Teorie mezinárodních vztahů Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.

Prezentace na téma: "Teorie mezinárodních vztahů Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D."— Transkript prezentace:

1 Teorie mezinárodních vztahů Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.

2 Vestfálský systém Vestfálský systém znamená oproti středověkému systému změny: náboženství vyloučeno z politiky, duchovní moc přestala hrát roli v politice oslabení císařské moci vznik územně svrchovaných států jako jediných aktérů MV (svrchovanost jako základní pravidlo evropského řádu)

3 Globalizace a MV Globalizace je rychle rostoucí „časoprostorová komprese“ (time-space compression) „borderless world“ „světověk“ „exploze vzájemné celoplanetární závislosti“ „runaway world“ „permanentní výjimečný stav“

4 Vlny globalizace G. Therborn ve své hypotéze o historických vlnách klasifikuje celkem šest vln globalizace. První vlna se týkala období šíření velkých světových náboženství a vzniku transkontinentálních civilizací: šlo o vlnu kulturní globalizace, kdy velká náboženství nesla s sebou také jazyky, písma a estetické vzory. Druhou vlnu globalizace představovala expanze Evropanů od 16. století, spojená s námořními objevnými plavbami, moderní vědou a koloniálními válkami. Třetí vlnou byly změny spjaté s válkami evropských velmocí v Evropě i na jiných kontinentech v prostoru koloniálních teritorií. Čtvrtá vlna globalizace byla spojena s vrcholem evropského imperialismu v 19. století, se zdokonalením dopravy, s růstem mezinárodního obchodu a migrace lidí, se vznikem světového trhu komodit a kapitálu v období před I. světovou válkou. Pátá vlna začala druhou světovou válkou, byla začátkem globalizace, kdy zejména v důsledku situace po rozsáhlém konfliktu vznikla již potřeba nových nadnárodních přístupů k řešení objevujících se nadnárodních (později tzv. globálních) problémů. Přístupy ke globálním problémům byly však konfliktně poznamenány a deformovány v podmínkách studené války v rozdělené Evropě a jejího začleňování do globálních struktur v důsledku celosvětové politiky dvou mocenských bloků tzv. Západu a Východu. V šesté, soudobé vlně globalizace, vznikly nové fenomény, jimiž jsou například rostoucí migrace a pohyblivost nejen osob, ale především kapitálu, rostoucí prostorová rozptýlenost produktivních činností a turbulentní reorganizace ekonomického života – ale také zesilování multikulturnosti sociálního života ve společnostech, regionech a městech, nová média informačních technologií, která umožnila globální komunikaci informace s možnostmi nepřetržitého spojení jejích účastníků v nadúzemním prostoru. (Therborn, G. (2000). Globalizations: Dimensions, Historical Waves, Regional Effects, Normative Governance, International Sociology)

5 Politické důsledky globalizace
- Dochází k výraznému oslabování tradičních aktérů MV (států) - I když státy stále hrají svou významnou roli ve světovém dění, globalizace postupně rozdíl mezi vnitřním a zahraničním děním stírá, hranice států se stávají průchodnými, přičemž vzrůstá vliv nadnárodních útvarů, mezinárodních uskupení a organizací. Zatímco ve 20. století moc státu enormně vzrostla, nyní hrozí až jeho vymizení. Hovoří se o „postsuverénních státech“ – moc se „vsakuje dolů i vzlíná vzhůru“. (loajality spjaté s regionem, náboženskou nebo etnickou identitou, regionalizace, náboženský fundamentalismus). Na druhé straně růst významu mezinárodních organizací (OSN, NATO, EU, WB, IMF, WTO).

6 Politické důsledky globalizace
Podle Anthony McGrewa (2004) existují tyto názorové proudy: Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace). Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí. Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

7 Systémová teorie Morton Kaplan v System and Process in International Politics (1957) popisuje šest možných typů mezinárodních systémů: 1. systém „rovnováhy moci“ 2. volný bipolární systém (studená válka) 3. pevný bipolární systém (bez „nezúčastněných států“ a „univerzálního aktéra“) 4. univerzální systém (dohoda na pravidlech či hegemonie jednoho z bloků) 5. hierarchický systém (v direktivní a nedirektivní formě) 6. jednotný systém absolutního veta (všeobecné rozšíření jaderných zbraní) Posledně jmenovaný systém svou „nesystémovostí“ a svým „hobbesovským stavem“ připomíná předvestfálský „středověký“ model, ovšem s ohledem na pokrok ve vývoji zbraní se zásadním rozdílem – neustálou hrozbou fatálních střetů

8 Scénáře budoucnosti Barša, P.; Císař, O. Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů Šest alternativních podob možného vývoje: (1) „Nástup nového středověku“ (rozpad státních suverenit a národních zájmů, střetávání zájmů a identit jiných skupin než států – ekonomických, sociálních, ideologických, náboženských, etnických, kulturních, tedy nestátních aktérů jak na lokální, národní tak mezinárodní úrovni) (2) Posilování multilateralismu (uplatnění mezinárodního práva) (3) „Vítězství amerického impéria“ („neokonzervativní vize“, Fukuyama) (4) Návrat multipolarity (velmocí – Rusko, Čína) (5) Ustavení celosvětové unie (založeném na konsensu minima hodnot, nezbytného užití násilí, rovnoměrné redistribuce zdrojů pro život). (6) Její proměna do světového státu

9 „Nový středověk“ Teze o „návratu“ či nástupu „nového“ středověku předpokládá rozklad současného vestfálského systému suverénních národních států a nástup „postvestfálské éry“ – opětovného vzrůstu plurality politických aktérů v různých formách a vrstvách jak nad úrovní státu, tak pod ní. V tomto systému, který je podobný středověkému evropskému politickému uspořádání, neexistuje žádná dominantní a bezvýhradně suverénní autorita v podobě národního státu, identity a suverenity se vzájemně překrývají a soupeří, stát dokonce ztrácí monopol na užití násilí, objevují se opět noví aktéři působící „mezinárodně“ jako autonomní síla (třeba náboženství), soutěží různé formy univerzalismů, dochází k bojům o zdroje, secesím od etablovaných státních celků.

10 „Světový stát“ Alexandr Wendt „tři kultury anarchie“ v mezinárodních vztazích – hobbesovská, lockovská a kantovská. Wendt předpokládá postupný rozvoj mezinárodních vztahů od jejich hobbesovského charakteru (státy jako nepřátelé), přes lockovský (vestfálský systém – státy jako respektující se soupeři), až ke kantovské anarchii (příklad EU – státy jako přátelé), který musí následně vyústit v ustavení univerzálního světového státu. Oproti většině ostatních pozic v teorii mezinárodních vztahů se domnívá, že vznik (hierarchického) univerzálního státu je v podstatě nevyhnutelný jako důsledek evoluce politické organizace lidstva. Jednotlivé „kultury anarchie“ chápe jako předstupně vývoje k finálnímu opuštění vlády anarchie v mezinárodních vztazích, která má vyústit v univerzální stát. Současný systém OSN považuje za určité před-stadium jeho ustavení, které předpokládá v (dohledném) horizontu sta let. Za určitý ideál však považuje transnacionální vládnoucí struktury Evropské unie