Běh na lyžích, materiálové vybavení, mazání lyží sestavil doc. Dr Běh na lyžích, materiálové vybavení, mazání lyží sestavil doc. Dr. Jan Štumbauer, CSc. (zkrácený výtah z přednášek autora určený pouze pro studijní účely studentů tělesné výchovy a sportu na KTVS PF JU)

Obsah běžecké techniky Způsoby běhu a) klasická technika střídavý běh dvoudobý soupažný běh jednodobý jízda s odpichem soupaž b) bruslení bruslení jednostranné bruslení oboustranné Výstupy stoupavým krokem, stoupavým během Sjíždění v pohotovostním postoji, v odpočinkovém postoji, ve sníženém a v nízkém postoji Zrychlování odpichem soupaž, snížením postoje Brzdění pluhem, oblouky, odšlapováním Změny směru přešlapováním, odšlapováním, oblouky v pluhu, oblouky z přívratu bruslení oboustranné s odpichem soupaž jednodobé dvoudobé bruslení oboustranné střídavé bruslení oboustranné prosté

Klasická technika - střídavý běh dvoudobý Tento způsob běhu se vyvinul postupně z nejstaršího a nejpřirozenějšího lokomočního pohybu člověka na lyžích- chůze a chůze sunem Pro střídavý běh dvoudobý je typická střídavá práce paží a střídavý skluz po jedné lyži. Současným směrem se vždy pohybuje opačná paže než dolní končetina. Z tohoto důvodu je někdy nazýván diagonálním během. Výsledkem je pravidelné střídání odrazu a skluzu na jedné a na druhé lyži

Uzlovým bodem techniky je dosažení dostatečného skluzu v jednooporovém postavení

Běh soupažný jednodobý Běh soupažný jednodobý se používá zejména na rovině a v mírném klesání pro zrychlování jízdy. Dobře fyzicky disponovaní běžci jej používají i do mírného stoupání. Na prvotní odraz nohy navazuje soupažný odpich holemi. Skluz po odrazu je v jednooporovém postavení, dominantní je následující jízda ve dvouooporovém postavení po soupažném odpichu s rovnoměrným rozložením hmotnosti na obě lyže. Při zahájení odrazu jdou obě paže s holemi současně spodním obloukem co nejvíce dopředu. Následuje zapíchnutí holí cca. 20 cm před vázání. Při odpichu je nutné vytvořit pevnou soustavu paže-trup-dolní končetiny, která je předpokladem pro efektivní přenos vynaložené síly. Do odpichu, který je při tomto způsobu běhu dominantní hnací silou, je třeba zapojit velké svalové skupiny trupu.

Běh volnou technikou – bruslení Rozdělení: 1 Běh volnou technikou – bruslení Rozdělení: 1. Jednostranné bruslení s odpichem soupaž (Sitonenův krok) 2. Oboustranné bruslení – a) Oboustranné bruslení jednodobé (se soupažnou prací paží) b) Oboustranné bruslení dvoudobé (se soupažnou prací paží) c) Oboustranné bruslení střídavé (se střídavou prací paží) d) Oboustranné bruslení prosté (bez práce paží. Paže buď rytmicky doprovázejí a vyrovnávají pohyb těla nebo jsou fixovány u těla)

Ve světovém poháru se technika bruslení poprvé objevila v sezóně 1980–1981, ale až v sezóně 1983–1984 první závodníci absolvovali závod světového poháru zcela bez stoupacích vosků. Na mistrovství světa 1984 – 1985 již všechna čelní umístění vybojovali závodníci používající bruslení. V následující sezóně (1985 – 1986) byla upravena pravidla běžeckého lyžování a volná technika běhu na lyžích byla zcela oddělena od klasické techniky.                                                                                                                                               Jednostranné bruslení                                                                                     Oboustranné bruslení jednodobé                                                                                    Oboustranné bruslení dvoudobé symetrické (po rovině nebo do mírného kopce)                                                                                Oboustranné bruslení dvoudobé asymetrické (do kopce)                                                                                    Bruslení střídavé Bruslení prosté                       

Oboustranné bruslení jednodobé Oboustranné bruslení jednodobé považujeme za základní způsob bruslařské techniky a to i přes jeho značné nároky na udržení rovnováhy. Zároveň je to nejrychlejší, ale i fyzicky nejnáročnější způsob. K odpichu holemi dochází při každém odrazu nohy. Celý pohybový cyklus můžeme dělit na část dvouoporovou a jednooporovou. Při dvouoporové jsou v kontaktu se sněhem obě lyže. K ní dochází v okamžiku odrazu. Při jednooporové fázi, která je u tohoto způsobu poměrně dlouhá a tím i náročná na rovnováhu, je na sněhu pouze jedna lyže a druhá je přenášena do základního postavení.

Důležitou roli hraje nastavení úhlu odvratu skluzové lyže, protože ten zůstává zachován i pro odraz. Větší úhel je výhodnější pro odraz, ale zkracuje délku skluzu. Uzlovým bodem techniky je přenesení těžiště těla zcela nad skluzovou lyži (respektive již nasazení lyže pod těžiště těla) a následný skluz v jednooporovém postavení

Oboustranné bruslení dvoudobé Při oboustranném bruslení dvoudobém s odpichem soupaž připadají na jeden soupažný odpich dva odrazy a skluzy dolními končetinami. Hlavní zásady techniky jsou obdobné jako u bruslení oboustranném jednodobém. Tento způsob bruslení však vyžaduje vyšší frekvenci, skluzy jsou kratší, postoj je celkově vyšší, nohy jsou v základním postavení více od sebe, úhel odvratu je větší. Tento způsob se uplatňuje na běžecké trati nejvíce a špičkoví závodníci jsou s ním také schopni vyjíždět i poměrně prudká stoupání

Oboustranné bruslení dvoudobé

Oboustranné bruslení dvoudobé do kopce Oboustranné bruslení dvoudobé do kopce. Asymetrickou variantu oboustranného bruslení dvoudobého používají závodníci a sportovní běžci i do poměrně prudkých stoupání.

Oboustranné bruslení střídavé Je bruslení se střídavou prací paží Oboustranné bruslení střídavé Je bruslení se střídavou prací paží. Na každý odraz nohy připadá jeden odpich souhlasnou paží. Hůl se zapichuje na úrovni odrazové končetiny. Střídavé bruslení se používá v prudkých stoupáních. Vyžaduje proto postavení nohou a lyží do širokého odvratu. Čím je stoupání strmější, tím musí být větší úhel odvratu lyží. Důležitý je rytmus a sladění střídavé práce paží s odrazy dolních končetin

Oboustranné bruslení prosté Je bruslení bez odpichu holemi Oboustranné bruslení prosté Je bruslení bez odpichu holemi. Vyžaduje silný odraz z vnitřní hrany. Je náročný na udržení rovnováhy při jízdě ve skluzu na jedné lyži. Používá se z mírného klesání a na rovině. Podmínkou je dobře a natvrdo preparovaná trať. Paže buď rytmicky doprovázejí a vyrovnávají pohyb těla nebo jsou fixovány u těla

Sjíždění Sjíždění na běžeckých lyžích provádíme dle druhu terénu v různých postojích. Je-li terén nepřehledný zaujímáme tzv. pohotovostní postoj (v mírném upažení s připravenými holemi k opření do stran k zachycení vychýlení). V přehledných sjezdech s upravenou stopou využíváme odpočinkového postoje (trup je předkloněn tak, že se běžec opírá předloktím o stehna, svalstvo dolních končetin je uvolněné, hole jsou přitisknuty k tělu) a pro dosažení vyšší rychlosti nízkého sjezdového postoje (běžec zaujme podřep, těžiště těla se posune vzad, paže jsou v předpažení, hole u těla) Zrychlování a udržování rychlosti Zrychlování a udržování rychlosti zajišťujeme odpichem soupaž, bruslením nebo snížením sjezdového postoje

Změny směru Změny směru jsou na běžeckých lyžích řešeny odšlapem, odšlapováním, přešlápnutím, přešlapováním (váha těla je přenášena na druhou lyži, která není v paralelním postavení, ale v postavení přívratném je vzpříčením před lyží právě zatíženou pokládána do nového směru), přeskokem a různými druhy oblouků (v pluhu, z přívratu vyšší lyží, z rozšířené stopy, v telemarku).

Materiálové vybavení pro běh na lyžích

Běžecké lyže Základní kategorie běžeckých lyží Stejně jako se liší poměrně významně technika při různých způsobech běhu (klasickou technikou a bruslení), liší se také konstrukce, délka i tvar lyží. Dle nejčastěji používaného způsobu jízdy je vhodné si vybrat typ lyží: na bruslení (skate), klasiku, Combi, event. Back country (lyže pro pohyb ve volném, neupraveném terénu). Lyže určené pro běh klasickou technikou – mají výrazně ohnutou špičku s ostrým vrcholem, přes kterou je veden správný skluz a zášvih nohy po odrazu. Dalším charakteristickým znakem je jejich výrazné klenutí v oblasti mazací komory, které snižuje tření nezatížené lyže, či při jízdě po dvou lyžích. Naopak jejich nižší podélná tuhost umožňuje při správném přenesení váhy na jednu lyži přilnutí mazací komory s voskem pro odraz ke sněhové podložce a tím dosáhnout dostatečného odrazu z plochy. Technické zvládnutí odrazu při klasice není jednoduchou záležitostí, proto méně zdatní lyžaři většinou volí mnohem větší rozsah mazací komory než pokročilí. Důvodem je jejich špatná technika, zejména nedostatečné zatížení odrazové lyže a načasování odrazu. Běžecké lyže určené pro bruslení (skating) – na rozdíl od lyží určených pro klasiku nemají výrazné prohnutí po celé délce lyže, špička těchto lyží je daleko méně ohnuta a na skluznici obvykle chybí žlábek. Tyto lyže mají také daleko větší příčnou a podélnou tuhost. Rozdíly ve vyvážení běžeckých lyží na klasiku (vlevo) a na bruslení (vpravo)

Combi – lyže, které splňují přiměřené požadavky pro používání obou dvou způsobů běhu. Tento kompromis může využít sportovně založený rekreační běžec, který neklade tak vysoké nároky na maximální rychlost ve skluzu a dokonalému plnění odlišných funkcí při použití odlišných způsobů běhu. Jako většina univerzálních výrobků však nedosahují kvalit speciálních běžek a to jak pro klasiku, tak zejména pro bruslení. Jejich aktuálnímu použití je třeba přizpůsobit také přípravu skluznice. Back country - jedná se o širší, pevnější, pohodlnější a stabilnější běžecké lyže. Někdy se vyrábí v provedení s ocelovými hranami, které usnadňují pohyb po neupraveném či umrzlém povrchu. Tyto lyže jsou určeny pro turistiku a neumožňují rychlejší běh v upravené stopě. Rekreační a turistické běžky jsou širší a mívají i mírný telemarský tvar například 54 mm ve špičce, 48 mm pod vázáním a 52 mm v patce. Robustní běžky do terénu mají telemarský tvar a ve špičce mohou být široké až 70 mm, mohou být osazeny i ocelovými hranami. Velká část produkce rekreačních běžek mívá protismykovou úpravu skluznice (multigrip, či no wax). Tato úprava je oblíbena zejména ve Skandinávii, některých alpských zemích a zámoří. Jejich obliba zde souvisí i s tamní vyšší kvalitou sněhu. Vyrábějí se dva základní druhy protismyku. Tzv. negativní je vyfrézován do skluznice a je méně účinný, naopak pozitivní vystupuje nad její rovinu, je účinnější a více žádaný. Oba dva jsou prakticky neúčinné na zledovatělém povrchu, výrazně omezují skluz a velmi brzdí při sjezdech. Jejich dřívější konstrukce byly vhodné jen pro skutečně nenáročný rekreační pohyb na běžkách. V současné době však některé firmy přišly s konstrukcemi přinášejícími výrazné zlepšení jejich funkce a to jak při odrazu, tak zejména při skluzu a sjezdu, kde mají nyní daleko menší tření. Mezi zdařilé patří zvláště Premium Crown od firmy Fischer. Příklady běžeckých lyží v jednotlivých kategoriích – shora: 2 x lyže pro bruslení, lyže pro klasiku, lyže typu Combi, a Back country

Konstrukce běžeckých lyží Běžecké lyže jsou konstruovány podobně jako jednodušší modely sjezdových. Jejich konstrukce je však daleko subtilnější a tudíž i lehčí. Převažujícím konstrukčním uspořádáním je cap. Nosné části běžek se vyrábějí z laminátu ze skelných vláken, u kvalitnějších běžek se používá větší, či menší podíl karbonových vláken. Jádro běžek je u kvalitnějších typů lepené z lehčích druhů dřeva, často s dutinami, u rekreačních lyží bývá pěnové. Skluznice je většinou vyrobena z polyethylenu, někdy s různými příměsemi. U vyšších specifikací se většinou jedná o grafit (často obohacený fluorem). Výhodou grafitové skluznice je kvalitnější skluz, její nevýhodou je náchylnost k poškození. Příklady různých typů jader s dutinami běžeckých lyžích

Výběr lyží Při výběru lyží je zapotřebí si definovat účel, za kterým hodláme běžecké lyže používat. Jiné běžecké lyže si zvolí turista-začátečník, turista- pokročilý, sportovní běžec na lyžích a zcela odlišné lyže si pořizuje závodní běžec. Délka lyží. Délku lyží pro sportovní a rekreační běžecké lyžování volíme podle úrovně lyžařských dovedností. Delší lyže jsou hůře ovladatelné, ale mají lepší skluzní vlastnosti a jezdí tedy rychleji. Pro klasiku ve stopě lze doporučit délku lyží cca. o 10 – 20 cm delší než je výška postavy lyžaře. Pro bruslení je vhodné mít lyže shodné s výškou postavy či i nepatrně kratší, maximálně pak o 10 cm delší. U univerzálních lyží typu Combi volíme délku o něco větší než je výška postavy, maximálně však o 10 až 15 cm. Tvrdost běžeckých lyží. Je dalším kritériem, které hraje důležitou roli při výběru správného páru. Každý model se v jednotlivých délkách vyrábí ve dvou nebo třech stupních tvrdosti. Tvrdost lyže bývá označena různými způsoby na potisku lyže nebo na samolepkách umístěných na lyži. Přesto je třeba každý jednotlivý pár lyží přeměřit individuálně podle váhy a výkonnosti lyžaře. Tvrdost u lyží na klasiku hraje podstatně důležitější roli než u lyží určených na bruslení. Jejich tvrdost volíme s ohledem na tělesnou hmotnost, ale zejména s ohledem na technickou vyspělost lyžaře, protože se stupněm zvládnutí techniky rostou nároky na přesnější určení mazací komory. Turista, který má slabší a méně přesný odraz než závodník s vybroušeným stylem, by měl používat lyže celkově měkčí, u kterých si může dovolit nepřesnosti v technice. Pokud budou lyže tvrdší, než je pro danou hmotnost a technickou vyspělost optimální, budou podkluzovat i při použití správného stoupacího vosku, protože při odrazu nepřilne mazací komora lyže se stoupacím voskem ke sněhové podložce. Jsou-li lyže naopak měkčí, je odraz snazší, ale mají horší skluz. Při výběru lyží pro bruslení se porovnává pouze hmotnostní kategorie. Kombinované U lyží typu Combi je třeba zvolit určitý kompromis v délce a tvrdosti. Volíme je vždy kratší a tvrdší než speciály pro klasiku. Lyže této skupiny ale většinou vyhovují více pro klasiku, než pro bruslení.

Doporučené délky běžeckých lyží pro sportovní a rekreační lyžování pro klasiku: výška postavy +10 až +20 cm pro bruslení: výška postavy -5 až +10 cm univerzální běžky typu kombi: výška postavy +0 až +15 cm

Boty pro běžecké lyžování Stejně jako u lyží rozlišujeme boty, podle toho pro jakou techniku běhu jsou určené. Boty určené pro běh klasickou technikou jsou nižší a nemají tak výrazné zpevnění v oblasti kotníku (často pouze elastický "návlek" přesahující kotník). Kvalitnější modely mají svršek boty vyroben z vícevrstvého syntetického materiálu, který umožňuje výbornou ohebnost a měkkost i při nízkých teplotách. Boty určené pro bruslení jsou vyšší, mají velmi torzně tuhou podrážku a mají zpevnění plastovým skeletem v oblasti nad kotníkem. Skelet je s vlastní botou spojen kloubem, který umožňuje ohyb kotníku ve směru dopředu v závislosti na sklonu terénu a zabraňuje nežádoucímu bočnímu pohybu nohy. Některé typy bot pro sportovní a závodní bruslení na lyžích jsou opatřeny plastovou manžetou, která zajišťuje boční stabilitu, torzní kontrolu a ideální přenos sil. Nastavitelné patní pásky mají za úkol fixovat patu. Boty Combi jsou určeny jak pro klasiku, tak pro bruslení. Jsou opatřeny přezkami, jejichž povolením/dotažením se přizpůsobuje bota jednomu z výše zmíněných stylů. Na trhu se můžeme setkat s kombinovanými botami, které mají pružnou manžetu, která zvyšuje boční stabilitu a oporu ve sjezdech a variabilní vnitřní šněrování podle individuálních potřeb, jiné boty mají tuto manžetu odepínací. Při jejím odepnutí většinou dobře plní nároky boty pro klasiku a při jejím připnutí je lze použít i pro bruslení. Jejich nevýhodou pro bruslení je však daleko nižší tuhost podrážky než jakou mají speciály pro bruslení. Na trhu je nabízena i turistická běžecká obuv, která je zateplená a do značné míry přizpůsobena i chůzi bez vázání tím, že do podešví jsou většinou přidány pásky gumy. Naopak závodní obuv má podrážku určenou skutečně jen pro jízdu ve vázání, delší chůze je v značně nekomfortní. Zleva: současné špičkové závodní boty pro běh klasickou technikou a pro bruslení, boty Combi a obuv pro turistiku na lyžích

Běžecká vázání Vázání pro běžecké lyže vybíráme spolu s běžeckou obuví, protože bota a vázání musí být kompatibilní. V posledních letech se vyrábí vázání, která jsou opatřena vodícími lištami. Vodící lišty jsou opět vynálezem posledních několika let. Umožňují přesnější vedení lyže ve skluzu a lepší přenos sil při odrazu. Pro bruslení je tento doplněk nezbytností. V botě se podle typu vázání nacházejí jedna nebo dvě hluboké drážky, které při jízdě "zapadnou" do lišt a bota tak nesklouzne do strany. Výhodou jedné drážky (u SNS systému) je snadnější čištění od sněhu. Každé vázání je variabilní podle velikosti boty. Současná vázání jsou specializována pro bruslení a pro klasiku. Liší se především tvrdostí gumy před špičkou, která neumožní zbytečné oddálení paty od lyže a zabraňuje tak přemrštěnému pohybu nohy vpřed. Pro klasiku je guma měkčí než pro bruslení. Tato součást vázání bývá odnímatelná takže, vlastníme-li lyže z kategorie Combi můžeme vázání opatřit měkčí nebo tvrdší gumou, podle zvoleného způsobu běhu. Systémy běžeckého vázání Zastaralé systémy "75" a "50" se skládali ze 75 mm nebo 50 mm široké  čelisti a většinou jen jednoduché podložky pod podpatek boty. Tato vázání neměla podélnou vodící lištu podešve a tím bylo stranové vedení lyže značně nedokonalé. Záhy se také vytvořily značné vůle mezi špičkou boty a čelistí vázání což ještě zhoršilo vedení lyží. Vázání tohoto typu může dnes vyhovovat pouze pro nenáročnou turistiku a příležitostné použití. BRN byl dnes již také zastaralý český nášlapný systém vázání s vodícími lištami a jim odpovídajícími prohlubněmi v podešvi. Špička boty byla opatřena dvěma kovovými čepy a nikoliv nepřerušenou pevnou kovovou hrazdičkou, jak tomu bylo u srovnatelných zahraničních typů vázání. Právě tento konstrukční detail byl většinou příčinou těžkostí. S tímto vázáním byly dříve kompatibilní boty zn. Botas. SNS byl v nedávné minulosti nejrozšířenějším systémem běžeckého vázání. Dosud se stále jedná o funkčně velmi zdařilý systém nabízený v řadě modifikací a v několika řadách pro různé požadavky jeho uživatelů. Jeho konstrukce s jedinou rozměrnou drážkou v podešvi je značně účinná a to jak z hlediska stranového vedení lyže, tak i odolnosti proti zanášení sněhem. Vyšší specifikací pro závodní a vysoce sportovní bruslení je, zejména z hlediska kinetiky odrazu ještě dokonalejší, systém nazvaný Pilot. SNS systémy jsou kompatibilní s botami od firem: Salomon, Hartjes, Atomic, Botas a několika dalších. NNN je systém nášlapného i nenášlapného vázání od firmy Rottefella. Vyrábí se jak pro kategorii rekreačního běhu na lyžích, tak pro závodní lyžování (v klasickém i skatovém provedení). Jeho určitou nevýhodou jsou dvě subtilnější podélné drážky v podešvi, které se snáze ucpou sněhem popřípadě jiným materiálem. Jinak bota tohoto systému ve vázání dobře drží a to při běhu, tak při sjezdech. S tímto vázáním jsou kompatibilní boty od firem: Fischer, Rosignol, Alpina a některých dalších. Vázání zastaralé normy NN 75, vázání Salomon systém SNS a dnes nejrozšířenější Rottefella systém NNN

Vývoj běžeckého vázání Salomon SNS Vývoj běžeckého vázání Salomon SNS. SNS používá kromě firmy Salomon i Atomic a také Botas.

Dnes je nejrozšířenějším běžeckým vázáním Rottefella systém NNN, který používá nejenom největší světový výrobce běžeckého materiálu rakouský Fischer (od sezóny 2007/2008), ale i Rossignol, Madshus, Alpina a další výrobci. Nejvyšší řady vázání jsou posuvné na desce.

Srovnání podrážek běžeckých bot pro vázání systémů (zleva): Salomon Profil SNS, Salomon SNS Pilot a Rottefella NNN.

Běžecké hole V závislosti na způsobu běhu na lyžích používáme různé délky holí. V souvislosti se změnou kvality úpravy běžeckých tratí se přizpůsobuje také tvar a velikost košíčku a tvar a velikost hrotu. Ten by měl výt vyroben z kvalitní oceli a dobře nabroušen. Nejčastěji se setkáváme s holemi vyrobenými z kovu (převážně z hliníku a jeho slitin) nebo s holemi z kompozitních materiálů. Kovové hole jsou na trhu stále v převaze zejména, protože jsou levnější a méně choulostivé na zacházení. Jsou ale značně těžší, méně odolné při namáhání na vzpěr a při jejich větším ohnutí může snaha o narovnání snadno skončit jejich prasknutím. V zásadě jsou vhodné pouze pro rekreační běžecké lyžování. Hole vyrobené z kompozitních materiálů, tedy ze skelných, karbonových či kevlarových vláken (nebo jejich kombinace) prosycených epoxidovou pryskyřicí, jsou značně lehčí, pevnější při odpichu ale dražší a choulostivější na náraz. Poutka holí musí být rychle a spolehlivě nastavitelná podle aktuální potřeby lyžaře. Rukojeti jsou vyrobeny s potahem z přírodního korku (závodní a vysoce kvalitní hole) umělých hmot (u kvalitních holí je to materiál EVA nebo TPR), či kůže. Tvar rukojeti je u turistických hůlek většinou rovný, u závodních hůlek se často setkáváme s výstupky na rukojeti pod hřbetem ruky, které zajišťují lepší přenos sil při odpichu. U kvalitních holí jsou použita širší profilová poutka často s potahem z froté či neoprenu. Výběr holí Jedním z nejdůležitějších parametrů při výběru holí je jejich délka. Pro klasiku používáme hole dlouhé zhruba po ramena a pro bruslení delší, dosahující až ke kořeni nosu. (FIS pravidla běhu na lyžích omezují délku holí výškou postavy závodníka). Výrobcem udávaná délka holí měřena od hrotu až k okraji rukojeti. Běžecké hole typu Racing top a sport. Detail kvalitního poutka.

Mazání běžeckých lyží Při znečištění skluznice lyže je nutné skluznici vyčistit. U lyží pro klasiku je to zpravidla nutné po každém použití klisterů a měkčích druhů tuhých vosků. K mytí a čištění skluznice lyží používáme tyto pomůcky: savý papír nebo kus hadru, měkká plastová škrabka a odstraňovač starých vosků. Neměli bychom používat zejména organická ředidla, ale ani benzín, líh a podobné odmašťovače. Speciální odstraňovače stoupacích vosků totiž skluznici, na rozdíl od například organických rozpouštědel, minimálně poškozují a navíc obsahují také konzervační složku, takže lyži tolik nevysouší. Při odstraňování starých vosků se snažíme odstranit co největší množství mechanicky, pomocí plastové stěrky a teprve dočištění provedeme pomocí smývače. Smývač nikdy neaplikujeme přímo, ale pouze v něm namáčíme hadr a tím lyže stíráme. Lyže na bruslení se ve většině případů čistí tak, že nečistoty vyplavujeme horkým parafínem. Bez kartáčování na skluznici obvyklým způsobem zažehlíme nefluorizovaný měkký parafín a ještě teplý ho stahujeme. Horký parafín naváže špínu a oddělí ji od skluznice. Tento postup opakujeme tak dlouho, dokud není skluznice zcela čistá. Teprve potom lyži kartáčujeme a napustíme parafínem podle potřeby. Pokud je znečištění skluznice silné, pomůžeme si i zde smývačem.

Mazání lyží Tak, jak se odlišuje technika pohybu a materiálové vybavení pro běh na lyžích při klasice a při bruslení, stejně se liší také příprava lyží před jejich použitím. Zatímco při mazání lyží určené pro bruslení je nejdůležitějším kritériem co nejlepší skluz, lyže na klasiku je nutné mazat jak pro skluz, tak pro odraz. Odraz provádíme z lyže, která je zatížená, a tudíž celou svou plochou přilne ke sněhové podložce. Skluznici lyže, která je určena na klasiku, je tedy nutno rozdělit na odrazovou zónu a zóny skluzové. Zóna, kam nanášíme vosk pro odraz (stoupací vosk), je nazývána mazací (stoupací) komora. Mazací komora je limitována tvrdostí lyží a určujeme ji jednoduchým tvz. papírovým testem. Postaví-li se lyžař na lyže a rovnoměrně rozloží svou hmotnost na obě lyže, měly by se lyže dotýkat podložky svými skluzovými zónami, zatímco zóna odrazová je nad sněhem. Teprve postaví-li se lyžař celou svou hmotností na jednu lyži, měla by k podložce přilnout i zóna odrazová se stoupacím voskem. Papírový test provádíme na rovné a hladké podložce. V momentě, kdy lyžař stojí na obou lyžích a jeho hmotnost je rozložena stejnoměrně na obě lyže, pomocník podloží arch papíru pod lyže. Tam, kam až je možno papír podsunout (směrem ke špičce i k patce lyže), udělá značku na boční stranu lyže. Tím je vymezena zóna, kam je možno aplikovat stoupací vosk. V každém případě je nutno při výběru lyží s tímto faktem počítat, aby lyže nebyly příliš měkké anebo příliš tuhé. U lyží na klasiku můžeme ještě zdrsnit stoupací (mazací) zónu smirkovým papírem (zrnitost 150 – 180). Stoupací vosky pak lépe drží na skluznici. U lyží určených pro běh klasickou technikou parafinujeme pouze skluzové plochy – tzn. vše kromě stoupací komory. Pomocí žehličky nakapeme nebo natřeme parafín rovnoměrně na skluznici a zažehlíme (při 80 – 130 °C podle tvrdosti parafínu). Lyže na bruslení parafinujeme po celé délce skluznice lyže.

Základní mazání pro skluz - parafinování Parafín zažehlíme jedním tahem tak, aby vrstva parafínu na skluznici lyže byla rovnoměrná. Vychladlý parafín ze skluznice pečlivě stáhneme. Nejprve vyčistíme žlábek a hrany. Potom stáhneme veškerý parafín ze zbývající plochy lyže umělohmotnou, nebo plexi škrabkou od špičky k patě lyže. Po stažení přebytečného parafínu kartáčujeme lyži nylonovým kartáčem tak dlouho, dokud nebude struktura skluznice naprosto čistá. Cílem je stažení co největšího množství zažehleného parafínu. Přebytečný parafín ucpává pórovitou strukturu lyže a tím se zhoršují jízdní vlastnosti lyže. Parafinování patří k základním úkonům údržby a ošetřování skluznice běžeckých lyží. Skluznice lyže je porézní. Podle druhu sněhu se skluznice u závodních lyží rozlišují na studené, mokré nebo univerzální apod. U sportovních a turistických lyží se skluznice takto nerozlišují, požadovanou strukturu je možné vytvořit přebroušením na speciálním kameni. I tyto lyže je nutno parafinovat.

Aplikace vosků pro skluz Tuhé parafíny, glidery se nanášejí za tepla zásadně elektrickou žehličkou s termostatem, nejlépe pak speciální lyžařskou elektrickou žehličkou, kde je vyznačeno nastavení termostatu pro jednotlivé druhy vosků. Po vychladnutí se běžky stahují a vykartáčují tak, jak je popsáno v oddíle o parafinování. Nouzově lze použít pro zajištění skluzu i tekuté parafíny. Ty se nanášejí na skluznici natíráním nebo nastříkáním. Po jejich zaschnutí se vyleští. Příprava lyže je poměrně jednoduchá, proto se tento způsob hodí do podmínek, kde není možno pravidelně zažehlovat parafíny tuhé. Mazání lyží tekutými parafíny ale nemůže plnohodnotně nahradit parafinování za tepla. Před nanesením tekutého parafínu na skluznici je nutné, aby byla skluznice čistá a suchá. Výběr správného vosku ovlivňuje teplota vzduchu, kvalita, vlhkost a teplota sněhu. Řídíme se pokyny uvedenými na obalu nebo příbalovém letáčku vosků

Některé teoretická a praktické poznatky k mazání lyží Příprava běžeckých lyží pro závodní lyžování (v menší míře platí i pro sjezdové lyže) je doslova alchymií s velmi složitými postupy. Také vývoj přípravků, které se k tomuto účelu používají, zaznamenal v posledních letech převratné změny. Do vosků se přidávají různé příměsi především pro zlepšení skluzu. Takovou příměsí je např. fluor nebo karbon. S větším procentuálním zastoupením fluoru se zvyšuje skluznost, čím větší vlhkost, tím lepší skluz lyže vykazuje. Na suchém sněhu bude rozdíl mezi fluorovým a nefluorovým voskem minimální. Karbon naopak zlepšuje kluzné vlastnosti na zmrzlém sněhu. Ošetření lyží horkým voskem, potažmo fluorokarbonovým práškem výrazně snižuje povrchové napětí a tím dojde ke zvětšení kontaktního úhlu s kapkou vody na skluznici a tím i snížení tření. Toto platí zejména při teplotách mezi 0o C a -10o C, kdy lyže klouže po sněhu v tzv. smíšeném režimu. V tomto rozmezí teplot dochází k vytvoření dostatečného množství tepla, aby se mezi lyží a sněhem začal vytvářet tenký vodní film, čímž dochází k lubrikaci třecích ploch a ke snížení koeficientu tření. (Nejmenší tření mezi sněhem a skluznicí a tudíž nejmenší odpor lyží proti dopřednému pohybu je při teplotě okolo -2o C). Se snižující teplotou se míra tohoto jevu snižuje a při teplotách pod -10o C množství tepla vzniklého třením nestačí k vytvoření vodního filmu a lyže se pak pohybuje po sněhu pouze na principu suchého tření s jeho vyšším koeficientem. Naopak při teplotách těsně pod 0o C a zejména pak vyšších, vzniká již příliš silná vrstva vody a dochází ke kapilárním jevům a tím také ke zvýšení koeficientu tření. Zde je také nejmarkantnější rozdíl mezi klasickými parafíny a vosky hydro či fluorokarbonovými. Z těchto poznatků vyplývá, že při nízkých a velmi nízkých teplotách je problém namazat lyže na skluz (jsou většinou tzv. tupé), naopak poměrně jednoduché je při nich aplikovat vosky pro odraz.

Vosky určené pro odraz a jejich aplikace Namazat lyže na klasiku vyžaduje určité zkušenosti a ani s nimi nemusí být naše volba stoupacího vosku zcela optimální. Tuhé vosky („špalíky“) se používají na čerstvý jemnozrnný sníh nebo na starší sníh nepřemrzlý sníh. Výrobci rozdělují vosky většinou podle teploty a vlhkosti vzduchu nebo sněhu. Vosky se mažou do stoupací komory ve slabých vrstvách, které se roztírají korkem tak, aby skluznice lyže byla zcela hladká a vosk na ní byl rozetřen rovnoměrně. V případě, že sněhové podmínky jednoznačně neodpovídají vymezené charakteristice použití vosku, můžeme vosky kombinovat. Tekuté stoupací vosky (klistery) – se používají se na hrubozrnné sněhy – firny, tedy na sněhy prošlé oblevou a krystalický sníh. Klistery nanášíme v kratší mazací komoře, protože vrstva klisteru je vždy silnější než u tuhých vosků. Nanáší se krátkými čárkami velmi opatrně po obou stranách žlábku tak, aby se vosk nedostal do žlábku. Snažíme se vytvořit co nejslabší vrstvu. Klister roztíráme umělohmotnou stěrkou, žehličkou, teplou dlaní nebo korkem. Jednotlivé druhy můžeme kombinovat. Klistery nanášíme buď přímo na skluznici, nebo na podkladový vosk. Podkladové vosky pod klistery ale i tuhé stoupací vosky, jsou většinou modré nebo stříbrné tekuté vosky, které aplikujeme pod vosky stoupací. Zajišťují lepší přilnutí stoupacího vosku a zabraňují jejich rychlému sjetí. Na turistických voscích jsou uváděny zpravidla teploty vzduchu. Při minusových teplotách se vyskytují větší výkyvy teploty vzduchu, proto někteří výrobci přecházejí na označení vosků podle teploty sněhu nebo dokonce vlhkosti sněhu (měří se elektrickým vlhkoměrem).

Výběr toho správného stoupacího vosku je skutečně komplikovanou záležitostí, ale pokusili jsme se alespoň o základní charakteristiku použití stoupacích vosků: Při čerstvém, prachovém sněhu a při teplotách sněhu okolo – 5 o C (řídíme se podle hodnot, které uvádí výrobce vosku) zpravidla používáme nejtvrdší, modrý vosk nebo modrý extra, event. modrý super extra.[1] Při opravdu čerstvě napadaném sněhu mohou lyže mírně podkluzovat, což ovšem nemusí znamenat, že jsme „promazali“, ale při odrazu se s lyží utrhne i sníh a lyže se sněhem uklouzne směrem vzad. Při přemrzlém prachovém sněhu nanášíme stoupací vosk ve více vrstvách a na delší trať podkladovou vrstvu zažehlujeme. Při teplotách 0 až -5 o C používáme na čerstvý i na starší sníh nejčastěji vosk fialový, fialový speciál nebo fialový extra. Můžeme zvolit také kombinaci měkčích a tvrdších vosků, které na skluznici opět nanášíme ve vrstvách. Při teplotách okolo 0 o C mohou být sněhové podmínky velice různé. Nejčastěji používáme červený vosk, červený speciál a klistry: stříbrný univerzál. Při teplotách nad 0 o C a při mokrém sněhu mažeme červený nebo žlutý vosk anebo červený nebo žlutý klister. Kombinujeme-li tuhý a tekutý vosk, nanášíme nejprve slabou vrstvu klisteru. Po té lyži umístíme na několik minut ven (necháme „vymrznout“), klister překryjeme tuhým voskem a opatrně korkujeme. Při přemrzlém sněhu aplikujeme nejprve podkladový vosk a na něj fialový, nebo stříbrný univerzál klister, můžeme ale na podkladový vosk aplikovat i tuhý fialový, nebo fialový speciál. Při sypkém, hrubozrnném sněhu opět nejprve mažeme podkladový vosk a na něj podle teploty fialový nebo červený tuhý vosk, fialový klister, nebo stříbrný klister univerzál. Na mokrý, většinou jarní firn se používá podkladový vosk na něj klister červený nebo bílý univerzál anebo tuhý červený. Na čerstvý mokrý, jemnozrnný sníh aplikujeme tuhý žlutý, do uklouzané stopy ale většinou musíme použít žlutý klister, nouzově i klister univerzál. [1] Každý výrobce vosků používá trochu odlišné označení vosků. Obecně platí, že teplé barvy (červená, žlutá) jsou používány na teploty nad 0 o C, na teploty okolo 0 oC se používají fialové vosky a při teplotách pod 0 o C studené barvy vosků (modrá, zelená).