Škola: SŠ Oselce, Oselce 1, 335 01 Nepomuk, www.stredniskolaoselce.cz Projekt: Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.0801 Název: Modernizace výuky všeobecných a odborných předmětů Název sady: Zámečnictví Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_18_20 Název DUMu: Pájení Pro obor vzdělávání: 82-51-L/01 Uměleckořemeslné zpracování kovů Předmět: Technologie Ročník: 1. Autor: Bc. Miroslav Lávička Datum: 27.8.2013

Pájení Pájení je nerozebíratelný spoj Spojují se kovové součásti roztaveným přídavným kovem (pájkou) Součásti při pájení zůstávají v pevném stavu Teplota tavení pájky je nižší než teplota tavení pájených součástí Podstatou je prolínání tekuté pájky do pájeného kovu Při pájení se mezi pájenými součástmi tvoří tenká vrstva slitiny, která kovy spojuje Před pájením musí být z povrchu pájených součástí odstraněna oxidační vrstva Při pájení se používá tavidlo zabraňující nové oxidaci Pájení se vyznačuje malou pevností a dobrou těsností spoje

Pájení Postup - pájené plochy se zahřejí - přidaná pájka se taví na pájené ploše - pájka se nesmí shlukovat do kapek

Pájení Rozdělení: - podle teploty tavení pájky Měkké pájení - teplota tavení pájky je nižší než 450°C - měkkým pájení se spojuje měď, slitiny mědi, zinku, cínu a olova Tvrdé pájení - teplota tavení pájky je větší než 450°C - tvrdým pájením se spojují součásti z oceli, temperované litiny, mědi a slitin mědi

Pájení Měkké pájení - teplota tavení pájky je nižší než 450°C - měkkým pájením se spojuje měď, slitiny mědi, zinku, cínu a olova - používá se pro pájení konstrukcí - spoje nejsou moc pevné - vyznačuje se malou pevností a dobrou těsností spojů (nádoby, chladiče, atd.) - vhodné spojení, kde je požadován dobrý elektrický kontakt Pájení

Pájení Technologie měkkého pájení: - pájené místo se očistí a potře tavidlem - při pájení pájedlem se pájedlo vede podél švu s přidáváním pájky - pájka spojuje plochy součástí a vyplňuje spáru - spáry mezi součástmi musí být co nejmenší - po pájení se musí odstranit tavidlo, protože by potřené místo korodovalo

Pájení Technologie měkkého pájení: Pájedla Pájecí hořák Elektrické pájedlo Elektrická pájecí pistole

Pájení Technologie měkkého pájení: Tavidla pájecí voda (chlorid zinečnatý) - používá se k pájení oceli, niklu, mědi, slitin mědi, olova a zinku ředěná kyselina chlorovodíková - používá se k pájení zinku c) salmiakový kámen - čistí hrot pájedla d) pájecí pasty - používají se pro drobnější pájení, např. kabelů

Pájení Technologie měkkého pájení: Měkké pájky - přikládá se na spojovaná místa, kde se roztaví a vyplní mezery mezi součástmi - slitiny cínu a olova - teplota tavení je od 180 do 240°C - podle složení mají název - jsou ve formě tyčí, drátů, dutých drátů naplněných tavidlem a prášku cínovoolověné pájky (63% cínu a 37% olova) olověnocínové pájky

Pájení Tvrdé pájení - teplota tavení pájky je větší než 450°C - tvrdým pájením se spojují součásti z oceli, temperované litiny, mědi a slitin mědi - pájí se jen plamenem - používá se pro pájení konstrukcí - spoje jsou pevnější a vyznačují se dobrou těsností (nádrže a nádoby, atd.) - spoj je tepelně odolný (u soustružnických nožů, na které se pájejí destičky se slinutých karbidů)

Pájení Technologie tvrdého pájení: - pájené místo se odmastí, očistí a potře tavidlem - pomocí svářecího nebo pájecího hořáku se pájené místo zahřeje na teplotu pájení - po dosažení teploty se přidá pájka - pájka se zahřívá, dokud se neroztaví a nevyplní spáru mezi pájenými součástmi - spáry mezi součástmi musí být co nejmenší - spoj se nechá zchladnout a očistí se

Pájení Technologie tvrdého pájení: Pájedla Pájecí hořák Svařovací hořák Tavidlo - používáme borax (sloučenina bóru se sodíkem) ve formě prášku - při vysoké teplotě pohlcuje kyslík, tím chrání spoje před okysličením

Pájení Technologie tvrdého pájení: Tvrdé pájky - přikládá se na spojovaná místa, kde se roztaví a vyplní mezery mezi součástmi - jsou ve formě tyčí, drátů, fólií a granulí - teplota tavení je od 620 do 1000°C Mosazné (slitiny mědi se zinkem) b) Stříbrné (slitiny mědi se stříbrem)

Zdroj materiálů: ČERMÁK, M. Technologie kovářských prací. 1. vydání Praha: Institut vzdělávání a výchovy Mze v ČR, 1994. GSCHEIDLE, R. a kol. Příručka pro automechanika. Praha: Sobotáles, 2001. ISBN 80-85920-76-X. ŠVAGR, J., VOJTÍK, J. Technologie ručního zpracování kovů. Praha: Institut vzdělávání a výchovy Mze v ČR, 2000. ISBN 80-7105-214-0. OUTRATA, J. Technologie ručního zpracování kovů. 3. vydání Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1982. ISBN 04-224-81. GOŇA, K., HLUCHÝ, M. Umělecké kovářství a zámečnictví. 2. vydání Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. ISBN 14-495-84. Není-li uvedeno jinak, je autorem tohoto materiálu a všech jeho částí, autor uvedený na titulním snímku.