HISTORIE A SOUČASNOST Mgr. Michal Oblouk VÝVOJ DIVADLA HISTORIE A SOUČASNOST Mgr. Michal Oblouk

ANTICKÉ DIVADLO mělo největší vliv na vývoj divadla - položilo základ evropskému divadlu vývoj řeckého divadla můžeme sledovat od 5. do 4. století př. n. l. - divadelní umění se zde vyvinulo z náboženských slavností, zejména dionýsií, které doprovázel sborový zpěv, živé obrazy a tanec a teprve později je doplnil dramatický děj, předváděný jedním, dvěma a později třemi herci divadelní představení se pořádala o velkých svátcích a měla podobu soutěže tragédie i komedie se hrály v přírodních divadlech, která se stavěla na návrších hráli pouze muži, ve slavnostních kostýmech s maskami Římané spojili amfiteatrální hlediště s divadelní budovou v jeden celek, zavedli také oponu římská divadla se často stavěla v rovině, původně byla dřevěná, první kamenné divadlo dal postavit Pompeius v Římě roku 55 př. n. l. představení se konala v době slavností ludi Romani (Římské hry) – představení se odehrávala na veřejných prostranstvích, herci přestali používat masky a namísto toho se po vzoru Etrusků líčili, dávali důraz na výřečnost a přesvědčivost, na výraznou mimiku a gestikulaci Římané neomezovali počet herců na jevišti, vystupovalo zde tolik herců, kolik hra vyžadovala, ženské role také začaly hrát ženy-herečky Římané především inscenovali latinské překlady řeckých dramat, hlavně komedie Aischylos, Sofokles, Euripides, Aristofanes, Plautus

ANTICKÉ DIVADLO

STŘEDOVĚKÉ DIVADLO rozvoj středověkého divadla trval v Evropě od 9. století do poloviny 16. století - pod vlivem církve církev sice udržovala antickou literární i filosofickou tradici, populární pozdně římské divadlo však pro jeho pohanský ráz odmítala a účast na něm věřícím zakazovala v 9. století se divadlo začalo rodit znovu, tentokrát však vycházelo z křesťanského kultu - církev potřebovala oslovit i negramotné lidové masy a přiblížit jim biblické příběhy a postavy v kostelech se začaly hrát latinské dramatické výstupy při velikonočních bohoslužbách, jednoduché hry předváděly výstupy ze života Ježíše Krista, později vznikly i žánry světské, např. fraška hlavní budovou pro středověké divadlo byl kostel - dramatické výstupy se odehrávaly nejprve při hlavním, později i u vedlejších oltářů, na jevišti bývaly umístěny malé domečky – na nich byla namalována dekorace a herci stáli vždy před tím, ve kterém se odehrával děj divadlem se pohrdalo, bylo považováno za hrubou zábavu

RENESANČNÍ DIVADLO období humanistického a renesančního divadla sahá přibližně od počátku 16. do poloviny 17. století proti asketickým ideálům středověku staví ideál krásy a radosti, zájem o přírodu a starověké dědictví – znovuzrození antiky roku 1531 ve Ferraře a roku 1545 v Římě byla postavena první krytá divadla, zachovalo se jen Teatro Olimpico ve Vicenze z roku 1585 v Itálii vznikly nové divadelní žánry - opera a balet (první operní divadlo vzniklo v Benátkách, odkud se šířilo dále do Evropy) změnily se i inscenační techniky – simultánní jeviště vystřídalo jeviště s pohyblivými dekoracemi, při výrobě dekorací Italové využili objev perspektivy (dekorace byly malované na plátně, které bylo napnuto na trojbokých hranolech - předchůdce dnešních kulis) William Shakespeare, Christophere Marlowe (Alžbětinské divadlo)

BAROKNÍ DIVADLO 17. století baroko divadlo obohatilo hlavně o monumentálnost a technické vymoženosti ve městech vznikaly reprezentační divadelní budovy jeviště se proměnilo na kulisové nebo také kukátkové, mělo velký prostor před oponou (rampa), jevištní systém se skládal z několika párů malovaných stěn po stranách (kulisy), rovnoběžně s rampou a oddělených uličkami, prostor uzavírala zadní stěna – prospekt a nahoře sufity – závěsné pásy látky, které tvořily horní část jevištní dekorace objev kulis umožnil využít celou hloubku jeviště a několikrát změnit scénu během představení Tirso de Molina, Lope de Vega, Pedro Calderón de la Barca

KLASICISTNÍ DRAMA 18. století klasicismus vznikl a vyvrcholil na francouzském královském dvoře za vlády Ludvíka XIV., odkud se postupně rozšířil do celé Evropy vzorem pro klasicistické umění se stala antika, umělci viděli smysl v napodobování přírody v Itálii proměna zastaralé commedia dell’arte (druh improvizovaného divadla) v charakterovou komedii Pierre Corneille, Jean Racine, Molière, Carlo Goldoni

ROMANTISMUS A REALISMUS 19. století romantismus se rozšířil jako reakce na příliš rozumové osvícenství a na vzdělance zaměřený klasicismus - proti vládě rozumu hájil právo citu drama obohaceno o lyrické prvky a opisy duševních stavů romantismus působil na vnitřní strukturu dramatu a na herecké umění, vnesl do divadla svobodu a pestrost, oslňoval rušným dějem, fantazií, tajuplností, dobrodružstvím, cizokrajností, velkými tragédiemi lásky a vášně a bohatou výpravou a dekorací Victor Hugo, Alexandr Sergejevič Puškin realismus vznikl ve Francii ve 40. letech 19. století jako protipól romantismu - po neúspěšné revoluci v roce 1848 bylo třeba na svět nazírat bez iluzí a fantazie usilovalo se o co nejvěrnější zobrazení skutečnosti, ať už šlo o lidi, kostýmy nebo dekorace (měly být odrazem konkrétního životního prostředí, a tak vzbuzovat dokonalý obraz reality) Anton Pavlovič Čechov, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Henrik Ibsen, George Bernard Shaw, August Strindberg, Oscar Wilde

20. STOLETÍ vliv avantgardy (impresionismus, symbolismus, expresionismus, konstruktivismus) S. Mallarmé, M. Maeterlinck, E. Rostand, É. Verhaeren, A. Jarry, A. Breton, J. Cocteau, L. Pirandello V. Majakovskij MCHAT – Moskevské umělecké akademické divadlo, zakladatelé Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Vladimir Ivanovič Němirovič - Dančenko Stanislavskij vytvořil svoji vlastní hereckou metodu - psychický realismus (herci se museli plně ztotožnit s rolí, museli ji prožívat, museli umět zdůvodnit své chování na jevišti, do hry vstoupily nálady, náznaky, odstíny citů namísto okázalých gest a efektních pohybů) epické divadlo – B. Brecht, dramatický a divadelní model je postaven na rozbití divákovy iluze, že na jevišti není předváděn skutečný život skutečných postav, ale že jde jen o iluzi, o divadelní představení, divák má být takto veden k aktivnímu porovnávání divadelního příběhu s realitou a svým vlastním životem, po formální stránce dramatici nahradili přítomný dramatický čas časem minulým a epickým, ve hrách vystupuje množství postav a vypravěč, scéna se často mění, podstatou je odcizení: herec musí mít odstup od textu, nesmí se ztotožnit s úlohou, postavu má představovat, racionálně objasnit a nemá diváka citově vázat absurdní drama - E. Ionesco, S. Beckett, tzv. antidrama, dílům často chybí souvislý děj a zápletka, motivace postav je neznámá, (ne)komunikace mezi postavami nabývá absurdní charakter, chybí i rozuzlení hry, postava je obyčejně osamělý člověk, neschopný komunikovat s ostatními experimentální divadlo (vizuální a akusticky orientované představení), divadla malých forem (malá divadélka s několika herci, komickými, satirickými a často improvizovanými představeními)

ČESKÉ DIVADLO nejstarší české drama pochází z 1. poloviny 14. století = MASTIČKÁŘ rozvoj českého divadla úzce souvisí s upevněním křesťanství v českých zemích v průběhu 14. století došlo, díky husitskému hnutí, k omezování rozvoje divadelnictví na českém území v 16. století do českých zemí pronikal humanismus, který přinesl nový zájem o divadlo, ten se nejprve projevil na pražské univerzitě a teprve později se zájem rozšířil do dalších škol a mezi lid, v tvorbě v českých zemích dominovala nejprve latina, později se prosadila i čeština po roce 1620 jezuité prosadili latinsky hrané hry – jezuitské divadlo, hrály se velmi kvalitní hry, což ale bylo na úkor české tvorby česky se hrálo pouze na vesnicích, kde vznikalo tzv. sousedské divadlo, zde se hrály především pašijové hry, hry o světcích zhruba od roku 1700 začaly do českých zemí jezdit různé divadelní kočovné společnosti - seznámily české prostředí s operou, která se zde stala velmi populární

ČESKÉ DIVADLO v Praze bylo roku 1739 založeno první „kamenné“ divadlo – Divadlo v Kotcích, bylo ale zcela německé roku 1783 bylo otevřeno Hraběcí Nosticovo národní divadlo - v tomto divadle se zpočátku hrálo pouze německy, ale již od roku 1785 se zde objevovaly česky hrané hry v letech 1786 – 1789 existovala Bouda - zde se prosadila myšlenka českých her po roce 1790 vznikla celá řada divadel a od roku 1824 se česky pravidelně hrálo v několika divadlech – české hry ale byly hrány spíše výjimečně roku 1862 došlo k otevření Prozatímního divadla - divadlo bylo pouze české a hrála se v něm česká tvorba 16. května 1868 byl položen základní kámen Národního divadla, který byl přivezen až z Řípu a na který poklepal František Palacký divadlo bylo postaveno jednak ze sbírek lidu, výraznou částkou přispěla šlechta a císař František Josef I. otevřeno bylo 11. června 1881 operou Bedřicha Smetany Libuše, 12. srpna téhož roku vyhořelo, ale okamžitě byla uspořádána lidová sbírka a znovu otevřeno bylo už 18. listopadu 1883 opět Smetanovou Libuší výzdobu a architekturu Národního divadla vytvořila tzv. Generace Národního divadla, po otevření se jeho součástí stalo bývalé Prozatímní divadlo

ČESKÉ DIVADLO od roku 1900 se začaly prosazovat nové umělecké styly (impresionismus, symbolismus, expresionismus), které byly v tu dobu poměrně populární, v tu dobu se v českých divadlech hrály moderní světové hry, kvalita nastudování bývala v lepších divadlech na velmi vysoké úrovni po roce 1918 nastal rozvoj malých divadel, které vytvářely tzv. avantgardní scény, velká divadla hrála většinou klasické hry, velmi populární byla především ruská klasika klasické divadlo - Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech avantgardní scény - Osvobozené divadlo (autorská a herecká dvojice Voskovec a Werich), divadlo D34 (E. F. Burian) po roce 1945 vznikla řada tzv. divadel malých forem, např. Semafor (Suchý a Šlitr) nebo Divadlo Járy Cimrmana (Svěrák a Smoljak), divadla ale byla postupně znárodňována a většina se dostala do role přisluhovače režimu po pádu komunistického režimu v roce 1989 byl zahájen postupný proces odstátnění českých divadel, do kamenných divadel dorazila postmoderna - české divadlo je v současnosti na vzestupu

ČEŠTÍ DRAMATICI Václav Kliment Klicpera Josef Kajetán Tyl Ladislav Stroupežnický Jaroslav Vrchlický Alois Jirásek Gabriela Preissová bratři Mrštíkové Fráňa Šrámek František Hrubín Vítězslav Nezval Karel Čapek Václav Havel Josef Topol

ČESKÁ DIVADLA

ZDROJE http://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_divadlo http://www.rozhlas.cz/vedaarchiv/technologie/_zprava/336036 http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=755 http://leccos.com/index.php/clanky/anticke-divadlo http://www.operaplus.cz/2010/07/pruvodce-letnimi-opernimi-festivaly.html http://mkvl.blog.cz/0802/staroveke-recko http://www.lokace.cz/index.php?k=6&pk=40&pu=1 http://azylpromilence.com.cz/ http://www.ostrava.cz/jahia/Jahia/lang/cs/pid/693 http://www.kalendarakci.atlasceska.cz/zlati-chlapcivstupte-komedie-mahenovo-divadlo-brno-6174/ http://www.sedmicka.cz/plzen/clanek?id=52959 https://cs.wikipedia.org/wiki/Barokn%C3%AD_divadlo