AIKIBUDÓ Japonské bojové umění

Aikibudó = „válečná cesta harmonie“ Ai = harmonie, jednota Ki = vesmír, příroda, síla, energie Bu = bojový, válečný Do = cesta

Základní kategorie japonských bojových umění Budžucu – původní válečné dovednosti, umění válečníka, válečná umění Budó – cesta válečníka, cesta boje – vytvořila se na poč. 20. st. z budžucu – označujeme je jako výchovné disciplíny

Historie Počátky sahají do raného japonského středověku (1.zmínky o principu „aiki“ z roku 712 v „Kniha starožitností“) V průběhu několika století občanských válek se na japonských ostrovech aktivně vyvíjely různé metody ozbrojeného i neozbrojeného boje. Střediska výcviku byla označována jako „ryu“. Jedni z nejobávanějších bojovníků pocházeli z rodu TAKEDA, ve kterém byla vyvinuta metoda boje zvaná „Daito Ryu Aiki Jujutsu“ (Velký východ – škola – princip – měkká metoda).

19 - 20. století Reforma Meiji v r. 1868 znamenala konec samurajské třídy (zákaz nošení mečů). Stará bojová umění „budžucu“ zároveň s vývojem střelných zbraní ztratila svůj praktický význam. Mnohá z nich se změnila v moderní „budó“.

Sokaku TAKEDA Sokaku TAKEDA byl dědicem školy „Daito Ryu Jujutsu“ a zároveň prvním, kdo ji komerčně vyučoval. Jedním z mnoha tisíc jeho žáků byl i Morihei UESHIBA, který po několika letech cvičení dostal oprávnění k výuce této školy boje.

Morihei UESHIBA UESHIBA - pod vlivem ezoterických učení mění původní bojové umění a postupem času vytváří zcela nové. Tím došlo ke konfliktu se svým učitelem Sokaku TAKEDOU a UESHIBA mění název své praxe na „Aikibudo Ueshiba Ryu“ – škola Aikibudo pana Ueshibi. Vrcholem období Aikibudo byla léta 1930 – 1940. Pekelné dojó. Morihei UESHIBA neustával ve vývoji vlastního stylu. Aikibudo dále transformoval a ve 40. letech zakládá moderní bojové umění „Aikidó“. Ve 30. letech byl jeho žákem Minoru MOCHIZUKI.

Minoru MOCHIZUKI Minoru MOCHIZUKI pod vlivem svých vlastních zkušeností z jiných bojových umění dále vyvíjel metodu „Aikibudo“, ale pod názvem „Joseikan Aikido“. Jedním z jeho žáků byl Alain FLOQUET.

Alain FLOQUET Minoru MOCHIZUKI („Joseikan Aikido“) v něm spatřil velký talent a proto jej seznámil s dalšími japonskými učiteli: Joshio SUGINO – „Tenshin Shoden Katori Shinto Ryu“ (tradiční škola japonského šermu ze14. století) Tokimune TAKEDA - „Daito Ryu Aiki Jujutsu“. Syntézou těchto tří tradičních bojových umění vzniká osobní pojetí výuky, které FLOQUET v r. 1980 (na žádost pana Mochizukiho) přejmenovává na AIKIBUDÓ.

AIKIBUDÓ Aikibudó je tedy velmi mladé bojové umění, ne však moderní či něčím nové ve svém obsahu. Jeho součástí jsou totiž tři starodávná bojová umění: Tenshin Shoden Katori Shinto Ryu (J. Sugino), Daito Ryu Aiki Jujutsu (T. Takeda), Joseikan Aikido (M. Mochizuki). Tato umění jsou v Japonsku i Evropě praktikována také odděleně. Paradoxně však dochází k situaci, kdy počet cvičenců Katori Shinto Ryu (škola japonského šermu) v Evropě přesáhl počet cvičenců v Japonsku. Aikibudó tak propojuje kompletní tradici japonského ozbrojeného i neozbrojeného boje s důrazem na výchovné prvky „dó“ nikoliv principy „budžucu“.

DOJO Do = cesta, Jo = místo Cvičební prostor, s podlahou krytou rohožemi (tatami) o rozměrech 1 x 2m.

Vlastní dojo (výcvikový prostor) je ohraničeno čtyřmi stěnami. Hlavní stěna je naproti vchodu a nazývá se kamiza (čestné místo). Učitel (sensei) obvykle sedí zády k této stěně. Žáci sedí nebo stojí tváří ke kamiza u stěny shimoza. Případní asistenti stojí nebo sedí nalevo od učitele (u stěny joseki).

Rozlišují se technické stupně: Žákovské – kjú (7), bílý pásek Mistrovské – dan (10), černý pásek, hakama Hakama byl tradiční oděv pro studenty kobudó (klasická japonská bojová umění) Sedm skladů hakama symbolizuje sedm ctností budó: laskavost, čest nebo také spravedlnost, zdvořilost a etiketa, vědění, inteligence, upřímnost, oddanost, úcta.

Cvičební úbor Cvičí se v keikogi, což je tréninkový úbor složený z kabátce a kalhot (kimono), přepásané speciálním pásem tzv. obi, který reprezentuje také technický stupeň. Yúdanša (cvičenci, kteří získali některý dan) nosí přes cvičební úbor hakama (kalhotová suknice). V dojo se zpravidla cvičí bosky.

Technika aikibudó Střehy – pravý, levý (základní postoj). Vzájemný postoj – různostranný, stejnostranný. Vzájemná vzdálenost – malý, střední a velký odstup. Přemisťování a obraty těla – přísunná nebo normální chůze, chůze po kolenou. Pádová technika – pády vpřed, vzad a stranou - ochrana padajícího těla, prevence úrazů. Základní techniky porazů (odhody) a znehybnění (páky na kloubní spojení útočníkova těla. Technika úderů – přímé, kyvné údery pěstí, rukou, paží, loktem. Technika kopů – vpřed, vzad, stranou, obloukem, hákový kop vzad. Formy útoků – beze zbraně i se zbraní (mečem, kopím, dýkou, tyčí).

Etiketa V dojo (cvičební prostor) se dodržuje obřadné chování. Pravidla zdvořilosti: Uctivé pozdravy (úklon) směrem ke kamize (při vcházení do dojo), učiteli a partnerovi. Pozdrav je projevem úcty k Umění, Mistrům, ostatním cvičencům i k sobě samému.

Aikibudó X Aikidó Společné historické kořeny. Techniky v aikibudó připomínají techniky aikidó, neboť jsou vlastně jejich předstupněm z doby, kdy v nich byl zřetelněji zachován válečný aspekt. Techniky podobné současnému aikidó jsou prováděny tvrdším způsobem a závěrečné fáze znehybnění se uskutečňují často odlišně a razantněji. Aikobudó má obsah bohatší o skupinu úderových technik a kopů a navíc jsou v něm patrné i některé prvky džúdó. Společný rys – oba styly vycházejí z uplatnění zásady aiki – jednoty energií útoku a obrany a jejich uplatnění.