Rurální sociologie 2. cvičení.

Rurální sociologie 2. cvičení

Základní sociologické pojmy
Skripta Sociologie venkova a zemědělství (V. Majerová a kol., PEF ČZU Praha 2000) Kapitola 2. a 3.

Základní sociologické pojmy I.
Člověk a společnost Socializace Sociální pozice Sociální status Sociální role Sociální skupiny Sociální stratifikace, třídy a vrstvy

Příroda, člověk, společnost
Příroda vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti. V evropských jazycích mají výrazy odpovídající čes. termínu „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit českým slovem přirozenost, tj. povaha věci. Zdroj rozmanitosti výkladu vztahů přírody a společnosti tví v rozporném postavení člověka jako bytosti přírodní a současně kulturní, tedy přírodní bytosti, která současně přetváří přírodu i sebe samu. Člověk je živočišným druhem, jehož činnost je vědomá, zaměřená na cíl, reflektující smysl, využívající minulé zkušenosti a předávající zkušenosti dalším. Člověk podléhá jak zákonitostem přírody, tak společnosti. Přičemž společnost je výsledkem jak biologické evoluce, tak kulturního vývoje. To co spadá do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. druhá přirozenost člověka). Původní kultury byly a jsou součástí přirozených ekosystémů (rovnovážný vztah k přírodě)  20. století rozšiřování industrializace, urbanizace, průmyslová revoluce  ekologická krize (globální oteplování, vyčerpání neobnovitelných zdrojů  ochrana přírody (ekologická hnutí, alternativní způsoby života)  pro trvale udržitelný rozvoj. INDUSTRIALIZACE - v užším smyslu zprůmyslnění dříve agrárního či nevyužívaného regionu; (neboli také průmyslová revoluce) je proces, během něhož dochází ke změně společnosti (v 19. století), tradiční společnost se mění na industriální.. URBANIZACE – nejobecněji prostorová koncentrace lidských činností i obyvatelstva projevující se změnami v chování lidí, v jejich motivacích, v kulturních vzorech i ve formách organizace společnosti. Změny jsou vyvolány životem v prostředí s velkým počtem, vysokou hustotou a značnou různorodostí obyvatel, aktivit i lidských výtvorů. EKOLOGIE se užívá v několika významech. V původním významu je ekologie biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce Dále se ekologie užívá v širokém smyslu jako ochrana životního prostředí nebo dokonce místo přírodní prostředí (např. ekologicky šetrný výrobek znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí). Ekologie může být také označení pro určitou ideologii. TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ je české vyjádření anglického pojmu „sustainable development“, který se poprvé objevil ve zprávě Světové komise pro životní prostředí a rozvoj – Our common future v r V jejím pojetí je TUR takový vývoj lidské společnosti, který umožňuje žijícím generacím uspokojovat své potřeby tak, aby nebyly omezovány možnosti budoucích generací uspokojovat své potřeby. TUR je cílový stav, který je ovšem třeba chápat jako nekončící proces udržování obnovené harmonické rovnováhy společnosti se životním prostředím. Dosažení TUR předpokládá hluboké změny hodnotových orientací a životního stylu lidí, které by měly vést k omezení kvantitativního růstu materiálních parametrů a k rozvoji kvalitativních parametrů. Princip TUR začal v českých zemích prosazovat a rozvíjet Josef Vavroušek.

Příroda, člověk, společnost
základ života vše okolo nás, co není výtvorem lidského zásahu vše, co je přirozené nezávisle na lidech Člověk přírodu ovlivňuje a přetváří „k obrazu svému“ Ohrožení životního prostředí Ochrana životního prostředí, ekologická hnutí Trvale udržitelný rozvoj Příroda vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti. V evropských jazycích mají výrazy odpovídající čes. termínu „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit českým slovem přirozenost, tj. povaha věci. Zdroj rozmanitosti výkladu vztahů přírody a společnosti tví v rozporném postavení člověka jako bytosti přírodní a současně kulturní, tedy přírodní bytosti, která současně přetváří přírodu i sebe samu. Člověk je živočišným druhem, jehož činnost je vědomá, zaměřená na cíl, reflektující smysl, využívající minulé zkušenosti a předávající zkušenosti dalším. Člověk podléhá jak zákonitostem přírody, tak společnosti. Přičemž společnost je výsledkem jak biologické evoluce, tak kulturního vývoje. To co spadá do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. druhá přirozenost člověka). Původní kultury byly a jsou součástí přirozených ekosystémů (rovnovážný vztah k přírodě)  20. století rozšiřování industrializace, urbanizace, průmyslová revoluce  ekologická krize (globální oteplování, vyčerpání neobnovitelných zdrojů  ochrana přírody (ekologická hnutí, alternativní způsoby života)  pro trvale udržitelný rozvoj. INDUSTRIALIZACE - v užším smyslu zprůmyslnění dříve agrárního či nevyužívaného regionu; (neboli také průmyslová revoluce) je proces, během něhož dochází ke změně společnosti (v 19. století), tradiční společnost se mění na industriální.. URBANIZACE – nejobecněji prostorová koncentrace lidských činností i obyvatelstva projevující se změnami v chování lidí, v jejich motivacích, v kulturních vzorech i ve formách organizace společnosti. Změny jsou vyvolány životem v prostředí s velkým počtem, vysokou hustotou a značnou různorodostí obyvatel, aktivit i lidských výtvorů. EKOLOGIE se užívá v několika významech. V původním významu je ekologie biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce Dále se ekologie užívá v širokém smyslu jako ochrana životního prostředí nebo dokonce místo přírodní prostředí (např. ekologicky šetrný výrobek znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí). Ekologie může být také označení pro určitou ideologii. TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ je české vyjádření anglického pojmu „sustainable development“, který se poprvé objevil ve zprávě Světové komise pro životní prostředí a rozvoj – Our common future v r V jejím pojetí je TUR takový vývoj lidské společnosti, který umožňuje žijícím generacím uspokojovat své potřeby tak, aby nebyly omezovány možnosti budoucích generací uspokojovat své potřeby. TUR je cílový stav, který je ovšem třeba chápat jako nekončící proces udržování obnovené harmonické rovnováhy společnosti se životním prostředím. Dosažení TUR předpokládá hluboké změny hodnotových orientací a životního stylu lidí, které by měly vést k omezení kvantitativního růstu materiálních parametrů a k rozvoji kvalitativních parametrů. Princip TUR začal v českých zemích prosazovat a rozvíjet Josef Vavroušek.

Společnost, kultura, hodnoty
SPOLEČNOST – skupina lidí, kteří žijí na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a moci a uvědomují si, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství./ Společnost – v nejširším slova smyslu označuje termín „společenské“ či „sociální“ takové jevy a procesy, které se vyskytují ve společnosti a jsou, ať již přímo nebo nepřímo, podmíněny vzájemným působením lidí. Sociologové chápou společnost jako označení pro velký komplex lidí a lidských vztahů, jako označení týkající se systému interakce. Společnost se skládá z komplexu sociálních situací, v nichž se mezi lidmi vytváří specifické vazby a vztahy. Sociální skupiny vytvářejí sociálně významný zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Skupiny představují klíčový mezičlánek, který je navíc dobře přístupný empirické analýze. V typologii skupin se běžně rozlišuje: 1) Malé a velké skupiny – rozhodující není počet členů, ale způsob jejich kontaktu. Malé skupiny umožňují bezprostřední kontakt tváří v tvář, což je zpravidla možné při počtu členů nepřesahujícím 20 – 40 osob. Velké skupiny budují svůj pocit identity na základě interakci v malých skupinách. 2) Podle povahy vazby mezi členy skupiny bývají děleny na primární a sekundární. V primárních převažují osobní vztahy často laděné intimně a vztah ke skupině jako celku se tvoří skrze vztahy k jejím jednotlivým členům. V případě sekundárních skupin člověk naopak získává určitý vztah ke svým kolegům teprve zprostředkovaně, na základě toho, že jsou členy téže skupiny jako on. 3) Formální a neformální – podle stupně, v němž jsou explicitně vytváření pozice členů a jejich vzájemná práva a povinnosti. 4) Podle způsobu jakým je jedinec spjat se skupinou, rozlišujeme členské a referenční. Do členské skupiny jedinec aktuálně náleží, zatímco na referenční skupinu se orientuje svými hodnotami a svým jednáním i v případě, že není jejím členem. 5) Skupina my (in group) a oni (out group). Out group je v jistém smyslu opakem referenční skupiny. Na rozdíl od in group, kdy se individuum považuje za člena skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu my, v případě out group distancuje se od těch, které označuje výrazem oni. KULTURA – je výtvorem člověka, je vnitřním obsahem lidské společnosti na rozdíl od rostlinného nebo živočišného společenství. Je tím, co člověka jako biologickou bytost kultivuje, vzdělává, co takto v nejširším slova smyslu přebírá v procesu socializace./ Kultura jako sociologická kategorie tvoří jednu z klíčových sfér sociologického zájmu. Pojmově je kultura odvozena od latinského „cultura(agri)“ znamenající původně obdělávání půdy. Kultura je jak výrazem či projevem, tak produktem sociálního života lidské společnosti. Běžně se kultura člení na: materiální, někdy zjednodušeně nazývaná jako civilizace, je souborem výtvorů uspokojujících materiální potřeby – počínaje pracovními nástroji, přes bydlení, oděv až po komunikační prostředky; tvoří fyzické či technologické aspekty našeho každodenního života, včetně stravování, bydlení, továren a zpracování nerostných surovin; duchovní, neboli nemateriální kulturou, rozumíme produkty snah po ideálech krásna, dobra, pravdy, spravedlnosti; tvoří ji ideje, zvyky, obyčeje, symboly. HODNOTY - jsou materiální či nemateriální objekty, ke kterým je zaujímán hodnotící postoj, připisuje se jim nějaký význam a snaha o jejich dosažen je chápána jako nutnost. Jsou reflexí kolektivních představ o tom, co je v dané kultuře dobré, žádoucí a přiměřené – či naopak špatné, nežádoucí. Ovlivňují výrazně lidskou motivaci, postoje a chování a slouží i jako kritérium pro hodnocení jednání druhých a jako základ posuzování míry společenské prospěšnosti jednotlivých členů dané skupiny. Kulturní univerzálie – uctívání tělesné krásy, vaření, tanec, hry, bydlení, oblékání, řeč, manželství zákon, folklór, stravovací zvyklosti, mýty atd. (Robert Murdock).

výtvor člověka vnitřní obsah lidské společnost souhrn přesvědčení a vodítek, co je normální a žádoucí souhrn institucí pro předávání a vyjadřování Člení se na: materiální = civilizace – soubor výtvorů uspokojujících materiální potřeby duchovní = nemateriální – ideje, zvyky, obyčeje, symboly SPOLEČNOST – skupina lidí, kteří žijí na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a moci a uvědomují si, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství./ Společnost – v nejširším slova smyslu označuje termín „společenské“ či „sociální“ takové jevy a procesy, které se vyskytují ve společnosti a jsou, ať již přímo nebo nepřímo, podmíněny vzájemným působením lidí. Sociologové chápou společnost jako označení pro velký komplex lidí a lidských vztahů, jako označení týkající se systému interakce. Společnost se skládá z komplexu sociálních situací, v nichž se mezi lidmi vytváří specifické vazby a vztahy. KULTURA – je výtvorem člověka, je vnitřním obsahem lidské společnosti na rozdíl od rostlinného nebo živočišného společenství. Je tím, co člověka jako biologickou bytost kultivuje, vzdělává, co takto v nejširším slova smyslu přebírá v procesu socializace./ Kultura jako sociologická kategorie tvoří jednu z klíčových sfér sociologického zájmu. Pojmově je kultura odvozena od latinského „cultura(agri)“ znamenající původně obdělávání půdy. Kultura je jak výrazem či projevem, tak produktem sociálního života lidské společnosti. Běžně se kultura člení na: materiální, někdy zjednodušeně nazývaná jako civilizace, je souborem výtvorů uspokojujících materiální potřeby – počínaje pracovními nástroji, přes bydlení, oděv až po komunikační prostředky; tvoří fyzické či technologické aspekty našeho každodenního života, včetně stravování, bydlení, továren a zpracování nerostných surovin; duchovní, neboli nemateriální kulturou, rozumíme produkty snah po ideálech krásna, dobra, pravdy, spravedlnosti; tvoří ji ideje, zvyky, obyčeje, symboly. HODNOTY - jsou materiální či nemateriální objekty, ke kterým je zaujímán hodnotící postoj, připisuje se jim nějaký význam a snaha o jejich dosažen je chápána jako nutnost. Jsou reflexí kolektivních představ o tom, co je v dané kultuře dobré, žádoucí a přiměřené – či naopak špatné, nežádoucí. Ovlivňují výrazně lidskou motivaci, postoje a chování a slouží i jako kritérium pro hodnocení jednání druhých a jako základ posuzování míry společenské prospěšnosti jednotlivých členů dané skupiny. Kulturní univerzálie – uctívání tělesné krásy, vaření, tanec, hry, bydlení, oblékání, řeč, manželství zákon, folklór, stravovací zvyklosti, mýty atd. (Robert Murdock).

názory na to, jaké jednání je správné materiální či nemateriální objekty, ke kterým je zaujímán hodnotící postoj, mají význam pro členy skupiny ovlivňují motivaci, postoje a chování slouží jako kritérium pro hodnocení jednání druhých Kulturní univerzálie = společné znaky lidského kulturního chování jazyk, rodina, manželství, majetková práva, rituály, tanec, hry, dary, humor, hygiena,…. SPOLEČNOST – skupina lidí, kteří žijí na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a moci a uvědomují si, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství./ Společnost – v nejširším slova smyslu označuje termín „společenské“ či „sociální“ takové jevy a procesy, které se vyskytují ve společnosti a jsou, ať již přímo nebo nepřímo, podmíněny vzájemným působením lidí. Sociologové chápou společnost jako označení pro velký komplex lidí a lidských vztahů, jako označení týkající se systému interakce. Společnost se skládá z komplexu sociálních situací, v nichž se mezi lidmi vytváří specifické vazby a vztahy. KULTURA – je výtvorem člověka, je vnitřním obsahem lidské společnosti na rozdíl od rostlinného nebo živočišného společenství. Je tím, co člověka jako biologickou bytost kultivuje, vzdělává, co takto v nejširším slova smyslu přebírá v procesu socializace./ Kultura jako sociologická kategorie tvoří jednu z klíčových sfér sociologického zájmu. Pojmově je kultura odvozena od latinského „cultura(agri)“ znamenající původně obdělávání půdy. Kultura je jak výrazem či projevem, tak produktem sociálního života lidské společnosti. Běžně se kultura člení na: materiální, někdy zjednodušeně nazývaná jako civilizace, je souborem výtvorů uspokojujících materiální potřeby – počínaje pracovními nástroji, přes bydlení, oděv až po komunikační prostředky; tvoří fyzické či technologické aspekty našeho každodenního života, včetně stravování, bydlení, továren a zpracování nerostných surovin; duchovní, neboli nemateriální kulturou, rozumíme produkty snah po ideálech krásna, dobra, pravdy, spravedlnosti; tvoří ji ideje, zvyky, obyčeje, symboly. HODNOTY - jsou materiální či nemateriální objekty, ke kterým je zaujímán hodnotící postoj, připisuje se jim nějaký význam a snaha o jejich dosažen je chápána jako nutnost. Jsou reflexí kolektivních představ o tom, co je v dané kultuře dobré, žádoucí a přiměřené – či naopak špatné, nežádoucí. Ovlivňují výrazně lidskou motivaci, postoje a chování a slouží i jako kritérium pro hodnocení jednání druhých a jako základ posuzování míry společenské prospěšnosti jednotlivých členů dané skupiny. Kulturní univerzálie – uctívání tělesné krásy, vaření, tanec, hry, bydlení, oblékání, řeč, manželství zákon, folklór, stravovací zvyklosti, mýty atd. (Robert Murdock).

Socializace SOCIALIZACE (sociální učení) je proces, který společnosti umožňuje předávat její kulturní modely z generace na generaci. Proces tohoto předávání ovšem není mechanický, významnou roli v něm hraje i jedinec samotný./ Socializací rozumíme proces vývoje individua ve složitou sociální bytost, která se aktivně zúčastňuje společenského a kulturního života. Člověk se rodí do specifických sociálních podmínek, do určitého sociálního prostředí, které na něho působí formativním způsobem a vytváří tak z člověka sociální bytost. Kulturní vzorce charakteristické pro určitou společnost (jazyk, hodnoty, normy a sociální role) skupina jedinci předává hned po jeho narození, tento proces je intenzivní zejména v prvních letech, ale probíhá celý život. Během tohoto procesu jedinec znalosti nejen poznává, ale také integruje do své osobnosti. Základním mechanismem socializace je učení. Druhým mechanismem socializace je zvnitřňování vzorců sociálního chování. Sociolog a psycholog G. H. Mead poukázal na to, že osobnost u dětí se vyvíjí v procesu identifikace s druhými. Nestačí, aby se dítě naučilo, že není slušné mlaskat, cílem socializace je, aby si samo přálo jist „tak, jak se patří“. Konkrétní chování mu bude totiž připadat „přirozené“, zatímco ve skutečnosti je v podstatě „umělé“. Socializace není pouhé přizpůsobování se jedince společnosti, ale je interaktivním procesem, jenž lidem ponechává relativní autonomii. Socializace utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. Pro každou společnost představuje socializace zcela základní problém, a to ze dvou důvodů: Bez uspokojivé socializace zůstávají individua neschopna vstupovat do běžných interakcí s druhými členy skupiny. Vznikají sociálně narušení jedinci, kteří nedokáží respektovat normy běžného soužití a zapojovat se do kolektivních akcí. 2) Společnost bez socializace není schopna předat své základní normy a hodnoty následující generaci a rozpadá se. SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ 1) Primární – centrální roli hraje rodina je místem, kde se jedinec učí a přijímá základní sociální kódy (jazyk). Škola přispívá zásadním způsobem k osvojování znalostí a podporuje u dětí zvnitřňování společenských pravidel. Rodina a škola předávají kulturní kapitál (P. Bourdieua). Do kulturního kapitálu zahrnujeme jazyk, kulturní znalosti, vědomosti, zvládnutí sociálních kódů a vzdělání. Důležitou roli sehrávají také vrstevnické skupiny. 2) Sekundární – pracovní prostředí - podniky a státní správa (úřady), církve. Socializace však působí i prostřednictvím lidí na ulici, vlivem masových komunikačních prostředků, četbou knih a časopisů.

Socializace = proces osvojování sociálních norem a hodnot
= proces umožňující předávání kulturních modelů z generace na generaci = proces vývoje individua Základním mechanismem socializace je učení a přijímání vzorců sociálního chování. Socializační činitelé: 1) primární - rodina, škola, vrstevnické skupiny 2) sekundární - pracovní prostředí, úřady, církve, média, okolí Extrémní koncepce socializace: a) predeterminismus (Freud) - vše je uvnitř (dáno předem) b) situacionismus - vše je dáno prostředím = proces osvojování sociálních norem a hodnot = proces umožňující předávání kulturních modelů z generace na generaci = proces vývoje individua Základním mechanismem socializace je učení a přijímání vzorců sociálního chování. Socializační činitelé: 1) primární - rodina, škola, vrstevnické skupiny 2) sekundární - pracovní prostředí, úřady, církve, média, okolí Extrémní koncepce socializace: a) predeterminismus (Freud) - vše je uvnitř (dáno předem) b) situacionismus - vše je dáno prostředím SOCIALIZACE (sociální učení) je proces, který společnosti umožňuje předávat její kulturní modely z generace na generaci. Proces tohoto předávání ovšem není mechanický, významnou roli v něm hraje i jedinec samotný./ Socializací rozumíme proces vývoje individua ve složitou sociální bytost, která se aktivně zúčastňuje společenského a kulturního života. Člověk se rodí do specifických sociálních podmínek, do určitého sociálního prostředí, které na něho působí formativním způsobem a vytváří tak z člověka sociální bytost. Kulturní vzorce charakteristické pro určitou společnost (jazyk, hodnoty, normy a sociální role) skupina jedinci předává hned po jeho narození, tento proces je intenzivní zejména v prvních letech, ale probíhá celý život. Během tohoto procesu jedinec znalosti nejen poznává, ale také integruje do své osobnosti. Základním mechanismem socializace je učení. Druhým mechanismem socializace je zvnitřňování vzorců sociálního chování. Sociolog a psycholog G. H. Mead poukázal na to, že osobnost u dětí se vyvíjí v procesu identifikace s druhými. Nestačí, aby se dítě naučilo, že není slušné mlaskat, cílem socializace je, aby si samo přálo jist „tak, jak se patří“. Konkrétní chování mu bude totiž připadat „přirozené“, zatímco ve skutečnosti je v podstatě „umělé“. Socializace není pouhé přizpůsobování se jedince společnosti, ale je interaktivním procesem, jenž lidem ponechává relativní autonomii. Socializace utváří způsob jednání a formuje tendence k reagování v různých situacích. Pro každou společnost představuje socializace zcela základní problém, a to ze dvou důvodů: Bez uspokojivé socializace zůstávají individua neschopna vstupovat do běžných interakcí s druhými členy skupiny. Vznikají sociálně narušení jedinci, kteří nedokáží respektovat normy běžného soužití a zapojovat se do kolektivních akcí. 2) Společnost bez socializace není schopna předat své základní normy a hodnoty následující generaci a rozpadá se. SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ 1) Primární – centrální roli hraje rodina je místem, kde se jedinec učí a přijímá základní sociální kódy (jazyk). Škola přispívá zásadním způsobem k osvojování znalostí a podporuje u dětí zvnitřňování společenských pravidel. Rodina a škola předávají kulturní kapitál (P. Bourdieua). Do kulturního kapitálu zahrnujeme jazyk, kulturní znalosti, vědomosti, zvládnutí sociálních kódů a vzdělání. Důležitou roli sehrávají také vrstevnické skupiny. 2) Sekundární – pracovní prostředí - podniky a státní správa (úřady), církve. Socializace však působí i prostřednictvím lidí na ulici, vlivem masových komunikačních prostředků, četbou knih a časopisů.

Sociální status, sociální role, zvyk, obyčej
SOCIÁLNÍ STATUS – je společensky definovanou pozicí v rámci širší společností (Schaefer R. T., Lamm R. P.). Jde o postavení, které jedinec nebo skupina zaujímá ve společnosti. Jsou s ním spojena práva a povinnosti, které zpravidla vyplývají z profesní pozice. Může se měnit v kontextu věku, socioekonomického zařazení a míry sociální aktivity. Souběh více statusů v životě jedince je dán jeho postavením jako příslušníka určité třídy či vrstvy, jeho profesní zakotveností, úrovní vzdělání, místem bydliště, rodinnou pozicí či náležitostí k určité věkové skupině. Prostý fakt narození jedince je základem pro vrozený či připsaný (určený) status, jedinec ho získává bez ohledu na své schopnosti, nadání či povahové vlastnosti. Připsaný status proto předurčuje mnohdy zcela zásadním způsobem naprosto odlišnou životní startovní čáru např. dynastického následníka trůnu, dítě univerzitního profesora, syna světového šampióna v boxu, děti afghánských uprchlíků, barevného teenagera v newyorském Bronxu. Získaný (dosažený) status je zpravidla zaujímán díky individuálnímu úsilí studiem, pracovitostí, rozvíjením dovedností, invencí či konexemi. Jde o osobní mnohdy celoživotní angažovanost, která jedinci umožňuje vymanit se ze svazujících pout předurčenosti připsaného statusu. Může však naopak být i výrazem půdu na žebříčku statusové příslušnosti. V naší kulturní sféře jde zejména o kariérní změny související s úrovní vzdělání a kvalifikace. Období společenské transformace 90. let přineslo u nás individuálně i společensky závažné dopady změn vlastnických a mocenských pozic. Kdy pro jedny znamenala „sametová revoluce“ ohrožení sociálních jistot a nenávratnou ztrátu politické kariéry, pro jiné impuls na cestě uplatnění vzdělání, nadání, osobního charisma. Dále se můžeme také setkat s pojmem vnucený status. Každodenní život přináší takové změny, které podstatně mění stávající postavení, životní styl, hodnotové směřování i způsob uvažování člověka (např. nástup na vojenskou službu, ztráta zaměstnání, pobyt ve vězení). SOCIÁLNÍ ROLE – určitá sociální situace obvykle předpokládá či dokonce vyžaduje určité chování. Předpoklad a očekávání určitého chování v určitém sociálním kontextu se nazývá rolí. Modely chování nachází jedinec buď přímo v chování lidí, anebo zakódované v symbolické podobě na půdě vědy, náboženství, umění, ekonomiky, politiky. Tyto modely jsou také obsaženy v hodnotách, ideálech a sociálních normách dané společnosti, a to ve formě tradic a zvyklostí (Řezáč J.). Běžně používaný pojem sociální role je spojován s určitými vzory chování, které vyplývají z individuální příslušnosti ke konkrétním skupinám. Je souborem chování, postojů a hodnot, které jdou od jedince jako člena určité skupiny, společnosti očekávány. Konflikt rolí nastává v okamžiku střetu neslučitelných sociálních pozic (např. vysoce postavený a v organizaci plně respektovaný vedoucí pracovník tak může narážet na konflikt role manžela a otce ve vlastní rodině, když jeho manželka nemusí naplňovat očekávanou roli kolegyně v zaměstnání). Obecně vzato je míra prestiže dané společenské pozice a role odvozována od hodnotového systému dané skupiny, společnosti. Každá společenská pozice přináší určitá práva a povinnosti, které předznamenávají plnění určitých rolí. ZVYK – ustálený způsob vykonávání činností nebo myšlení (každodenní, běžné aktivity). Zvyky jako charakteristiky skupiny, lokální komunity, společnosti bývají v čes. jazyce nazývány obyčeji, ale též zvyklostmi a mravy. OBYČEJ – komplexnější vzorec chování, který se vytváří opakováním určitých činností v určitých sociálních situacích ve skupině s dlouhodobějším, kontinuálním trváním, většinou v lokální komunitě. Podléhají méně přísné sociální kontrole, jsou ustáleným zvykovým chováním, které přijala za své celá komunita, které je obecně považováno za správné (tradice).

Sociální status, sociální role, zvyk, obyčej
= prestiž určité skupiny v očích ostatních členů společnosti = základní postavení člověka ve společnosti = společensky definovaná pozice v rámci společnosti Status: a) vrozený (připsaný, určený) - narozením do určité skupiny b) získaný (dosažený) - vlastním úsilím, studiem, pracovitostí c) vnucený SOCIÁLNÍ STATUS – je společensky definovanou pozicí v rámci širší společností (Schaefer R. T., Lamm R. P.). Jde o postavení, které jedinec nebo skupina zaujímá ve společnosti. Jsou s ním spojena práva a povinnosti, které zpravidla vyplývají z profesní pozice. Může se měnit v kontextu věku, socioekonomického zařazení a míry sociální aktivity. Souběh více statusů v životě jedince je dán jeho postavením jako příslušníka určité třídy či vrstvy, jeho profesní zakotveností, úrovní vzdělání, místem bydliště, rodinnou pozicí či náležitostí k určité věkové skupině. Prostý fakt narození jedince je základem pro vrozený či připsaný (určený) status, jedinec ho získává bez ohledu na své schopnosti, nadání či povahové vlastnosti. Připsaný status proto předurčuje mnohdy zcela zásadním způsobem naprosto odlišnou životní startovní čáru např. dynastického následníka trůnu, dítě univerzitního profesora, syna světového šampióna v boxu, děti afghánských uprchlíků, barevného teenagera v newyorském Bronxu. Získaný (dosažený) status je zpravidla zaujímán díky individuálnímu úsilí studiem, pracovitostí, rozvíjením dovedností, invencí či konexemi. Jde o osobní mnohdy celoživotní angažovanost, která jedinci umožňuje vymanit se ze svazujících pout předurčenosti připsaného statusu. Může však naopak být i výrazem půdu na žebříčku statusové příslušnosti. V naší kulturní sféře jde zejména o kariérní změny související s úrovní vzdělání a kvalifikace. Období společenské transformace 90. let přineslo u nás individuálně i společensky závažné dopady změn vlastnických a mocenských pozic. Kdy pro jedny znamenala „sametová revoluce“ ohrožení sociálních jistot a nenávratnou ztrátu politické kariéry, pro jiné impuls na cestě uplatnění vzdělání, nadání, osobního charisma. Dále se můžeme také setkat s pojmem vnucený status. Každodenní život přináší takové změny, které podstatně mění stávající postavení, životní styl, hodnotové směřování i způsob uvažování člověka (např. nástup na vojenskou službu, ztráta zaměstnání, pobyt ve vězení). SOCIÁLNÍ ROLE – určitá sociální situace obvykle předpokládá či dokonce vyžaduje určité chování. Předpoklad a očekávání určitého chování v určitém sociálním kontextu se nazývá rolí. Modely chování nachází jedinec buď přímo v chování lidí, anebo zakódované v symbolické podobě na půdě vědy, náboženství, umění, ekonomiky, politiky. Tyto modely jsou také obsaženy v hodnotách, ideálech a sociálních normách dané společnosti, a to ve formě tradic a zvyklostí (Řezáč J.). Běžně používaný pojem sociální role je spojován s určitými vzory chování, které vyplývají z individuální příslušnosti ke konkrétním skupinám. Je souborem chování, postojů a hodnot, které jdou od jedince jako člena určité skupiny, společnosti očekávány. Konflikt rolí nastává v okamžiku střetu neslučitelných sociálních pozic (např. vysoce postavený a v organizaci plně respektovaný vedoucí pracovník tak může narážet na konflikt role manžela a otce ve vlastní rodině, když jeho manželka nemusí naplňovat očekávanou roli kolegyně v zaměstnání). Obecně vzato je míra prestiže dané společenské pozice a role odvozována od hodnotového systému dané skupiny, společnosti. Každá společenská pozice přináší určitá práva a povinnosti, které předznamenávají plnění určitých rolí. ZVYK – ustálený způsob vykonávání činností nebo myšlení (každodenní, běžné aktivity). Zvyky jako charakteristiky skupiny, lokální komunity, společnosti bývají v čes. jazyce nazývány obyčeji, ale též zvyklostmi a mravy. OBYČEJ – komplexnější vzorec chování, který se vytváří opakováním určitých činností v určitých sociálních situacích ve skupině s dlouhodobějším, kontinuálním trváním, většinou v lokální komunitě. Podléhají méně přísné sociální kontrole, jsou ustáleným zvykovým chováním, které přijala za své celá komunita, které je obecně považováno za správné (tradice).

Sociální role, zvyk, obyčej
= očekávané chování jedince ve společnosti - je odvozena ze sociálního postavení ZVYK – ustálený způsob vykonávání činností nebo myšlení (každodenní, běžné aktivity). OBYČEJ – komplexnější vzorec chování, který se vytváří opakováním určitých činností v určitých sociálních situacích ve skupině s dlouhodobějším, kontinuálním trváním, většinou v lokální komunitě. Sociální role = očekávané chování jedince ve společnosti - je odvozena ze sociálního postavení ZVYK – ustálený způsob vykonávání činností nebo myšlení (každodenní, běžné aktivity). OBYČEJ – komplexnější vzorec chování, který se vytváří opakováním určitých činností v určitých sociálních situacích ve skupině s dlouhodobějším, kontinuálním trváním, většinou v lokální komunitě. SOCIÁLNÍ STATUS – je společensky definovanou pozicí v rámci širší společností (Schaefer R. T., Lamm R. P.). Jde o postavení, které jedinec nebo skupina zaujímá ve společnosti. Jsou s ním spojena práva a povinnosti, které zpravidla vyplývají z profesní pozice. Může se měnit v kontextu věku, socioekonomického zařazení a míry sociální aktivity. Souběh více statusů v životě jedince je dán jeho postavením jako příslušníka určité třídy či vrstvy, jeho profesní zakotveností, úrovní vzdělání, místem bydliště, rodinnou pozicí či náležitostí k určité věkové skupině. Prostý fakt narození jedince je základem pro vrozený či připsaný (určený) status, jedinec ho získává bez ohledu na své schopnosti, nadání či povahové vlastnosti. Připsaný status proto předurčuje mnohdy zcela zásadním způsobem naprosto odlišnou životní startovní čáru např. dynastického následníka trůnu, dítě univerzitního profesora, syna světového šampióna v boxu, děti afghánských uprchlíků, barevného teenagera v newyorském Bronxu. Získaný (dosažený) status je zpravidla zaujímán díky individuálnímu úsilí studiem, pracovitostí, rozvíjením dovedností, invencí či konexemi. Jde o osobní mnohdy celoživotní angažovanost, která jedinci umožňuje vymanit se ze svazujících pout předurčenosti připsaného statusu. Může však naopak být i výrazem půdu na žebříčku statusové příslušnosti. V naší kulturní sféře jde zejména o kariérní změny související s úrovní vzdělání a kvalifikace. Období společenské transformace 90. let přineslo u nás individuálně i společensky závažné dopady změn vlastnických a mocenských pozic. Kdy pro jedny znamenala „sametová revoluce“ ohrožení sociálních jistot a nenávratnou ztrátu politické kariéry, pro jiné impuls na cestě uplatnění vzdělání, nadání, osobního charisma. Dále se můžeme také setkat s pojmem vnucený status. Každodenní život přináší takové změny, které podstatně mění stávající postavení, životní styl, hodnotové směřování i způsob uvažování člověka (např. nástup na vojenskou službu, ztráta zaměstnání, pobyt ve vězení). SOCIÁLNÍ ROLE – určitá sociální situace obvykle předpokládá či dokonce vyžaduje určité chování. Předpoklad a očekávání určitého chování v určitém sociálním kontextu se nazývá rolí. Modely chování nachází jedinec buď přímo v chování lidí, anebo zakódované v symbolické podobě na půdě vědy, náboženství, umění, ekonomiky, politiky. Tyto modely jsou také obsaženy v hodnotách, ideálech a sociálních normách dané společnosti, a to ve formě tradic a zvyklostí (Řezáč J.). Běžně používaný pojem sociální role je spojován s určitými vzory chování, které vyplývají z individuální příslušnosti ke konkrétním skupinám. Je souborem chování, postojů a hodnot, které jdou od jedince jako člena určité skupiny, společnosti očekávány. Konflikt rolí nastává v okamžiku střetu neslučitelných sociálních pozic (např. vysoce postavený a v organizaci plně respektovaný vedoucí pracovník tak může narážet na konflikt role manžela a otce ve vlastní rodině, když jeho manželka nemusí naplňovat očekávanou roli kolegyně v zaměstnání). Obecně vzato je míra prestiže dané společenské pozice a role odvozována od hodnotového systému dané skupiny, společnosti. Každá společenská pozice přináší určitá práva a povinnosti, které předznamenávají plnění určitých rolí. ZVYK – ustálený způsob vykonávání činností nebo myšlení (každodenní, běžné aktivity). Zvyky jako charakteristiky skupiny, lokální komunity, společnosti bývají v čes. jazyce nazývány obyčeji, ale též zvyklostmi a mravy. OBYČEJ – komplexnější vzorec chování, který se vytváří opakováním určitých činností v určitých sociálních situacích ve skupině s dlouhodobějším, kontinuálním trváním, většinou v lokální komunitě. Podléhají méně přísné sociální kontrole, jsou ustáleným zvykovým chováním, které přijala za své celá komunita, které je obecně považováno za správné (tradice).

Sociální skupiny, sociální stratifikace, sociální mobilita
SOCIÁLNÍ SKUPINY vytvářejí sociálně významný zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Skupiny představují klíčový mezičlánek, který je navíc dobře přístupný empirické analýze. V typologii skupin se běžně rozlišuje: 1) Malé a velké skupiny – rozhodující není počet členů, ale způsob jejich kontaktu. Malé skupiny umožňují bezprostřední kontakt tváří v tvář, což je zpravidla možné při počtu členů nepřesahujícím 20 – 40 osob. Velké skupiny budují svůj pocit identity na základě interakci v malých skupinách. 2) Podle povahy vazby mezi členy skupiny bývají děleny na primární a sekundární. V primárních převažují osobní vztahy často laděné intimně a vztah ke skupině jako celku se tvoří skrze vztahy k jejím jednotlivým členům. V případě sekundárních skupin člověk naopak získává určitý vztah ke svým kolegům teprve zprostředkovaně, na základě toho, že jsou členy téže skupiny jako on. 3) Formální a neformální – podle stupně, v němž jsou explicitně vytváření pozice členů a jejich vzájemná práva a povinnosti. 4) Podle způsobu jakým je jedinec spjat se skupinou, rozlišujeme členské a referenční. Do členské skupiny jedinec aktuálně náleží, zatímco na referenční skupinu se orientuje svými hodnotami a svým jednáním i v případě, že není jejím členem. 5) Skupina my (in group) a oni (out group). Out group je v jistém smyslu opakem referenční skupiny. Na rozdíl od in group, kdy se individuum považuje za člena skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu my, v případě out group distancuje se od těch, které označuje výrazem oni. SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE – je charakteristickým znakem každé společnosti – ta netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti ceněny a považovány za nedostatkové. Podoba stratifikace každé společnosti má klíčový význam pro pochopení její celkové povahy, neboť stratifikace je odrazem toho, co je v dané společnosti považováno za nejvyšší hodnoty. Základní kritéria stratifikující společnost – podíl na moci, velikost majetku spolu s tím prestiž (prestiž povolání). Vymezit systém sociální stratifikace určité společnosti je neobyčejně složité – je obtížné stanovit faktory, které hrají v sociálním rozvrstvení tak velkou úlohu a ještě obtížnější je tyto faktory měřit. Termínu sociální stratifikace se používá především k popisu sociální nerovnosti. Můžeme rozlišit 4 základní systémy stratifikací: otroctví, kasty, stavy, třídy. Otroctví – extrémní forma nerovnosti, někteří jedinci jsou majetkem jiných. Různé podmínky otroctví – kdy otroci byli někdy prakticky úplně bezprávní, jindy se svým postavením blížili služebnictvu. Někteří byli vzdělaní a působili jako státní úředníci, jiní provozovali řemesla.Systémy založené na nucené práci otroků nebyly příliš stabilní, otrokářství bylo málo efektivní. Ve starém Římě, jehož vládnoucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek. Kasty – zaujímá zcela výjimečné postavení v sociální stratifikaci. Jde o uzavřenou sociální skupinu jejímž členem se člověk stává narozením. Kasta je dědičně – zpravidla původně nábožensky vydělená, neměnná a imobilní skupina. Její chování je regulováno pevnými rituálními způsoby (např. Indie). Stavy – systém spojovaný s feudální společností. Jeho původ je odvozen od vlastnění půdy a jejím pronájmem nevolnickým sedlákům. Jde o stratifikační systém typický zejména pro středověkou Evropu. Společenské postavení  určeno rodem, stav je výrazem rozšířených příbuzenských systému fungujících v rámci nízké sociální mobility. Třídy – ve společenských vědách je tato kategorie často užívána pro označení souboru lidí, kteří mají určité statisticky odlišné vlastnosti. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. Společenské třídy v moderní společnosti nejdou dány ani zákony ani odvozeny rodově. Jsou vzájemně dobře prostupné, jsou charakterizovány neosobností vztahů odvozených z ekonomických, nikoli osobních závazků. Základním klíčem třídní příslušnosti je vlastnictví či povolání, stupeň sebeuvědomění, prestiž a odpovídající míra uzavřenosti či otevřenosti. SOCIÁLNÍ MOBILITA – tento pojem se používá pro vyjádření pohybu jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru čí dolů po socioekonomickém žebříčku. V moderní společnosti se setkáváme také se značnou mobilitou laterální čili horizontální, tedy s přesuny do jiných čtvrtí, měst či oblastí. Pokud se jedná o vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či prarodičů, mluvíme o mobilitě intergenerační.

SOCIÁLNÍ SKUPINY = zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Typologie skupin: 1) malé a velké skupiny 2) primární a sekundární - podle vazby mezi členy skupiny 3) formální a neformální – podle pozice členů a jejich vzájemných práv a povinností 4) členské a referenční - podle způsobu jakým je jedinec spjat se skupinou 5) Skupina my (in group) a oni (out group) SOCIÁLNÍ SKUPINY vytvářejí sociálně významný zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Skupiny představují klíčový mezičlánek, který je navíc dobře přístupný empirické analýze. V typologii skupin se běžně rozlišuje: 1) Malé a velké skupiny – rozhodující není počet členů, ale způsob jejich kontaktu. Malé skupiny umožňují bezprostřední kontakt tváří v tvář, což je zpravidla možné při počtu členů nepřesahujícím 20 – 40 osob. Velké skupiny budují svůj pocit identity na základě interakci v malých skupinách. 2) Podle povahy vazby mezi členy skupiny bývají děleny na primární a sekundární. V primárních převažují osobní vztahy často laděné intimně a vztah ke skupině jako celku se tvoří skrze vztahy k jejím jednotlivým členům. V případě sekundárních skupin člověk naopak získává určitý vztah ke svým kolegům teprve zprostředkovaně, na základě toho, že jsou členy téže skupiny jako on. 3) Formální a neformální – podle stupně, v němž jsou explicitně vytváření pozice členů a jejich vzájemná práva a povinnosti. 4) Podle způsobu jakým je jedinec spjat se skupinou, rozlišujeme členské a referenční. Do členské skupiny jedinec aktuálně náleží, zatímco na referenční skupinu se orientuje svými hodnotami a svým jednáním i v případě, že není jejím členem. 5) Skupina my (in group) a oni (out group). Out group je v jistém smyslu opakem referenční skupiny. Na rozdíl od in group, kdy se individuum považuje za člena skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu my, v případě out group distancuje se od těch, které označuje výrazem oni. SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE – je charakteristickým znakem každé společnosti – ta netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti ceněny a považovány za nedostatkové. Podoba stratifikace každé společnosti má klíčový význam pro pochopení její celkové povahy, neboť stratifikace je odrazem toho, co je v dané společnosti považováno za nejvyšší hodnoty. Základní kritéria stratifikující společnost – podíl na moci, velikost majetku spolu s tím prestiž (prestiž povolání). Vymezit systém sociální stratifikace určité společnosti je neobyčejně složité – je obtížné stanovit faktory, které hrají v sociálním rozvrstvení tak velkou úlohu a ještě obtížnější je tyto faktory měřit. Termínu sociální stratifikace se používá především k popisu sociální nerovnosti. Můžeme rozlišit 4 základní systémy stratifikací: otroctví, kasty, stavy, třídy. Otroctví – extrémní forma nerovnosti, někteří jedinci jsou majetkem jiných. Různé podmínky otroctví – kdy otroci byli někdy prakticky úplně bezprávní, jindy se svým postavením blížili služebnictvu. Někteří byli vzdělaní a působili jako státní úředníci, jiní provozovali řemesla.Systémy založené na nucené práci otroků nebyly příliš stabilní, otrokářství bylo málo efektivní. Ve starém Římě, jehož vládnoucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek. Kasty – zaujímá zcela výjimečné postavení v sociální stratifikaci. Jde o uzavřenou sociální skupinu jejímž členem se člověk stává narozením. Kasta je dědičně – zpravidla původně nábožensky vydělená, neměnná a imobilní skupina. Její chování je regulováno pevnými rituálními způsoby (např. Indie). Stavy – systém spojovaný s feudální společností. Jeho původ je odvozen od vlastnění půdy a jejím pronájmem nevolnickým sedlákům. Jde o stratifikační systém typický zejména pro středověkou Evropu. Společenské postavení  určeno rodem, stav je výrazem rozšířených příbuzenských systému fungujících v rámci nízké sociální mobility. Třídy – ve společenských vědách je tato kategorie často užívána pro označení souboru lidí, kteří mají určité statisticky odlišné vlastnosti. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. Společenské třídy v moderní společnosti nejdou dány ani zákony ani odvozeny rodově. Jsou vzájemně dobře prostupné, jsou charakterizovány neosobností vztahů odvozených z ekonomických, nikoli osobních závazků. Základním klíčem třídní příslušnosti je vlastnictví či povolání, stupeň sebeuvědomění, prestiž a odpovídající míra uzavřenosti či otevřenosti. SOCIÁLNÍ MOBILITA – tento pojem se používá pro vyjádření pohybu jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru čí dolů po socioekonomickém žebříčku. V moderní společnosti se setkáváme také se značnou mobilitou laterální čili horizontální, tedy s přesuny do jiných čtvrtí, měst či oblastí. Pokud se jedná o vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či prarodičů, mluvíme o mobilitě intergenerační.

společnost není sociálně homogenní celek, je vnitřně rozdělena do vrstev podle toho, co je v dané společnosti považováno za nejvyšší hodnoty popis sociální nerovnosti Základní kritéria – podíl na moci, velikost majetku, prestiž 4 základní systémy stratifikací: Otroctví – extrémní forma nerovnosti, někteří jedinci jsou majetkem jiných. Kasty – zaujímá zcela výjimečné postavení v sociální stratifikaci. Jde o uzavřenou sociální skupinu jejímž členem se člověk stává narozením. Kasta je dědičně vydělená, neměnná a imobilní skupina. (např. Indie). Stavy – systém spojovaný s feudální společností. Jeho původ je odvozen od vlastnění půdy a jejím pronájmem nevolnickým sedlákům. Jde o stratifikační systém typický zejména pro středověkou Evropu. Třídy – ve společenských vědách je tato kategorie často užívána pro označení souboru lidí, kteří mají určité statisticky odlišné vlastnosti. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. Společenské třídy v moderní společnosti nejdou dány ani zákony ani odvozeny rodově. SOCIÁLNÍ SKUPINY vytvářejí sociálně významný zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Skupiny představují klíčový mezičlánek, který je navíc dobře přístupný empirické analýze. V typologii skupin se běžně rozlišuje: 1) Malé a velké skupiny – rozhodující není počet členů, ale způsob jejich kontaktu. Malé skupiny umožňují bezprostřední kontakt tváří v tvář, což je zpravidla možné při počtu členů nepřesahujícím 20 – 40 osob. Velké skupiny budují svůj pocit identity na základě interakci v malých skupinách. 2) Podle povahy vazby mezi členy skupiny bývají děleny na primární a sekundární. V primárních převažují osobní vztahy často laděné intimně a vztah ke skupině jako celku se tvoří skrze vztahy k jejím jednotlivým členům. V případě sekundárních skupin člověk naopak získává určitý vztah ke svým kolegům teprve zprostředkovaně, na základě toho, že jsou členy téže skupiny jako on. 3) Formální a neformální – podle stupně, v němž jsou explicitně vytváření pozice členů a jejich vzájemná práva a povinnosti. 4) Podle způsobu jakým je jedinec spjat se skupinou, rozlišujeme členské a referenční. Do členské skupiny jedinec aktuálně náleží, zatímco na referenční skupinu se orientuje svými hodnotami a svým jednáním i v případě, že není jejím členem. 5) Skupina my (in group) a oni (out group). Out group je v jistém smyslu opakem referenční skupiny. Na rozdíl od in group, kdy se individuum považuje za člena skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu my, v případě out group distancuje se od těch, které označuje výrazem oni. SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE – je charakteristickým znakem každé společnosti – ta netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti ceněny a považovány za nedostatkové. Podoba stratifikace každé společnosti má klíčový význam pro pochopení její celkové povahy, neboť stratifikace je odrazem toho, co je v dané společnosti považováno za nejvyšší hodnoty. Základní kritéria stratifikující společnost – podíl na moci, velikost majetku spolu s tím prestiž (prestiž povolání). Vymezit systém sociální stratifikace určité společnosti je neobyčejně složité – je obtížné stanovit faktory, které hrají v sociálním rozvrstvení tak velkou úlohu a ještě obtížnější je tyto faktory měřit. Termínu sociální stratifikace se používá především k popisu sociální nerovnosti. Můžeme rozlišit 4 základní systémy stratifikací: otroctví, kasty, stavy, třídy. Otroctví – extrémní forma nerovnosti, někteří jedinci jsou majetkem jiných. Různé podmínky otroctví – kdy otroci byli někdy prakticky úplně bezprávní, jindy se svým postavením blížili služebnictvu. Někteří byli vzdělaní a působili jako státní úředníci, jiní provozovali řemesla.Systémy založené na nucené práci otroků nebyly příliš stabilní, otrokářství bylo málo efektivní. Ve starém Římě, jehož vládnoucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek. Kasty – zaujímá zcela výjimečné postavení v sociální stratifikaci. Jde o uzavřenou sociální skupinu jejímž členem se člověk stává narozením. Kasta je dědičně – zpravidla původně nábožensky vydělená, neměnná a imobilní skupina. Její chování je regulováno pevnými rituálními způsoby (např. Indie). Stavy – systém spojovaný s feudální společností. Jeho původ je odvozen od vlastnění půdy a jejím pronájmem nevolnickým sedlákům. Jde o stratifikační systém typický zejména pro středověkou Evropu. Společenské postavení  určeno rodem, stav je výrazem rozšířených příbuzenských systému fungujících v rámci nízké sociální mobility. Třídy – ve společenských vědách je tato kategorie často užívána pro označení souboru lidí, kteří mají určité statisticky odlišné vlastnosti. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. Společenské třídy v moderní společnosti nejdou dány ani zákony ani odvozeny rodově. Jsou vzájemně dobře prostupné, jsou charakterizovány neosobností vztahů odvozených z ekonomických, nikoli osobních závazků. Základním klíčem třídní příslušnosti je vlastnictví či povolání, stupeň sebeuvědomění, prestiž a odpovídající míra uzavřenosti či otevřenosti. SOCIÁLNÍ MOBILITA – tento pojem se používá pro vyjádření pohybu jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru čí dolů po socioekonomickém žebříčku. V moderní společnosti se setkáváme také se značnou mobilitou laterální čili horizontální, tedy s přesuny do jiných čtvrtí, měst či oblastí. Pokud se jedná o vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či prarodičů, mluvíme o mobilitě intergenerační.

SOCIÁLNÍ MOBILITA –pro vyjádření pohybu jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého. Vertikální mobilita - pohyb vzhůru čí dolů po socioekonomickém žebříčku. Mobilita laterální čili horizontální - přesuny do jiných čtvrtí, měst či oblastí. Mobilita intergenerační - vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či prarodičů. SOCIÁLNÍ SKUPINY vytvářejí sociálně významný zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Skupiny představují klíčový mezičlánek, který je navíc dobře přístupný empirické analýze. V typologii skupin se běžně rozlišuje: 1) Malé a velké skupiny – rozhodující není počet členů, ale způsob jejich kontaktu. Malé skupiny umožňují bezprostřední kontakt tváří v tvář, což je zpravidla možné při počtu členů nepřesahujícím 20 – 40 osob. Velké skupiny budují svůj pocit identity na základě interakci v malých skupinách. 2) Podle povahy vazby mezi členy skupiny bývají děleny na primární a sekundární. V primárních převažují osobní vztahy často laděné intimně a vztah ke skupině jako celku se tvoří skrze vztahy k jejím jednotlivým členům. V případě sekundárních skupin člověk naopak získává určitý vztah ke svým kolegům teprve zprostředkovaně, na základě toho, že jsou členy téže skupiny jako on. 3) Formální a neformální – podle stupně, v němž jsou explicitně vytváření pozice členů a jejich vzájemná práva a povinnosti. 4) Podle způsobu jakým je jedinec spjat se skupinou, rozlišujeme členské a referenční. Do členské skupiny jedinec aktuálně náleží, zatímco na referenční skupinu se orientuje svými hodnotami a svým jednáním i v případě, že není jejím členem. 5) Skupina my (in group) a oni (out group). Out group je v jistém smyslu opakem referenční skupiny. Na rozdíl od in group, kdy se individuum považuje za člena skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu my, v případě out group distancuje se od těch, které označuje výrazem oni. SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE – je charakteristickým znakem každé společnosti – ta netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti ceněny a považovány za nedostatkové. Podoba stratifikace každé společnosti má klíčový význam pro pochopení její celkové povahy, neboť stratifikace je odrazem toho, co je v dané společnosti považováno za nejvyšší hodnoty. Základní kritéria stratifikující společnost – podíl na moci, velikost majetku spolu s tím prestiž (prestiž povolání). Vymezit systém sociální stratifikace určité společnosti je neobyčejně složité – je obtížné stanovit faktory, které hrají v sociálním rozvrstvení tak velkou úlohu a ještě obtížnější je tyto faktory měřit. Termínu sociální stratifikace se používá především k popisu sociální nerovnosti. Můžeme rozlišit 4 základní systémy stratifikací: otroctví, kasty, stavy, třídy. Otroctví – extrémní forma nerovnosti, někteří jedinci jsou majetkem jiných. Různé podmínky otroctví – kdy otroci byli někdy prakticky úplně bezprávní, jindy se svým postavením blížili služebnictvu. Někteří byli vzdělaní a působili jako státní úředníci, jiní provozovali řemesla.Systémy založené na nucené práci otroků nebyly příliš stabilní, otrokářství bylo málo efektivní. Ve starém Římě, jehož vládnoucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek. Kasty – zaujímá zcela výjimečné postavení v sociální stratifikaci. Jde o uzavřenou sociální skupinu jejímž členem se člověk stává narozením. Kasta je dědičně – zpravidla původně nábožensky vydělená, neměnná a imobilní skupina. Její chování je regulováno pevnými rituálními způsoby (např. Indie). Stavy – systém spojovaný s feudální společností. Jeho původ je odvozen od vlastnění půdy a jejím pronájmem nevolnickým sedlákům. Jde o stratifikační systém typický zejména pro středověkou Evropu. Společenské postavení  určeno rodem, stav je výrazem rozšířených příbuzenských systému fungujících v rámci nízké sociální mobility. Třídy – ve společenských vědách je tato kategorie často užívána pro označení souboru lidí, kteří mají určité statisticky odlišné vlastnosti. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. Společenské třídy v moderní společnosti nejdou dány ani zákony ani odvozeny rodově. Jsou vzájemně dobře prostupné, jsou charakterizovány neosobností vztahů odvozených z ekonomických, nikoli osobních závazků. Základním klíčem třídní příslušnosti je vlastnictví či povolání, stupeň sebeuvědomění, prestiž a odpovídající míra uzavřenosti či otevřenosti. SOCIÁLNÍ MOBILITA – tento pojem se používá pro vyjádření pohybu jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru čí dolů po socioekonomickém žebříčku. V moderní společnosti se setkáváme také se značnou mobilitou laterální čili horizontální, tedy s přesuny do jiných čtvrtí, měst či oblastí. Pokud se jedná o vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či prarodičů, mluvíme o mobilitě intergenerační.

Organizace, instituce Společenskou skupinu, záměrně vytvořenou k dosažení specifických cílů, nazýváme ORGANIZACÍ. V běžném životě se tak setkáváme prvořadě s řadou z zejména průmyslových a obchodních podniků nebo sdružení. Dále se jedná o školy, nemocnice, správní úřady, kostely, věznice divadla apod. Organizace v obecné rovině je v zásadě konkrétní podoba určitého sociálního útvaru (škola jako organizace instituce vzdělání, banka jako organizace instituce finančnictví atd.). Je tvořena lidmi, kteří něco určitým způsobem dělají a jako taková je podmnožinou instituce ve smyslu vztahů, ustavujících se mezi lidmi na cestě řešení problémů. Je způsobem koordinace lidských konkrétně zaměřených aktivit. Ve své formální podobě je jako osa moderní společnosti koordinátorem velkého počtu osob zaměřených na dosažení určitého cíle (Keller, J.). K základním charakteristikám organizace patří formální struktura ve smyslu jasně vyjádřeného souboru pravidel a regulativů určujících činnost jejích členů. J. Keller si ve své práci všímá i zajímavého tématu alternativních organizací, které jsou odlišující formou vzhledem k byrokracii. K jejich výhodám patří schopnost chovat se lidsky disciplinovaně i bez formálního donucení a dobrovolné kooperace s druhými organizacemi a jedinci. Vztahy mezi lidmi na půdě alternativních organizací bývají inspirovány zásadou harmonických vztahů, mzdové nivelizace a spoluúčasti v rozhodování. Odtud přirozeně vyplývá všeobecně přijímaná účast na týmové práci a všeobecně poskytovaný přístup k řízení (nezastupitelnou úlohu hrají alt. organizace v sociální práci především s osobami ve ztížené životní situaci, drogově závislými, mladými devianty). K nevýhodám těchto organizací patří zejména velká časová náročnost, vysoký stupeň její homogenity, častá mnohoznačnost působení emotivních faktorů, nezřídká neslučitelnost s tlaky prostředí okolního, převážně byrokratického světa. Pojem INSTITUCE je zpravidla definována jako „ ustanovený způsob řešení problémů přežití“, jako „osa každé kultury, základ specificky lidského způsobu řešení problémů přežití“, či „každý obecně praktikovaný způsob jednání sloužící naplnění určité reálné anebo fiktivní potřeby“ (Keller, J.). Jde tak jednoduše řečeno o způsob nebo princip, jakým lidé v dané kultuře dělají určitou věc. Instituce umožňují jednání tím, že je omezují. Respektujeme-li instituce vlastní kultury, jsme díky tomu schopni jednat způsobem pochopitelným pro druhé. Instituce obecně zbavují člověka ve větší či menší míře jeho svobody a za tuto rezignaci na svobodu mu přinášejí vyšší či nižší míru uznání ze strany druhých. Institucí je tak např. školství, bankovnictví, organizací konkrétní škola a banka. Specifický pojem sociální instituce vyjadřuje „organizovaný vzor víry a chování vztahující se k základním sociálním potřebám“ (Schaefer, R. T., Lamm, R. P). Instituce jsou organizovány s ohledem na specifické potřeby – vláda udržuje řád a pořádek, zdravotnictví zabezpečuje léčebnou péči, školství vzdělává.

Organizace, instituce ORGANIZACE
- společenská skupina, záměrně vytvořená k dosažení specifických cílů. - konkrétní podoba určitého sociálního útvaru. formální struktura, dělba práce, rozdělení rolí lidé přicházejí a odcházejí, organizace zůstávají INSTITUCE - ustanovený způsob řešení problémů přežití - lidský způsobu řešení problémů přežití na rozdíl od pudového jednání zvířat každý obecně praktikovaný způsob jednání sloužící naplnění určité reálné anebo fiktivní potřeby způsob jak se co dělá Společenskou skupinu, záměrně vytvořenou k dosažení specifických cílů, nazýváme ORGANIZACÍ. V běžném životě se tak setkáváme prvořadě s řadou z zejména průmyslových a obchodních podniků nebo sdružení. Dále se jedná o školy, nemocnice, správní úřady, kostely, věznice divadla apod. Organizace v obecné rovině je v zásadě konkrétní podoba určitého sociálního útvaru (škola jako organizace instituce vzdělání, banka jako organizace instituce finančnictví atd.). Je tvořena lidmi, kteří něco určitým způsobem dělají a jako taková je podmnožinou instituce ve smyslu vztahů, ustavujících se mezi lidmi na cestě řešení problémů. Je způsobem koordinace lidských konkrétně zaměřených aktivit. Ve své formální podobě je jako osa moderní společnosti koordinátorem velkého počtu osob zaměřených na dosažení určitého cíle (Keller, J.). K základním charakteristikám organizace patří formální struktura ve smyslu jasně vyjádřeného souboru pravidel a regulativů určujících činnost jejích členů. J. Keller si ve své práci všímá i zajímavého tématu alternativních organizací, které jsou odlišující formou vzhledem k byrokracii. K jejich výhodám patří schopnost chovat se lidsky disciplinovaně i bez formálního donucení a dobrovolné kooperace s druhými organizacemi a jedinci. Vztahy mezi lidmi na půdě alternativních organizací bývají inspirovány zásadou harmonických vztahů, mzdové nivelizace a spoluúčasti v rozhodování. Odtud přirozeně vyplývá všeobecně přijímaná účast na týmové práci a všeobecně poskytovaný přístup k řízení (nezastupitelnou úlohu hrají alt. organizace v sociální práci především s osobami ve ztížené životní situaci, drogově závislými, mladými devianty). K nevýhodám těchto organizací patří zejména velká časová náročnost, vysoký stupeň její homogenity, častá mnohoznačnost působení emotivních faktorů, nezřídká neslučitelnost s tlaky prostředí okolního, převážně byrokratického světa. Pojem INSTITUCE je zpravidla definována jako „ ustanovený způsob řešení problémů přežití“, jako „osa každé kultury, základ specificky lidského způsobu řešení problémů přežití“, či „každý obecně praktikovaný způsob jednání sloužící naplnění určité reálné anebo fiktivní potřeby“ (Keller, J.). Jde tak jednoduše řečeno o způsob nebo princip, jakým lidé v dané kultuře dělají určitou věc. Instituce umožňují jednání tím, že je omezují. Respektujeme-li instituce vlastní kultury, jsme díky tomu schopni jednat způsobem pochopitelným pro druhé. Instituce obecně zbavují člověka ve větší či menší míře jeho svobody a za tuto rezignaci na svobodu mu přinášejí vyšší či nižší míru uznání ze strany druhých. Institucí je tak např. školství, bankovnictví, organizací konkrétní škola a banka. Specifický pojem sociální instituce vyjadřuje „organizovaný vzor víry a chování vztahující se k základním sociálním potřebám“ (Schaefer, R. T., Lamm, R. P). Instituce jsou organizovány s ohledem na specifické potřeby – vláda udržuje řád a pořádek, zdravotnictví zabezpečuje léčebnou péči, školství vzdělává.

Moc, stát, politika MOC lidé nevlastní, je to vztah, který spojuje dva partnery. Moc znamená schopnost daného subjektu dosahovat zamýšlených účinků i přes odpor protiúčinkujících sil. V mezilidských vztazích se moc projevuje jako schopnost určitého subjektu přinutit jiný subjekt k žádoucímu postoji nebo jednání, ať už na podkladě fyzické či psychické síly. Mocenský vztah je tudíž vztahem podřízenosti určitých jednotlivců nebo skupin jiným. Moc, která se rozvíjí na úrovni globální společnosti, nabývá v epoše třídních formací třídní charakter. Třídní moc se uplatňuje specifických způsobem v jednotlivých oblastech společenského života. Moc, ať už v oblasti ekonomické, politické, kulturní, je vykonávána jednotlivci či sociálními skupinami, které si nejsou rovny. Moc je součástí společenských pravidel, která jsou jak podmínkou jejího vykonávání, tak výrazem nerovnosti sociálních aktérů. Některá jsou oficiální – zákony, které umožňují vykonávat moc např. státním úředníkům. Jiná jsou zamlčená (např. sociální normy) – jedinci je často zvnitřňují v procesu socializace. V tomto případě není moc vnímána jako moc v pravém slova smyslu: jedinci tato pravidla dodržují spontánně. Násilí je prvním z atributů moci. Ať už politická organizace existuje v jakékoli formě, vždy koná určitý typ násilí. Moc vykonává nejen stát, ale v některých případech i některá politická či náboženská hnutí. STÁT – organizovaná politicky jednotná společnost (resp. politické společenství) na určitém území, tzn. v určitých hranicích, s jednotným zákoníkem, vládou a správou. Formou státu se rozumí způsob organizace státní moci a režim jejího fungování, složení nejvyšších orgánů s jejich vzájemnými vztahy, územní organizace státu a systém vztahu mezi státem jako celkem a jeho územními částmi. Procesy, jimiž se rozhoduje, co po svých obyvatelích stát bude chtít a co jim za to nabídne, a struktury, které pro to byly vytvořeny, označujeme souhrnně politický systém. Jinými slovy, politika je do značné míry rozhodováním, kdo dostane co, kdy a jak ( a odkud se na to vezme). Toto rozhodování je procesem, který je vázán na určité struktury a řídí se určitými pravidly.

Moc, stát, politika, vláda
MOC - schopnost dosahovat zamýšlených účinků i přes odpor je výrazem nerovnosti sociálních aktérů - vztah podřízenosti jednotlivců nebo skupin jiným subjektům součástí společenských pravidel – oficiálních (zákony) neoficiálních (sociální normy osvojené v průběhu socializace Násilí jedním z artibutů moci STÁT – organizovaná politicky jednotná společnost na určitém území - v určitých hranicích, s jednotným zákoníkem, vládou a správou Forma - organizace státní moci a režim jejího fungování, složení nejvyšších orgánů s jejich vzájemnými vztahy, územní organizace státu a systém vztahu mezi státem jako celkem a jeho územními částmi. Politický systém - procesy, jimiž se rozhoduje, co po svých obyvatelích stát bude chtít a co jim za to nabídne, a struktury, které pro to byly vytvořeny. kdo dostane co, kdy a jak (a odkud se na to vezme) procesem, který je vázán na určité struktury a řídí se určitými pravidly Vláda – způsob řízení státu (demokratická x nedemokratická) MOC lidé nevlastní, je to vztah, který spojuje dva partnery. Moc znamená schopnost daného subjektu dosahovat zamýšlených účinků i přes odpor protiúčinkujících sil. V mezilidských vztazích se moc projevuje jako schopnost určitého subjektu přinutit jiný subjekt k žádoucímu postoji nebo jednání, ať už na podkladě fyzické či psychické síly. Mocenský vztah je tudíž vztahem podřízenosti určitých jednotlivců nebo skupin jiným. Moc, která se rozvíjí na úrovni globální společnosti, nabývá v epoše třídních formací třídní charakter. Třídní moc se uplatňuje specifických způsobem v jednotlivých oblastech společenského života. Moc, ať už v oblasti ekonomické, politické, kulturní, je vykonávána jednotlivci či sociálními skupinami, které si nejsou rovny. Moc je součástí společenských pravidel, která jsou jak podmínkou jejího vykonávání, tak výrazem nerovnosti sociálních aktérů. Některá jsou oficiální – zákony, které umožňují vykonávat moc např. státním úředníkům. Jiná jsou zamlčená (např. sociální normy) – jedinci je často zvnitřňují v procesu socializace. V tomto případě není moc vnímána jako moc v pravém slova smyslu: jedinci tato pravidla dodržují spontánně. Násilí je prvním z atributů moci. Ať už politická organizace existuje v jakékoli formě, vždy koná určitý typ násilí. Moc vykonává nejen stát, ale v některých případech i některá politická či náboženská hnutí. STÁT – organizovaná politicky jednotná společnost (resp. politické společenství) na určitém území, tzn. v určitých hranicích, s jednotným zákoníkem, vládou a správou. Formou státu se rozumí způsob organizace státní moci a režim jejího fungování, složení nejvyšších orgánů s jejich vzájemnými vztahy, územní organizace státu a systém vztahu mezi státem jako celkem a jeho územními částmi. Procesy, jimiž se rozhoduje, co po svých obyvatelích stát bude chtít a co jim za to nabídne, a struktury, které pro to byly vytvořeny, označujeme souhrnně politický systém. Jinými slovy, politika je do značné míry rozhodováním, kdo dostane co, kdy a jak ( a odkud se na to vezme). Toto rozhodování je procesem, který je vázán na určité struktury a řídí se určitými pravidly.

Základní sociologické pojmy II.
Náboženství Rodina Rovnost rodu = gender Rasy

Náboženství, sekty NÁBOŽENSTVÍ – souhrn přesvědčení, postojů, symbolů a praktik založených na ideji „posvátného“. Náboženské přesvědčení a praxe sjednocují lidi v příslušníky náboženské komunity. Jako posvátné označujeme to, co v člověku vzbuzuje pocit bázně a úcty, co fascinuje i uvádí do tajemství. Víra tvoří důležitý referenční rámec teoretického vymezení a faktického praktikování náboženství.. Sociologie pojmově specifikuje náboženství jako „prožívání svatého“ (Otto R. ) „zkušenost se svatým“, jako „systém symbolů a hodnot vztahujících se ke světu nadpřirozena“, či dále jako „nejvšeobecnější stupeň kultury a civilizace“ (Parsons T., Bellah R.). Zkoumání náboženství je jednou z nejstarších problémových oblastí, jimiž se sociologie zabývá. Náboženské sekty – jde prakticky o zformalizované a ideově koncipované projevy mnohdy krajně reakčního působení či vypjaté módnosti výlučného individualismu náboženské víry. Pojmově jde o odvozeninu z lat. secare (dělit, štěpit, vytvářet opoziční skupiny). Vznik sekty je dán vydělením z obecného a vládnoucího, tedy monopolního proudu náboženské ideologie. Některé sekty jsou charakterizované negativním přístupem ke světu, jiné jsou vůči světu lhostejné a další v úsilí o vlastní sebezdokonalování „zkrášlují svět.“ Mezi tvrdé sekty řadíme ty, které leží mimo standardní rámec společenské kontroly a jako i proti společensky zaměřené mají charakter uzavřené komunity. Myšlenkově zužují prostor svobodnému uvažování o vlastním životě a mentálním naprogramováním cílí k psychické manipulaci. Měkké sekty jsou z části otevřené sociální kontrole a mají menší destruktivní dopad na lidskou psychiku. Denominace jako další typ náboženské organizace tvoří další stupeň institucionalizace náboženství. Proti sektě je formálnější, má širší společenské zázemí a ztrácí svoji separatistickou podstatu. Je často považována za přímou antitezi sekty, zejména proto, že často jde o náboženskou skupinu v zásadě vysoce stabilizovanou a široce pozitivně akceptovanou širší profánní společností, s výrazně tolerantními postoji k jiným denominacím.

Náboženství, sekty NÁBOŽENSTVÍ – souhrn přesvědčení, postojů, symbolů a praktik založených na ideji „posvátného“. - sjednocují lidi v příslušníky náboženské komunity Posvátné – to, co v člověku vzbuzuje pocit bázně a úcty, co fascinuje i uvádí do tajemství Náboženské sekty – společné znaky: 1. Členství vzniká aktivní konverzí 2. Výlučná skupina, přísná vnitřní pravidla 3. Charismatický vůdce 4. Silná kontrola Denominace – sekta, která „vychladla“ NÁBOŽENSTVÍ – souhrn přesvědčení, postojů, symbolů a praktik založených na ideji „posvátného“. Náboženské přesvědčení a praxe sjednocují lidi v příslušníky náboženské komunity. Jako posvátné označujeme to, co v člověku vzbuzuje pocit bázně a úcty, co fascinuje i uvádí do tajemství. Víra tvoří důležitý referenční rámec teoretického vymezení a faktického praktikování náboženství.. Sociologie pojmově specifikuje náboženství jako „prožívání svatého“ (Otto R. ) „zkušenost se svatým“, jako „systém symbolů a hodnot vztahujících se ke světu nadpřirozena“, či dále jako „nejvšeobecnější stupeň kultury a civilizace“ (Parsons T., Bellah R.). Zkoumání náboženství je jednou z nejstarších problémových oblastí, jimiž se sociologie zabývá. Náboženské sekty – jde prakticky o zformalizované a ideově koncipované projevy mnohdy krajně reakčního působení či vypjaté módnosti výlučného individualismu náboženské víry. Pojmově jde o odvozeninu z lat. secare (dělit, štěpit, vytvářet opoziční skupiny). Vznik sekty je dán vydělením z obecného a vládnoucího, tedy monopolního proudu náboženské ideologie. Některé sekty jsou charakterizované negativním přístupem ke světu, jiné jsou vůči světu lhostejné a další v úsilí o vlastní sebezdokonalování „zkrášlují svět.“ Mezi tvrdé sekty řadíme ty, které leží mimo standardní rámec společenské kontroly a jako i proti společensky zaměřené mají charakter uzavřené komunity. Myšlenkově zužují prostor svobodnému uvažování o vlastním životě a mentálním naprogramováním cílí k psychické manipulaci. Měkké sekty jsou z části otevřené sociální kontrole a mají menší destruktivní dopad na lidskou psychiku. Denominace jako další typ náboženské organizace tvoří další stupeň institucionalizace náboženství. Proti sektě je formálnější, má širší společenské zázemí a ztrácí svoji separatistickou podstatu. Je často považována za přímou antitezi sekty, zejména proto, že často jde o náboženskou skupinu v zásadě vysoce stabilizovanou a široce pozitivně akceptovanou širší profánní společností, s výrazně tolerantními postoji k jiným denominacím.

Rodina, funkce rodiny, manželství, krize rodiny
RODINA bývá označována za „soubor lidí spojených krví, manželstvím (či jinou formou souhlasného vztahu) či adopcí, sdílí základní zodpovědnost za reprodukci a péči o členy společnosti“ (Schaefer, R. R., Lamm, R. P). Jinde je zdůrazňován vztah rodiče – děti na základě manželství a příbuzenství s funkcí biologického přežívání, přetrvávání kulturního dědictví, materiálního zabezpečení, uspokojování citového a rozumového vývoje jedince a místa společenské kontroly v procesu socializace (Možný I.). Rodina je v naší kulturní sféře mnohdy chápána v úzkém pojetí jako nukleární rodina ve smyslu soužití manželského páru a jejich svobodných dětí. Jde o základ na němž je postavena širší rodina. V případě soužití dalších členů rodiny – prarodičů, tet a strýců, hovoříme o širší rodině. Její výhodou je snadnější obrana před osobními krizemi, jako je úmrtí, rozvod, nemoc, ztráta zaměstnání: více lidí z nejbližšího okolí má šanci nabídnout pomoc a emoční podporu. Rodina je „sociální zařízení, jehož primárním účelem je vytvářet soukromý prostor stíněný proti nepřehlednému a vířícímu světu veřejnému (Možný I.). Naše společnost je společností monogamní, většina tradičních společností však byla polygamních. Polyandrie (svazek jedné ženy a více manželů) je velmi vzácná, na rozdíl od polygynie (soužití jednoho muže a několika manželek), která je velmi častá. Rodina plní mnohé funkce: Biologická - primární rolí je plození potomstva; Ekonomická: první tradiční funkcí je zajisti předání dědictví; tato funkce umožňuje předat dětem dědictví, na kterém závisí jejich budoucí ekonomická a sociální situace. druhou ek. funkcí rodiny je funkce výrobní (v agrárních a řemeslnických společnostech bývala rodina základní výrobní jednotkou). třetí ek. funkcí rodiny je funkce spotřební. Tato funkce, na rozdíl od dvou předchozích, se vznikem moderní společnosti nezaniká. Naopak, konzumace zboží trvalé spotřeby a volnočasových aktivit se stává hlavním cílem rodiny. V dnešní době je funkce předávání dědictví méně významná. Význam ztrácí i výrobní funkce. 3) Sociální – jednou ze základních funkcí rodiny je zajištění socializace. Rodina dítěti předává základní hodnoty celé společnosti i konkrétní společenské skupiny ve větší míře než škola. MANŽELSTVÍ – jde o společensky normovaný vztah, ve kterém dochází k přetváření čistě osobní citové zaangažovanosti k trvalému přizpůsobování a spolupráci při realizaci úkolů manželství (Szczepańsky, J.). Moderní společnost zaznamenává pokles porodnosti a sňatečnosti za současného vzestupu rozvodovosti. Rozvod je komplexní a složitá životní zkušenost pro všechny členy rodiny a prochází zpravidla 6 stádii: emočním, právním, majetkovým, rodičovským, sociálním a psychickým.

Rodina, funkce rodiny, manželství, krize rodiny
RODINA – skupina spojená pokrevními vztahy, manželstvím či adopcí. Nukleární rodina - soužití manželského páru a jejich svobodných dětí Širší rodina - soužití dalších členů rodiny – prarodičů, tet a strýců Monogamie - jeden muž, jedna žena Polygamie - polyandrie - svazek jedné ženy a více manželů (bratrů) - polygynie - soužití jednoho muže a několika manželek (zajišťuje větší možnost genetické reprodukce bohatším jedincům) Funkce rodiny: Biologická - primární rolí je plození potomstva, uspokojování sexuálních potřeb Ekonomická – předání dědictví, výrobní, spotřební Socializační a kulturní – výchova dětí Emocionální - uspokojování citových potřeb MANŽELSTVÍ – společensky normovaný vztah, sociálně akceptovaný a „posvěcený“ sexuální svazek mezi dvěma jedinci RODINA bývá označována za „soubor lidí spojených krví, manželstvím (či jinou formou souhlasného vztahu) či adopcí, sdílí základní zodpovědnost za reprodukci a péči o členy společnosti“ (Schaefer, R. R., Lamm, R. P). Jinde je zdůrazňován vztah rodiče – děti na základě manželství a příbuzenství s funkcí biologického přežívání, přetrvávání kulturního dědictví, materiálního zabezpečení, uspokojování citového a rozumového vývoje jedince a místa společenské kontroly v procesu socializace (Možný I.). Rodina je v naší kulturní sféře mnohdy chápána v úzkém pojetí jako nukleární rodina ve smyslu soužití manželského páru a jejich svobodných dětí. Jde o základ na němž je postavena širší rodina. V případě soužití dalších členů rodiny – prarodičů, tet a strýců, hovoříme o širší rodině. Její výhodou je snadnější obrana před osobními krizemi, jako je úmrtí, rozvod, nemoc, ztráta zaměstnání: více lidí z nejbližšího okolí má šanci nabídnout pomoc a emoční podporu. Rodina je „sociální zařízení, jehož primárním účelem je vytvářet soukromý prostor stíněný proti nepřehlednému a vířícímu světu veřejnému (Možný I.). Naše společnost je společností monogamní, většina tradičních společností však byla polygamních. Polyandrie (svazek jedné ženy a více manželů) je velmi vzácná, na rozdíl od polygynie (soužití jednoho muže a několika manželek), která je velmi častá. Rodina plní mnohé funkce: Biologická - primární rolí je plození potomstva; Ekonomická: první tradiční funkcí je zajisti předání dědictví; tato funkce umožňuje předat dětem dědictví, na kterém závisí jejich budoucí ekonomická a sociální situace. druhou ek. funkcí rodiny je funkce výrobní (v agrárních a řemeslnických společnostech bývala rodina základní výrobní jednotkou). třetí ek. funkcí rodiny je funkce spotřební. Tato funkce, na rozdíl od dvou předchozích, se vznikem moderní společnosti nezaniká. Naopak, konzumace zboží trvalé spotřeby a volnočasových aktivit se stává hlavním cílem rodiny. V dnešní době je funkce předávání dědictví méně významná. Význam ztrácí i výrobní funkce. 3) Sociální – jednou ze základních funkcí rodiny je zajištění socializace. Rodina dítěti předává základní hodnoty celé společnosti i konkrétní společenské skupiny ve větší míře než škola. MANŽELSTVÍ – jde o společensky normovaný vztah, ve kterém dochází k přetváření čistě osobní citové zaangažovanosti k trvalému přizpůsobování a spolupráci při realizaci úkolů manželství (Szczepańsky, J.). Moderní společnost zaznamenává pokles porodnosti a sňatečnosti za současného vzestupu rozvodovosti. Rozvod je komplexní a složitá životní zkušenost pro všechny členy rodiny a prochází zpravidla 6 stádii: emočním, právním, majetkovým, rodičovským, sociálním a psychickým.

Problémy rovnosti, gender, předsudky, diskriminace
Sociology nezajímá fyzický rozdíl mezi mužem a ženou, nýbrž jejich odlišné sociální chování, které s jejich pohlavním souvisí. Existuje tedy cosi jako mužská a ženská role, tj. očekávání, které má společnost od mužů i od žen. S tím souvisí většinou nepřekládaný pojem převzatý s angličtiny – GENDER. Gender označuje nikoli biologické, ale sociální aspekty pohlaví. Pojem rod (používaný pro tento výraz v češtině) se neujal, protože je odborníky užívám v odlišných významech. Gender vyjadřuje myšlenku, že pokud jde o sociální chování, lidé se jako muži a ženy nerodí, ale musí se – přinejmenším do značné míry – naučit jako muži a ženy jednat. Existuje totiž řada vzorců chování, které jsou ve společnosti považovány za typicky mužské, nebo ženské. Proces učení se pohlavní roli začíná už v dětství. V moderní společnosti se jedna věc výrazně změnila. Zatímco dříve se od ženy neočekávalo, že bude spolu s manželem živitelem rodiny, dnes je tomu jinak, a vzdělání se tedy i pro ženy stává cestou ke kariéře. I tam však biologické a sociální faktory hrají důležitou roli. Téměř všechny ženy u nás pracují, ale pokud jde o některé oblast, je jejich zastoupení velmi nízké. Ve vedoucích funkcích nalezneme mnohem méně žen než mužů. Problémem že je, že se od nich stále očekává zajištění péče o děti a domácnost. Společnost považuje za běžnější, že se kariéry kvůli dětem zřekne spíše žena než muž. Stále je také obvyklé, že žena za tutéž práci dostává méně peněž než muž. PŘEDSUDEK je v širším významu většinou chápán jako uzavřený postoj k čemukoliv (k vlastní životní situaci, k chování jiné osoby, k události apod.), který se utváří jednou a priori danou náboženskou či ideologickou determinantou, nezávisí na okamžité situaci, neopírá se o porozumění. V sociologii se většinou zkoumá jako negativní postoj vůči určité skupině či skupinám lidí, který má ospravedlnit a posílit jejich diskriminaci, a to na základě jejich skupinového členství a nikoliv osobních vlastností. Předsudky nejčastěji vystupují ve vztazích mezi rasami (p. rasové), národy, či etniky (p. národnostní). DISKRIMINACE – z lat. discriminare = rozdělovat, rozlišovat – ta může být např. rasová nebo sociální. Diskriminace sociální – fakt a způsob omezování nebo poškozování určitých společenských skupin v jejich právech a nárocích. Může mít charakter státní, oficiální, nebo charakter lokální, nelegální, neformální. Diskriminace sociální spočívá v záměrném znevýhodnění určitých subjektů vytvářením nerovných hospodářských, politických, právních podmínek. Časti brání v rozvíjení vlastní svébytné kultury, v přístupu ke vzdělání, ve výkonu povolání a v seberealizaci.

Co je to GENDER? = rod Pojem gender zahrnuje především sociální a společensky podmíněné kulturní rozdíly, očekávání, předsudky a specifika v postavení mužů a žen. Gender studies (rodová studia) jsou vědeckou, odbornou disciplínou sledující různé sociálně a kulturně podmíněné rozdíly mezi muži a ženami ve společnosti v současnosti i minulosti.

Problémy rovnosti, gender, předsudky, diskriminace
GENDER označuje nikoli biologické, ale sociální aspekty pohlaví PŘEDSUDEK - uzavřený postoj k čemukoliv. negativní postoj vůči určité skupině či skupinám lidí, který má ospravedlnit a posílit jejich diskriminaci, a to na základě jejich skupinového členství a nikoliv osobních vlastností ve vztazích mezi rasami, etniky, národnostmi DISKRIMINACE – z lat. discriminare = rozdělovat, rozlišovat Diskriminace sociální – omezování nebo poškozování určitých společenských skupin v jejich právech a nárocích vytvářením nerovných hospodářských, politických, právních podmínek brání v rozvíjení vlastní svébytné kultury, v přístupu ke vzdělání, v seberealizaci. charakter - státní, oficiální -lokální, nelegální, neformální výkonu povolání a v Sociology nezajímá fyzický rozdíl mezi mužem a ženou, nýbrž jejich odlišné sociální chování, které s jejich pohlavním souvisí. Existuje tedy cosi jako mužská a ženská role, tj. očekávání, které má společnost od mužů i od žen. S tím souvisí většinou nepřekládaný pojem převzatý s angličtiny – GENDER. Gender označuje nikoli biologické, ale sociální aspekty pohlaví. Pojem rod (používaný pro tento výraz v češtině) se neujal, protože je odborníky užívám v odlišných významech. Gender vyjadřuje myšlenku, že pokud jde o sociální chování, lidé se jako muži a ženy nerodí, ale musí se – přinejmenším do značné míry – naučit jako muži a ženy jednat. Existuje totiž řada vzorců chování, které jsou ve společnosti považovány za typicky mužské, nebo ženské. Proces učení se pohlavní roli začíná už v dětství. V moderní společnosti se jedna věc výrazně změnila. Zatímco dříve se od ženy neočekávalo, že bude spolu s manželem živitelem rodiny, dnes je tomu jinak, a vzdělání se tedy i pro ženy stává cestou ke kariéře. I tam však biologické a sociální faktory hrají důležitou roli. Téměř všechny ženy u nás pracují, ale pokud jde o některé oblast, je jejich zastoupení velmi nízké. Ve vedoucích funkcích nalezneme mnohem méně žen než mužů. Problémem že je, že se od nich stále očekává zajištění péče o děti a domácnost. Společnost považuje za běžnější, že se kariéry kvůli dětem zřekne spíše žena než muž. Stále je také obvyklé, že žena za tutéž práci dostává méně peněž než muž. PŘEDSUDEK je v širším významu většinou chápán jako uzavřený postoj k čemukoliv (k vlastní životní situaci, k chování jiné osoby, k události apod.), který se utváří jednou a priori danou náboženskou či ideologickou determinantou, nezávisí na okamžité situaci, neopírá se o porozumění. V sociologii se většinou zkoumá jako negativní postoj vůči určité skupině či skupinám lidí, který má ospravedlnit a posílit jejich diskriminaci, a to na základě jejich skupinového členství a nikoliv osobních vlastností. Předsudky nejčastěji vystupují ve vztazích mezi rasami (p. rasové), národy, či etniky (p. národnostní). DISKRIMINACE – z lat. discriminare = rozdělovat, rozlišovat – ta může být např. rasová nebo sociální. Diskriminace sociální – fakt a způsob omezování nebo poškozování určitých společenských skupin v jejich právech a nárocích. Může mít charakter státní, oficiální, nebo charakter lokální, nelegální, neformální. Diskriminace sociální spočívá v záměrném znevýhodnění určitých subjektů vytvářením nerovných hospodářských, politických, právních podmínek. Časti brání v rozvíjení vlastní svébytné kultury, v přístupu ke vzdělání, ve výkonu povolání a v seberealizaci.

Rovné příležitosti = neexistence diskriminace
Diskriminace = znevýhodňování určitých osob či rozlišování, které vede k poškozování práv určitých skupin obyvatelstva

Sociální normy, deviace, šikana
Společenské zvyklosti a normy se v průběhu času mění. Variabilita sociálních jevů, jejich kontextů a samotných aktérů způsobuje, že některé formy chování se jeví jako krajní, neobvyklé, nenormální. Může jít o odchylky oběma směry: podezření a odpor může budit jak velké bohatství, tak absolutní chudoba. Podstatné hranice normy a normality společnost většinou vymezuje spíše kvalitativně a univerzálně. Činí tak prostřednictvím zákazů (tabu, později trestní právo – např. zákaz incestu, zákaz krádeže) nebo příkazů (jí se příborem). Řada norem nemá absolutní váhu, alespoň z hlediska uplatnění sankcí. Společnost se brání vůči porušování norem, neboť usiluje o zachování stavu stability a řádu, a tím chrání zároveň své jednotlivé členy. Významná preventivní role připadá SOCIÁLNÍ KONTROLE. Každá společnost disponuje mechanismy, kterými působí směrem k dodržování norem. Tento „dozor“ nad sociálním jednáním vykonávají nejen pověření specialisté (policie), ale samotné sociální skupiny (rodina), společenství (sousedé v místě bydliště), autority (učitelé). Formy sociální kontroly mohou být opravdu různé: uplatňují se v nich sankce (odměny a tresty). Jako negativní sankce se uplatňují např. výtky, kárná řízení, důtky, mlčení, scíny, výčitky, ostudy, skandály, různé formy opovržení, pokuty. Sociální kontrolu zajišťuje i hrozba dalších sankcí ze strany represivního aparátu (vězení). Sociální kontrola je vázána na prostředí – tradičné silnější je na venkově nebo malém městě, než ve velkoměstě. Odchylka od normy – deviace. Deviantní chování tedy na jedné straně znamená porušení nebo podstatnou odchylku od významné normy, od souboru požadavků stanovených skupinou nebo společností, může však jít pouhou alternativu k jednání všeobecně akceptovanému (konformnímu). Sociální patologie – jevy škodlivé, přímo ohrožující společnost, stabilitu jejího uspořádání nebo její jednotlivé složky (občany). Část sociálně patologických jevů je definována v právní řádu a překročení norem podléhá trestnímu postihu (kriminalita majetková, násilná trestná činnost, morální a sexuální delikty). Mnohé soc. pat. jevy mají spíše individuální charakter a dopad (alkoholismus, sebevraždy). Deviantní chování a soc. pat. jevy se objevují jak v obdobích relativní stability společnosti, tak především v obdobích velkých sociálních změn. Specifický pojem anomie označuje stav společnosti, kdy přestávají platit zákony a pravidla chování dosud považovaná za samozřejmá. ŠIKANOVÁNÍ – způsob chování, umožňující, většinou v bezprostřední komunikaci, fyzickým a psychickým týráním druhých získat nad nimi pocit převahy, moci , určité výhody. Jde o jednání agresivní, často nezákonné, ale trpěné a mnohdy podporované určitou skupinou. Lze je charakterizovat jako asociální chování (obětí mohou být lidí slabí, ti co se nějak odlišují).

Sociální normy, kontrola, deviace, šikana
Sociální normy – neoficiální společenská pravidla, která určité chování přikazují nebo zakazují (získané v průběhu socializace) Sociální kontrola – mechanismy, které hlídají dodržování norem - lidem, kteří poruší normy, hrozí sankce formální (policie) neformální (nesouhlas rodiny, přátel, sousedů) Deviace – odchylka od normy Šikana – fyzickým a psychickým týráním získat pocit převahy, moci nebo určité výhody Společenské zvyklosti a normy se v průběhu času mění. Variabilita sociálních jevů, jejich kontextů a samotných aktérů způsobuje, že některé formy chování se jeví jako krajní, neobvyklé, nenormální. Může jít o odchylky oběma směry: podezření a odpor může budit jak velké bohatství, tak absolutní chudoba. Podstatné hranice normy a normality společnost většinou vymezuje spíše kvalitativně a univerzálně. Činí tak prostřednictvím zákazů (tabu, později trestní právo – např. zákaz incestu, zákaz krádeže) nebo příkazů (jí se příborem). Řada norem nemá absolutní váhu, alespoň z hlediska uplatnění sankcí. Společnost se brání vůči porušování norem, neboť usiluje o zachování stavu stability a řádu, a tím chrání zároveň své jednotlivé členy. Významná preventivní role připadá SOCIÁLNÍ KONTROLE. Každá společnost disponuje mechanismy, kterými působí směrem k dodržování norem. Tento „dozor“ nad sociálním jednáním vykonávají nejen pověření specialisté (policie), ale samotné sociální skupiny (rodina), společenství (sousedé v místě bydliště), autority (učitelé). Formy sociální kontroly mohou být opravdu různé: uplatňují se v nich sankce (odměny a tresty). Jako negativní sankce se uplatňují např. výtky, kárná řízení, důtky, mlčení, scíny, výčitky, ostudy, skandály, různé formy opovržení, pokuty. Sociální kontrolu zajišťuje i hrozba dalších sankcí ze strany represivního aparátu (vězení). Sociální kontrola je vázána na prostředí – tradičné silnější je na venkově nebo malém městě, než ve velkoměstě. Odchylka od normy – deviace. Deviantní chování tedy na jedné straně znamená porušení nebo podstatnou odchylku od významné normy, od souboru požadavků stanovených skupinou nebo společností, může však jít pouhou alternativu k jednání všeobecně akceptovanému (konformnímu). Sociální patologie – jevy škodlivé, přímo ohrožující společnost, stabilitu jejího uspořádání nebo její jednotlivé složky (občany). Část sociálně patologických jevů je definována v právní řádu a překročení norem podléhá trestnímu postihu (kriminalita majetková, násilná trestná činnost, morální a sexuální delikty). Mnohé soc. pat. jevy mají spíše individuální charakter a dopad (alkoholismus, sebevraždy). Deviantní chování a soc. pat. jevy se objevují jak v obdobích relativní stability společnosti, tak především v obdobích velkých sociálních změn. Specifický pojem anomie označuje stav společnosti, kdy přestávají platit zákony a pravidla chování dosud považovaná za samozřejmá. ŠIKANOVÁNÍ – způsob chování, umožňující, většinou v bezprostřední komunikaci, fyzickým a psychickým týráním druhých získat nad nimi pocit převahy, moci , určité výhody. Jde o jednání agresivní, často nezákonné, ale trpěné a mnohdy podporované určitou skupinou. Lze je charakterizovat jako asociální chování (obětí mohou být lidí slabí, ti co se nějak odlišují).

Problematika interetnických vztahů – modely soužití:
Asimilace – přizpůsobení se majoritní společnosti, na úkor tradičních zvyků menšiny. Model tavicího kotle – tradice přistěhovalců i místních se mísí a vzniká nová kultura. Kulturní pluralismus – subkultury vedle sebe existují jako rovnocenné.

Základní sociologické pojmy III.
Urbanizace Migrace Mobilita Identita

Urbanizace poměšťování
zvětšování relativního počtu obyvatelstva, které bydlí ve městech, růst počtu lidí, kteří žijí městským způsobem života, bez ohledu, zda bydlí či nebydlí ve městech.

Migrace Stěhování Emigrace x imigrace Migrační saldo

Mobilita pohyb obyvatelstva v prostoru z důvodu uspokojování potřeb. Mobilita prostorová – stěhování, dojíždění do práce, vyjíždění na víkend, … Mobilita sociální – možnost změnit sociální status - horizontální (přesun prostorový či profesní při zachování výše sociálního statusu), - vertikální (vzestup či sestup v rámci stratifikačního prostoru společnosti).

Identita způsob, jímž se jednotlivec nebo skupina jednotlivců definuje, pociťuje svou existenci (svou jedinečnost) a o nějž se opírá, když si uvědomuje sebe sama ve vztahu k jiným. Lokální, regionální, národní, státní, …

Rurální sociologie 2. cvičení.

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Rurální sociologie 2. cvičení."— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

Rurální sociologie 2. cvičení.

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Rurální sociologie 2. cvičení."— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář