Politiky EU Ing. Michaela Šlégrová

Úvod V prvních letech integrace se spolupráce mezi členskými zeměmi orientovala především na obchod a ekonomiku, ale v současnosti se EU zabývá řadou dalších otázek dotýkajících se například regionální politiky, životního prostředí, ochrany spotřebitelů atp. V oblastech s tzv. výlučnými kompetencemi má Evropská unie v podstatě monopol na tvorbu pravidel. Členské země zde mohou přijímat rozhodnutí jen s povolením EU. Jde především o oblast zahraničního obchodu, cel, měnové politiky (pro země eurozóny) a část problematiky vnitřního trhu.

Úvod V oblastech s tzv. sdílenými kompetencemi mohou členské země vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud zde již neexistuje společná evropská úprava, případně jako doplněk k ní. Sem náleží mj. oblast čtyř svobod vnitřního trhu, zemědělství a rybolov, doprava, sociální politika, ochrana životního prostředí, hospodářská soutěž, daně, občanství Unie, ochrana spotřebitele, politika na podporu hospodářské a sociální soudržnosti a vízová, přistěhovalecká a daňová politika.

Úvod Doplňující kompetence má Evropská unie v oblastech, kde svou činností podporuje politiku jednotlivých členských zemí. I když EU v některých oblastech s doplňujícími kompetencemi působí velmi aktivně, jádro pravomocí zde zůstává v rukou národních vlád. Do této kategorie náleží např. hospodářská politika, zaměstnanost, vzdělání, věda a výzkum, ochrana veřejného zdraví, kultura nebo celní spolupráce.

Úvod Ostatní oblasti zůstávají zcela v kompetenci členských zemí. Evropská unie v nich nemá právo přijímat rozhodnutí. Členské země například samy rozhodují o své vnitřní organizaci, systému veřejné správy, organizaci svých bezpečnostních složek, justice, zdravotnictví, výši mezd atd.

SOP Společná obchodní politika je jedním z hlavních pilířů, na němž jsou postaveny obchodní vztahy Evropské unie se světem. Hlavním cílem této politiky je otevření světových trhů pomocí progresivního zrušení omezení v mezinárodním obchodu, snižování celních bariér a prosazování vícestranných obchodních pravidel. Společná obchodní politika má nadnárodní charakter, patří ke společně prováděným politikám vůči třetím zemím a pokrývá tak všechny důležité aspekty obchodu se zbožím a službami.

SOP Během 60. let docházelo k odstraňování a zákazu obnovení dovozních a vývozních cel (1968) a k množstevnímu omezení dovozu a vývozu (1969). Postupným odstraňováním věcných, technických a fiskálních překážek volného pohybu byl ustaven  k 1. 1. 1993 jednotný vnitřní trh. Vznikl prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

SOP Všech 27 členů Evropské unie nyní vytváří největší obchodní blok na světě, který pokrývá téměř 1/5 veškerého světového obchodu. Během posledních let se obchodní politika soustředí především na vytváření a zavádění vícestranných obchodních pravidel. To se liší od počátků společné obchodní politiky, kdy se Společenství soustředilo zejména na liberalizaci světového obchodu.

Oblasti realizace SOP Římská smlouva uvádí pět oblastí, v nichž členské země postupují společně: Společné zásady pokud jde o úpravy celních sazeb Uzavírání celních a obchodních dohod Sjednocování liberalizačních dohod Vývozní politika Obchodní obranná opatření v případě dumpingu a subvencování exportu

Zásady SOP Společná obchodní politika vychází z principu celní unie, na základě které EU ve vztahu ke třetím zemím tvoří jednotné celní území EU a v oblasti obchodu se třetími zeměmi uplatňuje jednotný postoj. Na základě těchto principů se řídí výše celních tarifů, regulace obchodu prostřednictvím obchodně-politických nástrojů či sjednávání smluv. Článek 133 Smlouvy o založení Evropského společenství se zmiňuje i o jednotných zásadách společné obchodní politiky. 1. Společný celní sazebník pro dovozy z třetích zemí závazný pro všechny členské státy. Jakákoli úprava celních sazeb přestává být záležitostí členských států a je prováděna společným rozhodnutím závazným pro všechny členské státy. 2. Uzavírání dohod o obchodní a hospodářské spolupráci, jež provádí Evropská komise vstupující jménem všech členských států, přirozeně z pověření Rady. Tyto dohody velice často obsahují obchodní preference (obchodní zvýhodnění), jež je poskytováno určitým zemím nebo jejich seskupením. Obsah těchto dohod zavazuje všechny členské státy. 3. Sjednocování liberalizačních opatření 4. Vývozní politika - systém podpor vývozu do třetích zemí 5. Ochranná opatření (protidumpingová) prováděná v souladu se zásadami GATT/WTO proti zemím a vývozcům, kteří se dopouštějí v obchodě nečestných praktik.

Nástroje SOP Společná obchodní politika disponuje čtyřmi nástroji: Cla Kvóty Dobrovolná exportní omezení (Voluntary Export Restriction, VER) Antidumpingová opatření Mezi další  obchodně politické nástroje patří: obchodní sankce z politických nebo bezpečnostních důvodů (embargo nebo bojkot) pravidla o původu zboží ochranná opatření (safeguard measures) v případě, že prudce roste dovoz určitých výrobků do Unie; dovozce pak musí žádat o vydání licence, která umožňuje podrobně sledovat vývoj dovozu

ČR ve SOP EU Změny pro ČR vyplývající ze vstupu do Evropské unie: Úplné otevření unijního trhu zvětšeného o území nově přistupujících zemí. Vyšší nároky na etiku podnikání, na plnění technických předpisů, norem vč. dodržování ekologických standardů, přísnější předpisy na ochranu spotřebitele, pracovně právní předpisy atd. Stabilizované podnikatelské prostředí s jasnými pravidly hospodářské soutěže,  zvýšení právní ochrany podnikání, snadnější přístup ke kapitálu a k veřejným zakázkám. Účast na společných programech EU, možnost využívat strukturální fondy.  Zapojení se do protidampingové politiky.

ČR ve SOP EU Zapojení do společné obchodní politiky mělo pro ČR tyto důsledky: Došlo k přenesení části zákonodárné iniciativy vlády na Evropskou komisi a zákonodárné rozhodovací pravomoci z parlamentu na Radu EU a Evropský parlament.  Převzetí a provádění komunitárních obchodně politických právních předpisů a ukončení platnosti všech relevantních národních právních předpisů. Přistoupení k mezinárodním smlouvám uzavřeným EU třetími zeměmi a ukončení aplikace smluv s EU a jakýchkoli dalších mezinárodních smluv s třetími státy, které nejsou kompatibilní s členstvím v EU.

ČR ve SOP EU Zásadní změny při dovozu ČR ze třetích zemí  Uplatnění unijních a zrušení českých smluvních a preferenčních dovozních celních sazeb. Uplatňování unijních a zrušení českých opatření na ochranu trhu vůči třetím zemím a bezpečnostních opatření. Zrušení opatření EU na ochranu trhu proti ČR a přistupujícím státům a naopak zrušení opatření na ochranu trhu mezi přistupujícími státy. Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod. Uplatňování unijních a zrušení českých autonomních opatření pro třetí země.

ČR ve SOP EU Zásadní změny při vývozu ČR do třetích zemí Zatížení smluvními a preferenčními dovozními celními sazbami třetí země platnými pro EU. Zatížení ochrannými, antidumpingovými a vyrovnávacími opatřeními přijatými třetími zeměmi vůči EU jako celku (ne proti jednotlivým zemím EU). Opatření třetích zemí na ochranu trhu namířená proti dovozům z ČR zůstávají v platnosti. Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod. Zrušení jednostranných výhod pro ČR poskytovaných USA a Kanadou podle Všeobecného systému preferencí.

SDP Společná dopravní politika patří mezi ty politiky Evropské unie, které se staly součástí procesu evropské integrace v době založení EHS v roce 1957, a ustanovení o této politice Společenství proto můžeme najít už v Římské smlouvě. Dlouhodobě Evropská unie usiluje prostřednictvím Společné dopravní politiky o liberalizaci podnikání v dopravě, tedy dosažení stavu, kdy firma z kteréhokoli členského státu může za v podstatě stejných podmínek nabízet přepravu kdekoli na území EU. Současně s tím stanovuje požadavky na bezpečnost dopravy, práva cestujících a pracovníků v dopravě apod.

SDP Cíle společné dopravní politiky vytečené Římskými smlouvami se až do doby podpisu Jednotného evropského aktu (1958 - 1986) nedařilo příliš úspěšně naplňovat. Na začátku evropské integrace státy omezovaly přístup na dopravní trh například prostřednictvím předpisů o kapacitě nabídek či výsostným určováním cen a dopravních podmínek. Na pomalý postup v rámci společné dopravní politiky upozornil v roce 1983 i Evropský parlament, když podal u Evropského soudního dvora žalobu na Radu ministrů za to, že neplní ustanovení Římské smlouvy ohledně dopravy. V roce 1985 pak dal Soudní dvůr parlamentu za pravdu a žádal Radu, aby proces harmonizace dopravy urychlila.

SDP Situace v oblasti společné dopravní politiky se začala měnit v druhé polovině osmdesátých let především v souvislosti s postupným přechodem na jednotný vnitřní trh, kterého mělo být podle Jednotného evropského aktu dosaženo do roku 1993. Velký význam pro další směřování Společné dopravní politiky mělo též odbourání omezení k poskytování licencí na dopravní služby, stejně tak jako povolení volného pohybu osob všech kategorií či otevření státních zakázek subjektům z jiných členských států.

SDP Pokud jde o námořní dopravu, která zajišťuje 85% zahraničního obchodu Unie, došlo k zavedení volné soutěže, byly odstraněny bariéry způsobené dopravními tarify a obor byl otevřen pro všechny potenciální dopravce. Podobná liberalizace byla provedena i v případě leteckého odvětví. Výsledkem pak bylo mimo jiné rozšíření rozsahu a kvality poskytovaných služeb, otevření nových spojů a s tím související lepší propojení různých částí Unie či snížení cen letenek.

SDP Nynější program dopravního rozvoje, který je stanoven tzv. Bílou knihou  z roku 2001 stojí na třech prioritách: Převést z ekologických důvodů část přepravovaného zboží na železnici, námořní a říční dopravu. Posílit propojenost národních dopravních systémů v Evropě například tak, aby mohly vlaky bez problémů jezdit po kolejích v různých zemích. Usnadnit propojení mezinárodní dopravy pomocí technologických inovací.

SZP Společná zemědělská politika se jako součást společného trhu objevila již ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství podepsané v Římě. Jejím účelem bylo a je zvýšit produkci zemědělské výroby v členských zemích Evropského společenství, zajištění slušné životní úrovně venkovského obyvatelstva (především lidí zaměstnaných v zemědělství) a stabilizace zemědělského trhu.

SZP Důvody pro vznik SZP bychom mohli určit dvojího druhu: strategické a politické.

SZP Základním nástrojem regulace a stabilizace zemědělského sektoru se stala regulace cen. Bylo tak rozhodnuto na konferenci v italské Strese v červenci 1958. Ceny zemědělských produktů tak měla navrhovat Komise a následně schvalovat formou směrnice Rada ministrů. V roce 1962 byl také založen Evropský zemědělský vyrovnávací a záruční fond (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund, EAGGF), který se stal hlavním finančním nástrojem SZP.

SZP SZP stála na dvou principech: principu kompenzačním a principu preferenčním.

SZP Všichni zakládající členové Evropského hospodářského společenství měli v oblasti zemědělství shodné zájmy. Jejich hlavním záměrem bylo rozvíjet zemědělskou výrobu, aby si zajistili potravinovou soběstačnost a odlehčili deficitům svých obchodních bilancí. Měla být zajištěna modernizace zemědělství, což by uvolnilo nezbytné pracovní síly pro prudce se rozvíjející průmysl. Účastníci mezivládní konference z let 1956-1957 byla vyjádřena zaostalost evropského zemědělství. Protože zemědělský obchod uvnitř Společenství měl být stejně jako obchod průmyslový osvobozen od cel a kvót, musely být národní systémy nahrazeny systémem podpor jednotným pro celé území Společenství. Jen tak mohly být zajištěny rovné podmínky konkurence pro všechny.

SZP Dohoda z ledna 1962 upřesnila, jak bude Společná zemědělská politika v praxi fungovat. Byl zaručen volný pohyb zboží i pro zemědělské komodity. Pro každou skupinu výrobků se počítalo s vytvořením společné organizace trhu, která byla založena na systému garantovaných cen. Rada měla každoročně stanovit orientační cenu. Ta určovala ideální cenovou úroveň na trhu. V případě zhroucení trhu poskytovalo Společenství zemědělcům cenovou záruku.

SZP Ve vztahu k třetím zemím byl zaveden princip komunitární preference. Jelikož se většina zemědělských výrobků prodává na světových trzích za nižší ceny, byly na jejich dovoz uvaleny klouzavé dávky. Ty dorovnávají jejich cenu na úroveň orientačních cen a umožňují tak udržet úroveň cen ve Společenství na podstatně vyšší úrovni, než na světových trzích. Aby bylo možné zajistit vývoz svých vlastních produktů, poskytuje Společenství vývozcům vyrovnávací dávky při vývozu. Tyto subvence umožňují srazit jejich cenu na světovou úroveň.

SZP Neshody okolo financování Společné zemědělské politiky způsobily krizi ve Společenství v roce 1965, která byla vyřešena tzv. lucemburským kompromisem. V březnu 1965 vypracovala Evropská komise návrh na definitivní řešení problému financování Společné zemědělské politiky. Ambiciózní plán předpokládal, že Evropské hospodářské společenství získá vlastní zdroje peněžních prostředků. Do bruselské pokladny měly plynout peníze z klouzavých dovozních dávek a velké části cel uvalených na průmyslové výrobky.

SZP v roce 1967 byly výdaje nadále financovány z příspěvků jednotlivých států. Až po odchodu De Gaulla z vysoké politiky přijala v roce 1970 Rada nařízení o vlastních zdrojích společenství. Byly stanoveny tři hlavní zdroje příjmů: zemědělské dávky (prémie, přirážky a vyrovnávací dávky, které jsou uvaleny na obchod zemědělskými produkty se třetími státy) cla vybíraná na základě společného celního sazebníku ES v obchodě se třetími státy příjmy z daně z přidané hodnoty vybírané v členských státech, zpočátku až do úrovně 1 procenta výnosu daně. Po přistoupení Španělska a Portugalska v roce 1986 byla tato hranice zvýšena na 1,4 procent.

SRP Regionální politika Evropské unie je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná) politika. To znamená, že realizace samotné regionální politiky spočívá na členských státech, zatímco koordinace a harmonizace náleží do nadnárodní působnosti - tj. orgánů Evropské unie.

SRP Zrod „evropské" regionální politiky (1974 - 1986) Toto období je charakteristické poklesem ekonomické dynamiky a nárůstem strukturálních krizí. Navíc došlo k rozšíření o státy s méně rozvinutou ekonomikou (Irsko, Řecko) nebo s výraznými regionálními disparitami (Velká Británie). V této době došlo k výraznému prosazení regionální politiky především zásluhou Velké Británie - kolébky a tradiční země regionální politiky. Británie jako "čistý plátce", totiž vstupem do ES přišla o značné příjmy z cel, a právě regionální politika jí měla kompenzovat tyto ztráty a pomoci restrukturalizovat staré průmyslové oblasti.

SRP V roce 1974 byl za tímto účelem zřízen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) - základní nástroj spravování a financování regionální politiky. V tomto období také začala podpora přeshraniční spolupráce v rámci úsilí vytvoření jednotného prostoru bez hraničních bariér. Ve druhém období lze již hovořit o "společné" regionální politice uskutečňované orgány ES na nadnárodní úrovni, která se zaměřovala především na restrukturalizaci starých průmyslových regionů.

RP Reforma regionální politiky v tomto období byla reakcí na vstup Španělska a Portugalska - zemí s nižší ekonomickou výkonností ekonomiky a závislostí na zemědělské produkci. Dalším impulsem byly strukturální potíže regionů vyspělých zemích - Velké Británie, severní Francie, Belgie, severního Španělska a Itálie - jejichž tradiční průmyslová odvětví byla postižena změnami v mezinárodním konkurenčním prostředí.

RP V roce 1988 byla regionální politika integrována s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky či politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Maastrichtskou smlouvou byl v roce 1993 založen Kohezní fond - nástroj, který má pomáhat slabším zemím splnit maastrichtská kritéria. Zároveň byl založen Výbor regionů - nový poradní orgán EU, který se vyjadřuje k problémům s regionálním podtextem a má právo vlastní iniciativy. Ve třetím období se regionální politika reorganizovala do strukturální politiky, která komplexněji pokrývá celou oblast hospodářské a sociální soudržnosti, a zaměřila se především na podporu nejméně rozvinutých oblastí.

RP 2007-2013 Regionální a strukturální politika zaujímá jedno z dominantních postavení v rámci celkové hospodářské politiky EU. Tato politika (též nazývána jako politika hospodářské a sociální soudržnosti) vznikla sloučením regionální, sociální a části zemědělské politiky. Ke sloučení došlo z důvodu zlepšení koordinace všech zmíněných oblastí. Politika soudržnosti je považována za jednu z nejvýznamnějších, a proto na ni připadá více než jedna třetina prostředků z celkového rozpočtu Unie. Strukturální politika EU rozvíjí a sleduje činnosti, které vedou k posilování hospodářské a sociální soudržnosti v rámci všech zemí EU včetně kandidátských. Úsilí je zaměřeno především na snižování rozdílů mezi jednotlivými regiony EU, tzn. že největší podpora směřuje do nejvíce strukturálně postižených regionů, ostrovů a venkovských oblastí členských zemí.

Principy RP Princip programování V zásadě jde o to, že pomoc je namířena do nejméně rozvinutých regionů a je realizována formou víceletých a víceoborových programů, pro které se zpracovávají programové dokumenty. Výsledkem je vzájemně integrovaný programový celek realizovaný v dlouhodobějším horizontu. Princip koncentrace (zásada koncentrace úsilí) Smyslem této zásady je soustředění největších prostředků do regionů s nejvážnějšími problémy, které jsou určené pouze na předem definované cíle. Výhody plynoucí z koncentrace jsou mimo většího efektu a větší viditelnosti také snadnější a přehlednější monitorování a kontrola. Princip partnerství (komplementarity) Poskytnutí pomoci ze strany ES vyžaduje aktivní spolupráci jak samotných příjemců pomoci ve všech fázích a na všech úrovních procesu, tak i dalších subjektů (jmenovaných členským státem) - regionálních, místních orgánů a jiných příslušných veřejných orgánů, hospodářských a sociálních partnerů a dalších. Uplatňuje se zde zásada subsidiarity na příslušné územní úrovni, přičemž celková odpovědnost zůstává na členském státě. Také se respektuje zásada rovnoprávnosti mezi muži a ženami, na niž se v rámci celého Společenství klade velký důraz. Princip adicionality (doplňkovosti) Prostředky poskytnuté ze zdrojů ES mají doplňovat, respektive posilovat prostředky ze strany příjemce pomoci. Záměrem tohoto principu je důraz na finanční zainteresování členského státu a jeho orgánů, což má vést k vyšší efektivnosti a zodpovědnosti při využívání poskytnutých prostředků. Princip monitorování a vyhodnocování

Cíle RP V období 2007-2013 sleduje regionální politika tři cíle, k jejichž dosažení má v evropském střednědobém rozpočtovém rámci (tzv. finanční perspektiva) prostřednictvím strukturálních fondů a Fondu soudržnosti vyčleněno 308 041 000 000 € (přibližně 8 686,8 mld. Kč).

Cíle RP Cíl Konvergence je určen k urychlení hospodářské konvergence nejméně rozvinutých regionů (regionů na úrovni NUTS II s hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele nižším než 75 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii) zemí EU. Dále jsou k čerpání z tohoto cíle způsobilé státy, jejichž hrubý národní důchod (HND) na obyvatele je nižší než 90 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. Tento cíl je financovaný z ERDF, ESF a FS a v České republice pod něj spadají všechny regiony soudržnosti s výjimkou Hl. m. Prahy. - částka pro cíl Konvergence pro ČR - 25, 89 Mld EUR

Cíle RP Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost se týká regionů, které nespadají pod cíl Konvergence. Podporuje regiony na úrovni NUTS II nebo NUTS I, které přesahují limitní ukazatele pro zařazení do cíle Konvergence. Cíl „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost" hraje klíčovou roli v tom, aby se zabránilo novým nerovnováhám objevujícím se v neprospěch regionů, které by jinak trpěly následky nepříznivých sociálně ekonomických faktorů a neměly by dostatek prostředků na státní podporu. Tento cíl je financovaný z ERDF a ESF a v České republice pod něj spadá Hl. m. Praha. částka pro cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost - 419,09 mil EUR

Cíle RP Cíl Evropská územní spolupráce je zaměřen na zintenzivnění spolupráce na třech úrovních - přeshraniční spolupráci regionů NUTS III realizovaná prostřednictvím společných programů, spolupráce na nadnárodní úrovni a meziregionální spolupráce ve formě vytváření sítí pro spolupráci a výměnu zkušeností v rámci celé Evropské unie. Tento cíl je financovaný z ERDF a v České republice pod něj spadají všechny regiony. - částka pro cíl Evropská územní spolupráce - 389,06 mil Kč

Nástroje RP Nástroje regionální politiky pro období 2007-2013 (evropské fondy) : Hlavním nástrojem regionální politiky EU (politiky Hospodářské a sociální soudržnosti) jsou strukturální fondy (Evropský fond pro regionální rozvoj a Evropský sociální fond) a Fond soudržnosti (Kohezní fond). Bližší informace o jednotlivých nástrojích naleznete v kapitole Strukturální fondy.

Strukturální fondy Strukturální fondy jsou určeny k dosažení ekonomické a sociální soudržnosti (koheze) Evropské unie. Zdroje z těchto fondů jsou zaměřeny na pomoc méně rozvinutým regionů k překlenutí tohoto rozdílu a mají podporovat stejné příležitosti různým sociálním skupinám. Systém strukturálních fondů: Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) Evropský sociální fond (ESF) Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond (EAGGF) Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG)

Evropský regionální rozvojový fond (ERDF) Evropský regionální rozvojový fond byl zřízen v roce 1974 jako základní nástroj regionální politiky k financování strukturální pomoci prostřednictvím regionální rozvojových programů zaměřených na nejvíce postižené oblasti a ke snižování meziregionálních nerovností. Zahrnuje investice do infrastruktury (včetně transevropských sítí), na rozvoj malého a středního podnikání, investice do životního prostředí, výchovy a zdraví, výzkumu a vývoje atd.

ESF Evropský sociální fond, založený v roce 1960 jako hlavní nástroj společné sociální politiky, se zaměřuje na prevenci a na boj s nezaměstnanosti, na rozvoj lidských zdrojů a na podporu integrace na trhu práce. Zaměřuje se především na integraci dlouhodobě nezaměstnaných a mladých lidí či osob vyloučených z trhu práce do pracovního procesu. Podporuje stejné příležitosti na trhu práce, adaptaci pracovníků na změny a systém dalšího vzdělávání a kvalifikace.

Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (EAGGP) EAGGF se skládá ze dvou částí - Podpůrné sekce a Záruční sekce. Do systému strukturálních fondů je zahrnuta pouze Podpůrná sekce, která poskytuje podporu pro modernizaci a strukturální zlepšení v zemědělství.

Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) Fond založený roku 1993 (formálně uznaný strukturálním fondem až v roce 2000) se zaměřuje na podporu rybolovu ve všech pobřežních oblastech a financuje opatření, jakými jsou modernizace a restrukturalizace loďstva, rozvoj aquakultury, marketing a podpora produkce, přístavní zařízení.

Kohezní fond Fond soudržnosti (FS), je na rozdíl od strukturálních fondů určený na podporu rozvoje chudších států, nikoli regionů. V současné době pomáhá všem 12 novým členským států, ale také Řecku, Portugalsku, Španělsku. Kritériem oprávněnosti nároků na čerpání je HDP příslušného státu nižší než 90 % průměru Unie. Na rozdíl od strukturálních fondů neposkytuje FS spolufinancování programům, ale přímo se podílí na financování konkrétních projektů. Fond není přímo zaměřen na regionální politiku. Pomoc je pouze doplňující vzhledem k pomoci, kterou regionům poskytují strukturální fondy.

Kohezní fond Podobně jako u ERDF jsou z něj podporovány investiční (infrastrukturní) projekty, avšak jen se zaměřením na dopravní infrastrukturu většího rozsahu (dálnice a silnice I. třídy, železnice, vodní doprava, řízení silniční, železniční, říční, námořní a letecké dopravy) a ochranu životního prostředí.