Prameny mezinárodního práva čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora: „Dvůr rozhoduje podle MP.“ Bere za podklad: 1. mezinárodní smlouvy 2. mezinárodní zvyklosti přijaté za právo (= mezinárodní obyčej) 3. obecné zásady právní 4. soudní rozhodnutí 5. nauku nejkvalifikovanějších znalců

Teritoriální dosah norem MP – obecné mezinárodní právo obecné MP – lze se dovolávat vůči všem státům (celé mezinárodní společenství) (jen obyčej) (nesprávně: „platí pro všechny státy“) - dispozitivní pravidla lze derogovat - pravidlo lze soustavně výslovně odmítat při jeho vzniku nebo při první příležitosti po vzniku – nikoli až když již platí) - stát, který neměl a nemá příležitost k jeho aplikaci, není „odmítajícím“ tedy: pravidla OMP se lze vůči všem státům dovolávat, ale kterýkoli z nich může prokázat, že vázán není, že je včas odmítl (vyvratitelná domněnka vázanosti) prokazování „obecnosti“: objektivní i subjektivní prvek obyčeje

Teritoriální dosah norem mezinárodního práva - 2 partikulární MP – zavazuje jen část států (obyčej i smlouva) regionální = zvláštní případ partikulárního univerzální – mezinárodní smlouva určená potencionálně celému mezinárodnímu společenství („nemůže být obecná“) jakákoli mezinárodní smlouva zavazuje jen individuálně určené strany

Mezinárodní obyčej

Vznik a základy mezinárodního obyčeje dynamické a statické pojetí proces vzniku neupraven živelný a spontánní, nekonsensuální dva prvky obyčeje: 1. materiální (objektivní) 2. subjektivní

Definice obyčeje 2 prvky mezinárodního obyčeje materiální = obecná dlouhodobá praxe (usus longaevus) „psychologický“ (subjektivní) = opinio juris sive necessitatis (přesvědčení o právní závaznosti) je-li jen první: mezinárodní zdvořilost (diplomatický protokol)

1. Materiální (objektivní) prvek kvalifikovaná praxe států (opakovaná, dlouho-dobá, stejnorodá) USUS LONGAEVUS – délka? - důkazy praxe států: mezinárodní smlouvy a jednání o nich praxe mezinárodních organizací rezoluce VS OSN politická prohlášení představitelů států dvoustranná praxe diplomatická korespondence judikatura soudů národních i mezinárodních prohlášení v parlamentech větší mocenská váha velmocí velmi zainteresované státy (moře)

2. Subjektivní prvek OPINIO IURIS SIVE NECESSITATIS (přesvědčení států o právní závaznosti) dodržování i když nevýhodné důkazy opinio iuris: dvoustranné smlouvy rezoluce VS a RB OSN mezinárodní konference, jednání, výroky

Vznik mezinárodního obyčeje Jak to poznat: - je třeba pozitivního aktu nebo stačí „abstence“, není-li příležitost - ? - vyjádření všech nebo reprezentativního vzorku - ? - co porušování? Je to důkaz o odmítání obyčeje?

Dynamický charakter obyčeje (vznik a zánik) nepřímo se podílejí všechny státy (mnohé zcela pasivně) platí i pro nově vzniklé státy výslovný nesouhlas s obyčejem: nevztahuje se, ale existuje (pro ostatní) rychlost: tam kde mezinárodní smlouva neprůchodná tacitum pactum? ne – musel by být souhlas všech států – zde není souhlas konkrétních států

Závěry Přesto obtíže s jeho identifikací - obyčej existuje a je to jediný pramen obecného mezinárodního práva. Vztah ke kodifikačním úmluvám: v pozadí vždy zůstává obyčej I u statutů mezinárodních trestních tribunálů – soudci se odvolávají i na obyčeje

Teorie obyčeje s dvěma prvky všeobecný souhlas, liší se pojetí opinio iuris voluntaristický směr – vůle, tacitum pactum, konsensuální teorie objektivistický směr – společenská potřeba, mnohé státy se nevyjádří (pěšina) – živelnost, obecná praxe, od kdy? klasický x moderní obyčej: coutume sage, sauvage

Nové tendence při vzniku nových obyčejů nejprve ustálená praxe, pak teprve opinio iuris coutume sage = klasický obyčej výsledkem dlouhodobého chování států coutume sauvage = spontánní – rychlá potřeba pravidel (rezoluce mezinárodních organizací) (ale pochybnosti o individuálním opinio iuris)

Coutume sauvage Napřed opinio iuris, až pak ustálená praxe (tj. naopak) Tři nové faktory: vznik množství nových států institucionalizace MP změny v působení MP (zejm. regionálního) Dvě změny: urychlení obyčejotvorného procesu rostoucí role mezinárodních organizací a mezinárodních soudů – „legislativní funkce“

Mezinárodní smlouva jako pramen MPV

Pojmové znaky mezinárodní smlouvy 1. souhlasný projev vůle (dohoda) strany, forma 2. mezi subjekty mezinárodního práva vyloučeny: nestátní útvary, obchodní společnosti, orgány nejednající jménem státu 3. řídí se mezinárodním právem 4. zamýšlené právní účinky deklarace, gentleman`s agreement (Irsko)

Funkce mezinárodní smlouvy 1. Upravit určitý konkrétní vztah mezi smluvními státy – stanovit „subjektivní“ práva a povinnosti (jako občanskoprávní kontrakt) 2. Vytvořit objektivní právo, tedy právní pravidla závazná pro smluvní státy

Funkce mezinárodní smlouvy ad 1. Mezinárodní smlouvy kontraktuální úprava konkrétní otázky – regulace konkrétních právních vztahů ve vnitrostátním právu nejde o pramen práva příklady: o zamezení dvojího zdanění o zamezení dvojího občanství o vzájemné vízové povinnosti o spolupráci v různých oblastech o státních hranicích téměř všechny dvoustranné smlouvy jsou kontraktuální mnohostranné smlouvy také často kontraktuální historicky nejprve smlouvy kontraktuální

Funkce mezinárodní smlouvy ad 2. Mezinárodní smlouvy právotvorné vytvářejí právní pravidla, která mají být trvale aplikována smluvními státy, tedy objektivní právo příklady (některé mnohostranné smlouvy): kodifikační úmluvy úmluvy o lidských právech úmluvy stanovící režim mezinárodního obchodu unifikační úmluvy výjimečně dvoustranné smlouvy: o právní pomoci

Označení mezinárodních smluv úmluva, smlouva, charta, dohoda, protokol, ujednání, statut žádný vliv na právní povahu (závaznost) označení někdy naznačuje charakter smlouvy označení v EU: atypická specifika

Struktura mezinárodní smlouvy 1. Preambule – cíl a účel smlouvy, relevantní pro interpretaci (nepovinná) 2. Meritorní text 3. Závěrečná ustanovení (protokolární články) = právní život smlouvy 4. Přílohy protokoly prohlášení právní povaha: stanovená smlouvou (protokoly jsou zpravidla nedílnou součástí s odlišným schvalovacím režimem)

1. Mezinárodní právo MS mezinárodní obyčej Vídeňská úmluva o smluvním právu (smlouvy mezi státy – 1969) (pro ČR platnost od 1987) obdobná úmluva (smlouvy mezinárodních organizací – 1986) – nevstoupila v platnost

2. Vnitrostátní právo Ústava ČR rozhodnutí prezidenta republiky č. 144/1993 Sb. usnesení vlády ČR chybí prováděcí zákon k Ústavě

Etapy vzniku platné mezinárodní smlouvy 1. Sjednání textu smlouvy 2. Schválení a autentifikace textu smlouvy 3. Souhlas se smlouvou vnitrostátní a 4. mezinárodní (vznik mezinárodního závazku) 5. Vstup smlouvy v platnost

SJEDNÁNÍ TEXTU SMLOUVY DVOUSTRANNÉ: návrh vypracuje jedna ze stran sondáž a expertní jednání (vyjednávání) přijetí (parafování, podpis, podpis ad referendum) MNOHOSTRANNÉ: návrh připraví mezinárodní organizace expertní jednání (vyjednávání) přijetí na diplomatické konferenci (hlasování)

AUTENTIFIKACE TEXTU DVOUSTRANNÉ: většinou splývá s přijetím (podpis, podpis ad referendum) MNOHOSTRANNÉ: podpis, podpis ad referendum závěrečného aktu konference, obsahujícího text smlouvy

TEXT SMLOUVY SCHVÁLEN A AUTENTIFIKOVÁN Schvalování smluv v ČR Kategorizace smluv pro schvalování podle čl. 49 Ústavy ČR a rozhodnutí prezidenta č. 144/93 Sb. 1. PREZIDENTSKÉ 2. VLÁDNÍ 3. RESORTNÍ

Vyjádření definitivního souhlasu se smlouvou navenek (většinou stanoví sama smlouva) na základě takto vyjádřeného souhlasu smlouva může vstoupit v platnost podpis – typický pro smlouvy vládní a resortní výměna nót o vnitrostátním schválení – dtto „schválení“ (vládní smlouva, výměna listin – neobvyklé) ratifikace (výměna nebo uložení listin) přístup (totéž)

Srovnání schválení smlouvy uvnitř a navenek v l á d n í schválení vládou (usnesení vlády) p r e z i d e n t s k é kromě toho: usnesení obou komor Parlamentu prezident: podpis ratifikační (přístupové) listiny NAVENEK v l á d n í podpis, výměna nót p r e z i d e n t s k é kromě toho: výměna (uložení) ratifikační listiny, listiny o přístupu

Vstup smlouvy v platnost: vlastní ustanovení Definitivní souhlas státu byl vyjádřen možnosti: ihned úkonem (např. dnem podpisu) za určitou dobu od úkonu (legisvakance) mohou být stanoveny další podmínky

Objektivní a subjektivní vstup v platnost mnohostranné smlouvy Objektivní platnost smlouvy jako takové: splnění všech podmínek pro vstup v platnost ratifikace (přístup) ze strany vyžadovaného minimálního počtu smluvních stran uplynutí legisvakance Subjektivní platnost pro konkrétní stát: ratifikace (přístup) daného státu splnění podmínky minimálního počtu smluvních stran (objektivní platnost) Objektivní platnost je předpokladem platnosti subjektivní + eventuální souhlas ostatních smluvních států