( ), známý rozdělením živočichů do 4 skupin (obratlovci, měkkýši, členovci a paprsčitě souměrní). Cuvier změny fauny a flory vysvětloval hromadným zánikem při katastrofách světa a novým stvořením jiných forem (teorie katastrof). Tato teorie částečně vyhovovala církvi, neboť vysvětlovala nálezy prehistorických zvířat, jako pozůstatky tvorů, kteří žili před potopou světa, při níž zahynuli.

10 Darwinismus Představitel Charles Robert Darwin, anglický přírodovědec a filozof, se narodil roku 1809 ve Shrewsbury a zemřel v roce 1882 na území dnešního Londýna. Účastnil se plavby kolem světa (1813 – 1836), kde shromáždil různé materiály pro své studie o vzniku druhů. Darwin vychází z evolučních myšlenek geologa Ch. Lyella, názorů sociologa T. R. Malthuse a práce A. R. Wallace. Všechny své názory shrnul v díle On the Origin of Species by Means of Natural Selection (O vzniku druhů přírodním výběrem, 1883). Nutno podotknout, že tímto dílem vzbudil veliký ohlas, ne však pouze kladný - zejména díky důslednému vztažení evoluce i na člověka. Mezi jeho další díla patří: Voyage of a Naturalist round the World (Cesta přírodovědcova kolem světa, 1839), The Variation of Animals and Plants under Domestication (Změny zvířat a rostlin při domestikaci, 1868) a práce o vývoji člověka The Descent of Man (Vývoj člověka, 1871).

11 Základní myšlenky Populace nejsou zcela identické - jedinci jednoho druhu se vždy trochu odlišují jejich znaky se přenášejí na další generace. Všechny druhy mají nadbytek potomstva. V boji o život přežívají pouze ti nejschopnější; méně schopní hynou a zmizí v selekčním tlaku. V důsledku selekce jsou tito lépe adaptovaní na podmínky prostředí, kde žijí. Změny prostředí tímto iniciují změny znaků, díky čemuž organismy podléhají evolučním změnám. Dlouhodobé působení výběru slouží jako vysvětlení veškeré evoluce. Současné organismy (i člověk), se vyvinuly z jednodušších předků (fylogenetický vývoj).

12 Z pohledu evoluce jsou mutace velmi užitečné.
řada Darwinových myšlenek je dnes již překonaných; Darwin neměl k dispozici poznatky moderní genetiky, zejména nevěděl nic o problematice mutací Mutace jsou změny v genotypu organismu oproti normálu. Velká většina mutací je naprosto náhodných. Z pohledu evoluce jsou mutace velmi užitečné. Dříve byly dokonce považovány za hybnou sílu evoluce, dnes jim již tak obrovský význam přiznáván není. Mutace mohou být z evolučního hlediska nevýhodné (takové se neudrží), neutrální nebo výhodné. Největší šanci udržet se a následně zasáhnout do evoluce mají mutace výhodné, ani ty se však nemusí udržet a mohou být z genofondu vyeliminovány.

13 Neodarwinismus Jako neodarwinismus byly označovány teorie z počátku 20. století, které vysvětlovaly evoluci na základě mutací (mutacionismus). Dnes je však stejný název používán i pro současnou syntetickou teorii evoluce (vychází ze syntézy mnoha moderních oborů – populační genetiky, matematiky, systematiky a paleontologie).

14 V poslední době je oblíbená teorie tzv. sobeckého genu,
která rozbíjí klasickou teorii o experimentování genu s organismem, zda se uchytí nebo ne. Pokud bude pro organismus znak vytvořený genem výhodný - organismus pravděpodobně přežije; pokud ne - pak organismus zemře, přičemž se snad ani nestihne rozmnožit. Podle Richarda Dawkinse jsou organismy pouze schránkami genů, které geny využívají ke své replikaci.

15 Druhy populací ve 30. letech odstranila mýtus o všemocnosti mutací.
a) Autogamická populace: Je vytvářena jedinci, kteří se rozmnožují autogamií (samooplozením). Každý jedinec (hermafrodit) tedy produkuje samčí i samičí gamety. Jelikož homozygotní jedinec (ať už homozygotně dominantní nebo homozygotně recesivní) může produkovat jen a jen homozygotní potomky a heterozygot produkuje heterozygoty pouze v 50% případů (2. Mendelův zákon), vznikají zde postupem času dvě čisté linie homozygotů a heterozygotů neustále ubývá až téměř vymizí. Úplně však z populace nevymizí nikdy. b) Alogamická populace: Vytvářejí ji organismy, u kterých jedinec vzniká splynutím 2 gamet od různých jedinců. Zvláštním případem této populace je populace panmiktická. V této velmi rozsáhlé populaci (ideální: nekonečné množství jedinců) musí být zaručena stejná pravděpodobnost zkřížení jakýchkoli 2 jedinců v populaci.

16 Evoluce člověka - paleoantropoloie

17 Výzkum člověka má dlouhou historii
Snad každá kultura si vznik člověka nějakým způsobem vysvětlovala. Vesměs šlo o různé, více či méně fantastické, kreační teorie, kde většinou primární roli zastával Bůh, nebo hned Bohů několik. Teprve s rozvojem evolučních teorií se začala tvořit i vlastní teorie evoluce člověka.

18 Přes všechny poznatky moderní vědy jsme stále pouze u předpokladů a skutečnou vývojovou linii člověka neznáme. Bohužel je stále více jasné, že onen vysněný "spojovací článek" mezi nižšími a vyššími primáty neexistuje. Jistá příbuznost zde tedy je, ale rozhodně nejde o přímou vývojovou linii, jak je ještě dnes (a pravděpodobně chybně) mnohde uvedeno. Již dnes je jisté, že tyto rody patří mezi slepé vývojové větve: Propliopithecus, Egyptopithecus, Dryopithecus, Gigantopithecus.

19 Celou doposud prezentovanou vývojovou řadu člověka bude potřeba přehodnotit, protože je v ní mnoho neznámých a mnoho prázdných míst (např. mezi Ramapithecem a Australopithecem jde o téměř 5,25 miliónu let). Potom jsou zde otazníky z mladší doby kamenné, kdy došlo k rychlým změnám nejen fyzickým, ale i v sociálním chování člověka. Tento "zlom" je, s jistou dávkou fantazie, některými autory (Erich von Däniken) vysvětlován mimozemským zásahem. Doufejme, že na základě molekulárně genetických analýz genomů současných zástupců primátů, získáme alespoň částečné odpovědi.

20 1758 – Carl Liné naznačil podobnost čl. s lidoopy
1859 – aplikace Darwinovy evoluční teorie na fosilní nálezy – postavil věd. komunitu před klíčovou ot. Jak se vyvinul čl.? Kde, kdy, jak atd. O původu člověka (The Descent of Man, 1871). objevení mezičlánku Pithecantropus…-> z toho vzn. Teorie chybějícího článku a většina antrop. ho celý život hledala - dnes tato teorie překonaná, dnes o něm nehovoříme, protože nevíme, co by jím mohlo být Za předky člověka můžeme považovat hominida, ze kterého se vyvinula celá větev australopitéků, pak homo sapiens – moderní člověk

21 Předchůdci člověka Ramapithecus - Nekontroverznější z našich předchůdců, přesto je i nadále za našeho předka označován. Žil v Africe a v Asii zhruba před 13 miliony let. Zubní oblouk lidského typu, mozkovna 350cm3. Australopithecus - Tento rod se dělí na několik druhů. Jedná se s největší pravděpodobností o slepou vývojovou větev, a pouze u několika druhů se uvažuje jako o možných přímých předchůdcích dnešního člověka. Jako jejich předchůdce a snad první uznávaný předek člověka je druh Ardipithecus ramidus (asi před 4,5 milionu let). Do lidské vývojové větve je řazen A. africanus (140 cm, 45kg, mozkovna asi 500cm3) a v poslední době snad i nově objevený A. garhi. Další druhy: A. afarensis, A. robustus, A. boisei.

22 Homo habilis (člověk zručný) - První předek, řazený do rodu Homo, žil v Africe v období mezi 2,5 - 1,5 milionu let. Doloženy první vyrobené kamenné nástroje. Mozkovna 700cm3. Homo erectus (č. vzpřímený) - Žil v Africe, Asii i Evropě a to v období od 1 milionu do 350 000 let př. n. l. (Evropa) / 100 000 př. n. l. (Jáva - Asie). Výška až 170cm, mozkovna i 1000cm3. Prokazatelně znal oheň. Dříve označován i jako: Pithecanthropus erectus, Maueranthropus heidelbergensis nebo Sinanthropus pekinensis.

23 Homo sapiens steinheimensis - Pojmenován podle místa nálezu - Steinheim v Německu. Starší předchůdce neandertálského člověka (před 300   000 lety), méně primitivních znaků než neandertálec, mozkovna asi 1200cm3. Homo sapiens neanderthalensis - Klasičtí neandertálci, kteří vymřeli jako slepá vývojová větev (i když mohlo docházet, a snad i docházelo, ke křížení s prvními zástupci druhu Homo sapiens sapiens). Žil asi 150   000 lety. Výška asi 160cm, mohutný chrup a nadočnicové oblouky (primitivní znaky), mozkovna naopak mohla mít kapacitu v rozmezí od 1400 do 1700cm3, což je více než u soudobého člověka.

24 Homo sapiens sapiens - Současný člověk, který se fyzicky již téměř neliší od nás. První lidé tohoto typu (označováni jako předvěcí - typ fosilis) žili přibližně v rozmezí mezi  000 lety př. n. l. Za první příslušníky dnešního člověka (typ recens) se považují první zemědělci, opustivší kočovný způsob života.

25 Procesy vývoje člověka
= antropogeneze je spojena s procesy Hominizace = „polidšťění“ je termín, který označuje všechny vývojové změny, prokazatelné na kostře člověka. Sapientace = „ vývoj řeči, myšlení společnosti“

26 začíná vzpřímený postoj a bipední pohybem
HOMINIZACE začíná vzpřímený postoj a bipední pohybem Přináší tyto změny: dříve nyní Páteř obloukovitá 2x esovitě prohnutá Pánev plochá miskovitá Hrudník delší širší (zploštělý)

27 2. končetiny horní zkracují se
změna pletence ramenního, umožňující rotaci paže ruka - postavení palce, pohyblivost prstů, manuální schopnost dolní: sílí mizí uchopovací schopnost chodidla, nožní klenba

28 3. lebka zvětšuje se mozkovna zmenšuje se obličejová část
rozšiřování zubního oblouku zmenšují se nadočnicové oblouky bradavitý výběžek homiidní chrup postavení týlního otvoru (posun na spodek lebky)

29 SAPIENTACE Tento proces se vyznačuje vývojem mozku a je přímo závislý na zvětšování mozkové části lebky (která v průběhu antropogeneze přesáhne kapacitou část obličejovou) gyrifikaci mozku, která zvětšuje plochu šedé kůry mozkové - centra vyšší mozkové činnosti. Díky tomu dochází k vývoji typicky lidských znaků, jakými je řeč nebo druhá signální soustava (schopnost pracovat s abstraktními pojmy).