Sociologie a postmodernismus I Koonsova plastika představuje typický případ postmoderního umění – odkazuje na populární kulturu, naplňuje klasické znaky „kýče“. Jejím autorem je ovšem respektovaný umělec, který ji prezentuje v galeriích jakožto „vážné umění“.

Slova postmoderna a postmodernismus (a s nimi příbuzná označení jako třeba „postmoderní situace“) se začala v akademickém světě objevovat v sedmdesátých letech, naplno pak v letech osmdesátých K prosazování postmoderních myšlenek došlo ve více oblastech, nejdříve teorii literatury a literární kritice, umění obecně, architektuře a (postupem času) také v sociální teorii Z postmoderny a postmodernismu se staly frekventované a módní pojmy, dnes lze říct, že móda už pominula, ale zůstaly zajímavé koncepty a celé práce, které jsou relevantní i dnes

Debaty o postmoderně a postmodernismu v o oblasti umění a architektury předcházely debatám v sociálních vědách. Například v architektuře je postmodernismus charakterizován odmítáním funkcionalismu a „mezinárodního stylu“ a naopak návratem dekorativních prvků, zapojováním a mísením odkazů na různé styly Toto je muzeum moderního umění v Bilbau. Navrhl je Frank Gehry. Může být považováno za příklad postmoderní architektury. To znamená architektury eklektické, estetizované, dekorativní a stojící proti fikcionalismu a racionalismu v architektuře.

V postmoderním výtvarném umění i literatuře se objevuje propojování „vysokého“ a „nízkého“ umění, propojování stylů, posiluje se význam intertextuality – texty odkazují na jiné texty, to samé i ve výtvarném umění – stále více jsou užívány citace, často ironicky Jméno Růže od Umberta Eca může sloužit jako příklad postmodernismu v literatuře – jde zároveň dobrodružný román či detektivku a historický román obsahující řadu faktograficky přesných reálií a popisů mentality středověkého člověka, středověké filozofie atd.

Poslední ukázka postmoderního umění Poslední ukázka postmoderního umění. Je od britského street-artového umělce, který si říká Banksy. Jeho práce (většinou ve formě graffiti) rozhodně nejsou obsahem ani formou blízká tomu, co se tradičně považuje za umění. Jsou plná ironických odkazů na „vysoké umění“ a/nebo politiku. Přesto jsou diskutována, vznikají o něm knihy.

Co je typické pro dobu a společnost moderní a co pro postmoderní Představa lineárního pokroku Stabilní hranice a kategorie (například rasové, třídní, genderové) Formálnost, důraz na pravidla a kritéria Vědecká racionalita, esencialismus, velké teorie Postmoderní: “Historicita”, neexistence vnitřního smyslu dějin Rozpouštění hranic a pevných kategorií Intertextualita, sebereflexivita, „montáž“, symboly a mediální obrazy jsou zásadní pro reprodukci sociálního řádu Lokální, zakotvené vědění

Co je charakteristické pro postmodernismus „Principy“ postmodernismu Anti-esencialismus Sociální konstruktivismus Důraz na jazyk a diskurz jako konstituující činitele Nevyhnutelnost „ideologického“ zatížení Odmítnutí velkých teorií Opor proti autoritativnosti Charakteristiky postmodernismu Intertextualita (texty na sebe navzájem odkazují) (Sebe)reflexivita Hybridizace (propojování různých stylů a žánrů) Ironie Dvojité kódování (viz Ecovo jméno růže – jde současně o vysoké i nízké umění) Simulace, hyperrealita (většina naších informací o světě pochází z masových médií a sama představa reality je mediální) Estetizace (každodenní život se, především díky populární kultuře a médiím, estetizuje)

Co je moderní sociologie? Sociologie, která byla založená na úvahách o proměně od tradiční (relativně málo dynamické, relativně málo specializované, převážně na vrozených statusech založené) společnosti, ke společnosti moderní – s prudce rostoucí ekonomikou, stratifikací založenou na postavení na trhu práce, společností, která byla (nebo alespoň chtěla věřit, že byla) stále více založena na racionalizaci a sekularizaci („odkouzlení“) stále více sfér života. Dokonce i odpor proti aktuální podobě této společnosti měl často moderní a modernizační rysy. Například Marxova kritika byla založena na myšlence pokroku Postmoderní sociologie tuto představu o lineárním vývoji omítá, kritizuje řadu moderních předpokladů (o možnosti nalézt definitivní pravdu skrze vědu, možnosti nalézt racionální principy pro jednání jedince a společnosti atd.)

Zdroje postmodernismu ve filosofii a sociální teorii Filosofie Friedricha Nietzscheho Filosofie pragmatismu Filosofie Wittgensteinova Poststrukturalismus U všech těchto autorů a směrů je důraz kladen na význam jazyka pro poznání světa a s tím spojenou „sociální zkonstruovanost“ reality

Jean Francois Lyotard (1924-1998) Práce Postmoderní situace (vyšla 1979) I když byl Lyotard filosof, kniha je do značné míry sociologická – je to popis a zároveň i kritika současné společnosti Polemika s pojetím, které chápe postmoderní dobu jako něco radikálně odlišného – podle Lyotarda jde o vyústění a radikalizaci některých rysů moderny Práce je zaměřena především na roli informací a vzdělávání. Podle Lyotarda má současné vzdělání úlohu produkovat občany a pracovníky schopné vyhovujícím způsobem plnit svoji roli v pozicích, které instituce a ekonomika potřebují – slouží systému Lyotard toto kritizuje, ale nemyslí si, že nějaká radikální/revoluční změna je možná – na rozdíl od minulosti, kdy existovaly velké vize nového řádu, směřování dějin atd., dnes už ničemu takovému nevěříme – jak píše on sám „nevěříme už velkým vyprávěním“ (tedy například marxismu, scientismu..)

Sympatizující kritika postmoderních idejí Literární kritik Frederic Jameson a sociální geograf David Harvey v osmdesátých letech publikovali kritické reakce na práce, které vyhlašovaly konec moderní doby. Rozlišili postmodernitu, tedy objektivní stav společnosti a kultury a postmodernismus jakožto soubor textů, které se snaží tuto situaci popsat a tak nějakým způsobem hodnotit Podle Harveye a Jamesona jsou změny ve společnosti, na které upozornili postmodernisté (ideologové postmodernity) reálné. Na rozdíl od nich ale tvrdí, že současná situace (postmodernita) důsledkem rozvoje (spotřebního) kapitalismu a obecně důsledkem vyostření tendencí, které byly přítomné už v předchozí době Změny které postmodernisté popisují tedy existují, ale nejsou tak radikální. Jejich prvotním zdrojem pak není kultura, ale především kapitalistická ekonomika