Spravedlnost (III) pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Spravedlnost v SUC Spravedlivá mzda (QA 63, 71) Spravedlnost a slušnost jako měřítko (MeM 68-72) Spravedlnost v obchodních vztazích (PiT 56-65) Všeobecné volání po větší spravedlnosti (OA 1-2) Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad spravedlnosti; to vyžaduje uznávat vzájemná práva a zároveň plnit vzájemné povinnosti. (PT 91) Zajisté musí být nastolena větší spravedlnost v rozdělování statků jak v jednotlivých státech, tak na úrovni mezinárodní. Ve světovém obchodu je nutné překročit vztahy založené na dominantním postavení a dospět ke společným dohodám se zřetelem na blaho všech. (OA 42)

Spravedlnost v SUC „Trh je podřízen principům takzvané komutativní spravedlnosti, která řídí právě vztahy dávání a přijímání mezi rovnocennými partnery. Sociální učení církve však nikdy nepřestalo zdůrazňovat význam spravedlnosti distributivní a spravedlnosti sociální pro samotnou tržní ekonomiku, a to nejen proto, že tržní ekonomika je součástí širšího sociálního a politického propojení, ale také kvůli soustavě vztahů, v nichž se uskutečňuje“ Caritas in veritate (2009), čl. 35 „V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů“. Centesimus annus (1991), čl. 48.

Personální princip Princip solidarity Princip subsidiarity Princip obecného dobra

Princip společného dobra 26. Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti - stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoliv skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano, i obecné blaho celé lidské rodiny. Gaudium et Spes (1965)

Spravedlnost v SUC 58. Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit. Quadragesimo anno (1931) 60. V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

Uměřená varianta hledání spravedlnosti? Uznání širšího, než jen procedurálního pojetí společného dobra (přínos konzervatismu, křesťanství a komunitarismu) Částečné přijetí oprávněné kritiky ze strany neoliberalismu (důraz na svobodu jedince, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka a přiměřený blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu

Sociální stát pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

4 fáze formování státu a národa (Stein Rokkan) Formování (centralizovaného) státu Vrcholný středověk – Fr. Revoluce (14.-18. století) pozvolná politická, ekonomická a kulturní unifikace, pevné hranice (Westfálský mír), moderní pojetí teritoriálního státu Formování národa tvorba národa uvnitř státu (osvícenství, nacionalismus), standardizace a unifikace obyvatelstva (armáda, povinné školství) Rozvoj masové politiky postupné zapojování širokých mas obyvatelstva do politické participace, politická práva, rozšiřování volebního práva, vznik politických stran agregujících a artikulujících zájmy, spojení ideje národa, státu a demokracie Vznik a rozvoj redistributivního sociálního státu expanze administrativního aparátu, přebírání nových funkcí, přerozdělovací transfery

Stát jako Bůh x ďábel G. W. F. HEGEL,Základy filosofie práva „Stát je jakožto skutečnost substanciální vůle, kterou má ve zvláštním sebevědomí povýšeném do své obecnosti, tím, co je o sobě a pro sebe rozumné. Tato substanciální jednota je absolutní nehybný samoúčel, ve kterém svoboda dospívá ke svému nejvyššímu právu, tak jako tento konečný účel má nejvyšší právo vůči jednotlivcům, jejichž nejvyšší povinností je být členy státu.“ „Určení individuální vůle jsou státem dovedena do objektivního jsoucna a dospívají teprve jeho prostřednictvím ke své pravdě a ke svému uskutečnění. Stát je jediná podmínka dosažení zvláštního účelu a blaha.“ „Stát je božská vůle jakožto přítomný, ke skutečné podobě a organizaci světa se rozvíjející duch.“

Proměna role státu Dříve: bezpečnost, zajištění práva, minimální státy, obava z moci státu (stát jako rizikový Leviathan) Dnes: zajištění blahobytu, nikoli solidarita se skutečně chudými, ale všestranný blahobyt co nejširších vrstev obyvatelstva (stát jako všeobjímající Bůh)

Welfare State - snaží se zajistit jistou hladinu blahobytu všem svým občanům (zejména sociální zabezpečení, zdravotnictví a školství) a rozšířit tak sféru svobody, s cílem dosáhnout rovnosti, být tak protiváhou „nespravedlnosti a nelidskosti tržního kapitalismu...“ - k tomu užívá masivní přerozdělování, kdy odpovědnost za blahobyt a zabezpečení všech občanů je přenesena výhradně na stát - welfare state je opakem klasicky liberálních minimálních států (nočních hlídačů) - stát je zde mechanismem přerozdělování a „nástrojem spravedlnosti“ v duchu, že původní idea socialismu - znárodnění - je opravdu násilná forma, tak používá mírnější formy – progresivní zdanění

Možné definice sociálního státu Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů“. Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou“. Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“. (Wikipedie – Sociální stát)

Vznik a vývoj sociálního státu Sociální stát usiluje o kompenzaci jednostranné existenční závislosti jedince na trhu práce Zajištění náhrady přirozených (tradičních, organických – rodina, pospolitost) mechanismů solidarity Sociální stát jako „velký pojišťovatel“ nemajetných (Keller, 2005, 10) Vývojové periody welfare state na Západě (Smutek, 2005): Období experimentálních počátků (1880–1930) Období konsolidace (1930–1945) Období přestavby (1945–1962) Období expanze (1962–1973) Období stagnace (1973–1980) Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud)

Esping-Andersenova typologie (The Three Worlds of Welfare Capitalism 1990)

Typologie sociálních států Později ke třem stávajícím Esping Anderson (1999) dodává: Rudimentární (jihoevropský, latinský) – „duální“ – obsahuje prvky liberálního, konzervativního, i sociálně-demokratického modelu, silná úloha rodiny, „slabě vyvinutý konzervativní model“ (Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko) Máme tedy, rekapitulováno, čtyři modely sociálního státu (Keller, 2005:49–60 ) liberální (reziduální, anglosaský, britský) konzervativní (korporativní, bismarckovský, kontinentální, středoevropský, institucionální) sociálně-demokratický (skandinávský, severský, radikální) rudimentární (jižní, jihoevropský, latinský)

Krize a perspektivy sociálního státu ekonomická – neúměrný růst nákladů efektivity – byrokratizace, složitost redistribuce demografická – nízká porodnost, stárnutí populace legitimity – ztráta sociálního konsensu, krize důvěry, solidarity, hodnot ekologická – poškození životního prostředí, limity konzumu „Zlatý věk welfare state“ se překrýval s vrcholem moderní industriální éry, poté nastává přechod do éry „postindustriální“, „deindustrializace“ a rozšiřování terciálního sektoru (služby) – nízká produktivita práce Od 70. let taktéž vstupují na trh práce v masovém měřítku ženy, což narušuje ideu a předpoklad plné zaměstnanosti, vede ke snižování mezd a „flexibilizaci“ práce „Flexibilizace“ rodiny – ekonomická samostatnost žen, rozvodovost, individualizace životního stylu, děti jako ekonomická zátěž (Keller, 2005:9)

Sociální stát a globalizace Kromě dílčích „krizí“ je třeba rozvést zásadní otřes, který sociálním státům způsobila globalizace… MMF: „Globalizace je rostoucí ekonomická vzájemná závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií“. Potenciál nadnárodních firem přesouvat pracovní místa do jiných zemí Vzestup potenciálu rozvojových zemí (outsourcing, snižování nákladů) Exploze „kvartérního sektoru“ – odvětví intelektualizovaných služeb (věda, výzkum, informatika) Sociální stát přestává zvládat krytí všech rizik, někteří hovoří i o perspektivě jeho postupného (či náhlého – krach) zániku…

Welfare state v ČR Český stát blahobytu se vyvíjí, reaguje na situaci, odráží stávající ideologickou orientaci vlády, nelze jej (zatím) zařadit Česká republika jako „hybridní sociální stát“ „Z pohledu dekomodifikace je Česká republika středně dekomodifikující, podobně jako konzervativní státy, nicméně je to z důvodu nízkých náhradových poměrů a vysokého pokrytí (podobně jako Velká Británie, která má ale náhradové poměry ještě nižší). Z pohledu stratifikace pak Česká republika pravděpodobně nejvíce směřuje k sociálně-demokratickému modelu, čímž ale nechci říct, že by se podobala severským zemím. Na základě tohoto ukazatele totiž dosáhly vysokých pozic i např. Belgie nebo právě Velká Británie. Z pohledu vztahu státu a trhu se blíží nejvíce sociálnědemokratickému modelu. V případě familismu a defamilizace je označena jako mix konzervativních a liberálních principů“. (TYPY STÁTU BLAHOBYTU A ČESKÁ REPUBLIKA, DP, Jana KVAPILOVÁ http://is.muni.cz/th/172172/esf_m/diplomkaJKfin.pdf)

Welfare state v ČR Všechny postkomunistické sociální státy představují směs konzervativně korporativních a liberálních režimů, s houževnatými univerzalistickými prvky. Jejich vývojové směřování je možno popsat jako transformaci (nikoliv nutně jednosměrnou) od autoritářského státního univerzalismu přes konzervativní korporativismus k reziduálnímu liberalismu. (Český sociální stát v postkomunistickém kontextu, Martin Potůček, Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze)

Trendy u nás K úvaze: Liberální prvky – nízký podíl HDP na sociálních výdajích, převaha testovaných dávek Konzervativní prvky – např. výše podpory v nezaměstnanosti se odvíjí od výše předchozího výdělku, podpora rodiny (mateřská+rodičovský příspěvek) Severské prvky – defamilizační trendy (podpora jeslí, důraz na zaměstnanost žen), štědré dávky (např. přídavky na děti) i u nižších středních vrstev Spory a protichůdné trendy o povahu sociální politiky

Welfare state v ČR Český sociální stát má lepší výsledky než jiné postkomunistické sociální státy (s výjimkou Slovinska) - míra chudoby je nižší (průměrný podíl občanů s příjmy pod 60% průměru činí 8% a je nejnižší v EU) - podíl veřejných výdajů na zdravotní a sociální péči osciluje kolem 20% HDP (Největší podíl sociálních výdajů cca 32 % HDP – Švédsko, průměr EU 27,5 %, z toho cca polovina jsou vždy penze)

Social Progress Index (2015) http://www.socialprogressimperative.org/data/spi  Žebříček kvality života   Země Index společenského rozvoje 1. Norsko 88,36 2. Švédsko 88,06 3. Švýcarsko 87,97 4. Island 87,62 5. Nový Zéland 87,08 6. Kanada 86,89 7. Finsko 86,75 8. Dánsko 86,63 9. Nizozemsko 86,50 10. Austrálie 86,42 21. Francie 80,82 22. Česká republika 80,59 23. Estonsko 80,49 11. UK 14. Německo 16. USA 19. Slovinsko 23. Estonsko 25. Slovensko 27. Polsko 31. Itálie 40. Izrael 71. Rusko 92. Čína 101. Indie 125. Nigérie 131. Afghánistán 52 indikátorů ČR Osobní bezpečnost (6) Dětská úmrtnost (9) Výživa a základní zdravotní péče (15) Udržitelnost ekosystému (15) Přístup k vyššímu vzdělání (30) Délka života (31) Osobní práva (32) Tolerance a inkluze (38) Obezita (120)