Sociální politika a sociální instituce (KS) Vyučuje:. PhDr Sociální politika a sociální instituce (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D. Ing. Jaroslav Šetek, Ph.D.

Obsah předmětu Cílem předmětu je seznámit studenty s teoretickými koncepty dílčích oblastí široce pojímané sociální politiky a současně upevnit jejich znalosti získané v jiných předmětech (zejména v oblasti práva sociálního zabezpečení). Součástí výuky je rovněž důraz na realizaci jednotlivých politik v České republice. 1. Základní charakteristiky sociální politiky - pojem sociální politika - principy a funkce sociální politiky - nástroje sociální politiky - subjekty a objekty sociální politiky - sociální stát, jeho pojetí, typologie a problematika jeho existence - nová sociální rizika, sociální vyloučení 2. Sociální zabezpečení (sociální pojištění, státní sociální podpora, sociální pomoc) 3. Politika zaměstnanosti 4. Vzdělávací politika 5. Rodinná politika 6. Zdravotní politika 7. Bytová politika

SZZ ze SOCIÁLNÍ PRÁCE A SOCIÁLNÍ POLITIKY 1. Základní charakteristiky sociální práce (definice, pojem sociální fungování, paradigmata, dilemata) a základní pojmy sociální politiky (definice, široké a úzké pojetí, principy, funkce, subjekty a objekty SOP) 2. Základní práva člověka (občanská, politická a sociální) a jejich garance v rámci sociálního státu a sociální práce, klíčové mezinárodní dokumenty a české zákony o právech člověka, etika v sociální práci (etické přístupy, etické kodexy, etická dilemata) …..

Studijní materiály HEYWOOD, Andrew. Politická teorie. Praha: Eurolex Bohemia, 2005 (Stát s. 75–85; Welfare s. 259–269) KREBS, Vojtěch a kol. Sociální politika. Praha: ASPI, 2007, (s. 17–157) KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha: Slon, 2005. SMUTEK, Martin. Sociální stát. Úvod do studia. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005.

Politika πολισ polis πολιτεία – politeia Aristotelés – člověk jako zoon politikon „…obec jest útvar přirozený a že člověk jest bytost přirozeně určená pro život v obci“ (x Hobbes – homo homini lupus ) Politika (politiké techné) je podle něj „nejdůležitější vědou“, etickou činností, kterou se lidé snaží vytvořit spravedlivou a dobrou společnost Politika je: správou věcí veřejných organizací sociální existence člověka redistribucí moci a zdrojů spoluprací a konfliktem, řešením sporů, bojem o vize „ dobré společnosti“

Politika Politika a ekonomika (polis – oikos) oikos – dům, ekonomie jsou tedy pravidla hospodaření domácnosti, v přeneseném a širším smyslu ekonomie zkoumá, jak se chová člověk s neomezenými potřebami ve světě omezených (vzácných) zdrojů. „Sociální“ (z lat. socialis – společenský) je: týkající se lidské společnosti, společenský týkající se životních podmínek jednotlivce ve vztahu ke společnosti týkající se snahy o zlepšení společenských problémů Sociální instituce: Instituce je sociální útvar, do nějž se zpevnila mezilidská interakce Instituce je sociálně předepsaná struktura různých způsobů chování, prostřednictvím kterých jsou řešeny opakující se a neodbytné problémy života lidí

Sociální politika social policy Tři dimenze politiky (polity – politics - policy) polity (institucionální dimenze politiky), politics (procesuální dimenze politiky), policy (obsahová dimenze politiky) – politický řád tvoří rámec (polity), v němž na základě strategie politického konflikty a konsensu (politics) vzniká materiální politika (policy) Definice sociální politiky (Sociální politika není jednoznačně definičně vymezena, ba není ani jednoznačně vymezitelná – KREBS, 2007:19): „…sociální politika je politikou, která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života“ (KREBS, 2007:17) „neexistuje … jednoznačná definice sociální politiky, ale naopak určitá libovůle v jejím chápání, ak to jak v teorii, tak i v praxi“(KREBS, 2007:23)

Sociální politika „jednání státu a dalších subjektů sociální politiky s cílem pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí“, „vytváření důstojných podmínek života všem občanům“ „soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události, jako jsou stáří, nemoc, invalidita nebo i nezaměstnanost a chudoba“ SP jako reziduální kategorie – od min (důchodové zajištění sociálně slabých občanů) po max (takřka veškerá vládní činnost), zpravidla SP „…zahrnuje politiku sociálního zabezpečení včetně osobních sociálních služeb, rodinnou politiku, bytovou politiku, zejména její sociální aspekty, dále zdravotní politiku, politiku zaměsnanosti a vzdělávací politiku.“(KREBS, 2007:23)

Sociální politika Výše zmíněné definice jsou o sociální politice jako aktivitě, činnosti směřujícím k určitým cílům Sociální politika ve smyslu vědeckého oboru: „výzkum a kategorizace sociálních jevů a problémů, analýza možností řešení sociálních problémů a způsobů ovlivňování sociálních jevů, vytváření návrhů konkrétních činností“ Reflektuje širokou škálu oblastí a aktivit, zejména: •Politiku sociálního zabezpečení a sociálních služeb •Rodinnou politiku •Bytovou politiku •Zdravotní politiku •Politiku zaměstnanosti •Vzdělávací politiku •Ekologickou politiku (?)

Sociální politika Veřejná politika (public policy) je záměrná aktivita a rozhodnutí vlády či jiných aktérů, která ovlivňují život společnosti, sociální politika je součástí, podkategorií „veřejné politiky“… Jiné kategorie veřejné politiky (např.): Bezpečnostní politika (vnější a vnitřní bezpečnost, původně v zásadě první a jediná funkce státu a veřejné politiky, ochrana základních lidských práv – život, svoboda, majetek) Thomas Hobbes (Leviathan, 1651) Život člověka v přirozeném stavu „trpí osamělostí a nouzí, je bídný, brutální a krátký“ (homo homini lupus, bellum omnium contra omnes) , proto je třeba uzavřít „společenskou smlouvu“, v níž se člověk vzdává některých svých práv – zejména svobody – ve prospěch absolutního suveréna, který zajišťuje "mír a obranu" Dnes celá škála jednotlivých politik, které jdou dále specifikovat a dělit…

Sociální politika Vztah veřejné politiky a sociální politiky Tabulka: Diapazony zájmových polí veřejné politiky a sociální politiky jako vědních disciplín politika životního prostředí bezpečnostní politika (vnější a vnitřní) mediální politika dopravní a telekomunikační politika politika výzkumu, vývoje a inovací hospodářská politika populační politika politika lidských práv a svobod migrační politika politika zaměstnanosti politika v oblasti bydlení vzdělávací politika politika péče o zdraví rodinná politika politika sociálního zabezpečení politika boje s chudobou a sociálním vyloučením www.martinpotucek.cz

Sociální politika a sociální práce Charitativní práce „Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a ideologiích. Nejedná se o způsob, jak změnit svět ideologickým způsobem, a proto charitativní dílo není ve službách světských strategií, protože jde o uplatňování lásky tady a teď, lásky, kterou člověk potřebuje stále.“ (Deus caritas est, 2006, čl. 31) Sociální práce „Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti.“ (Mezinárodní federace sociálních pracovníků, 2000)

Sociální politika a sociální práce Sociální práce je praktická aktivita realizovaná v konkrétních historických, sociálních, kulturních, materiálních a politických podmínkách. Sociální práce je ve své teorii i praxi ze strany do značné míry determinována sociální politikou, která vymezuje akční pole sociální práce a podmínky, za kterých má ve společnosti fungovat. Sociální práce je souborem činností, jimiž jsou realizovány cíle sociální politiky, především v oblasti dávek a služeb. Sociální práce je tou částí sociální politiky, v níž dochází k přímému kontaktu s klientem. Sociální práce patří mezi nástroje sociální politiky.

Sociální politika a sociální práce „Sociální práce je součástí státem organizovaného a zabezpečovaného systému redistribuce zboží a služeb. Jejím cílem je uspokojování sociálních potřeb klienta a zajištění kontroly, příp. změny chování, které je považováno za sociálně problematické nebo deviantní. Sociální stát organizuje i jiné oblasti (…) Sociální práce však má výlučné postavení v tom, že se jejím prostřednictvím transferují zdroje k závislým lidem (…) Tímto způsobem se kompenzují defekty tržního systému“ (Matoušek, 2008:25)

Dějinný rozměr sociální politiky Otázka legitimity a perspektiv sociální politiky a sociálního státu Historicky jsou extenzivní sociální politika a silný sociální stát poměrně mladým fenoménem, v podstatě jde o záležitost vývoje v průběhu 20. století… I když do značné míry můžeme chápat welfare state, či vůbec ideu sociální státnosti jako výraz vyspělosti civilizace Západu, jsou o jejich podstatu, povahu a perspektivu vedeny zásadní politické, ideologické a hodnotové spory…

Dějinný rozměr sociální politiky 4 fáze formování státu a národa (Stein Rokkan) Formování (centralizovaného) státu Vrcholný středověk – Fr. Revoluce (14.-18. století) pozvolná politická, ekonomická a kulturní unifikace, pevné hranice (Westfálský mír), moderní pojetí teritoriálního státu Formování národa tvorba národa uvnitř státu (osvícenství, nacionalismus), standardizace a unifikace obyvatelstva (armáda, povinné školství) Rozvoj masové politiky postupné zapojování širokých mas obyvatelstva do politické participace, politická práva, rozšiřování volebního práva, vznik politických stran agregujících a artikulujících zájmy, spojení ideje národa, státu a demokracie Vznik a rozvoj redistributivního sociálního státu expanze administrativního aparátu, přebírání nových funkcí, přerozdělovací transfery

Dějinný rozměr sociální politiky Po celé starší dějiny péče o osud člověka co do jeho zabezpečení byla zejména v rukou jedince, jeho rodiny, případně nejbližší komunity Ve starověku a středověku vznikají (nad rámec primární odpovědnosti rodiny a rodu) prvky organizované pomoci, ať již ze strany státu, šlechty, obcí, cechů, a zejména církve (křesťanství – dobročinnost jako mravní povinnost) – zaopatřování chudých, nemocných, sirotků, vysloužilých vojáků apod. Od éry osvícenství je ze strany (absolutistického) státu snaha o jakousi standardizaci a unifikaci obyvatelstva (armáda, povinné školství) rozvíjena systematizovanější „sociální politika“ (u nás josefinské reformy apod.) Dějiny sociálního učení (ZS) Šetek Dějiny charitativní práce (LS) Svoboda

Dějinný rozměr sociální politiky V 18. a 19. století v důsledku industrializace spojené s urbanizací dochází k zásadním společenským změnám – přesun obyvatel z vesnic do měst, „deruralizace“, vznik „dělnické třídy“, koncentrace chudoby a sociálních problémů (eliminace rodinných, sousedských a komunitních vazeb, závislost na zaměstnavateli) Příklady, perličky z dějin: 1597 – Anglie Alžbětin Kodex chudých, první ucelená legislativa chudinské péče 1781 – Rakousko zrušeno nevolnictví 1802 – Anglie zákon na obranu práce (zákaz práce dětí, pracovní doba 12 hodin) 1837 – Rakousko Dvorský dekret ukládal továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu nejdéle 4 týdnů

Vznik a vývoj sociálního státu Sociální stát usiluje o kompenzaci jednostranné existenční závislosti jedince na trhu práce Zajištění náhrady přirozených (tradičních, organických – rodina, pospolitost) mechanismů solidarity Sociální stát jako „velký pojišťovatel“ nemajetných (Keller, 2005, 10) Vývojové periody welfare state na Západě (Smutek, 2005): Období experimentálních počátků (1880–1930) Období konsolidace (1930–1945) Období přestavby (1945–1962) Období expanze (1962–1973) Období stagnace (1973–1980) Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud)

Vznik a vývoj sociálního státu I. Období experimentálních počátků (1880–1930) Pruský říšský kancléř Otto von Bismarck v letech 1883–1887 zavedl reformy orientované na dělníky a zaměstnance – systém nemocenského, úrazového a penzijního pojištění (Bismark tak čelil „rudému nebezpečí“) II. Období konsolidace (1930–1945) Světová hospodářská krize – nezaměstnanost John Maynard Keynes – Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936), kritizuje liberální ideu autoregulace trhu, prosazuje státní zásahy v ekonomice, daně jako nástroj přerozdělování a sociální politiky státu Počátky sociální politiky i v zemích se silnou liberální a individualistickou tradicí. USA – Rooseveltův New Deal – sociální pojištění, minimální mzda…

Vznik a vývoj sociálního státu III. Období přestavby (1945–1962) Beveridgeova zpráva (1942) v Británii – „péče od kolébky po hrob“, systém univerzální a integrované soustavy sociálního pojištění (existenční minima, zdravotní pojištění, příspěvky v nezaměstnanosti, příspěvky na bydlení, rozvoj školství) IV. Období expanze (1962–1973) „zlatý věk welfare state“ vysoká zaměstnanost, stálý ekonomický růst, všeobecný růst blahobytu, vysoká porodnost, vzrůst sociálního zabezpečení, rozšíření „středních vrstev“

Vznik a vývoj sociálního státu V. Období krize a stagnace (1973–1980) „ropná krize“ – těžká hospodářská krize v celém západním světě Růst nezaměstnanosti, pokles HDP, růst veřejných výdajů, zadlužování, inflace Sociální stát jako zdroj fiskální krize, krize, která se dosud nepodařila překonat…. „zlatý věk welfare state“ stál na předpokladech, které se začaly hroutit (stálý ekonomický růst, populační růst, soudržnost rodin) VI. Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud) „Neoliberální reakce“ (Thatcherová, Reagan) – redukce sociální politiky, odpovědnost, nezadlužování Nástup globalizace – ztráta vlivu státu na ekonomiku, „globalizační tlaky“, rozklad předpokladů, na nichž byl vystavěn „zlatý věk welfare state“

Krize a perspektivy sociálního státu ekonomická – neúměrný růst nákladů efektivity – byrokratizace, složitost redistribuce demografická – nízká porodnost, stárnutí populace legitimity – ztráta sociálního konsensu, krize důvěry, solidarity, hodnot ekologická – poškození životního prostředí, limity konzumu „Zlatý věk welfare state“ se překrýval s vrcholem moderní industriální éry, poté nastává přechod do éry „postindustriální“, „deindustrializace“ a rozšiřování terciálního sektoru (služby) – nízká produktivita práce Od 70. let taktéž vstupují na trh práce v masovém měřítku ženy, což narušuje ideu a předpoklad plné zaměstnanosti, vede ke snižování mezd a „flexibilizaci“ práce „Flexibilizace“ rodiny – ekonomická samostatnost žen, rozvodovost, individualizace životního stylu, děti jako ekonomická zátěž (Keller, 2005:9)

Sociální stát a globalizace Kromě dílčích „krizí“ je třeba rozvést zásadní otřes, který sociálním státům způsobila globalizace… MMF: „Globalizace je rostoucí ekonomická vzájemná závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií“. Potenciál nadnárodních firem přesouvat pracovní místa do jiných zemí Vzestup potenciálu rozvojových zemí (outsourcing, snižování nákladů) Exploze „kvartérního sektoru“ – odvětví intelektualizovaných služeb (věda, výzkum, informatika) Sociální stát přestává zvládat krytí všech rizik, někteří hovoří i o perspektivě jeho postupného (či náhlého – krach) zániku…

Možné definice sociálního státu Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů“. Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou“. Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“. (Wikipedie – Sociální stát)

Welfare State Welfare state je opakem klasicky liberálních minimálních států (nočních hlídačů), které považují za jedinou roli státu otázky (vnější a vnitřní) bezpečnosti a zajištění práva V různém míře a různým způsobem, s ohledem na své kulturní, hodnotové a ideologické zakotvení usiluje o zabezpečení svých občanů před sociálními riziky, které (někdy!) produkuje svobodná tržní soutěž V různé míře tak přiznává občanům kromě občanských a politických práv také práva sociální (garance „spotřeby určitého rozsahu“ a „záruky jisté míry sociální jistoty pro každého“, Keller, 2005:21) Snižuje sociální nerovnost a vytváří pocit sociálního bezpečí, podporuje sociální konsenzus a udržení sociálního smíru

Typologie sociálních států Reziduální – vychází z předpokladu, že sociální potřeby lidí primárně uspokojuje trh a rodina, zasahuje teprve v kritické situaci, klade důraz na individuální odpovědnost, někdy nazýván „buržoazní“. Pasivní (retrospektivní) politika –zaměřuje se na řešení již vzniklých sociálních problémů (vychází z ideálů klasického liberalismu) Institucionální – chce uspokojit standardní životní potřeby jedinců a skupin, integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti, preventivně předcházet sociálním událostem, někdy nazýván „proletářský“. Aktivní (perspektivní) sociální politika – předcházení vzniku sociálních problémů (vychází z ideálů socialismu a moderního liberalismu)

Typologie sociálních států Klasickou je Esping-Andersenova typologie sociálních režimů, který nehovoří jen o „welfare states“, ale „sociálních režimech“ – s ohledem na to, že aktérem sociální politiky není jen stát, ale i další subjekty, jde tedy spíše o WELFARE MIX: Liberální – reziduální, slabý, individualistický, moralizující, sociální pomoc jen pro chudé, záchranná síť, stát jako garant minimálního statusu, „zbytková kategorie“, je univerzální, zacílený na chudobu, snaží se ochránit všechny potřebné, ovšem jen v rozsahu minimálního zabezpečení (USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie) Konzervativní – středně silný, role rodiny, zachování statusových rozdílů – korporativismus, role církve a občanské společnosti, stát jako garant stávajícího sociálního a příjmového statusu, převažuje financování ze sociálního pojištění, (Německo, Rakousko, Francie) Sociálně-demokratický – silný, rozvoj individuální emancipace, participace všech občanů, eliminace rodiny a trhu, založen na univerzalismu – zajištění všech občanů proti sociálním rizikům, náklady hrazeny především z daní (Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko)

Esping-Andersenova typologie (The Three Worlds of Welfare Capitalism 1990)

Typologie sociálních států Později ke třem stávajícím Esping Anderson (1999) dodává: Rudimentární (jihoevropský, latinský) – „duální“ – obsahuje prvky liberálního, konzervativního, i sociálně-demokratického modelu, silná úloha rodiny, „slabě vyvinutý konzervativní model“ (Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko) Máme tedy, rekapitulováno, čtyři modely sociálního státu (Keller, 2005:49–60 ) liberální (reziduální, anglosaský, britský) konzervativní (korporativní, bismarckovský, kontinentální, středoevropský, institucionální) sociálně-demokratický (skandinávský, severský, radikální) rudimentární (jižní, jihoevropský, latinský)

Varianty SS a náboženská tradice „Současně může být ukázáno, že rozdílný welfare mix a rozdílné delegování primární kompetence pro vytváření sociální péče stojí v úzké souvislosti s příslušnými sociálně-kulturními a sociálně-religiózními kontexty, čímž získávají zvláštní pozoruhodnost heterogenní religiózně-konfesní hlubinné dimenze evropského utváření sociálního státu“. Michael N. Ebertz: Charita jako činitel německého sociálního státu: K náboženskému kontextu evropského vytváření sociální péče (http://www.caritasetveritas.cz/index.php?p=archiv&cislo=2&rok=2011&pkey=51)

Varianty SS a náboženská tradice Skandinávské sociální státy vděčny nejen sociálnědemokratickým, ale též evangelicko-luterským vlivům a tradicím. Pro sociální etiku luterského protestantismu, který ve skandinávských státech spočívá ve státně-církevní tradici, je, krátce řečeno, charakteristické to, že je státu coby „starostlivé vrchnosti“ připisována primární kompetence pro celkové zabezpečení bytí, a tím také pro vytvářené sociální péče. Rovněž je zřejmé, že se ve Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii vytvořily sociální státy, jež jsou formovány svobodněcírkevně-kalvinistickými vlivy a tradicemi.15 Narozdíl od luterského protestantismu, svobodně církevní-kalvinismus odpovědnost za zabezpečení bytí a vytváření sociální péče nepřipisuje státu, nýbrž individuu. Nakonec se ukazuje, že se v katolicky ražených zemích - ve Španělsku, Portugalsku a Itálii, ba dokonce i ve Francii, udržují sociálně etická tradice a mentalita, které nepřipisují primární kompetenci pro celkové zabezpečení bytí a vytváření sociální péče pouze státu a pouze individuu, nýbrž rodinám a – pokud možno – také církvi ve spolupráci se státem.

Welfare state v ČR Socialistické země střední a východní Evropy uplatnily „leninský režim“ sociálního státu, autoritářského státního univerzalismu, který je svéráznou kombinací sociálně-demokratického a korporativistického režimu (DeDeken) Monopolní realizátor sociální politiky je stát, další sociální subjekty potlačeny (občan, rodina, církve, neziskový sektor) Občanská solidarita uplatněná na zaměstnance státu (u nás 95%, ale třeba v Polsku bylo mnoho soukromě hospodařících rolníků vyloučených z této statusové solidarity)

Welfare state v ČR Všechny postkomunistické sociální státy představují směs konzervativně korporativních a liberálních režimů, s houževnatými univerzalistickými prvky. Jejich vývojové směřování je možno popsat jako transformaci (nikoliv nutně jednosměrnou) od autoritářského státního univerzalismu přes konzervativní korporativismus k reziduálnímu liberalismu. (Český sociální stát v postkomunistickém kontextu, Martin Potůček, Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze)

Welfare state v ČR Český stát blahobytu se vyvíjí, reaguje na situaci, odráží stávající ideologickou orientaci vlády, nelze jej (zatím) zařadit Česká republika jako „hybridní sociální stát“ „Z pohledu dekomodifikace je Česká republika středně dekomodifikující, podobně jako konzervativní státy, nicméně je to z důvodu nízkých náhradových poměrů a vysokého pokrytí (podobně jako Velká Británie, která má ale náhradové poměry ještě nižší). Z pohledu stratifikace pak Česká republika pravděpodobně nejvíce směřuje k sociálně-demokratickému modelu, čímž ale nechci říct, že by se podobala severským zemím. Na základě tohoto ukazatele totiž dosáhly vysokých pozic i např. Belgie nebo právě Velká Británie. Z pohledu vztahu státu a trhu se blíží nejvíce sociálnědemokratickému modelu. V případě familismu a defamilizace je označena jako mix konzervativních a liberálních principů“. (TYPY STÁTU BLAHOBYTU A ČESKÁ REPUBLIKA, DP, Jana KVAPILOVÁ http://is.muni.cz/th/172172/esf_m/diplomkaJKfin.pdf)

Trendy u nás K úvaze: Liberální prvky – nízký podíl HDP na sociálních výdajích, převaha testovaných dávek Konzervativní prvky – např. výše podpory v nezaměstnanosti se odvíjí od výše předchozího výdělku, podpora rodiny (mateřská+rodičovský příspěvek) Severské prvky – defamilizační trendy (podpora jeslí, důraz na zaměstnanost žen), štědré dávky (např. přídavky na děti) i u nižších středních vrstev Spory a protichůdné trendy o povahu sociální politiky

Welfare state v ČR Český sociální stát má lepší výsledky než jiné postkomunistické sociální státy (s výjimkou Slovinska) - míra chudoby je nižší (průměrný podíl občanů s příjmy pod 60% průměru činí 8% a je nejnižší v EU) - podíl veřejných výdajů na zdravotní a sociální péči osciluje kolem 20% HDP (Největší podíl sociálních výdajů cca 32 % HDP – Švédsko, průměr EU 27,5 %, z toho cca polovina jsou vždy penze)

Ideologická debata o sociálním státu Sociální stát byl „zpochybňován od samých svých počátků“, přičemž „kritika sociálního státu ze strany jedněch a zoufalá snaha druhých zachránit z něj, co se snad zachránit ještě dá, tvoří v současnosti ústřední osu veškeré politiky“(Keller, 2005:9) „Tato otázka je stálým předmětem sporů mezi politickou pravicí a levicí. Pravicové vidění má sklon přičítat vinu za neúspěch, bídu nebo nezajištěné stáří jednotlivci (…) Levice se naopak snaží uvést rizika, jimž čelí jednotlivci, do vztahu se strukturou a fungováním systému celé společnosti“. (Keller, 2005:9)

Ideologická debata o sociálním státu Sociální stát v jeho extenzivnějších formách hájí především socialisté a moderní liberálové, částečně také křesťanští demokraté  důraz na rovnost, společenskou solidaritu, sociální jistoty, zdůrazňují pozitivní jevy, kterých může sociální stát dosahovat (sociální soudržnost, sociální smír, emancipace a seberealizace člověka) kritizují rizika tržního kapitalismu a globalizace, trh neposkytuje některé statky a zajištění proti rizikům, kritizují omezování solidárních mechanismů a oklešťování sociálních práv Kritice podrobují a někdy i odmítají silnější sociální stát zejména klasičtí liberálové, neoliberálové a konzervativci, Nová pravice  důraz na individualismus, odpovědnost, morálku, aktivitu, kreativitu, rodinné vazby a rodinnou solidaritu kritizují extenzivní výdaje státu na sociální politiku, zdůrazňují negativní jevy, na kterých se sociální stát podílí (rozklad morálky, odpovědnosti, mentalita závislosti a nároku, rozvodovost a rozpad rodiny)

Ideologická debata o sociálním státu SVOBODA Sociální stát se v zásadě snaží zajistit všem občanům určitou úroveň blahobytu (otázka míry) a vyvážení určitých hodnot (svoboda, rovnost, spravedlnost), o které vedou jednotlivé ideologické koncepty spor… SPRAVEDLNOST ROVNOST

Ideologická debata o sociálním státu Svoboda negativní x pozitivní Rovnost formální x materiální Spravedlnost individuální x kolektivistická Rozdělování – každému podle jeho práv, potřeb, zásluh? Rovnost – před zákonem, rovnost příležitostí, rovnost výsledků? Klíčový tématem je definice chudoby, tato může být absolutní (pod hranicí základních potřeb) nebo relativní (vzhledem k průměru ve společnosti – např. méně než polovina průměrného příjmu....) Tedy přeformulováno, jak silně má stát přebírat zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů

Ideologická debata o sociálním státu Spor o povahu sociálních práv, zda jsou absolutní a nedělitelná (přirozená), nebo určitým způsobem „relativní“, poskytovaná a garantovaná státem… Základní článek 3 deklarace Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. Politická článek 21 deklarace (1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. Hospodářská, sociální, kulturní článek 25 deklarace (1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. (Ústavní soud: „…jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny (…) Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity“) Keller sociální práva považuje za „novou formu vlastnictví“ (Keller, 2005:20–22) a jejich omezování za „novou fromu vyvlastnění“ (Ibid., s. 87–89)

Příklady radikálních řešení SP Všeobecný základní příjem (universal basic income) (Philippe Van Parijs) „Pokud vám jde doopravdy o svobodu, poskytněte lidem základní příjem.“ Van Parijs vidí jako silný nástroj sociální spravedlnosti v zavedení a uzákonění univerzálního základního příjmu (UZP). UZP se míní příjem vyplácený vládou ve stejné výši a v pravidelných intervalech každému dospělému členovi společnosti. Výše je stejná bez ohledu na to, zda osoba je chudá či bohatá, či je sama či s někým, je ochotna pracovat či nikoliv. Margaret Thatcherová (poll tax) Absolutně rovná daň z hlavy, všichni kdo chtějí využívat služeb státu, platí stejnou částku…„paušální daň“, „zločin neoliberalismu“

Ideologická debata o sociálním státu Příklad socialistické rétoriky „Víte, evropský sociální stát je podle mě vrcholem moderní civilizace. Protože je zaprvé demokratický. Zadruhé v existenciálních situacích způsobuje, že každý občan té společnosti je v podstatě v pozici střední třídy. Ne ve smyslu příjmovém. Ale – existuje-li zdravotní pojištění, dostane se vám zdravotní péče, která je v jiných systémech vyhrazena jenom střední třídě a bohatým. Jestliže máte bezplatné školství, dostane se vašim dětem vzdělání v kvalitě, kterou by v jiných společnostech měli jenom bohatí anebo v nejlepším případě střední třída. Jestliže vás důchodový systém zajistí v penzijním věku – a připouštím, že u nás to není žádná sláva, drží vás nad úrovní chudoby. To je opět situace, kterou si v jiných společnostech mohou zajistit jen ti, kteří jsou dost bohatí. Z evropského sociálního státu nejvíc čerpají střední třídy“. (Vladimír Špidla rozhovor ze dne 27.7.2010)

Ideologická debata o sociálním státu Příklad konzervativně-liberální rétoriky „Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet“. „Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia“. (Projev prezidenta republiky Václava Klause na Národní svatováclavské pouti 28. 9. 2011)

Konvergence sociálních států? Současná krize sociálního státu a „tlaky globalizace“ povedou podle některých předpokladů ke vzájemné kovergenci, sbližování modelů. V reakci na globalizaci budou velkorysé sociální státy redukovat svůj přístup a liberální naopak posilovat mechanismy sociální bezpečnosti (Keller, 2005:44–45) Úsilí o aktivní přístup – Evropský sociální model (?) „Evropský sociální model odráží společný soubor hodnot, založený na zachování míru, sociální spravedlnosti, rovnosti, solidaritě, podpoře svobody a demokracie a dodržování lidských práv“. (Zpráva Evropského parlamentu o evropském sociálním modelu budoucnosti z roku 2006) „Zajištění ve stáří se stalo nejkritičtějším místem systému solidárního pojištění vůbec“ (Keller, 2005:68) X radikální rozrůzněnost Na příkladu důchodové politiky evropských zemí Keller ukazuje, že „vize společné sociální Evropy“ je utopická a politicky nerealizovatelná (Keller, 2005:68–70)

Kritika sociálního státu a předpoklady reformy Sociální stát se musí vyrovnat se ztrátou předpokladů, na kterých byl vystavěn a akceptovat spoluzodpovědnost za narušení morálních dispozic občanů…. Ekonomické aspekty: zadlužení budoucnosti, brzda rozvoje, omezení ekonomické svobody, vysoké daně Politické aspekty: „demokratické přepětí“, slábnutí národního státu, krize demokracie, riziko generačního střetu, málo dětí, imigrace Morální aspekty: ztráta odpovědnosti a iniciativy, etatismus, mentalita nároku, revoluce rostoucího očekávání, rozpad funkcí tradičních institucí, rodin, eroze přirozené solidarity Hledání alternativ: „post-welfare state“ – ústup státu ve prospěch jiných aktérů SP, liberalizace „welfare mix“ – nový důraz na pluralitu zdrojů a subjektů SP, subsidiarita „workfare state“ – motivující k práci „pozitivní welfare“ – spíše než dávky podpora rozvoje člověka

Stav zadluženosti v EU

Human Development Index (2013) http://hdr.undp.org/en/ 1 Norway 0.944 81.5 12.6 17.6 63,909 0.943 0 2 Australia 0.933 82.5 12.8 19.9 41,524 0.931 0 3 Switzerland 0.917 82.6 12.2 15.7 53,762 0.916 0 4 Netherlands 0.915 81.0 11.9 17.9 42,397 0.915 0 5 United States 0.914 78.9 12.9 16.5 52,308 0.912 0 6 Germany 0.911 80.7 12.9 16.3 43,049 0.911 0 7 New Zealand 0.910 81.1 12.5 19.4 32,569 0.908 0 8 Canada 0.902 81.5 12.3 15.9 41,887 0.901 0 9 Singapore 0.901 82.3 10.2 b 15.4 c 72,371 0.899 3 10 Denmark 0.900 79.4 12.1 16.9 42,880 0.900 0 11 Ireland 0.899 80.7 11.6 18.6 33,414 0.901 –3 12 Sweden 0.898 81.8 11.7 b 15.8 43,201 0.897 –1 13 Iceland 0.895 82.1 10.4 18.7 35,116 0.893 0 14 United Kingdom 0.892 80.5 12.3 16.2 35,002 0…. 15 Hong Kong, China (SAR) 0.891 83.4 10.0 15.6 52… 16 Korea (Republic of) 0.891 81.5 11.8 17.0 30,345 0… 17 Japan 0.890 83.6 11.5 15.3 36,747 0.888 –1 18 Liechtenstein 0.889 79.9 d 10.3 e 15.1 87,085… 19 Israel 0.888 81.8 12.5 15.7 29,966 0.886 0 20 France 0.884 81.8 11.1 16.0 36,629 0.884 0 21 Austria 0.881 81.1 10.8 b 15.6 42,930 0.880 0 21 Belgium 0.881 80.5 10.9 b 16.2 39,471 0.880 0 21 Luxembourg 0.881 80.5 11.3 13.9 58,695 0.880 0 24 Finland 0.879 80.5 10.3 17.0 37,366 0.879 0 25 Slovenia 0.874 79.6 11.9 16.8 26,809 0.874 0 26 Italy 0.872 82.4 10.1 b 16.3 32,669 0.872 0 27 Spain 0.869 82.1 9.6 17.1 30,561 0.869 0 28 Czech Republic 0.861 77.7 12.3 16.4 24,535 0.861 0 29 Greece 0.853 80.8 10.2 16.5 24,658 0.854 0 30 Brunei Darussalam 0.852 78.5 8.7 14.5 70,883 h… 31 Qatar 0.851 78.4 9.1 13.8 119,029 g 0.850 0 32 Cyprus 0.845 79.8 11.6 14.0 26,771 0.848 0 33 Estonia 0.840 74.4 12.0 16.5 23,387 0.839 0 34 Saudi Arabia 0.836 75.5 8.7 15.6 52,109 0.833 0 35 Lithuania 0.834 72.1 12.4 16.7 23,740 0.831 1 35 Poland 0.834 76.4 11.8 15.5 21,487 0.833 –1 37 Andorra 0.830 81.2 d 10.4 i 11.7 40,597 j 0.830 0 37 Slovakia 0.830 75.4 11.6 15.0 25,336 0.829 1

„feminizace chudoby“ a „maskulinizace nezodpovědnosti“ Welfare state v USA analýza problematiky černošské rodiny z roku 1965 Exploze státu blahobytu Odlehčení odpovědnosti černošských otců. Politika blahobytu olupuje rodinu o její ekonomickou funkci, („přebytečný muž“) Rozklad a demoralizace černošské rodiny Následná absence otce v rodině je příčinou mnohých sociálně patologických jevů, jako předčasné započetí sexuálního života dívek, záškoláctví, delikvence, inklinace k drogám „feminizace chudoby“ a „maskulinizace nezodpovědnosti“ „zvrácený začarovaný kruh, v němž nejlepší záměry vedou k nejhorším výsledkům“

Praxe a návrhy reformy sociálního státu V praxi státy reagují na nové výzvy různými způsoby: Liberální model (USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland) reaguje strategií deregulace mezd a pracovního trhu Konzervativní model (Německo, Francie) zvolily cestu pracovní redukce (zkrácení pracovní doby) a flexibilizace práce Skandinávský model reaguje expanzí zaměstnanosti žen

Praxe a návrhy reformy sociálního státu Antony Giddens („třetí cesta“) – uznání významu trhu, přijetí kritiky nedostatků státní regulace, pracovní flexibilizace, vyvážení práv a povinností Pierre Rosanvallon – (znovu-) rozvinutí alternativních forem solidarity, podpora lokálních a svépomocných skupin, pokles objemu výdělečné práce a přesun aktivit do komunity a rodiny („familializace“) Esping-Anderson – opačné řešení, větší ekonomická aktivita žen („defamilializace“), pro záchranu SS je nezbytné „…aby ženy měly hodně dětí a zároveň aby pracovali již od jejich nejútlejšího věku“ (Keller, 2005:142–144) práci v rodině je třeba „komodifikovat“ Horst Afheldt – obnova kontroly státní moci nad ekonomikou, na úrovni sjednocené Evropy, cla na dovoz zboží a zvýšení daní firmám

Praxe a návrhy reformy sociálního státu (moje) Částečné přijetí oprávněné kritiky sociálního státu ze strany neoliberalismu a konzervatismu (důraz na svobodu jedince a jeho rodiny, odpovědnost, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Redukce sociální politiky směrem k liberálnímu modelu, tedy univerzální a rovnostářské zabezpečení, sociální pomoc výhradně na základě testování majetkových poměrů Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka, minimální důstojný blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu, nebude podporovat „konzumismus“ a atrofii rodinné a mezigenerační solidarity Důraz na hodnotové zakotvení politiky a lidských práv, včetně revize deformovaného pojetí lidských práv, rodinná a propopulační politika, podpora autonomních a svépomocných aktivit

Centesimus annus (1991) 48. . ... V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.

Caritas in veritate (2009) 57. ... „Subsidiarita je především pomoc lidské osobě skrze autonomii zprostředkujících skupin. Tato pomoc je nabízena tehdy, když jednotlivci nebo skupiny nejsou s to konat z vlastních sil, a vždy v sobě zahrnuje emancipační cíle, protože tím, že dbá na přebírání odpovědnosti, podporuje svobodu a spoluúčast... (...)...Tím, že uznává vzájemnost jako nejvnitřnější jádro lidské bytosti, je účinným lékem proti jakékoli formě paternalistického sociálního systému...“.

Caritas in veritate (2009) 43. ... „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva“.

Cíle sociální politiky „V sociální politice jako určitém systému jde nutně vždy o sledování celé soustavy cílů, jimiž je naplňován cíl obecný, který lze zformuIovat jako soustavné zdokonalování životních podmínek lidí a rozvíjení osobnosti člověka. Obecný cíl lze dekomponovat z řady hledisek. Při tvorbě a formulaci sociálněpolitickych cílů musí být respektována nejen faktologická (věcná) hlediska, ale i hlediska axiologická. Pro sociálněpolitické cíle je příznačná jejich konfliktnost, která je do značné míry dána objektivně, a tato skutečnost by neměla být politizována. Důležitý je vztah obyvatelstva k cílům a k sociální politice vůbec. K dosažení cílů je nutné mnohdy značně složité vyjednávání (negociace), v němž je nutná aktivní účast (participace) občanů a všech zúčastněných institucí. Ta je zárukou sociálního smíru, toho, že veřejnost se s cíli sociální politiky ztotožní“ (Krebs, 2007:45).

Aktéři sociální politiky Objekty sociální politiky: jednotlivci, rodiny, sociální skupiny (nezaměstnaní, důchodci, děti) OBČAN – objekt i subjekt Subjekty sociální politiky (pluralita subjektů, welfare mix): stát a jeho instituce – hlavním subjektem, ať již jako konceptor (legislativa, pravidla), či jako vykonavatel (poskytování pomoci, přerozdělování) zaměstnavatelé a firmy (zaměstnanecká politika) neziskové organizace rodiny a domácnosti obce církve odbory svépomocná sdružení mezinárodní organizace

Funkce a nástroje sociální politiky ochranná (řešení vzniklých sociálních událostí) preventivní (předcházení sociálním událostem) stimulační (aktivizace k aktivitě) homogenizační (poskytování rovných šancí) redistributivní (zmírňuje sociální nerovnosti)

Funkce a nástroje sociální politiky právní normy (ústava, zákony) ekonomické a fiskální nástroje (transfery, regulace, cenová politika) sociální příjmy (dávky pojistné a nepojistné, podpory, důchody) sociální služby (specifické potřeby pro konkrétní skupiny obyvatel)

Principy sociální politiky Principy (Krebs, 2007:27–37): Princip sociální spravedlnosti Princip solidarity Princip subsidiarity Princip participace Tomeš uvádí principy rovnosti, nediskrimince, osobních práv, solidarity a participace) (TOMEŠ, Igor. Obory sociální politiky. Praha: Portál, 2011, s. 17–37)

Principy sociální politiky Princip sociální spravedlnosti „Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce atd.) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny“ (Krebs, 2007:28). Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky, ovšem o jeho obsah jsou vedeny zásadní spory, obvykle na škále od pojetí Johna Rawlse (A Theory of Justice, 1971) „kolektivistický liberalismus“ (levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“, experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů), až po Roberta Nozicka (Anarchy, State and Utopia, 1974) „anarcholibertarianismus“ (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých.

Principy sociální politiky Princip solidarity „Solidarita je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné soudržnosti a také odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství“ (Krebs, 2007:33).

Principy sociální politiky Princip subsidiarity „Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina. Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami, a teprve dostane-li se do velkých obtíži, volá na pomoc jiná společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát“ (Krebs, 2007: 34–35). Krebs, který se principu subsidiarity věnuje podrobněji, poukazuje na jeho nesamozřejmost a odmítání v současné debatě o principech sociální politiky, protože klade důraz na emancipaci občana od státu: „Princip subsidiarity narušuje tuto intenzitu vazby občana a státu. Není proto divu, že není všeobecně přijímán a že se vždy nesetkává s dostatečným pochopením. Zejména zastánci silného sociálního (paternalistického) státu se s ním obtížně vyrovnávají a poukazují na to, že je překážkou pokrokového sociálního zákonodárství a že jeho uplatňováním může vést k vážným sociálním důsledkům“ (Krebs, 2007: 35)

Principy sociální politiky Princip participace „Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a realizaci. V podstatě jde o to, aby lidé měli reálnou možnost podílet Se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život (např. zdraví, zajištění v nemoci, ve stáří atd.) (…) je to „přechod od člověka jako objektu převážně sociální politiky k člověku jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu“ (Krebs, 2007:36).

SZZ ze SOCIÁLNÍ PRÁCE A SOCIÁLNÍ POLITIKY 1. Základní charakteristiky sociální práce (definice, pojem sociální fungování, paradigmata, dilemata) a základní pojmy sociální politiky (definice, široké a úzké pojetí, principy, funkce, subjekty a objekty SOP) 2. Základní práva člověka (občanská, politická a sociální) a jejich garance v rámci sociálního státu a sociální práce, klíčové mezinárodní dokumenty a české zákony o právech člověka, etika v sociální práci (etické přístupy, etické kodexy, etická dilemata) …..