Acidobazická rovnováha

Slides:



Advertisements
Podobné prezentace
Elektrické vlastnosti buňky
Advertisements

TEORIE KYSELIN A ZÁSAD NEUTRALIZACE, pH.
Biofyzika Petr Wagner.
Schéma epitelu a jeho základní složky
ACIDOBAZICKÁ ROVNOVÁHA Fyziologický ústav LF MU, Brno
AB rovnováha plíce ledviny CO2 HCO3- + H+ H+ titrovatelná acidita
Úloha ledvin v regulaci pH
Tělní tekutiny Krev Text: Reprodukce nálevníků.
Poruchy acidobazické rovnováhy
RESPIRAČNÍ REGULACE BĚHEM ZÁTĚŽE
Složení živých soustav
Somatologie Mgr. Naděžda Procházková
Elektrochemie.
Fyziologie vylučování ledvinami
Nervová soustava.
Teorie kyselin a zásad.
Membrána. Nutnost oddělit se od vnějšího prostředí a kompartmentalizovat vnitřek pro různé biochemické a informační děje Membrány.
Patofyziologie vody a elektrolytů
Biofyzika buňky, biomembrány
Fyziologie buňky.
Steroidní hormony Dva typy: 1) vylučované kůrou nadledvinek (aldosteron, kortisol); 2) vylučované pohlavními žlázami (progesteron, testosteron, estradiol)
Udávání hmotností a počtu částic v chemii
Biochemie Úvod do biochemie.
Chemické výpočty III.
Protolytické reakce.
ELEKTROLYTICKÝ VODIČ.
Kyslík v organizmu Oxygenace / transport kyslíku
Buňka - test Milada Roštejnská Helena Klímová Obr. 1. Různé typy buněk
5. Klidový potenciál.
Membrány a membránový transport
TĚLNÍ TEKUTINY ROZTOKY LÁTEK V LIDSKÉM TĚLE VODA
Iontové kanály Aleš Přech 9. kruh.
Kombinované poruchy homeostázy vnitřního prostředí
Protolytické děje.
Kazuistika k poruchám AB rovnováhy, vody a minerálů.
Chemické výpočty II Vladimíra Kvasnicová.
Disociace vody a koncept pH
Biochemie acidobazických regulací
1 *. 2 V O D A I O N T Y © Biochemický ústav LF MU (V.P.) 2010.
Vlastnosti plynů a kapalin
Transport látek, osmóza
MITOCHONDRIÁLNÍ TRANSPORTNÍ SYSTÉMY
3. seminář LC © Biochemický ústav LF MU (V.P.) 2010.
Acidobazická rovnováha
Iontová rovnováha obratlovců
Acidobazická rovnováha
VYLUČOVACÍ SYSTÉM Obrázky použity z: LIDSKÉ TĚLO
Poruchy hospodaření s vodou a elektrolyty
Vnitřní prostředí a acidobazická rovnováha
Poruchy hospodaření s vodou a elektrolyty
Vakuola a osmotické jevy
Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/ Číslo materiálu
Patofyziologie metabolizmu vody a elektrolytů
Příjem a výdej látek buňkou
Přenos látek přes membránu
© Biochemický ústav LF MU (E.T.) 2012
Buňka  organismy Látkové složení.
Poruchy hospodaření s vodou a elektrolyty.
Kristýna Šubrtová 7.kruh 2009/2010
© Biochemický ústav LF MU (E.T.) 2009
Biochemie acidobazických regulací
Roztoky - elektrolyty.
Bilanční pojetí acidobazické rovnováhy
AB rovnováha plíce ledviny CO2 HCO3- + H+ H+ titrovatelná acidita
Obecná patofyziologie vody a elektrolytů
A B C c d b a e g h i f 1.1 Různé typy buněk
Nové trendy v patologické fyziologii
Biochemie acidobazických regulací
Příjem a výdej látek v eukaryotních buňkách
Transkript prezentace:

Acidobazická rovnováha BIOT2009-12 26.5.2009

H+ a pH Vodíkový iont se skládá z protonu, kolem něhož neobíhá žádný elektron. Proto je vodíkový iont velmi malý a je extrémně reaktivní. Má proto velmi hluboký vliv na funkci biologických systémů ve velmi nízkých koncentracích. V okolním prostředí koncentrace H+ kolísá ve velmi širokém rozmezí pH= -log 10 [H+, kde [H+ je koncentrace vodíkových iontů

Kyseliny vytvářejí v roztoku vodíkové ionty („donory protonů“) Báze se vážou v roztoku s vodíkovými ionty („ akceptory protonů“) Silné kyseliny v roztoku kompletně ionizují a vytvářejí H+ a báze Slabé kyseliny a báze jsou v roztoku jen částečně ionizované Pufry jsou látky, které omezují změny v koncentraci H+ (pH), pokud jsou H+ přidány k roztoku nebo z něho odebrány. Jedná se o slabé kyseliny a báze.

Změny v pH mění stupeň ionizace bílkovin, což může měnit jejich funkci. Při extrémně vysokých koncentracích H+ dochází až k denaturaci proteinů. Několik enzymů funguje optimálně při nízkém pH (pepsin má optimální pH 1,5-3)

Produkce H+ při oxidaci aminokyselin, při anaerobní glykolýze (laktát, pyruvát)(40-80mmol/24h) uvolněním CO2 při aerobním metabolismu (15 000 mmol/24 h) CO2 + H20 <= H2CO3 => HCO3- + H+

Regulace koncentrace H+ Pufrováním v krvi a ve tkáních Exkrecí CO2 plícemi Exkrecí H+ ledvinami

Koncentrace nárazníků a jejich podíl na celkové nárazníkové kapacitě ECV u zdravé osoby.   Koncentrace (mM, mean) Kapacita pufru (mM na jednotku pH) Bikarbonát 24 (67%) 50 (82%) při konstantním PaCO2  Ostatní pufry  12 (33%) 11 (18%) Hemoglobin 7 9 Plasmatické bílkoviny 4 2 Fosfáty   1 0.4 Celkem 36 (100%) 61  (100%)

Vylučování H+ v ledvinách Plazma Lumen tubulů Tubulární epitel 4500 mmol/d HCO3‾ HCO3‾ HPO32‾ Alkalizace Na+ ATP Na+ Na+ H+ H+ ATP H+ H+ CO2 + H2O CO2 + H2O Játra Glutamin H2PO4‾ NH4+ NH3 NH4+ Moč (deacifikace)

Elektrolyty Na+/K+: v důsledku spřažení resorbce Na+ a exkrece H+ způsobují změny v sekreci aldosteronu také změny v exkreci H+, případně K+. Změny v koncentraci chloridů jsou doprovázeny změnami v koncentraci HCO3- a naopak, vždy v zájmu zachování elektroneutrality.

Poruchy acidobazické rovnováhy Acidóza respirační metabolická jednoduchá smíšená kombinovaná Alkalóza respirační metabolická jednoduchá smíšená kombinovaná

Poruchy acidobazické rovnováhy podle úrovně kompenzace Acidóza kompenzovaná dekompenzovaná nekompenzovaná částečně kompenzovaná překompenzovaná Alkalóza kompenzovaná dekompenzovaná nekompenzovaná částečně kompenzovaná překompenzovaná

pH a koncentrace K+ v plazmě Normální hodnoty K+ (mmol/l) 6,8 6,5 – 8,0 7,1 5,5 – 6,5 7,3 5,2 7,4 4,5 7,7 3,5

Účinky alkalózy na hospodaření s ionty Alkalóza způsobuje disociaci H+ iontů z proteinů. Na obnažené negativní skupiny nasedají ionty Ca2+. Dochází k akutnímu kritickému poklesu hladiny ionizovaného kalcia. Pokles ionizovaného kalcia se projevuje tetanií až křečemi, které mohou být smrtící.

Tělesné kompartmenty tekutin Voda je v organismu kompartmentalizovaná do několika oddílů. Intracelulární tekutina (ICF) zahrnuje 2/3 celkové vody.  Primárně se jedná o roztok K+ a organických aniontů, proteinů etc. Regulace: buněčné membrány + buněčný metabolismus.

Tělesné kompartmenty tekutin Extracelulární tekutina (ECF) zahrnuje zbývající 1/3 tělesné vody. ECF je primárně roztok NaCl a NaHCO3. ECF se dále dělí na 3 subkompartmenty: Intersticiální tekutina (ISF) obklopuje buňky, ale necirkuluje.  Zahrnuje asi 3/4 ECF. Plasma cirkuluje jako extracelulární komponenta krve. Je to 1/4 ECF. Transcelulární tekutina je tekutina mimo tyto kompartmenty (1-2 litry- cerebrospinální tekutina, trávicí šťávy, hlen etc.).

Intracelulární tekutina =40% Extracelulární tekutina=20% 40% x 70 kg = 28 l vody Intersticiální tekutina 10 l Plazma, 4l Trans, 1l Intracelulární tekutina =40%   Extracelulární tekutina=20% Celková tělesná tekutina = 60% hmotnosti

Pravidlo 60-40-20 : 60 % tělesné hmotnosti je voda 40% tělesné hmotnosti jsou intracelulární tekutiny 20% tělesné hmotnosti je extracelulární tekutina

Iontové složení tělesných tekutin: Plasma obsahuje cca 7 volumových % proteinů a lipidů.  Aktivita iontů je limitovaná obsahem vody v roztoku.  Některé ionty se vážou na proteiny nebo jiné ionty.

Important Notes: Elektrolyty Plasma, (mEq/L) [molarita] Plasmatická voda (mEq/L) [molalita] Intersticiální tekutina (mEq/L) Intracelulární tekutina (mEq/L) Kationty:   Na+ 142 153 145 10 K+ 4 4.3 160 Ca++ 5 5.4 2 Mg++ 2.2 26 Kationty celkově: 165 156 198 Anionty“ Chloridy 101 108.5 114 3 Bikarbonáty 27 29 31 Fosfáty 100 Sulfáty 1 20 Organické kyseliny 6 6.5 7 Proteiny 16 17 65 Anionty celkově: Important Notes:

Výměna mezi intracelulárními a extracelulárními kompartmenty: ICF a ECF jsou odděleny membránami buněk.  Bílkovinné komponenty buněčných membrán zaručují podstatnou část permeability membrán pro vodu při pozorném řízení selektivní permeability pro ionty. Buněčné membrány jsou flexibilní.  Jestliže voda teče dovnitř (ven) do (z) buněk, roztahují se (kontrahují).  Hydrostatické tlaky proto nehrají signifikantní roli a osmóza vede spíše k tokům než ke změnám tlaku. Osmóza se objevuje, pokud vzniká gradient nepropustného solutu přes membránu permeabilní pro vodu.

Výměna mezi intracelulárními a extracelulárními kompartmenty: V buňkách se objevují osmotické toky, pokud vzniká osmotický gradient mezi intracelulárními a extracelulárnímu tekutinami. V celém těle jsou tyto kompartmenty vždy v osmotické rovnováze přesto, že složení tekutin v těchto kompartmentech může být velmi odlišné. Přidání nebo odebrání vody nebo solutů jednomu nebo několika tělesným kompartmentům povede k výměně vody mezi ICF a ECF, pokud došlo k narušení osmotické rovnováhy. 

Výměna tekutin mezi plasmou a intersticiální tekutinou Vodné roztoky plasmy a intersticiální tekutiny se vyměňují přes stěny kapilár.  Primární síly, které řídí tuto výměnu, jsou: Hydrostatický tlak Osmóza

Membránové transportní mechanismy Póry v buněčné membráně dané strukturou transmembranózních bílkovin umožňují pasáž malých iontů (H+, K+, Na+) přes membránu pasivní difuzí přes tuto bílkovinu (= iontový kanál). Nebo transmembránový protein může investovat energii obyčejně z ATP do aktivace přesunu iontů přes buněčnou membránu. V tom případě se chová jako iontová pumpa.

Pohyb vody je řízen obvykle jak tlakovým, tak osmotických gradientem. Membránové transporty jsou řízeny silami, které působí na úrovni membrány Na molekulu může působit více sil najednou (např. koncentrační a napěťový gradient). Pohyb vody je řízen obvykle jak tlakovým, tak osmotických gradientem. Množství vody, které se přesunuje během osmózy je veliké, což vede ke změnám objemu buňky.

Transmembránový protein Transmembránový protein je integrální membránový protein. Hydrofobní doména zasahuje do lipidového vnitřku membrány, zatímco hydrofobní domény zasahují do vodního prostředí uvnitř nebo vně buňky nebo kompartmentu. N-terminální část bílkoviny je obvykle orientována extracelulárně a C-terminální část do cytoplasmatické oblasti. Mnohé transmembránové proteiny mají alfa helix, který mnohokrát prochází membránou, čímž bílkovinu kotví v membráně.

Typy transmembranózních proteinů Dva základní typy: Prochází jen jednou Prochází mnohokrát a má k tomu mnohočetné topogenní sekvence

Integrální membránový protein transmembránového typu

Funkce integrálních membránových proteinů (IMP) Transportér různých molekul Identifikace buňky pro rozpoznání jinými buňkami nebo okolím buňky Iniciace intracelulární odpovědi na vnější molekuly Integrální membránové proteiny mohou být receptory kanály enzymy

Difúze Náhodný pohyb molekul z místa s vyšší koncentrací do místa s nižší koncentrací. Difúze různých látek spolu neinterferují. Látky mohou překročit membrány difúzí, pouze pokud jsou hydrofobní nebo přestupují přes tight junctions. Difúze vody podle koncentračního gradientu se nazývá osmóza.

Difúze Prostá difúze přes membrány se označuje jako permeabilita Nevyžaduje speciální dodávku ATP Je úměrná koncentračnímu gradientu Nedochází k saturaci Tok = (konstanta permeability) x (koncentrační rozdíl) Konstanta permeability je poměr difúzní konstanty a tloušťky membrány; rychle pronikající látky mají vysokou permeabilitní konstantu (hydrofobní látky mají vyšší permeabilitu přes lipidovou dvojvrsvu membrán) Tok (flux) se děje vždy z místa vyšší koncentrace do místa s nižší koncentrací.

Usnadněná difúze Usnadněná difúze využívá membránových proteinových kanálů k tomu, aby molekuly s nábojem (které jinak nemohou proniknout přes membránu) volně difundovaly dovnitř a ven z buňky. Časté jsou zejména kanály pro transport K+, Na+ a Cl-. Rychlost usnadněné difúze je limitována počtem dostupných molekul kanálů na rozdíl od difúze, jejíž rychlost je závislá pouze na koncentračním gradientu.

Osmóza: Osmóza je difúze vody podél jejího koncentračního gradientu. Čistá voda má molekulární váhu 18 g/M, takže její koncentrace je asi 55 M!

Osmolarita versus tonicita: Osmolarita měří efektivní gradient pro vodu za předpokladu, že osmoticky účinné látky nikam neprostupují. Je to jednoduše počet rozpuštěných částic. Proto 300 mM roztok glukózy, 300 mM roztok urey a 150 mM roztok NaCl mají stejnou osmolaritu.

Děkuji vám za pozornost