Zdroj: Snímek planety Země z Apolla 17 [online]. ©2006

Prezentace na téma: "Zdroj: Snímek planety Země z Apolla 17 [online]. ©2006"— Transkript prezentace:

1 Zdroj: Snímek planety Země z Apolla 17 [online]. ©2006
Litosféra Sedláček Petr = nejsvrchnější část pevného tělesa Země (lithos = kámen, sfaira = obal) Zdroj: Snímek planety Země z Apolla 17 [online]. ©2006

2 Stavba Země V zemské stavbě vymezujeme 3 části, a to zemskou kůru, zemský plášť a zemské jádro. Zdroj: Průřez Zemí [online]. ©2005

3 ZEMSKÁ KŮRA Zemská kůra je tvořena žulovou (granitovou) a čedičovou (bazaltovou) vrstvou. Její mocnost se pohybuje od 6 km do 70 km. Nejsilnější je na kontinentech pod pohořími (tzv. pevninská zemská kůra), nejtenčí pod oceány (tzv. oceánská zemská kůra), kde chybí žulová vrstva. Kůru od pláště odděluje tzv. Mohorovičičova plocha diskontinuity, na níž se odrážejí a lomí zemětřesné vlny. Na obrázku je zemská kůra znázorněna tmavě červenou svrchní vrstvou. Zdroj: Stavba Země [online]. ©2005

4 ZEMSKÝ PLÁŠŤ Zemský plášť je jedna z vrstev Země, shora vymezená zemskou kůrou a zespodu zemským jádrem. Z geofyzikálního i geochemického hlediska může být rozdělen na svrchní a spodní plášť a přechodovou zónu, která se nachází mezi nimi (často nazývaná středním pláštěm). Svrchní plášť sahá do hloubky přibližně 650 km, na obrázku znázorněn tmavě oranžovou vrstvou. Spodní plášť sahá do hloubky asi 2900 km, na obrázku jej vidíme světle oranžový. Zdroj: Stavba Země [online]. ©2005

5 ZEMSKÉ JÁDRO Zemské jádro začíná v hloubce 2900 km pod povrchem a zahrnuje zhruba 31 % hmotnosti Země, nejvyšší podíl v něm asi mají železo a nikl. Dělí se na pravděpodobně polotekuté vnější jádro ( km pod povrchem) a pevné vnitřní jádro. Mezi vnějším a vnitřním jádrem se v hloubce 5000 km pod povrchem nachází jakási přechodná vrstva o tloušťce 160–500 km. Na hranici mezi jádrem a pláštěm se nachází tzv. Gutenbergova diskontinuita. Na obrázku je jádro zabarveno žlutou barvou. Zdroj: Stavba Země [online]. ©2005

6 LITOSFÉRICKÉ DESKY Litosférická deska je mohutná deska zemské kůry, tvořená neroztavenou pevnou horninou, která tvoří vrchní část zemského povrchu. Velikost desek je velmi proměnlivá a může kolísat od několika málo set do tisíců kilometrů. Celý zemský povrch tvoří 6 velkých a řada malých desek. Mladé oceánské desky mají mocnost menší než 15 km, zatímco staré kontinentální desky mají mocnost i více než 200 km. Hranice desek jsou většinou skryty pod hladinou oceánu. Zemětřesení a vulkanická aktivita je koncentrována v blízkosti těchto hranic. Průměrná rychlost pohybu je 5-10 cm za rok. Zdroj: Mapa tektonických desek [online]. ©2008 Zdroj: Snímek planety Země z Apolla 17 [online]. ©2006

7 OCEÁNSKÉ DNO Pevninský šelf – okraj pevniny zatopený mořem, moře je zde hluboké max. 200 metrů (právě v šelfu se nacházejí velká naleziště ropy a zemního plynu) Pevninský svah – od hloubky 200m dno prudce klesá a přechází do svahu, který může sahat až do hloubky 2500m Oceánské pánve a středooceánské hřbety – dno není rovné, největší plochy zabírají oceánské pánve (ploché dno, hloubka kolem 5000m) a ty jsou od sebe odděleny oceánskými hřbety (nejdelší pohoří planety, zvedají se do výše 3000m pod mořem; někdy se dokonce zvednou až nad hladinu a vytvoří řetězce ostrovů) Hlubokooceánské příkopy – nejhlubší je Mariánský příkop (hloubka kolem 11000m pod mořem), vznikají tam, kde se jedna litosférická deska podsune pod druhou Zdroj: Dno oceánu [online]. © neuvedeno[online]. ©2007

8 ZEMĚTŘESENÍ Zemětřesení je náhlý pohyb zemské kůry, vyvolaný uvolněním napětí – např. z neustálých pohybů zemských desek podél zlomů. Větší zemětřesení se proto obvykle vyskytují v těch oblastech světa, kterými významné zlomy procházejí (západní pobřeží Ameriky, východní Asie a ostrovy mezi ní a Austrálií, Kavkaz, Turecko a Írán, Středomoří atd.) Studiu zemětřesení se věnuje geofyzika konkrétně její součást seismologie. Místo vzniku zemětřesení se nazývá ohnisko neboli hypocentrum, jeho kolmý průmět na zemském povrchu se nazývá epicentrum. Sílu zemětřesení měříme pomocí tzv. Richterovy stupnice. Podle vzniku rozlišujeme zemětřesení: řítivá – přibližně 3 % všech zemětřesení, vznikají např. zřícením stropů podzemních dutin v krasových nebo poddolovaných oblastech sopečná (vulkanická) – 7 %, bývají průvodním jevem sopečné činnosti, hypocentra se nacházejí v hloubkách do 10 km, mívají lokální význam a malou intenzitu, často se vyskytují v rojích Tektonická – nejčastější a nejzhoubnější, vznikají náhlým uvolněním nahromaděné energie v tektonicky aktivních oblastech, přičemž dochází ke smykovému pohybu ker podél zlomových spár, horizontální rozměr ohniska může dosahovat i stovek kilometrů Zdroj: San Francisco po devastujícím zemětřesení v roce 1906 [online]. ©2005

9 ZEMĚTŘESENÍ Výskyt zemětřesení ve světě:
Nejničivější zemětřesení v historii: Oblast Počet obětí Rok Síla Ťan-šan, Čína 240000 1976 8,2 Nan-šan, Čína 200000 1927 8,3 Kan-su, Čína 180000 1920 8,6 Tokio,Japonsko 143000 1923 Messina, Itálie 83000 1908 7,5 Kvéta, Pákistán 60000 1935 Peru 50000 1970 7,7 Erzincan, Turecko 40000 1939 7,9 Arménie 25000 1988 8,0 Zdroj: Výskyt zemětřesení ve světě [online]. ©2005 Zdroj: Nejničivější zemětřesení 20. století [online]. ©2005

10 SOPEČNÁ ČINNOST Tam, kde se litosférické desky přibližují, narážejí do sebe nebo podsouvají jedna pod druhou, dochází k přesunu roztavených hornin a plynů z nitra Země na povrch. Tak vznikají sopky. Uvnitř sopek je magma (= roztavená zemská hmota). Jakmile se magma dostane sopečným komínem nahoru na zemský povrch, nazveme ho lávou. Mimo lávy sopka často vychrlí do výšky kameny, prach a plyny. Jsou-li nedaleko sopky zdroje podzemních vod, magma je ohřeje, tlak v zásobárně vody se zvýší a voda se na povrch dostává pomocí gejzírů (= výstřiky horké vody nad povrch Země). Zdroj: Výlev lávy sopky Kilauea [online]. ©2007

11 ERUPCE SOPKY Prach, plyny a kameny Kráter Sopečný komín
Ohnisko případného zemětřesení Magma vystoupí sopečným komínem Podsunutí desky pod druhou Roztavení desky – vznik magmatu Zdroj: Schéma erupce vulkánu [online]. ©2007

12 VZNIK POHOŘÍ Pohoří vznikají vlivem tektonického pohybu litosférických desek a jejich vzájemnou kolizí. Proces vzniku hor se odborně nazývá orogeneze. Vlivem srážky litosférických desek dochází k nárůstu tlaku, povrch se začne zvlňovat a vzniká tzv. vrásové pohoří. Části vyklenuté nahoru říkáme sedlo, údolní části pak koryto. Může se stát, že horniny tlak nevydrží a prasknou. Jedna z částí se tak vysune nahoru (hřbet), druhá klesne dolů (příkopová propadlina). Vzniklé pohoří pak nazýváme kerné pohoří. Druhý způsob, jak mohou vznikat horské oblasti, je spojen s vulkanismem a jeho sopečnými projevy. Díky posunu litosférických desek pak vzniká několik vulkánů vedle sebe. Častým případem je spojení tektonické srážky a vulkanismu, typickým reprezentantem je pohoří Andy, které vzniká na subdukci oceánské a kontinentální desky. Zdroj: Pohled na Himaláj z ISS [online]. ©2005

13 Zdroje Snímek planety Země z Apolla 17 [online]. ©2006. Dostupné z Průřez Zemí [online]. ©2005. Dostupné z Stavba Země [online]. ©2005. Dostupné z Mapa tektonických desek [online]. ©2008. Dostupné z Dno oceánu [online]. © neuvedeno. Dostupné z San Francisco po devastujícím zemětřesení v roce 1906 [online]. ©2005. Dostupné z Výskyt zemětřesení ve světě [online]. ©2005. Dostupné z Nejničivější zemětřesení 20. století [online]. ©2005. Dostupné z Výlev lávy sopky Kilauea [online]. ©2007. Dostupné z Schéma erupce vulkánu [online]. ©2007. Dostupné z Pohled na Himaláj z ISS [online]. ©2005. Dostupné z Zdroj: Snímek planety Země z Apolla 17 [online]. ©2006