Vývoj ČR

Velká Morava Velká Morava, též Velkomoravská říše, byla prvním státním útvarem Slovanů na území ČR a Slovenska. Vznikla asi kolem roku 833 násilným připojením Nitranska k území knížete Mojmíra I. Tím vzniklo územní jádro budoucí říše. Za knížete Rastislava (vládl 840 - 870) byli 863 pozváni byzanští věrozvěstové Konstantin a Metoděj, jejichž misie položila základy pro církevní organizaci na Velké Moravě. Za vlády Svatopluka (vládl 870 - 894) se území Velké Moravy rozšiřovalo, a to na jihu do oblasti Panonie a Potisí, na severu a severozápadě do území Polabských Slovanů a do Poodří. Expanze na západ do Čech a na východ do Vislanska byla spojena s šířením křesťanství. Po smrti Svatopluka se říše rozpadla; 895 se osamostatnily Čechy. Spory o trůn mezi Svatoplukem II. a Mojmírem II. říši oslabily. 905 - 906 Velká Morava zanikla po porážce s Maďary. K nejvýznamnějším centrům říše patřily Mikulčice, Staré Město, Nitra a údělné knížectví Bratislava, v Čechách Stará Kouřim, Levý Hradec, Pražský hrad.

Český stát v 10. - 12. století Ve 2. polovině 9. stol. byly Čechy pod nadvládou Velké Moravy. Kníže Bořivoj, první historický Přemyslovec, přijal na Velké Moravě křest. V roce 895 se Čechy poddaly východofranské říši a po zániku Velké Moravy se centrum české státnosti přeneslo do středních Čech, kde rozhodující postavení získali v 10. stol. Přemyslovci. Český stát byl v lenní závislosti na východofranské a římskoněmecké říši. Kníže Boleslav I. připojil Moravu. Boleslav II. vyvražděním Slavníkovců 995 dokončil sjednocení Čech a ovládl Krakovsko, které však po jeho smrti připadlo Polsku, stejně jako Morava. Kníže Oldřich asi v roce 1019 definitivně připojil Moravu, čímž bylo dotvořeno jádro českého státu. Kníže Břetislav I. zavedl nástupnický princip seniorátu a pro mladší členy rodu úděly na Moravě. Kníže Soběslav I. připojil roku 1136 Horní Lužici. Roku 1182 byla Morava povýšena na markrabství.

Český stát za posledních Přemyslovců Krizové období sporů ve 12. stol. ukončil Přemysl I. Otakar, který získal královský titul v roce 1198; dědičnost byla potvrzena Zlatou bulou sicilskou 1212. Vláda posledních Přemyslovců přinesla ekonomický i mocenský rozmach státu a s ním i územní zisky. 1253 sice byla Horní Lužice připojena jako věno k Braniborsku, ale Přemysl II. Otakar sňatkem s Markétou Babenberskou získal Rakousy, Štýrsko, Korutany a Kraňsko, roku 1266 také Chebsko. Všechny tyto země ztratil 1276 ve prospěch Rudolfa Habsburského. Václav II., který znovu připojil Chebsko a Horní Slezsko, byl 1300 byl korunován na polského krále, 1301 přijal pro svého syna Václava III. uherskou korunu. Zavražděním Václava III. 1306 vymřeli Přemyslovci po meči a nově získaná území byla ztracena.

Lucemburkové Vláda Jana Lucemburského a Karla IV. znamenala pro český stát vrchol moci. Jan Lucemburský opět připojil Horní Lužici (1319, respektive 1329), Chebsko (1322) a téměř celé Slezsko (1327 - 29, potvrzeno 1335). Karel IV., český král, římský král a císař, vytvořil státoprávní instituci zemí české koruny, které spadaly pod svrchovanost českého krále a byly také synonymem pro český stát. Jádro zemí koruny české tvořilo České království (hlavní země) a Moravské markrabství (vedlejší země). Ve 14. stol. byla postupně připojována další území se statutem vedlejších zemí: Chebsko, Slezsko, Horní a Dolní Lužice (od 1368), Lucembursko (1310 - 1437) a další zahraniční léna. Za Lucemburků k zemím české koruny patřila ještě větší část Horní Falce (tzv. Česká Falc, 1353 - 73) a Braniborsko (1373 - 1415). Integrita českého státu byla narušena za husitské revoluce, kdy se Slezsko, obě Lužice a částečně i Morava postavily proti revoluci.

České země za Jiřího z Poděbrad a za Jagellonců Uherský král Matyáš Korvín byl 1469 korunován částí šlechty za českého krále a odtrhl vedlejší země koruny (obě Lužice, Morava, Slezsko). Podle smlouvy z roku 1478 získal Matyáš Korvín vedlejší země doživotně s tím, že Vladislav Jagellonský je mohl vykoupit za 400 000 dukátů. Nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn 1490 po Korvínově smrti byly opět vedlejší země připojeny. Roku 1412 zastavil král Zikmund Lucemburský 13 ze 24 hospodářsky významných spišských měst Polsku.

České země po třicetileté válce Vpády cizích vojsk za třicetileté války ani dočasné obsazení Prahy (Sasové 1631, Švédové 1648) nezměnily postavení země v rámci monarchie. Pražským mírem z roku 1635 postoupil Ferdinand II. Horní i Dolní Lužici saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu, což byl potvrzeno 1648 vestfálským mírem. Hospodářská zaostalost habsburské monarchie po třicetileté válce (Čechy, Morava a Slezsko patřily přitom k nejrozvinutějším oblastem) byla zjevná po nástupu Marie Terezie (vládla 1740 - 80), jež musela čelit nárokům zemi. Pruska a Bavorska. Války s Pruskem (slezské války 1740 - 48 a poté sedmiletá válka 1756 - 63) přinesly ztrátu Kladska (1742) a většiny území Slezska (1742, potvrzeno hubertsburským mírem 1763). Osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. se nesly v duchu centralizace spojené s germanizací, která vyvolala protitlak šlechty hájící stavovská a zemská privilegia. Po období národního obrození, které začalo na konci 18. století a přineslo probuzení českého nacionalismu, vědy a kultury, vstoupili Češi i na politickou scénu revolucí v letech 1848 – 49

Rakousko-Uhersko Po rakousko-uherském vyrovnání 1867 vznikl ve střední Evropě z rakouského císařství nový státní útvar, rakousko-uherská monarchie. Byly vytvořeny dva státní celky: Předlitavsko (Cislajtánie), zahrnující rakouské císařství (oficiální název "Království a země na Říšské radě zastoupené") a Zalitavsko (Translajtánie), zahrnující království uherské. Vznik Rakousko-Uherska měl zabránit rozpadu habsburské říše. Zahraniční záležitosti, obrana a finance byly spravovány společnými ministerstvy. Vedle společných ozbrojených sil Rakousko-Uherska mělo Rakousko i Uhersko své vlastní ozbrojené síly, které byly řízeny jejich vlastními ministerstvy. V obou částech monarchie zůstaly zachovány dosavadní historické státoprávní celky - korunní země s vlastními sněmy. Společné úřady měly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský královský), zalitavské k. (královský). Výsledkem 1. světové války byl i rozpad Rakousko-Uherska v roce 1918. Na části jeho území vznikly nástupnické státy: Československo, Rakousko a Maďarsko; ostatní území připadlo Království SHS, Polsku, Rumunsku a Itálii.

1. republika 28. 10. 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika (oficiálně Republika československá, RČS) jako jeden z nástupnických států po zhroucení rakousko-uherské monarchie v roce 1918. Hlavním městem se stala Praha. Samostatný československý stát byl tvořen Čechami, Moravou, částí Slezska a Slovenskem; Martinskou deklarací 30. 10. 1918 se k němu přihlásila i slovenská reprezentace. 1919 byla připojena Podkarpatská Rus. Německé obyvatelstvo v pohraničních oblastech nesouhlasilo s vytvořením nového státu a vyhlásilo v říjnu 1918 čtyři samostatné župy (Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau) s požadavkem připojení k Rakousku. V prosinci 1918 byly tyto župy obsazeny československými ozbrojenými silami. Území Československa bylo potvrzeno versailleskou mírovou smlouvou, saintgermainskou smlouvou a trianonskou smlouvou. V roce 1920 získalo Československo od Německa Hlučínsko a od Rakouska západní část Vitorazska a Valticko, naopak Polsko získalo větší část Těšínska a část Spiše a Oravy.

Mnichovská dohoda Mnichovská dohoda, dohoda o odstoupení pohraničních území ČSR obývaných německou menšinou Německu, byla podepsána 29. 9. 1938 na konferenci v Mnichově představiteli Německa (A. Hitler), Itálie (B. Mussolini), Velké Británie (N. Chamberlain) a Francie (E. Daladier). Mnichovská dohoda byla důsledkem politiky appeasementu, výsledkem kampaně Sudetoněmecké strany a německé propagandy, která se dožadovala řešení otázky postavení německé menšiny. Zástupci československé vlády na konferenci pozváni nebyli; dohoda přijatá čtyřmi velmocemi byla pro československou stranu ultimátem, které pod nátlakem přijala. Československá republika (ČSR) na základě mnichovské dohody ztratila rozsáhlá hospodářsky a zejm. strategicky významná území v pohraničních oblastech (asi 1/3 území). V říjnu byly územní požadavky vůči ČSR splněny i ve prospěch Polska (Těšínsko a drobná území na Slovensku) a v listopadu, po 1. vídeňské arbitráži, i Maďarska (jižní a východní Slovensko, značná část Podkarpatské Rusi). V říjnu 1938 získaly Slovensko a Podkarpatská Rus autonomii. Po okupaci německými vojsky 15. 3. 1939 byl na zbylém území Čech a Moravy vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Na Slovensku byla 14. 3. 1939 vyhlášena Slovenská republika pod německou ochranou. Podkarpatská Rus byla 16. 3. 1939 obsazena maďarskými vojsky. V roce 1940 vznikla v Londýně exilová vláda a Státní rada v čele s prezidentem E. Benešem. 1942 prohlásily mnichovskou dohodu za neplatnou Velká Británie a Francie, 1944 Itálie a 1973 Německo.

Česká republika Samostatná Česká republika vznikla po rozdělení České a Slovenské federativní republiky 1. 1. 1993. Jejím hlavním městem je Praha. Podle vzájemné dohody mezi Českou republikou a Slovenskem došlo 1997 k výměně pohraničních území. Osada U Sabotů u Javorníka připadla Slovensku, naopak osada Sidonie České republice.