Léta...

Duše jen rány přijímá srdce tichou bolest zná oči zkoušejí to tajit Samotu v sobě mám radost žádnou nevnímám slzy proudem tečou Nádechu se mi nedostává cit už v ústech nemám tak kam jít za láskou...

Můj život, pln zklamaní, pln nadějí, bez lásky a setkání Můj život, pln zklamaní, pln nadějí, bez lásky a setkání. Můj život, snad bez tváře, hledá svůj lék sladké básně. Vidět tak lásku, jak pluje, vidět tak lásku, jak zraje. Snílek věřící na krásně věci, jak ostych ze sebe svléci. Věci, jak jiné se zdají, jak se časem mění, pod rukama všechno plení, už se nesmějí, jak dříve, leží a nehýbou se.

Znal jsem Tě jen pouhou chvíli Mé smysly se však probudili A já slyšel lásky zpěv Teď mi zbyl jen na ní hněv Snad jsem chtěl víc než mi láska mohla dát Možná se mi bůh chtěl jen tiše smát Možná Amorův šíp měl špatný směr Možná paprsek slunce ukázal na sever. Ale ne,nelituji ani vteřiny Vždyť je to jen osud nevinný Poznal jsem jen lásku záhadnou Poznal jsem jen Tebe-růži půvabnou. Proč je nebe náhle tmavé, Proč uvadaj řůže plané, Proč mé srdce ztrácí tep, Proč?-já ptám se naposled. Proč mi tečou suché slzy, Proč jsi řekla“Mě to mrzí“ Proč můj život ztratil cíl, Proč jsem se jen narodil

Smutním, pláči a křičím, Tvé jméno do vln mořím. Pokouším se Ti psát, ale Ty ne a ne se ozvat. Je těžké někomu lásku do srdce dát? Proč? Proč ten život nemá trochu radosti? Jsou v něm jen samé starosti. Jen vzdech a pláč můj slyš, bojím se tak stoupej můj andílku k nebi víš. Mám Tě rád a vzdávám se kvůli Tobě všeho, vím, ale věř, že já se bojím jen toho zlého.

Zase se vracím k mému snění Hledám v Tvých očích co tam není Oddávám se těm představám Že beze mne se cítíš sama Zase si říkám - možná - snad Chtějí mi říct že máš mě ráda Ale Tvůj pohled někam mizí Mně zůstal v koutku pocit cizí

Všechno je to jak vzdálený sen, nedokážu vnímat nic nevím, zda je noc či den, před očima plátno, na kterým promítá se příběh, životní fáze střídají se proplétaj se proč jsou tu zase..? Cosi se připomnělo, něco zapomnělo, že prej stalo se co stát se mělo! mé tělo by Tě chtělo - prožít znova to, - co už tu bylo...

na nebe vzlétla večernice pro smutek noci sýček vzdych já rád bych hladil Tvoje líce proklaté slůvko, slůvko bych...

Stýská se mi po Tvém smíchu Po chvílích v naprostém tichu Po Tvých vláskách na polštáři Po očích, z nichž slunce září Po tom, jak jsem s Tebou usínal Schoulenou Tě objímal Po ránech, když oči otevřel jsem a zjistil, že nebyl to jen sen Po brambůrkách drobečcích Jichž postel byla plná Po Tvém mračení Na to se nezapomíná Po všech krásných chvílích které jsem s Tebou prožil

Neříkej prosím slovo „konec“ Vidíš jak roste ve mně strach Pohádce zvoní V dáli zvonec Z hradu se drolí šedý prach … Neříkej ještě „naposledy“ Vháníš mi hrůzu do očí Až zbydou z lidí Jen dva ledy Zády se k sobě otočí … Neříkej zatím žádné „sbohem“ Nech mě tu aspoň krátce snít Že černý zítřek Projde kolem Ty zapomeneš otevřít … iNěžn@