Dějinný rozměr sociální politiky

Dějinný rozměr sociální politiky Otázka legitimity a perspektiv sociální politiky a sociálního státu Historicky jsou extenzivní sociální politika a silný sociální stát poměrně mladým fenoménem, v podstatě jde o záležitost vývoje v průběhu 20. století… I když do značné míry můžeme chápat welfare state, či vůbec ideu sociální státnosti jako výraz vyspělosti civilizace Západu, jsou o jejich podstatu, povahu a perspektivu vedeny zásadní politické, ideologické a hodnotové spory…

Dějinný rozměr sociální politiky 4 fáze formování státu a národa (Stein Rokkan) Formování (centralizovaného) státu Vrcholný středověk – Fr. Revoluce (14.-18. století) pozvolná politická, ekonomická a kulturní unifikace, pevné hranice (Westfálský mír), moderní pojetí teritoriálního státu Formování národa tvorba národa uvnitř státu (osvícenství, nacionalismus), standardizace a unifikace obyvatelstva (armáda, povinné školství) Rozvoj masové politiky postupné zapojování širokých mas obyvatelstva do politické participace, politická práva, rozšiřování volebního práva, vznik politických stran agregujících a artikulujících zájmy, spojení ideje národa, státu a demokracie Vznik a rozvoj redistributivního sociálního státu expanze administrativního aparátu, přebírání nových funkcí, přerozdělovací transfery

Dějinný rozměr sociální politiky Po celé starší dějiny péče o osud člověka co do jeho zabezpečení byla zejména v rukou jedince, jeho rodiny, případně nejbližší komunity Ve starověku a středověku vznikají (nad rámec primární odpovědnosti rodiny a rodu) prvky organizované pomoci, ať již ze strany státu, šlechty, obcí, cechů, a zejména církve (křesťanství – dobročinnost jako mravní povinnost) – zaopatřování chudých, nemocných, sirotků, vysloužilých vojáků apod. Od éry osvícenství je ze strany (absolutistického) státu snaha o jakousi standardizaci a unifikaci obyvatelstva (armáda, povinné školství) rozvíjena systematizovanější „sociální politika“ (u nás josefinské reformy apod.) Dějiny sociálního učení (ZS) Šetek Dějiny charitativní práce (LS) Svoboda

Dějinný rozměr sociální politiky V 18. a 19. století v důsledku industrializace spojené s urbanizací dochází k zásadním společenským změnám – přesun obyvatel z vesnic do měst, „deruralizace“, vznik „dělnické třídy“, koncentrace chudoby a sociálních problémů (eliminace rodinných, sousedských a komunitních vazeb, závislost na zaměstnavateli) Příklady, perličky z dějin: 1597 – Anglie Alžbětin Kodex chudých, první ucelená legislativa chudinské péče 1781 – Rakousko zrušeno nevolnictví 1802 – Anglie zákon na obranu práce (zákaz práce dětí, pracovní doba 12 hodin) 1837 – Rakousko Dvorský dekret ukládal továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu nejdéle 4 týdnů

Vznik a vývoj sociálního státu Sociální stát usiluje o kompenzaci jednostranné existenční závislosti jedince na trhu práce Zajištění náhrady přirozených (tradičních, organických – rodina, pospolitost) mechanismů solidarity Sociální stát jako „velký pojišťovatel“ nemajetných (Keller, 2005, 10) Vývojové periody welfare state na Západě (Smutek, 2005): Období experimentálních počátků (1880–1930) Období konsolidace (1930–1945) Období přestavby (1945–1962) Období expanze (1962–1973) Období stagnace (1973–1980) Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud)

Vznik a vývoj sociálního státu I. Období experimentálních počátků (1880–1930) Pruský říšský kancléř Otto von Bismarck v letech 1883–1887 zavedl reformy orientované na dělníky a zaměstnance – systém nemocenského, úrazového a penzijního pojištění (Bismark tak čelil „rudému nebezpečí“) II. Období konsolidace (1930–1945) Světová hospodářská krize – nezaměstnanost John Maynard Keynes – Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936), kritizuje liberální ideu autoregulace trhu, prosazuje státní zásahy v ekonomice, daně jako nástroj přerozdělování a sociální politiky státu Počátky sociální politiky i v zemích se silnou liberální a individualistickou tradicí. USA – Rooseveltův New Deal – sociální pojištění, minimální mzda…

Vznik a vývoj sociálního státu III. Období přestavby (1945–1962) Beveridgeova zpráva (1942) v Británii – „péče od kolébky po hrob“, systém univerzální a integrované soustavy sociálního pojištění (existenční minima, zdravotní pojištění, příspěvky v nezaměstnanosti, příspěvky na bydlení, rozvoj školství) IV. Období expanze (1962–1973) „zlatý věk welfare state“ vysoká zaměstnanost, stálý ekonomický růst, všeobecný růst blahobytu, vysoká porodnost, vzrůst sociálního zabezpečení, rozšíření „středních vrstev“

Vznik a vývoj sociálního státu V. Období krize a stagnace (1973–1980) „ropná krize“ – těžká hospodářská krize v celém západním světě Růst nezaměstnanosti, pokles HDP, růst veřejných výdajů, zadlužování, inflace Sociální stát jako zdroj fiskální krize, krize, která se dosud nepodařila překonat…. „zlatý věk welfare state“ stál na předpokladech, které se začaly hroutit (stálý ekonomický růst, populační růst, soudržnost rodin) VI. Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud) „Neoliberální reakce“ (Thatcherová, Reagan) – redukce sociální politiky, odpovědnost, nezadlužování Nástup globalizace – ztráta vlivu státu na ekonomiku, „globalizační tlaky“, rozklad předpokladů, na nichž byl vystavěn „zlatý věk welfare state“

Krize a perspektivy sociálního státu ekonomická – neúměrný růst nákladů efektivity – byrokratizace, složitost redistribuce demografická – nízká porodnost, stárnutí populace legitimity – ztráta sociálního konsensu, krize důvěry, solidarity, hodnot ekologická – poškození životního prostředí, limity konzumu „Zlatý věk welfare state“ se překrýval s vrcholem moderní industriální éry, poté nastává přechod do éry „postindustriální“, „deindustrializace“ a rozšiřování terciálního sektoru (služby) – nízká produktivita práce Od 70. let taktéž vstupují na trh práce v masovém měřítku ženy, což narušuje ideu a předpoklad plné zaměstnanosti, vede ke snižování mezd a „flexibilizaci“ práce „Flexibilizace“ rodiny – ekonomická samostatnost žen, rozvodovost, individualizace životního stylu, děti jako ekonomická zátěž (Keller, 2005:9)

Sociální stát a globalizace Kromě dílčích „krizí“ je třeba rozvést zásadní otřes, který sociálním státům způsobila globalizace… MMF: „Globalizace je rostoucí ekonomická vzájemná závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií“. Potenciál nadnárodních firem přesouvat pracovní místa do jiných zemí Vzestup potenciálu rozvojových zemí (outsourcing, snižování nákladů) Exploze „kvartérního sektoru“ – odvětví intelektualizovaných služeb (věda, výzkum, informatika) Sociální stát přestává zvládat krytí všech rizik, někteří hovoří i o perspektivě jeho postupného (či náhlého – krach) zániku…

Sociální stát, typologie, debata

Možné definice sociálního státu Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů“. Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou“. Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“. (Wikipedie – Sociální stát)

Welfare State Welfare state je opakem klasicky liberálních minimálních států (nočních hlídačů), které považují za jedinou roli státu otázky (vnější a vnitřní) bezpečnosti a zajištění práva V různém míře a různým způsobem, s ohledem na své kulturní, hodnotové a ideologické zakotvení usiluje o zabezpečení svých občanů před sociálními riziky, které (někdy!) produkuje svobodná tržní soutěž V různé míře tak přiznává občanům kromě občanských a politických práv také práva sociální (garance „spotřeby určitého rozsahu“ a „záruky jisté míry sociální jistoty pro každého“, Keller, 2005:21) Snižuje sociální nerovnost a vytváří pocit sociálního bezpečí, podporuje sociální konsenzus a udržení sociálního smíru

Typologie sociálních států Reziduální – vychází z předpokladu, že sociální potřeby lidí primárně uspokojuje trh a rodina, zasahuje teprve v kritické situaci, klade důraz na individuální odpovědnost, někdy nazýván „buržoazní“. Pasivní (retrospektivní) politika –zaměřuje se na řešení již vzniklých sociálních problémů (vychází z ideálů klasického liberalismu) Institucionální – chce uspokojit standardní životní potřeby jedinců a skupin, integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti, preventivně předcházet sociálním událostem, někdy nazýván „proletářský“. Aktivní (perspektivní) sociální politika – předcházení vzniku sociálních problémů (vychází z ideálů socialismu a moderního liberalismu)

Typologie sociálních států Klasickou je Esping-Andersenova typologie sociálních režimů, který nehovoří jen o „welfare states“, ale „sociálních režimech“ – s ohledem na to, že aktérem sociální politiky není jen stát, ale i další subjekty, jde tedy spíše o WELFARE MIX: Liberální – reziduální, slabý, individualistický, moralizující, sociální pomoc jen pro chudé, záchranná síť, stát jako garant minimálního statusu, „zbytková kategorie“, je univerzální, zacílený na chudobu, snaží se ochránit všechny potřebné, ovšem jen v rozsahu minimálního zabezpečení (USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie) Konzervativní – středně silný, role rodiny, zachování statusových rozdílů – korporativismus, role církve a občanské společnosti, stát jako garant stávajícího sociálního a příjmového statusu, převažuje financování ze sociálního pojištění, (Německo, Rakousko, Francie) Sociálně-demokratický – silný, rozvoj individuální emancipace, participace všech občanů, eliminace rodiny a trhu, založen na univerzalismu – zajištění všech občanů proti sociálním rizikům, náklady hrazeny především z daní (Švédsko, Norsko, Finsko, Dánsko)

Esping-Andersenova typologie (The Three Worlds of Welfare Capitalism 1990)

Typologie sociálních států Později ke třem stávajícím Esping Anderson (1999) dodává: Rudimentární (jihoevropský, latinský) – „duální“ – obsahuje prvky liberálního, konzervativního, i sociálně-demokratického modelu, silná úloha rodiny, „slabě vyvinutý konzervativní model“ (Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko) Máme tedy, rekapitulováno, čtyři modely sociálního státu (Keller, 2005:49–60 ) liberální (reziduální, anglosaský, britský) konzervativní (korporativní, bismarckovský, kontinentální, středoevropský, institucionální) sociálně-demokratický (skandinávský, severský, radikální) rudimentární (jižní, jihoevropský, latinský)