Od epistemologického obratu k filosofii mysli Filosofie I. Od epistemologického obratu k filosofii mysli

Od epistemologického obratu k filosofii mysli epistemologický obrat (17. stol.) Kantův idealismus fenomenologie analytická filosofie

Epistemologický obrat novověký (16./17. stol.) obrat od bytí k poznávání – vznik epistemologie epistemologie zkoumá jestli je pravdivé poznání možné, jak lze pravdivého poznání dosáhnout a co je předmětem poznání nový důraz na poznávání souvisel s otřesem víry v autority a dalším rozvojem přírodních věd (obojí započato už v renesanci) Název odvozen z řeckého epistémé (= vědění) a logos (= věda), jedná se tedy o „vědu o vědění“. Často se používají také starší názvy: noetika a gnoseologie.

Změna postavení člověka ve světě člověk je chápán jako subjekt (z latinského subiectum – podklad) – je základem možnosti poznání v opozici k subjektu je položen objekt (z latinského obicere – stavět se proti) – veškerý od subjektu odlišný zbytek skutečnosti vzniká subjekt-objektový dualismus, tj. subjekt a objekt jsou vzájemně nezávislé (oddělené) + tím, že subjekt objekt zkoumá, jej nijak neovlivňuje – idealizované pozorování i experiment pozůstatky zůstávají ve většině lidí dodnes Člověk se natolik emancipoval, že se vyčlenil ze světa (vymezil se vůči němu, vyvýšil se nad něj) a zaujal privilegované postavení nezávislého pozorovatele – tzv. pohled božího oka. (Tato metafora převzatá z křesťanství byla používána H.Putnamem v období postanalytické filosofie v 2. pol. 20. stol.) Ačkoliv zproblematizováno i vývojem vědy ve 20. století (např. kvantová fyzika). Alternativou dnes často proklamovanou je slavné rčení (používané I.Prigoginem), že: „Jsme zároveň herci i diváci.“ Na divadle světa…

Racionalismus epistemologický přístup, který pokládá za zdroj poznání (i mravních hodnot) rozum rozumové poznání je pokládáno za samostatné, nezávislé na zkušenosti – proto pravdy, které rozum objevuje jsou apriorní (a priori – dřívější) racionálně poznané apriorní pravdy bývají označovány jako tzv. vrozené ideje – jsou původní, nutné a obecně platné; zatímco empirické pravdy jsou aposteriorní (a posteriori – pozdější) jsou odvozené, nejsou nutné ani obecně platné veškeré další nutné a obecně platné poznání je pak budováno cestou dedukce z vrozených idejí – tak je vytvářena matematika (a geometrie), metafyzika, ale i morálka Víra v racionálně uspořádaný svět je dědictvím křesťanství – rozumný Bůh tvořící svět podle plánu. Zpochybněn aristotelsko-tomistický noetický realismus – neboť substance už není jednotou látky a tvaru, je ztotožněna s rozprostraněností (materiální substance).

Představitelé racionalismu René Descartes Blais Pascal Benedikt Spinoza Gottfried W. Leibniz

René Descartes spisy: Pravidla pro vedení rozumu Rozprava o metodě Meditace o první filosofii Principy filosofie + Vášně duše

Hledání správné metody lidský rozum je ze všeho nejlepší nástroj poznání, jen mu schází správná metoda inspirován matematikou nakonec nachází čtyři pravidla, jimiž by se mělo rozumové poznání řídit: nahlédnutí (prostřednictvím intuice) evidentních pravd, jejich analýza (deduktivní metoda), následná systematická syntéza nových poznatků a konečně uzavření systému poznatků s ohledem na úplnost evidentním pravdivým poznatkem je to, co je nahlédnuto jasně (clare) a rozlišeně (distincte) Rozum je také tím, co nás odlišuje od zvířat, neboť ta (alespoň některá) s námi vyjma rozumu (a s ním spjatého jazyka) sdílejí: smysly, paměť i představivost. Jako vzor můžeme uvést eukleidovskou geometrii, kde evidentními pravdami jsou čtyři (respektive pět) axiomy, z nichž jsou dedukovány další teorémy a je syntetizován (zdánlivě) úplný systém klasické geometrie.

Univerzální pochybnost k překonání skepse prochází Descartes metodickou pochybností: snaží se pochybovat úplně o všem o čem pochybovat lze – nejen smyslové klamy, nejen obecná nespolehlivost smyslů, ale zavádí i hypotézu tzv. „klamavého démona“, jehož působením můžeme být šáleni i v otázce zdánlivě nepochybných matematických pravd zůstává tedy vůbec něco, o čem nelze pochybovat? Všechno může být vlastně náš velmi realistický sen (jak konec konců píše P.Calderon: „Život je sen.“) nebo se můžeme nacházet v matrixu (moderní přístup k tomuto fenoménu zavedl H.Putnam ve 20. století pod pojmem „brain in a vat“). A konec konců i Bůh se může rozhodnout měnit své zákony a tak neustále relativizovat naše poznatky.

Sebejistota mysli důkaz provedeme ve čtyřech krocích: O všem mohu pochybovat (De omnibus dubitandum est) Nemohu pochybovat o tom, že pochybuji Pochybuji, tedy myslím (Ego dubito, ergo cogito) Myslím, tedy jsem (Ego cogito, ergo sum) tímto důkazem prokázal Descartes nezpochybnitelnost vlastní existence subjektu – já, a tak položil základ filosofie subjektu z důkazu také vyplívá zvláštní charakter subjektu – jedná se o věc myslící (res cogitans) A nebo si mohu představovat, že mohu být i se svým myšlením iluzí? Mohu být postavou ve snu někoho jiného? Zpochybnění Descartova cogito, ergo sum bývá přičítáno D.Dennettovi v jeho knize Vysvětlené vědomí, v níž ukazuje, že vědomí – já vzniká jako průnik paralelního zpracování informací mozkem – tzv. multiple draft model. Hned od počátku na Descarta útočili oponenti, např. Pierre Gassendi sice uznával Descartovo zjištění, ale ptal se dál: „Co je to já, které samo sebe myslí?“ Viz milá kapitola Paradoxní exerciia o tom, jak přemýšlejí kameny v knize U.Eca Ostrov včerejšího dne.

Dualismus Descartes uznává existenci pouze dvou typů substancí – substance myslící – mysl (substantia cogitans), jejíž jedinou charakteristikou je myšlení a substance rozprostraněné – hmota (substantia extensa), jejíž jedinou charakteristikou je rozlehlost substance rozprostraněná je popisována pomocí primárních kvalit (velikost, tvar, pohyb) a sekundárních kvalit (barva, chuť, vůně, …); primární kvality jsou pro popis substance rozhodující, neboť sekundární kvality jsou subjektivní

Problém vztahu mysli a těla mysl byla vůči tělu nadřazená – mysl lze poznat z ní samé, tělo však pouze pomocí mysli jak (a proč vlastně) pak ale máme chápat jejich vzájemný vztah? Jak čirá nemateriální myšlenka hýbá hmotným tělem (např. v okamžiku, když se rozhodnu pohnout rukou)? Descartes našel speciální převodní mechanismus v lidském mozku – šišinku (epifýzu), která uskutečňovala komunikaci mezi myslí a tzv. animálními duchy, kteří putovali po nervových vláknech a posílali tak impulzy do těla Zásadní proměnu představy, že existuje nějaké centrum vědomí v mozku člověka filosoficky reflektoval D.Dennett jako mýtus tzv. karteziánského divadla (někdy také jako mýtus homunkula). Okasionalismus z latinského occasio – příležitost způsob řešení vztahu mysli a těla: Bůh při příležitosti daného aktu vědomí vyvolá odpovídající tělesný pohyb (a naopak) zastánci byli: A. Geulincx, Nicolas Malebranche

Benedikt Spinoza spisy: Rozprava o zdokonalení rozumu Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii Tractatus theologico-politicus

Monismus je pouze jedna Substance – Bůh, která je absolutně nekonečná a sestává z nekonečného množství atributů ze všech nekonečně mnoha atributů člověk poznává jen dva: myšlení a rozprostraněnost; vidíme, že Bůh je věc myslící i věc rozprostraněná, a tak je vyřešen  problém Descartova dualismu mody se dělí na nekonečné (např. rozum, vůle, ale i pohyb nebo klid ad.) a konečné (konkrétní jsoucna); čili i každý člověk je modem nekonečné Substance  v takovémto systému je vše svázáno „železnou nutností“, která ústí ve fatalismus – vše je předem determinováno – „Svoboda je poznaná nutnost.“ Vše „ostatní“ je v Bohu – proto označován za panteistu (přesněji panenteistu)

Vztah těla a mysli každé konkrétní jsoucno je modem atributu myšlení i rozprostraněnosti, čili i člověk je modem myšlení i rozprostraněnosti – vztah mezi tělem a duší je označován jako paralelismus, je zajištěn tím, že obojí přísluší v posledku Bohu, který je „svorníkem“ všeho Z toho bývá vyvozován panpsychismus – každý materiální objekt má také svou duševní „složku“.

Gottfried W. Leibniz spisy: Nové úvahy o lidské soudnosti Teodicea Monadologie

Epistemologie: Mathesis Universalis každé jasné rozumové poznání se prolíná s matoucím smyslovým poznáním (proti Lockovi) usiloval veškeré poznání převést na jednoznačné pojmy, které lze vyjádřit abecedou symbolů a matematicky uvést do vzájemných vztahů – tzv. „mathesis universalis“ (univerzální nauka); je proto pokládán za předchůdce symbolické logiky Při svých analýzách objevil některé základní logické principy – princip identity, dostatečného důvodu;[2] také jiné přírodovědné principy – princip dokonalosti, kontinuity atd. Domníval se, že ze znalosti základních principů a zákonů lze odvodit vše ostatní, co je vůbec možné.

Empirismus epistemologický přístup, který pokládá za zdroj poznání (i mravních hodnot) zkušenost (empirii) krajní podobou byl senzualismus – zdrojem poznání pouze smyslová zkušenost neexistují žádné vrozené ideje, rozum není autonomní (zpracovává to, co zkušenost nashromáždí) poznání je budováno metodou indukce – vytváření obecných závěrů na základě jedinečných zkušeností Empirikové si ale uvědomovali, že např. matematika a logika nejdou převést na smyslové počitky. Problém reprezentace byl velmi závažný, protože, jestliže není jasné, jak se vjemy „přepisují“ do rozumu, pak není jistá pravdivost představ. A nebo naopak, mohu tvrdit, že soudy, které vynáším o vztazích mezi představami jsou pravdivé, ale tyto soudy nemusí platit o věcech samotných – tj. subjektivismus. Empirikové se snažili vymyslet nějaký „mechanismus“, který by mezi vjemy a představami vytvářel nutnou vazbu. Od Locka až k postanalytickým filosofům se táhnou úvahy, které kulminují v 2. polovině 20. století u W.O.Quina a D.Davidsona, kteří boří „mýty empirismu“ a problém reprezentace tak řeší. (Neměli bychom ale zapomínat, že za dob britských novověkých empiriků byly tyto otázky epistemologické promíchány s otázkami psychologickými.)

? Problém reprezentace svět vjemy představy vědomí také empirismus měl své problémy – tím největším je problém reprezentace vjemů v mysli pokud není vysvětleno, jak se vjemy otiskují do mysli, hrozí subjektivismus – neexistuje obecně platné a společně sdílené poznání „o světě jako takovém“, vše co víme, víme pouze o našich představách (ty mohou být třeba i u všech poznávajících subjektů stejné, to ale problém neřeší)

Představitelé empirismu John Locke George Berkeley David Hume

John Locke spisy: Esej o lidském rozumu Nové úvahy o lidské soudnosti Dvě pojednání o vládě

Poznání skrze zkušenost rezolutně odmítl Descartovu nauku o vrozených idejích – lidská mysl je prvotně „nepopsaná deska“ (tabula rasa, empty cabinet), kterou zaplňuje teprve zkušenost - „Nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech.“ rozlišoval dvojí typ dojmů (vjemů): senzace (vnější, způsobené vnějšími tělesy) a reflexe (vnitřní, způsobené lidským duchem) spojováním senzací a reflexí vznikají jednoduché představy (ideje) jednoduché ideje se vyznačují: primárními kvalitami – jsou objektivní (např.: tvar, pohyb, hmotnost ad.); a sekundárními kvalitami – jsou pouze subjektivní (např.: barva, chuť, vůně ad.) z jednoduchých představ (idejí) vytváří rozum komplexní představy (ideje) (např.: substance, relace, mody ad.) poznávání je omezeno na práci s představami (idejemi) – pravda se týká pouze soudů o představách (idejích); proto se Locke snažil přenést pravdu i na soudy o „věcech samých“, ale to se v jeho nauce nikdy uspokojivě nepodařilo Hlavním problémem empirismu nebyla obava, že každý z nás poznává jinak (problém smyslů a spol.), ale že naše představy, které jsou třeba i srovnatelné pro všechny lidi, neodpovídají světu samotnému. Musíme proto rozlišovat dvě úrovně subjektivismu. Subjektivismus je primárně protiváhou objektivismu. Objektivismus tvrdí, že pravdivé poznání se týká přímo objektu, subjektivismus naopak tvrdí, že pravdivé poznání se týká pouze našich představ (v subjektu). Čili subjektivismus hrozí i pokud máme třeba všichni stejné představy (i když, jak to můžeme vědět?). Druhá úroveň ponechává subjektivismus pouze v populární podobě – každý poznává odlišně, podle svého (Např. výrok: „To je subjektivní názor na objektivní skutečnost.“ )

George Berkeley spis: Pojednání o základech lidského poznání

Subjektivní idealismus ? svět vjemy představy vědomí východisko je u Berkeleyho senzualistické, ale je doprovázeno odmítnutím mechanického materialismu (Hobbes) (z náboženských důvodů) – odmítá pojem hmoty a spolu s ním existenci vnějšího světa (představy vnějšího světa v nás působí Bůh) Berkeleyho výrok: Esse est percipi. – Být znamená být vnímán.; bývá oprávněně chápán jako vyjádření solipsismu – existuje pouze vnímající subjekt pokud je vše jen v subjektu, co pak s ostatními lidmi? Berkeley to řeší (jak jinak) s pomocí Boha (a tak uniká solipsismu) – ostatní subjekty existují a Bůh zajišťuje, že všechny vnímají společný stejný svět „To, co nazýváme světem, je pouze souvislý celek představ vytvořených Bohem, a to co považujeme za přírodní zákony, je jen stálý řád posloupností těchto představ.“

David Hume spisy: Pojednání o lidské přirozenosti (Treatise) Filosofické eseje o lidském rozumu Zkoumání o lidském rozumu

Skepticismus zdrojem poznání je smyslová zkušenost, která nám poskytuje dojmy – imprese; z dojmů se prostřednictvím představivosti vytvářejí představy – ideje úkolem rozumu je sdružovat představy, vyhledávat mezi nimi souvislosti a vytvářet soudy (závěry) soudy jsou dvojího druhu: o vztazích mezi idejemi: pravdivé (soudy matematiky a logiky), analytické o vztazích mezi reálnými fakty: pouze pravděpodobné (soudy přírodních věd, ale i metafyziky), syntetické nemáme žádné nutné a pravdivé poznání o věcech samotných (reálných faktech), ale pouze o idejích – skepticismus

? Iluze „já“ svět vjemy představy vědomí protože se některé dojmy vyskytují prostorově blízko sebe, činíme závěr, že příslušejí nějaké konkrétní substanci; to ale opět není nutně pravdivé tvrzení, substanci můžeme pokládat za fiktivní – slepenec dojmů nemusí existovat ani já (duše), jakožto substance, v níž se ideje slučují; já (vědomí) je pouze komplex představ (idejí) Ve filosofii mysli hojně diskutovaný problém. Ze současných filosofů k podobným závěrům dospěl D.Dennett (popř. S.Blackmoreová).

Kantův idealismus spisy: Kritika čistého rozumu Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou Kritika praktického rozumu Kritika soudnosti

Kritika čistého rozumu filosofie už nemá být napříště chápána jako věda o objektivní realitě (o nejobecnějších jsoucnech a pojmu bytí), ale jako věda o činnosti rozumu – filosof zkoumá jakým způsobem rozum pracuje, když poznává (metafyzika je přeformována do epistemologie) rozpracování činnosti čistého (teoretického) rozumu nás přivede k rozřešení Humovy skepse – ukáže se, jak může existovat věda, která bude souhrnem poznatků nezpochybnitelných žádnou další zkušeností

Syntetické apriorní soudy jsou to soudy, které vynáší čistý (teoretický) rozum nad naší zkušeností – jsou nutné (protože apriorní) a zároveň přinášejí nové poznatky (protože syntetické) tyto soudy vyjadřují spojení racionalismu (apriorní soudy rozumu …) a empirismu (… zpracovávají zkušenost) příklady syntetický apriorní soudů dle Kanta: věta: „5 + 7 = 12“ věta: „Přímka je nejkratší spojnicí mezi dvěma body.“ věta: „Celkové množství hmoty ve vesmíru zůstává neměnné.“ vidíme, že zatímco Hume předpokládal, že matematické soudy jsou analytické, Kant se domnívá, že matematické soudy jsou sice apriorní ale syntetické humovská skepse je tak podle Kanta zažehnána, našli jsme nutné soudy, na jejichž základě může být vybudována přírodověda zůstává zásadní otázka: Jak jsou tyto syntetické apriorní soudy možné? Mnoho Kantových následovníků zpochybňovalo existenci syntetických apriorních soudů, např.: B.Bolzano tvrdil, že jsou to zakuklené analytické soudy. Naopak W.O.Quine tvrdil, že všechny analytické soudy jsou vlastně soudy syntetickými. Vidíme, že také matematika (aritmetika a geometrie) potřebovala podle Kanta vystavět na základech syntetických apriorních soudů.

Transcendentální idealismus Kant uskutečnil tzv. kopernikánský obrat v myšlení – snaha racionalistů a empiriků dosáhnout objektivismu předpokládala, že by měl objekt určovat, jak jej subjekt poznává; Kant ale perspektivu obrací a tvrdí, že subjekt určuje objekt – objekt je subjektem zformován idealismem je Kantova nauka, protože má za východisko poznání subjekt a nikoliv vnější (hmotnou) realitu transcendentální je to, co je dáno před každou zkušeností (co každou zkušenost přesahuje) a tak konečně můžeme říct: Syntetické apriorní soudy jsou možné (a s nimi objektivní poznání), poněvadž existuje transcendentální subjekt, který „obsahuje“ apriorní formy, které provádí syntézu poznatků (počitků, smyslových vjemů ad.)

Stupně transcendentálního idealismus Transcendentální estetika předmětem jejího zkoumání je smyslovost (názor – ve smyslu nazírání, nebo zjednodušeně vnímání) „vjem“ je vytvářen prostřednictvím apriorních forem smyslovosti: prostor a čas 2. Transcendentální analytika předmětem jejího zkoumání je rozvažování („nižší“ část rozumu, německy Verstand) zkušenost je vytvářena prostřednictvím apriorních forem rozvažování: kategorie 3. Transcendentální dialektika předmětem jejího zkoumání je čistý rozum („vyšší“ část rozumu, německy Vernunft) ideje jsou vytvářeny prostřednictvím regulativních idejí čistého rozumu: já, svět, bůh Někdy bývá podotýkáno, že u Kanta se jedná o eukleidovské pojetí prostoru, a že tudíž po objevu neeukleidovských geometrií je Kantovo pojetí apriorních forem smyslovosti zpochybněno. Nové objevy ale nic nemění na nutnosti nějaké apriorní formy smyslovosti při poznávání aplikovat (Kant sám říká, že třeba existují bytosti, které mají apriorní formy jiné, ale myslí si, že všechny rozumné bytosti by je měly mít stejné ) Kategorie Kant člení do čtyř skupin: 1. podle kvantity: jednota, mnohost, veškerost; 2. podle kvality: realita, negace, limitace; 3. podle relace: inherence a subsistence, kauzalita a závislost, vzájemnost; 4. podle modality: možnost a nemožnost, existence a neexistence, nutnost a nahodilost.

Věc o sobě a fenomén kopernikánský obrat zachránil objektivitu poznání, ale za cenu podřízení objektu pod moc subjektu; populárně to bývá vyjadřováno souslovím: Věda si vytváří svět., tj. předepisuje zákony přírodě objekty našeho poznání jsou tak „pouze“ jevy (německy Phänomen), to jaká je realita sama o sobě – věc o sobě (německy Ding an sich) nikdy nezjistíme (projevuje se pouze jako tříšť počitků, které subjekt zpracovává) to ale znamená definitivní ortel pro metafyziku, neboť ta vždy usilovala o bezpředsudečné poznání světa, tak jak je sám o sobě – ale veškeré principy, o které se přitom opírala jsou „pouze“ nástroje subjektu (apriorní formy) metafyzika je tak odsouzena do role „pouhé“ kritické strážkyně kompetencí čistého rozumu – aby se nesnažil čistý rozum proniknout tam, kam nemůže Kant transcendentální dialektiku zakončuje diskusí tradičních antinomií čistého rozumu, které se vyskytují v metafyzice, např.: Je svět konečný nebo nekonečný? Lze Boha dokázat čistým rozumem nebo nelze? Tyto věty skutečně nejsou rozhodnutelné prostřednictvím čistého rozumu. Také bychom měli u Kanta odlišit dvojí: subjekt a osobu. Neboť i sebe samotné poznáváme skrze svůj subjekt jako jev – osobu.

Kritika praktického rozumu je nutným pokračováním Kritiky čistého rozumu, neboť přivádí rozum od spekulace k jednání praktický rozum nás spojuje s věcí o sobě – ačkoliv ji nemůžeme spekulativně čistým rozumem poznat, svým jednáním potvrzujeme její existenci (neboť vycházíme ze sféry subjektu coby osoba vstříc světu 

Německý idealismus po Kantovi Johann G. Fichte Friedrich W. S. Schelling Georg W. F. Hegel

Johann G. Fichte spisy: Vědosloví Transcendentální logika

Filosofie absolutního JÁ já je zdrojem skutečnosti, která se uskutečňuje skrze sebepoznávání já (neexistuje věc o sobě) k sebepoznávání dochází skrze dialektickou triádu: 1. krok (teze): sebekladení já – totožné se sebou samým 2. krok (antiteze): já se nahlíží skrze své popření – kladení NE-já – světa věcí 3. krok (syntéza): JÁ se klade v já skrze NE-já – dialektický pohyb – já se popírá („vytváří“ svět), aby se mohlo vymezovat, aby se mohlo pochopit a stát se JÁ

Georg W. F. Hegel spisy: Fenomenologie ducha Věda o logice Encyklopedie filosofických věd

Dialektická jednota protikladů dialektický vývoj – každý jev přechází nutně ve svůj opak a oba se pak sloučí v jednotě vyššího stupně schéma vývoje – dialektická triáda: 1. TEZE ANTITEZE SYNTÉZA 2. TEZE ANTITEZE : ∞

Dialektický vývoj světového ducha teze – neosobní duchovní princip (čisté myšlení) – zkoumá jej logika antiteze – vnější svět (příroda) – zkoumá jej filosofie přírody syntéza – člověk – zkoumá jej filosofie ducha 2. teze – subjektivní duch (individuální vědomí) antiteze – objektivní duch (nadindividuální vědomí – duchovní hodnoty, ideje) syntéza – absolutní Duch 3. teze – umění antiteze – náboženství syntéza – filosofie – míněna samozřejmě Hegelova filosofie 

Pozitivismus byl kritickou reakcí na rozvoj metafyziky přelomu 18. a 19. století (německý idealismus) striktně odmítal teologii i jakoukoliv metafyziku – neboť nelze jít za hranici pozorování a odkrývat podstaty věcí pozitivní (skutečné) jsou pouze fakta – empirické skutečnosti, které získáváme zkušeností a které zpracovává věda úkolem filosofie je systematizace vědeckého poznání – filosofie oproštěná od metafyzických předsudků má být vlastně metodologií vědy realizací programu pozitivismu mělo být dosaženo dalšího (principiálně neomezeného) pokroku v poznání (ovládání přírody, v souvislosti s průmyslovou revolucí) V tomto smyslu můžeme říci, že se jedná o do důsledků dovedenou Kantovu filosofii – rezignace na „věc o sobě“. Podobně provedeno i novokantovstvím na přelomu 19. a 20. století, které se profilovalo ve dvou školách: marburské (H. Cohen, P. Natorp) a bádenské (W. Windelband, H. Rickert).

Fenomenologie tvrdí v opozici ke Kantovi, že skrze fenomény – jevy, se můžeme dostat k věci o sobě a nahlížet podstaty (eidos) věcí pokouší se hledat nesmyslový základ (eidos) každé smyslové zkušenosti; fenomén není pouze odlesk věci (jak to známe z empirismu), podstatu je třeba hledat přímo ve fenoménu, skrze jeho rozbor fenomenologii je možno chápat jako protiváhu analytické filosofie; zatímco a. f. konstatuje uzavřenost člověka do pojmového schématu, jež tvoří jazyk; věří f., že můžeme skrze své poznání proniknout až k podstatám věcí samých

Edmund Husserl spisy: Logická zkoumání Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii Karteziánské meditace Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie

Nazírání podstat Husserl se domnívá, že ve svém vnitřním vnímání (imanence vědomí) můžeme dosáhnout jistoty poznání něčeho objektivního, co není závislé na lidské subjektivitě fenomenologická redukce znamená očištění od jakýchkoliv předpokladů – tzv. univerzální epoché, zdržení se úsudku; čili zdržíme se jakýchkoliv racionálních soudů o fenoménu, necháme jej na sebe pouze působit 2. transcendentální redukce očištění samotného vnímajícího subjektu – odhlédnutí od psychofyzických a sociálních aspektů člověka – tím je získána čistá transcendentální subjektivita v takto očištěné subjektivitě můžeme sledovat fenomény, které jsou typické svou časovostí a vzájemnou provázaností tato zaměřenost vědomí na svůj obsah se nazývá intencionalitou 3. eidetická redukce fenomén je nahlížen ze všech možných úhlů pohledu, ve všech možných modifikacích, aby tak vystoupil tzv. eidetický invariant – to, obecné, co nemůžeme nikdy vynechat, to co vystihuje podstatu (eidos) fenoménu - dochází k tzv. zření podstat Můžeme se zdržet dokonce i předpokladu existence vnějšího světa. Intencionalita se projevuje také tím, že každý zážitek (fenomén) je konstituován ze smyslové látky (hýlé) aktem vědomí (noésis), jehož předmětem je obsah zážitku (noéma). 

Jiný a Lebenswelt v pozdější době si Husserl uvědomil problém poznávání druhých osob, které nechtěl nazírat jako fenomény – hovoří proto o tzv. intersubjektivitě a vcítění uznává nakonec i existenci vnějšího světa – Lebenswelt, přirozeného světa, kterého se nelze žádným epoché zříci, neboť jsme s ním už vždy spjati

Analytická filosofie též označována jako novopozitivismus nebo filosofie jazyka cílem je logická analýza jazyka, která přinese vyřešení tradičních otázek metafyziky i noetiky obecná charakteristika: nabízí metodu řešení filosofických problémů, není tudíž filosofickou doktrínou tvrdí, že filosofické koncepty musí být v souladu s výsledky empirických věd filosofie musí respektovat logiku, jako nástroj poznání úsilí o správné používání jazyka, správnou jazykovou formulaci zkoumaných problémů odmítavé stanovisko k metafyzickým spekulacím, které jsou založeny na nesprávném používání jazyka

Představitelé analytické filosofie vlna: Gottlob Frege Bertrand Russel Ludwig Wittgenstein Rudolf Carnap vlna: Ludwig Wittgenstein Willard O. Quine Donald Davidson

Ludwig Wittgenstein spisy: Tractatus logico-philosophicus Filosofická zkoumání

Traktát vliv Russela usiluje o vytvoření logicky správného jazyka, jehož prvky jsou tzv. atomární věty uplatňuje korespondenční teorii pravdy logika (lépe logická forma), která jazyk umožňuje je jazykem nenahlédnutelná smysluplné jsou pouze ty věty, které hovoří o objektech světa (jsou obrazem faktu), tudíž nelze formulovat smysluplné věty metafyziky, etiky nebo teologie, neboť ty se snaží zachytit to, co svět přesahuje – „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“ W. tvrdí, že svět je celkem faktů (viz Russel), logickým obrazem faktu je myšlenka, myšlenka je smysluplná věta, a věta je pak funkcí atomárních vět – tzv. logický atomismus 

Zkoumání zkoumá přirozený jazyk zastává koherenční teorii pravdy jazyková pravidla se proměňují v průběhu svého uplatňování vypracovává teorii jazykových her, v nichž získává jazykový výraz smysl; význam jazykového výrazu spočívá v jeho používání

Postanalytická filosofie obrat k přirozenému jazyku koherenční teorie pravdy holismus v poznání relativita poznání

Willard O. Quine snaha o přiblížení epistemologie přírodním vědám formuloval a překonal dvě dogmata empirismu hlásal relativitu ontologií všímal si vzniku a vývoje jazyka, vedoucího až k formulování vědeckých teorií spis: Slovo a objekt 1. dogma – rozdíl mezi analytickými a syntetickými soudy, 2. dogma – redukcionismus .

Donald Davidson formuloval a překonal třetí dogma empirismu, čímž překonal relativismus Quina a snad i relativismus obecně spis: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita 3. dogma – rozdíl mezi pojmovým schématem a neinterpretovaným empirickým obsahem