Začalo to v den, kdy jsem tě “potkala“… Stalo se něco, co jsem si nepřipouštěla ještě hodně dlouho poté… Byl jsi paprsek sluníčka, co mě zahřál na srdíčku… Najednou jsem poznala, že život má svou cenu…
A pak jsem si uvědomila, že i když tě nevidím, ty jsi se mnou… Jsme tak blízko a zároveň neuvěřitelně daleko… Tolik bych si přála, abys mě pochopil… Chytla jsem svůj vlak… vlak, který mě dovezl blíž k tobě… Ale ne dost blízko na to, abych se tě mohla dotknout…
Jednou kdosi moudrý řekl, že láska neznamená být milován, ale milovat… A já mám najednou pocit, že vím proč… Láska je samo o sobě krásné slovo, ale pocit ještě krásnější… Jako když se mi v srdci rozletí milion motýlů, kteří mě šimrají heboučkými křidýlky… Kdo nikdy v životě nic takového nepocítí, není hoden být člověkem…
Lidé pochází z lásky, jak boží, tak i té lidské… Protože když už přijde, nemá smysl zavírat jí před nosem… Když po mě láska natáhla své hebké ruce, nesměle jsem je přijala… I když si v sobě ta něžnost nese i jisté utrpení a smutek, to nejdůležitější zůstává… Štěstí…
Protože láska je jen jiná verze štěstí… Ale i přes to si v sobě nese něco víc… Lidé, kteří si myslí, že láska je jen jedno velké zklamání, neví, že i to k ní patří… Bez zklamání by ani nebyla… I já cítím zklamání, ale nevím jestli právem… Možná to víš ty…
Když totiž miluješ nesmíš hledět na důstojnost… Mohla by tě připravit o to nejkrásnější v tvém životě… Když miluješ řiď se srdcem, ne rozumem… I rozum může zradit… A ne každý si představuje lásku ve verzi Romea a Julie…
Někteří se rozhodnou pro lásku zemřít… Ale nevědí, jakou dělají chybu… Láska se skládá z naděje… Že když odejde jedna, je velká šance, že přijde druhá… I když máme pocit, že ta byla ta pravá a že bez ní je život bezcenný, nemusí to být nutně pravda…
Hlavním znakem lásky jsou doteky a polibky… Mají v sobě něžnost, o kterou se lidé touží podělit… V lásce se skrývá touha… Když se rozhoří, těžko jí někdo uhasí… Ale nikdy nebude hořet věčně, pokud se nenajde někdo, kdo bude přikládat, aby nevyhasla…
A když přeci jednou odejde, zůstane jedná cenná věc… Vzpomínky… Člověk si v duši uchová jen ty nejkrásnější vzpomínky… A ty smutné tam zůstanou jen tomu, kdo chce živit svou zlobu… Ale pro nás ostatní jsou vzpomínky sladší než med…
Když lidé obtěžují ostatní svou “láskou“, zjevně se nejedná o lásku… Říká se tomu pobláznění… Miluj ho/ji, ale nepřivlastňuj si ji/ho… Dotýkej se, ale neubližuj… Miluj, ale nezapomínej… nezapomínej na svět kolem sebe… Až budeš sám, bude to tvé východisko ze samoty…
Samota je peklo a pokud v něm nechceš skončit, uč se ze svých chyb… Ani já v něm nechci skončit… Chci být s tebou, protože jsi můj anděl… Jsi anděl, protože chodíš i když bys mohl létat… Nelétáš, abys mohl poznat svět z jiného pohledu… Kdybys totiž létal, nikdy bych neměla šanci tě poznat…
Láska… Co vlastně lidé mohou říct o lásce… Jaký má význam… Co pro nás vlastně znamená… Každý si v životě udělá svůj názor... I já ho mám… To vše co jsem sem napsala a napíšu, vyšlo ze mě… Přesně tak, jak to cítím…
Láska je, když si jedna duše najde spřízněnou… Jsou v tom radostné chvíle… A těch pár slov může změnit život… Každému… Když ale lidé zemřou… Kniha života bude chudší o pár řádků…
Jsou rány, které se nehojí… Bolí ještě hodně dlouho… Nejdou vyléčit,ani zašít nebo ošetřit… Nezbývá než se přes ně přenést… Ty rány míváme na duši… Lidé potřebují jeden druhého, aby bolest zmírnili… I já potřebuji tebe, abych mohla zapomenout…
Jsou dny a chvíle, kdy se cítím jako v pasti… Pohnu se a je po mě… Moje duše pláče, protože nemá tebe… Chci odejít, ale něco mě tu drží… Je to víra v tebe… A vím, že tohle všechno můžu shrnout do pár slov, možná příliš odvážných, ale krásných…:
MILUJU TĚ, ŠTĚŇÁTKO MOJE…